USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobkyně BACORA, a. s., IČO 27926541, se sídlem v Praze 4, Na Strži 65/1702, zastoupené Mgr. Tomášem Kaplanem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1525/39, proti žalované České republice – Ministerstvu pro místní rozvoj, se sídlem v Praze 1, Staroměstské náměstí 932/6, o zaplacení 3 194 829 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 23/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2020, č. j. 17 Co 15/2020-80, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se na žalované domáhala zaplacení částky v celkové výši 3 194 829 Kč s příslušenstvím, sestávající z částky 2 994 829 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody způsobené tvrzeným nesprávným úředním postupem Úřadu městské části Praha 5, stavebního odboru, který měl spočívat v nesprávném vyznačení doložky právní moci na územním rozhodnutí ze dne 18. 10. 2011, č. j. OSU.Sm.p.4205/11-28459/2011-Hav-UR, a z částky 200 000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu s ohledem na celkovou délku řízení od získání územního rozhodnutí s vyznačenou doložkou právní moci do zrušení územního rozhodnutí, kdy žalobkyně byla přesvědčena o svém nároku na získání stavebního povolení za podmínek stanovených územním rozhodnutím, přičemž délka této doby činila 6,5 roku.
Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 22. 10. 2019, č. j. 27 C 23/2019-40, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala na žalované zaplacení částky 3 194 829 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 3 194 829 Kč od 25. 7. 2018 do zaplacení (výrok I), a uložil žalobkyni zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 1 800 Kč (výrok II). Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a uložil žalobkyni zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 600 Kč (výrok II).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasným dovoláním (č. l. 87), které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. V rozsahu nákladového výroku II rozsudku odvolacího soudu a v rozsahu potvrzení rozsudku soudu prvního stupně stran náhrady nákladů řízení před ním ve výroku I napadeného rozsudku je tak dovolání objektivně nepřípustné.
Namítá-li žalobkyně, že rozsudek odvolacího soudu je v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, konkrétně s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2007, sp. zn. 20 Cdo 923/2007, kde je uvedeno, že vyznačení doložky právní moci na rozhodnutí, které dosud není pravomocné, je nesprávným úředním postupem ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, a že stát odpovídá za škodu, která tím vznikla, pak tato námitka přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o.
s. ř. nezakládá, neboť se týká otázky, na které napadený rozsudek nestojí. Odvolací soud potvrdil zamítnutí žaloby v rozsahu nároku na náhradu škody z důvodu absence příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a tvrzenou škodou, nikoli z důvodu, že by se v případě nesprávného vyznačení doložky právní moci na rozhodnutí nejednalo o nesprávný úřední postup. Na řešení otázky, zda ustanovení § 94 odst. 5 zákona č.
183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), dle kterého dojde-li ke zrušení územního rozhodnutí po povolení stavby, územní rozhodnutí se již nevydává, je aplikovatelné i na situaci, kdy územní rozhodnutí o povolení stavby vůbec nenabylo právní moci, napadený rozsudek odvolacího soudu rovněž ve smyslu § 237 o. s. ř. nespočívá. I nyní Nejvyšší soud konstatuje, že odvolací soud potvrdil zamítnutí žaloby v rozsahu nároku na náhradu škody z důvodu absence příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a tvrzenou škodou, nikoli na základě výkladu ustanovení § 94 odst. 5 stavebního zákona. Přitom otázka, zda odvolací soud správně posoudil existenci příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody, respektive nemajetkové újmy, nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť otázka příčinné souvislosti – vztahu mezi škodnou událostí a vznikem škody – je otázkou skutkovou, nikoli otázkou právní (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001). Právní posouzení příčinné souvislosti může spočívat toliko ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou či naopak nejsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009). Závěr odvolacího soudu o nedostatku příčinné souvislosti není výsledkem aplikace právních norem na zjištěný skutkový stav, nýbrž výsledkem hodnocení provedených důkazů; nejde tudíž o závěr právní, ale o závěr skutkový. Brojí-li žalobkyně proti tomuto (skutkovému) závěru odvolacího soudu, uplatňuje nezpůsobilý dovolací důvod (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
Žalobkyně dále ve vztahu k nároku na náhradu nemajetkové újmy v dovolání neuvádí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné; pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení § 237 o. s. ř. nepostačují (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Dovolání tak v části napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu náhrady nemajetkové újmy trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a Nejvyššímu soudu nezbylo, než je v tomto rozsahu odmítnout.
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť v části není přípustné [ § 237 o. s. ř. a § 238 odst. 1 písm. h) ], a v části trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobkyní v zákonné lhůtě odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř. a § 243b o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 9. 2020
JUDr. Pavel Simon předseda senátu