30 Cdo 1985/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr.
Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci
žalobkyně L. G., proti žalované České republice – Ministerstvu práce a
sociálních věcí, se sídlem v Praze 2, Na Poříčním právu 376/1, o zaplacení
částky 259.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod
sp. zn. 10 C 192/2013, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v
Praze ze dne 29. 1. 2014, č. j. 21 Co 47/2014 - 30, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Napadeným rozhodnutím potvrdil Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesení
Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. 11. 2013, č. j. 10 C 192/2013 – 22,
kterým nebylo žalobkyni přiznáno osvobození od soudních poplatků a kterým byl
zamítnut návrh žalobkyně na ustanovení zástupce.
Proti uvedenému usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, aniž by
byla při jeho podání zastoupena advokátem a aniž by tvrdila a doložila, že má
právnické vzdělání.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz
čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“
Podle § 241 odst. 1 věty první o. s. ř. platí, že: „Není-li dále stanoveno
jinak, musí být dovolatel zastoupen advokátem nebo notářem.“ Podle § 241 odst.
2 písm. a) o. s. ř. není třeba podmínku povinného zastoupení dovolatele
advokátem nebo notářem splnit, je-li dovolatelem fyzická osoba, která má
právnické vzdělání.
V posuzované věci dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu,
kterým nebylo vyhověno žádosti žalobkyně o ustanovení zástupce podle § 30 o. s.
ř. V případě, že předmětem dovolacího řízení je přezkum splnění podmínek pro
ustanovení zástupce účastníku řízení podle § 30 o. s. ř., by trvání na podmínce
povinného zastoupení pro dovolací řízení vedlo k popření smyslu a cíle podaného
dovolání a ve svém důsledku k popření práva žalobkyně na přístup k soudu.
Povaha rozhodnutí, proti němuž dovolání směřuje, tak vylučuje, aby bylo možno
dovolací řízení zastavit pro nedostatek podmínky povinného zastoupení dle
ustanovení § 241b odst. 2 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 104 odst. 2 o. s.
ř. Obdobně Nejvyšší soud rozhodl např. v usneseních ze dne 26. 11. 2013, sp.
zn. 30 Cdo 3465/2013, a ze dne 28. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 609/97.
Dovolací soud proto přistoupil k dovolacímu přezkumu.
Podle § 237 o. s. ř. „dovolání je přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího
soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem
rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak.“
Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. „dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.“
Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. „v dovolání musí být vedle obecných náležitostí
(§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se
rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá
(dovolací návrh).“
Podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. „Důvod dovolání se vymezí tak, že
dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží,
v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.“
Posuzované dovolání neobsahuje zákonem vyžadované náležitosti, neboť žalobkyně
nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, neuvedla
ani důvod dovolání a nevymezila právní posouzení věci odvolacím soudem, které
pokládá za nesprávné.
Námitky žalobkyně týkající se správnosti skutkových zjištění nejsou způsobilým
dovolacím důvodem (§241a odst. 1 o. s. ř.). Na vyřešení dalších otázek, jejichž
posouzení žalobkyně v dovolání zpochybňuje (soud prvního stupně nedostatečně
vyložil důvody, kterými se řídil při rozhodování o výši přiměřeného
zadostiučinění, výše přiznaného zadostiučinění není dostatečná), napadené
rozhodnutí nezávisí, neboť odvolací soud se těmito otázkami v napadeném
rozhodnutí vůbec nezabýval (když nerozhodoval o věci samé, ale pouze o návrhu
žalobkyně na osvobození od soudních poplatků a na ustanovení právního
zástupce).
Odkaz žalobkyně na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2011, sp. zn. 21 Cdo
1093/2010, je nepřiléhavý, neboť v tam posuzované věci soudy na rozdíl od věci
žalobkyně dospěly k závěru, že podmínky pro osvobození od soudních poplatků a
ustanovení zástupce žalobci dány jsou.
Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť trpí
vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat (§ 243b o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3,
věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. října 2014
JUDr. Pavel S i m o n
předseda senátu