30 Cdo 1971/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Vrchy a soudců Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. v právní věci
žalobkyně E. S., zastoupené Mgr. Tomášem Přikrylem, advokátem se sídlem v Praze
8, Slancova 1253, proti žalované Ing. K. P., zastoupené Mgr. Marií Klinerovou,
advokátkou se sídlem v Praze 1, V Jámě 1, o určení vlastnického práva k
nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 28 C 197/2009, o
dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. listopadu
2010, č.j. 28 Co 412/2010-114, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í
(§ 243c odst. 2 o. s. ř.):
Proti v záhlaví označenému rozsudku Městského soudu v Praze (dále již „odvolací
soud“), jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále již „soud
prvního stupně“) ze dne 4. června 2010, č.j. 28 C 197/2009-84 (jehož meritorním
výrokem I. bylo určeno, že žalobkyně je vlastnicí blíže specifikovaných
nemovitostí), podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) včasné dovolání, které
není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., a jež nebylo Nejvyšším
soudem České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) shledáno
přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek
odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo
má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem
uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi konstantně zaujímá právní názor, že
přípustnost tzv. nenárokového dovolání [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] může
být založena jen v případě, kdy dovolatel v dovolání označí pro výsledek sporu
relevantní právní otázku, jejíž řešení odvolacím soudem činí rozhodnutí tohoto
soudu rozhodnutím zásadního právního významu. Neuvede-li dovolatel v dovolání
žádnou takovou otázku nebo jen otázku skutkovou, nemůže dovolací soud shledat
nenárokové dovolání přípustným [k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 27. března 2007, sp. zn. 22 Cdo 1217/2006, jež je veřejnosti k dispozici na
webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, a které bylo rovněž
publikované (s citovanou právní větou) v Souboru civilních rozhodnutí a
stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod č. 5042]. Dovolatelka polemizuje s právním posouzením věci odvolacím soudem [který
shledal předmětnou smlouvu (uzavřenou mezi žalobkyní, jako prodávající, a
Ivanem Trnkou, jako kupujícím, a nazvanou jako smlouva o zajišťovacím převodu
práva) za absolutně neplatný právní úkon pro obcházení zákona] a dovozuje
platnost převodní smlouvy. Z (nesprávného) řešení této právní otázky odvolacím
soudem dovozuje zásadní význam napadeného rozhodnutí. Nejvyšší soud musí ovšem
konstatovat, že odvolací soud v napadeném rozhodnutí řešil zmíněnou právní
otázku v souladu s konstantní judikaturou dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2008, sp. zn. 31 Odo 495/2006, jež
je veřejnosti přístupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu –
www.nsoud.cz). Z uvedeného je zřejmé, že dovolatelka v dovolání neformulovala právní otázku,
která dovolacím soudem dosud nebyla vyřešena nebo by měla být řešena jinak a
jejíž řešení by v dané věci bylo relevantní. Neuvedla ani (žádné) konkrétní
rozhodnutí, ve kterém by pro napadené rozhodnutí podstatná právní otázka byla
řešena soudy rozdílně. Ani z obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s.
ř.) nebylo
možno vyvodit jiný (relevantní) důvod, pro který by rozhodnutí odvolacího soudu
mohlo být považováno za rozhodnutí zásadního významu. Nejvyšší soud proto dovolání dovolatele podle § 243b odst. 5 věty první a § 218
písm. c) o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je důsledkem aplikace ustanovení §
243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 1 písm. c) o. s. ř. per analogiam, když podmínky pro aplikaci § 146 odst. 3 o. s. ř. splněny nebyly. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.