30 Cdo 2003/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Pavla Vrchy, v právní
věci žalobců a) L. Z., b) M. B., c) D. Z., všech zastoupených JUDr. Ivanem
Hejdukem, advokátem se sídlem v Kladně, Vaníčkova 1669, proti žalovanému Ing.
P. H., zastoupenému Mgr. Tomášem Výborčíkem, advokátem se sídlem v Kladně,
Huťská 1383, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn.
36 C 137/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze
dne 19. listopadu 2013, č. j. 3 Co 302/2012-97, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobou na ochranu osobnosti se žalobci domáhali náhrady nemajetkové újmy v
penězích za protiprávní zásah způsobený smrtí ing. L. Z. při dopravní nehodě
způsobené žalovaným.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. srpna 2012, č.j. 36 C 137/2011-76,
žalobě zčásti vyhověl a uložil žalovanému zaplatit žalobkyni a) částku
250.000,- Kč, žalobkyni b) částku 150.000,- Kč a žalobci c) částku 200.000,-
Kč. Ve zbývající části žalobu vůči žalobkyni b) a žalobci c) zamítl a rozhodl o
náhradě nákladů řízení. Dospěl k závěru, že za dopravní nehodu a její následky
odpovídá výlučně žalovaný (který byl uznán vinným na této nehodě rozsudkem
Okresního soudu v Kladně ze dne 15. dubna 2010, sp.zn. 3 T 74/2009). Při úvaze
o výši náhrady nemajetkové újmy podle § 13 odst. 3 obč. zák. vyšel soud prvního
stupně ze zjištění, že žalobcům byly pojišťovnou vyplaceny náhrady imateriální
škody ve výši stanovené v § 444 odst. 3 obč. zák., které jsou nárokem odlišným
od náhrady dle § 13 odst. 3 obč.zák. Soud prvního stupně považuje plnění podle
ustanovení § 444 obč. zák. za plnění minimální, které nezohledňuje nijak
individuální hodnotu lidské osobnosti v konkrétním rodinném životě. V daném
případě je navíc další plnění důvodné zejména s ohledem na velikost újmy v
rodině žalobců, konkrétně pro manželku L. Z., jejíž další soukromý život utrpěl
nenapravitelnou újmu. Vzhledem ke kvalitě příbuzenských vztahů žalobců k
manželovi a otci Ing. L. Z. pak považoval za přiměřenou náhradu nemajetkové
újmy (nad rámec částek vyplacených pojišťovnou) ve výši 250.000,- Kč u
manželky, u které zhodnotil soud velikost újmy jednoznačně největší, u syna D.
Z., který žil s rodiči ve společné domácnosti jej snížil pro zachování rozdílu
mezi ním a jeho matkou a u žalobkyně b), dceři zemřelého při snížení požadované
částky přihlédl k tomu, že žije již samostatně ve vlastním manželství s vlastní
domácností.
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 19. listopadu 2013,
č.j. 3 Co 302/2012-97, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé ve
výroku I. a ve vyhovujících částech výroků II. a III. ve věci samé, výrokem II.
změnil výrok IV. rozsudku soudu prvního stupně ohledně nákladů řízení a výrokem
III. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Shodně se soudem prvního
stupně dovodil neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobců. Při posouzení
výše náhrady nemajetkové újmy v penězích odvolací soud zejména odkázal na
stávající judikaturu, která umožňuje v případě, kdy neoprávněný zásah do
osobnostních práv je spatřován v jednání, v jehož důsledku utrpěli žalobci
imateriální újmu spočívající v přervání rodinného života se všemi jeho
hodnotami obecně uznávanými v lidské společnosti, přiznat přiměřené morální
zadostiučinění spočívající v náhradě nemajetkové újmy v penězích i podle
ustanovení § 13 odst. 2 obč. zák. Odvolací soud se ztotožnil i s výší této
nemajetkové újmy přiznané jednotlivým žalobcům.
Rozsudek odvolacího soudu byl zástupci žalovaného doručen dne 24. ledna 2014,
přičemž právní moci nabyl dne 28. ledna 2014.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dne 19. března 2014 včasné
dovolání, jehož přípustnost odvozuje z ustanovení § 237 občanského soudního
řádu (dále jen „o.s.ř.“). Uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a
odst. 1 o.s.ř., neboť se domnívá, že soud prvního stupně věc po právní stránce
nesprávně posoudil. Dovolatel je přesvědčen, že mezi jednotlivými instituty
(nároky podle § 444 odst. 3 obč. zák. a § 13 téhož zákona) tkví zásadní rozdíl. Na jedné straně jasně ze zákona vyplývá nárok pozůstalého na pevně stanovené
peněžité odškodnění v rámci ustanovení § 444 odst. 3 obč. zák. v případě
usmrcení osoby blízké. Na druhé straně zákon poskytuje oprávněnému jen právo na
plnění podle § 13 obč. zák., a to v případě, že mu bude soudem přiznáno. Není
podle žalovaného možné automaticky přiznávat rovněž zadostiučinění vzniklé z
titulu ochrany osobnosti. Odkazuje na komentované znění občanského zákoníku z
roku 2008, 1. vydání, ze kterého podle žalovaného vyplývá, že speciální
odškodňovací úpravou podle ustanovení § 444 obč. zák. je konzumován nárok na
nemajetkovou újmu podle § 13 odst. 2,3. obč. zák. Domnívá se, že v podstatě ke
stejným závěrům dochází i rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1577/2009
ze dne 28. února 2011. Dovolatel soudí, že zpřetrhání rodinných či jiných
společenských vazeb není v tomto konkrétním případě výrazně překračující mez,
stanovenou zejména v ustanovení § 444 odst. 3 obč. zák. a považuje tak
satisfakci, která již byla pojišťovnou žalobcům vyplacena za dostačující. Navrhuje proto, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a
věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí. Vyjádření k dovolání podáno nebylo. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) za situace, kdy
dovolání bylo podáno v březnu roku 2014, přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění
tohoto procesního předpisu účinného od. 1. ledna 2014. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.). Podle ustanovení § 241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst.
4 o.s.ř.) uvedeno,
proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá,
vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede
právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá
nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na
podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v
odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo
důkazy (odst. 6).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání
(§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo
by být ve smyslu ustanovení § 237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému
rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj.,
že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalovaného v posuzované věci ve své podstatě však neoznačuje a ani
nenastoluje takovou z uvedených alternativ, které by charakterizovaly napadené
rozhodnutí ve smyslu výše vymezených hledisek, které jsou jedině způsobilé
založit pozitivní úvahu o přípustnosti dovolání proti němu. Nelze přitom
pominout např. ani skutečnost, že Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 25.
září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek přijal závěr, že má-li být dovolání přípustné
podle ustanovení § 237 o.s.ř. ve znění účinném od 1. ledna 2013 proto, že
napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při
jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného
nebo procesního práva jde a od které „rozhodovací praxe“ se při řešení této
právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Těmto zásadám tedy obsah podaného
dovolání v daném případě nevyhovuje, a to i přes to, že dovolatel odkazuje na
obsah rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2011, sp.zn. 30 Cdo
1577/2009, s tím, že „okolnosti odlišné od okolností obvyklých v obdobných
věcech naplněny v tomto případě nebyly, resp. v řízení ani nebyly prokazovány“.
Je nutno připomenout, že v již zmíněném rozsudku Nejvyššího soudu se mimo jiné
uvádí, že podle ustálené soudní praxe lze přiznat postižené fyzické osobě podle
ustanovení § 13 odst. 2 a 3 obč. zák. peněžité zadostiučinění za nemajetkovou
újmu způsobenou zásahem do osobnostního práva na soukromí a rodinný život v
důsledku usmrcení osoby blízké. Ustanovení § 13 obč. zák. ovšem nevymezuje
případnou hranici (ať minimální nebo maximální) pro určení jeho výše. Pouze
hovoří o tom, že zadostiučinění musí být přiměřené. Určení výše nároku na
přisouzení náhrady nemajetkové újmy v penězích lze v zásadě proto zjišťovat
značně obtížně. Vesměs se tudíž uplatní postup podle ustanovení § 136 o.s.ř.,
kdy soud tuto výši určí podle své úvahy. I ta však podléhá hodnocení. Soud je
zde povinen vycházet z úplně zjištěného skutkového stavu a opírat se o zcela
konkrétní a přezkoumatelná hlediska. Základem posouzení podle zmíněného
ustanovení je proto zjištění takových skutečností, které soudu umožní založit
úvahu na určitém kvantitativním posouzení základních souvislostí posuzovaného
případu. Ustanovení § 444 odst. 3 obč. zák. zakládá originální právo na
jednorázové odškodnění pozůstalých uvedených pod písm. a) až f) za nemajetkovou
újmu, která jim vznikne v případě usmrcení osoby blízké. Rozsah odškodnění je
dán stanovením absolutních částek, na které pozůstalému vzniká nárok, prokáže-
li existenci příbuzenského či jiného obdobného poměru s usmrceným, a to bez
dalšího dokazování. Z uvedeného lze dovozovat, že záměrem zákonodárce bylo
upravit odškodnění pozůstalých při usmrcení blízké osoby za nemajetkovou újmu v
případě intenzity a okolností, které jsou obvyklé. Na druhé straně – jak
konstatoval Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 4.5.2005, sp. zn. Pl. ÚS 16/04 –
je tato úprava natolik paušální, že ji nelze považovat za vyčerpávající řešení
daného problému, a nevylučuje, pokud jednorázové odškodnění není dostatečnou
satisfakcí za vzniklou újmu na osobnostních právech, aby se dotčené osoby
domáhaly další satisfakce podle ustanovení na ochranu osobnosti. Odvolací soud
v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, na základě jakých skutkových zjištění a na
základě jakých úvah rozhodl, pokud dospěl k závěru, že v této věci jsou
splněny předpoklady poskytnout žalobcům další náhradu nemajetkové újmy podle
ustanovení § 13 odst. 2 o.z. Dovolatel pak v zásadě blíže neodůvodňuje, v čem
se měl odvolací soud od uvedené judikatury odchýlit, aby tak byl naplněn
předpoklad přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o.s.ř.
Jestliže tedy v souzené věci nebyly shledány předpoklady přípustnosti dovolání,
Nejvyšší soud toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první
o.s.ř.), jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 věta první a odst. 2 o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není odůvodňován (§ 243f odst. 3
o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. listopadu 2014
JUDr. Pavel P a v l í k
předseda senátu