USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D. a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobkyně Toto invest a.s., IČO 06070345, se sídlem v Brně, Pod Sídlištěm 293/1, zastoupené Mgr. Vladimírem Rajfem, advokátem se sídlem v Brně, Špitálka 539/23e, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 9 135 126,84 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 57/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 2. 2023, č. j. 58 Co 12/2023-426, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Žalobkyně se žalobou domáhala na žalované zaplacení částky 9 135 126,84 Kč jako náhrady škody, která měla žalobkyni vzniknout v rámci insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSPR 27 INS 20629/2012, v němž žalobkyně vystupovala jako zajištěný věřitel. Majetkovou újmu žalobkyně specifikovala jako úrok z prodlení ve výši 9 % z částky 87 791 503,30 Kč, představující výtěžek zpeněžení zástavy za dobu od 19. 9. 2018 do 14. 11. 2019, tj. od doby, kdy jí měl být výtěžek vydán, nebýt nesprávného úředního postupu, do doby, kdy jí reálně byl vydán. Alternativně požadovala, aby se soud zabýval vznikem škody, která jí měla vzniknout tím, že musela uhradit vyšší smluvní
úrok z částky, kterou si zapůjčila na odkoupení pohledávky. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 11. 10. 2022, č. j. 19 C 57/2021-385, zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 9 135 126,84 Kč (výrok I) a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 1 800 Kč (výrok II). Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 2. 2. 2023, č. j. 58 Co 12/2023-426, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud rovněž rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 900 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v plném rozsahu včasně podaným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl. Otázka žalobkyně, zda nesprávný úřední postup spočívající v dílčích průtazích na straně insolvenčního soudu, v jehož důsledku dojde k oddálení vydání usnesení o vydání výtěžku zpeněžení, může mít za následek vznik nároku na náhradu škody spočívající v zákonném úroku z prodlení s vyplacením výtěžku zpeněžení, přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť insolvenční správce může vydat výtěžek zpeněžení (uhradit pohledávku zajištěného věřitele) až po právní moci usnesení o vydání výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11.
5. 2023, sp. zn. 30 Cdo 237/2023). Teprve po marném uplynutí lhůty k vydání výtěžku, která je pravidelně stanovena v usnesení o vydání výtěžku zpeněžení, či ve lhůtě přiměřené, by bylo možné uvažovat o případném prodlení, nikoli však státu, ale insolvenčního správce (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2023, sp. zn. 29 NSCR 134/2022, uveřejněné pod č. 23/2024 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Otázka žalobkyně, zda lze nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem uplatnit tak, že jsou k němu uvedeny dva způsoby možného vyčíslení (v tomto případě výpočet spočívající v zákonném úroku z prodlení z částky výtěžku zpeněžení a výpočet spočívající ve smluvním úroku z prodlení ze zápůjčky, který musel být zaplacen) s maximálním limitem, a to pro případ posouzení právní otázky, v čem spočívá způsobená škoda, jinými slovy, pokud by žalobkyně chtěla být úspěšná, musela by nárok (spočívající ve smluvním úroku z prodlení ze zápůjčky, který musel být zaplacen) jednak jednoznačně specifikovat, ale především jej uvést jako další nárok v žalobním petitu, přípustnost dovolání podle § 237 o.
s. ř. nezakládá. Odvolací soud postupoval v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, pokud oba nároky posoudil jako samostatné (úrok z prodlení z důvodu pozdní výplaty výtěžku na straně jedné a škoda spočívající v uhrazeném smluvním úroku z prodlení na straně druhé) odvíjející se od odlišného skutkového základu, přičemž i výše tvrzené škody je u obou nároků odlišná (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo 493/2013). Na otázce, zda může soud prvního stupně, potažmo i odvolací soud, provést dokazování a učinit právní závěry k nároku na náhradu škody spočívající v zaplacených smluvních úrocích, aniž by k tomuto nároku vůbec přihlížel, rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu § 237 o.
s. ř. nestojí, a proto dovolací námitky v daném směru nemohou přípustnost dovolání založit. Další otázky žalobkyně, zda nesprávný úřední postup spočívající v dílčích průtazích na straně insolvenčního soudu, v jehož důsledku dojde k oddálení vydání usnesení o vydání výtěžku zpeněžení, je v příčinné souvislosti se vznikem škody spočívající v částce zaplacené na smluvním úroku ze zápůjčky, a zda je pro závěr o příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a tvrzenou majetkovou újmou významné a rozhodné, zda existuje vysoká míra pravděpodobnosti, že nebýt průtahů na straně insolvenčního soudu, došlo by k vyplacení výtěžku zpeněžení dříve a žalobce by tak nemusel na smluvních úrocích ze zápůjčky uhradit částku v takové výši, v jaké ji reálně zaplatil, a případně tyto prostředky mohl použít jiným způsobem na dosažení zisku, se týkají nároku, který nebyl předmětem řízení, a odvolací soud se k nim vyjadřoval zcela nadbytečně.
Z toho důvodu ani nemohou založit přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Žalobkyně napadla dovoláním rozsudek odvolacího soudu také ve výroku II o nákladech odvolacího řízení a ve výroku I, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve výroku pod bodem II o nákladech řízení před soudem prvního stupně, podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však dovolání není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle § 243b, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem (žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem), přičemž žalovaná nedoložila výši svých hotových výdajů. Jde o paušální náhradu hotových výdajů podle § 151 odst. 3 o. s. ř., ve znění účinném od 1. 7. 2015 (viz čl. II bod 1 ve spojení s čl. VI zákona č. 139/2015 Sb.) ve výši 300 Kč (§ 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. 7. 2024
JUDr. Pavel Simon předseda senátu