U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Pavla Simona
ve věci žalobce Ing. Bc. J. P., zastoupeného JUDr. Aloisem Deutschem, advokátem
se sídlem v Brně, Smetanova 17, proti žalované České republice – Ministerstvu
vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, o náhradu nemajetkové újmy a o
odstranění následků zásahu do osobnostních práv, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 7 pod sp. zn. 4 C 535/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 14. 12. 2011, č. j. 72 Co 513/2011 – 75, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 1. 3. 2011, č. j. 4 C 535/2009 – 54,
zamítl žalobu o 100.000,- Kč (výrok I.), zastavil řízení o žalobě v části, v
níž se žalobce domáhal uložení povinnosti žalované odstranit následky zásahu do
práva žalobce na ochranu osobnosti a zničit biologický vzorek žalobce uložený
do Národní databáze DNA a věc v tomto rozsahu postoupil Policii České republiky
(výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud ve výroku I. v záhlaví uvedeného rozsudku potvrdil výrok I. rozsudku soudu prvního stupně. Ve výroku II. odvolací soud zrušil výrok II. rozsudku soudu prvního stupně a věc v tomto rozsahu postoupil Městskému soudu v
Praze jako soudu věcně příslušnému k projednání věci v prvním stupni. Ve výroku
III. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Zaplacení uvedené částky se žalobce po žalované domáhal z titulu přiměřeného
zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku
nesprávného úředního postupu příslušníků Policie České republiky, jenž spočíval
v odebrání vzorku DNA, a to výtěrem z dutiny ústní. K tomuto úkonu došlo dne
13. 6. 2007, v době, kdy žalobce vykonával trest odnětí svobody za spáchání
trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby ve Vazební
věznici Brno. Soud prvního stupně s poukazem na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2010, sp. zn. Pl. ÚS-st 30/10, dospěl k závěru, že takový postup byl učiněn
v souladu s § 42e odst. 3 zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR. Žalobce byl
povinen se takovému odběru podrobit, a to i za pomoci donucení nebo hrozby
donucení. Nejednalo se tedy o nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1
zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné
moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České
národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) –
dále jen „OdpŠk“. Žalobcem uplatněný nárok byl nadto promlčen (§ 32 odst. 3 OdpŠk). Odvolací soud se ve svém rozsudku zabýval správností závěru soudu prvního
stupně stran promlčení žalovaného nároku a s jeho posouzením se ztotožnil. Počátek běhu šestiměsíční promlčecí doby byl správně stanoven na den 13. 7. 2007, kdy byl žalobce podroben úkonu, od kterého odvozuje vznik své újmy. Již
od tohoto dne žalobce objektivně disponoval všemi relevantními informacemi, na
jejichž základě mohl předmětný úkon pociťovat jako úkon negativně zasahující do
jeho imateriální sféry. Subjektivní promlčecí doba pak uplynula dříve, než
žalobce uplatnil svůj nárok u soudu. Okamžik uplatnění nároku vztáhly soudy již
k datu 2. 3. 2009, v kterýžto den podal žalobce žalobu k Městskému soudu v
Praze. Řízení o této žalobě bylo následně zastaveno pro nedostatek předběžného
projednání vzneseného požadavku u žalované. V další části odůvodnění odvolací soud vyložil argumenty pro své rozhodnutí
obsažené ve výroku II. Proti výroku I. a III. rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které
je podle jeho názoru přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963
Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Žalobce „má výrazné pochybnosti o správnosti právního závěru dovolacího
soudu vyjádřeného v rozsudku ze dne 12. 1. 2008, sp. zn. 31 Cdo 3161/2008“, že
nárok na finanční kompenzaci za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do
osobnostních práv podléhá promlčení. Domnívá se také, že úprava promlčení
obsažená v § 32 odst.
3 OdpŠk je v rozporu s Listinou základních práv a svobod,
což podle něj zakládá důvod pro postup soudu podle § 109 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Rozdílná délka promlčecí doby týkající se kompenzace nemajetkové újmy v
penězích „podle § 13 odst. 2 obč. zákoníku a podle § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. vytváří ústavně nekonformní základ pro zvýhodnění státu, které ve
svém důsledku popírá ústavní princip rovnosti stran.“ Námitka promlčení byla
žalovanou vznesena v rozporu s dobrými mravy. Nadto je žalobce toho názoru, že
újma, kterou utrpěl, stále trvá, jde o psychický stav, pocit, který může časem
zesílit či odeznít, případně se může projevit s větším časovým odstupem. Den
kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, tedy není možné chápat
tak, „že dne 13. 7. 2007 bylo vůči žalobci postupováno nesprávně a tímto
okamžikem mu vznikla újma.“ Právní praxe není ustálena v názoru, zda samotný
den realizace nesprávného úředního postupu spadá v jedno s vědomím, že vznikla
újma. Dost dobře se v tomto názoru ani ustálit nemůže, protože nejde o právní
otázku, ale o skutkové zjištění vyplývající z konkrétních a neopakovatelných
okolností každého případu. Soudy by nicméně měly vycházet z toho, že o újmě se
nikdo nedoví, aniž by ji nejprve pocítil. Žalobce od 13. 6. 2007 pociťuje
nemajetkovou újmu každý den, a každý den se tedy dovídá o újmě. Z logiky
odůvodnění odvolacího soudu by naopak platilo, že poškozený může újmu pociťovat
jen po dobu šesti měsíců. Náhrada nemajetkové újmy za delší dobu by pak
nepřipadala v úvahu. Žalobce ovšem pociťuje újmu i nadále, což je podtrženo
tím, že negativní důsledky odběru vzorku DNA stále trvají. Žalobce se bránil
proti uvedenému postupu v době, kdy byl ve výkonu trestu odnětí svobody,
postupoval v dobré víře v ochranu osobnosti podle občanského zákoníku a činil
tak v době, kdy judikatura Nejvyššího soudu vyjadřovala právní názor o
nepromlčitelnosti nemajetkové újmy. Řízení je též postiženo vadou, která mohla
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé, neboť odvolací soud se
nezabýval všemi dovolacími důvody. Žalobce navrhly, aby dovolací soud řízení
podle § 109 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přerušil a věc předložil Ústavnímu soudu
k posouzení souladu § 32 odst. 3 OdpŠk s ústavním pořádkem. Dále navrhl, aby
dovolací soud v napadených výrocích rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu
vrátil zpět k dalšímu řízení. Žalovaná k dovolání uvedla, že se plně ztotožňuje s výroky i odůvodněním
rozsudku soudu prvního stupně i soudu odvolacího. Navrhla, aby dovolací soud
dovolání zamítl. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že
dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem. Proto se dále zabýval jeho přípustností. V daném případě by dovolání mohlo být shledáno přípustným jen tehdy, jestliže
by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je po
právní stránce ve věci samé zásadně významné (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.,
se zřetelem k nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11,
je zrušeno uplynutím dne 31. 12. 2012; k tomu viz i nález ze dne 6.
3. 2012,
sp. zn. IV. ÚS 1572/11, dostupný na internetových stránkách Ústavního soudu,
http://nalus.usoud.cz a čl. II. bod 7. zák. č. 404/2012 Sb.). Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována
rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena
jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a)
a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. K námitce dovolatele, že řízení bylo zatíženo vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé, nemohl dovolací soud v rámci úvah o
přípustnosti dovolání přihlížet (viz předchozí odstavec). Dovolací soud neshledal důvod pro přerušení řízení o dovolání a postoupení věci
Ústavnímu soud k posouzení souladnosti § 32 odst. 3 OdpŠk s ústavním pořádkem,
a to zejména proto, že sám Ústavní soud při několika příležitostech k podobnému
postupu rovněž důvod neshledal (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1615/12, či usnesení téhož soudu ze dne 20. 1. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3252/12; obě usnesení jsou dostupná na internetových stránkách
Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz). Dovolací soud taktéž neshledal zásadní právní význam v úvahách týkajících se
počátku běhu subjektivní šestiměsíční promlčecí doby v daném konkrétním
případě. Ostatně oba soudy vycházely ze znění § 32 odst. 3 OdpŠk, v němž je
počátek této doby odvozen od okamžiku, kdy se poškozený o újmě dozví, což
znamená, že se dozví o nepříznivých důsledcích, které nastaly v jeho poměrech. Soudy neodvozovaly počátek běhu promlčecí doby automaticky od okamžiku, kdy
došlo k úřednímu postupu, jehož nesprávnost je žalobcem tvrzena, nicméně
dospěly k závěru, že obě skutečnosti spadly v tomto případě v jeden okamžik. Z hlediska logického i z hlediska znění uvedeného ustanovení je rozhodné, kdy
se poškozený dozvěděl o tom, že v jeho poměrech nepříznivé důsledky úředního
postupu nastaly, nikoliv od toho, jak dlouho tyto důsledky trvají (trvaly), či
snad od okamžiku, kdy pominuly. Poškozený se o vzniku újmy dozvídá (začíná újmu
pociťovat) v jeden okamžik, což samozřejmě nevylučuje určitou dobu trvání
pocitu újmy, ani její kvalitativní změny v průběhu plynutí času. Stejné závěry
ostatně platí i v případě promlčení práva na náhradu škody; počátek běhu
subjektivní promlčecí doby se zde také stanoví k okamžiku, kdy se poškozený
dozvěděl o škodě (a to tom, kdo za ni odpovídá). V logice dovolacích námitek by
pak k promlčení takového práva nikdy nedošlo, neboť poškozený by se o způsobené
škodě dozvídal i každý den po dni, v němž by se o ní dozvěděl poprvé (a to
patrně do doby, než by byla škoda nahrazena). Tato právní úvaha zcela
jednoznačně vyplývá z aplikovaného právního předpisu, a proto nebylo možno
dovodit její zásadní význam. Kdy se o nemajetkové újmě poškozený dozvěděl v konkrétním případě, je pak věcí
skutkového zjištění, nikoliv právního posouzení (což žalobce sám správně
konstatuje). Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 22. 11. 2011, sp. zn.
30 Cdo 96/2011,
uvedl, že změna právního názoru ohledně promlčitelnosti nároků na náhradu
nemajetkové újmy v penězích podle občanského zákoníku, k níž došlo rozhodnutím
velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2008, sp. zn. 31 Cdo 3161/2008,
se nemohla dotknout legitimního očekávání žalobce, neboť zákon č. 82/1998 Sb. je ve vztahu k obč. zák. zákonem speciálním a upravuje speciální promlčecí
lhůty. Žalobce tedy nemohl očekávat, že se jeho nárok nepromlčuje, když zákon
č. 82/1998 Sb. ve svých ustanoveních §§ 32-35 promlčecí lhůty a jejich běh
upravuje (citovaný rozsudek, jakož i dále uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu,
jsou přístupné na jeho internetových stránkách, www.nsoud.cz).
Dovolatel napadl rozsudek odvolacího soudu i ve výroku III., v němž bylo
rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Rozhodnutí o nákladech řízení má vždy povahu usnesení, a to i v případě, že je
začleněno do rozsudku, a stává se tak formálně jeho součástí (§ 167 odst. 1 o.
s. ř.). Proto je třeba přípustnost dovolání proti němu zvažovat z hlediska
úpravy přípustnosti dovolání proti usnesení. Ta je obsažena v ustanoveních §
237 až § 239 o. s. ř. Přípustnost podle § 237 o. s. ř. dána být nemůže, neboť
usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé (srovnej usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2003. Přípustnost dovolání
proti nákladovým výrokům pak není založena ani ustanoveními § 238, § 238a a §
239 o. s. ř., jelikož tyto výroky nelze podřadit žádnému z tam taxativně
vyjmenovaných případů.
Z výše vyložených důvodů dovolací soud neshledal, že by v daném případě byly
naplněny podmínky přípustnosti dovolání, a proto dovolání odmítl (§ 243b odst.
5 a § 218 písm. c/ o. s. ř.).
Při rozhodování o náhradě nákladů řízení vycházel dovolací soud z toho, že
žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a
žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 17. ledna 2013
JUDr. František
Ištvánek, v. r.
předseda senátu