30 Cdo 2062/2004
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Karla Podolky v právní
věci žalobce L. H., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému J. H.,
zastoupenému advokátem, o určení neplatnosti závěti, vedené u Obvodního soudu
pro Prahu 4 pod sp.zn. 11 C 286/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 22. března 2004, č.j. 28 Co 62/2004-309, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. března 2004, č.j. 28 Co
62/2004-309, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Žalobním návrhem podaným u Obvodního soudu pro Prahu 4 dne 1.7.1999 se žalobce
domáhal vydání rozsudku, kterým by bylo určeno, že „závěti zůstavitelky V. D.
ze dne 20.1.1996, 2.9.1996, 15.8.1997 a 27.11.1997 jsou neplatné“. Uvedl, že
podání této žaloby mu bylo uloženo v řízení o dědictví po V. D. usnesením
Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 20.5.1999, sp.zn. 35 D 1949/98.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 28.11.2003, č.j. 11 C 286/99-294,
žalobu v celém rozsahu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Při zamítnutí
žaloby vycházel ze závěru, že „žalobce neprokázal, že holografní závěti ze dne
20.1.1996, 2.9.1996, 15.8.1997 a 27.11.1997 jsou neplatné, neboť nebyly splněny
náležitosti ustanovení § 38 odst. 1 obč. zák., kdy je neplatný právní úkon
osoby jednající v duševní poruše, která ji činí k tomuto právnímu úkonu
neschopnou“.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22.3.2004, č.j. 28 Co
62/2004-309, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech
odvolacího řízení. Vycházel ze závěru, že „ustanovení § 175k odst. 2 o.s.ř.
umožňuje soudu v dědickém řízení odkázat, závisí-li rozhodnutí o dědickém právu
na zjištění sporných skutečností, toho z dědiců, jehož dědické právo se jeví
jako méně pravděpodobné, jen tak, aby žalobou uplatnil své dědické právo
(nikoli spornou skutečnost) … tomuto požadavku odpovídá žalobní petit na
určení, že žalobce je dědicem po zůstaviteli“; že „otázka platnosti závěti má
pro takové určení jen povahu otázky předběžné … podle nyní platné právní úpravy
řízení o dědictví tak způsobilým předmětem sporného řízení není jen určení
sporné skutečnosti, byť by byla významná pro posouzení dědického práva“; že „z
uvedeného vyplývá, že žalobce nemohl žalovat na určení neplatnosti závětí
zůstavitelky, ale měl žalovat na určení že je dědicem
po zůstavitelce … protože tímto způsobem nežaloval a pouhé určení sporné
skutečnosti nemůže být předmětem sporného řízení, měla být žaloba již z tohoto
důvodu zamítnuta“; že „neodpovídala-li žaloba ustanovení § 175k odst. 2
o.s.ř., nebyl splněn základní předpoklad žaloby na určení ve smyslu ustanovení
§ 80 písm. c) o.s.ř., a to naléhavý právní zájem na určení neplatnosti závěti“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že
petit žalobního návrhu formuloval „zcela v intencích“ usnesení Obvodního soudu
pro Prahu 4 ze dne 20.5.1999, 25 D 1949/98, kterým mu podání dané žaloby bylo
uloženo; že „toto usnesení pro něj bylo závazné a právní názor soudu
nezpochybnitelný“. Navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího
soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění,
že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř.,
se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.],
jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně
rozhodl
ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem
odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b)
o.s.ř.], a jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže
dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a
dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]. Dovolání však
přípustné není ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o
peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč;
k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží [§ 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.]
a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo
zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení
(popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§ 237 odst. 2 písm. b)
o.s.ř.].
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. je
založena na rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozhodnutí odvolacího soudu s
rozhodnutím soudu prvního stupně. O nesouhlasná rozhodnutí jde tehdy, jestliže
okolnosti významné
pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a
povinnosti stanovené účastníkům rozhodnutími jsou podle závěrů těchto
rozhodnutí odlišná. Odlišností nelze ovšem rozumět rozdílné právní posouzení,
pokud nemělo vliv na obsah práv a povinností účastníků, ale jen takový závěr,
který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních
vztazích účastníků. Okolnost, zda odvolací soud rozhodl podle ustanovení § 219
o.s.ř. nebo zda postupoval podle ustanovení § 220 o.s.ř., popřípadě jak
formuloval výrok svého rozhodnutí, není sama o sobě významná;
pro posouzení přípustnosti dovolání z hlediska ustanovení § 237 odst. 1 písm.
a) o.s.ř. je podstatné porovnání obsahu obou rozhodnutí (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ČR
ze dne 30.4.1998, 2 Cdon 931/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod č. 52, ročník 1999).
V posuzovaném případě odvolací soud sice rozsudek soudu prvního stupně
formálně potvrdil (dle § 219 o.s.ř.), po obsahové stránce však práva a
povinnosti účastníků právního vztahu, jehož se určení týká, posoudil jinak.
Oproti soudu prvního stupně se totiž žalobou nezabýval věcně a žalobu zamítl –
jak výše uvedeno -
pro nedostatek naléhavého právního zájmu žalobce na požadovaném určení (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 21.8.2003, č.j. 29 Odo 224/2001, uveřejněné
v časopise Soudní judikatura pod č. 210, ročník 2003). Dovolání žalobce je tedy
přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242
o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší
soud ČR dospěl k závěru, že dovolání žalobce je opodstatněné.
Z obsahu spisu vyplývá, že v řízení o dědictví po V. D., zemřelé dne 20.6.1998
(dále též jen „zůstavitelka“), vedeném Obvodním soudem
pro Prahu 4 pod sp. zn. 35 D 1949/98, bylo žalobci usnesením ze dne 20.5.1999,
sp.zn. 35 D 1949/98, uloženo, aby ve lhůtě jednoho měsíce ode dne doručení
tohoto usnesení podal žalobu na určení, že závěti zůstavitelky ze dne
20.1.1996, 2.9.1996, 15.8.1997 a 27.11.1997 jsou neplatné.
Podle ustanovení § 175k odst.1 o.s.ř., jestliže někdo před potvrzením nabytí
dědictví tvrdí, že je dědicem a popírá právo jiného dědice, který dědictví
neodmítl, vyšetří soud podmínky dědického práva obou a jedná dále s tím, u koho
má za to, že je dědicem.
Podle ustanovení § 175k odst.2 o.s.ř., závisí-li však rozhodnutí o dědickém
právu na zjištění sporných skutečností, odkáže soud usnesením po marném pokusu
o smír toho z dědiců, jehož dědické právo se jeví jako méně pravděpodobné, aby
své právo uplatnil žalobou. K podání žaloby určí lhůtu. Nebude-li žaloba ve
lhůtě podána, pokračuje soud v řízení bez zřetele na tohoto dědice.
Z ustanovení § 175k odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že soud po vyšetření podmínek
dědického práva jedná dále s tím, u koho má za to, že je dědicem. Usnesením
vydaným podle tohoto ustanovení může být rozhodnuto - jak vyplývá z jeho znění
- pouze o tom, s kým (tj. s kterým z dosavadních účastníků řízení, mezi nimiž
je spor o dědické právo) bude nadále jednáno jako s osobou, o níž lze mít
důvodně za to, že je dědicem, a, je-li to potřebné, jaký je dědický titul této
osoby (při pozitivním vymezení), popřípadě s kým (tj. s kterým z dosavadních
účastníků řízení, mezi nimiž je spor o dědické právo) nadále nebude jednáno,
neboť lze mít důvodně za to, že není dědicem (při negativním vymezení). Tímto
usnesením se totiž řeší (vyšetřují) podmínky dědického práva
pro účely průběhu řízení a má význam jen pro vymezení účastníků řízení o
dědictví;
na jeho základě soud v dědickém řízení považuje za účastníka řízení ve smyslu
ustanovení § 175b, věty první o.s.ř. tu osobu, o níž bylo pravomocně
rozhodnuto, že s ní bude dále jednáno, popřípadě přestane považovat za
účastníka řízení toho, o němž bylo pravomocně rozhodnuto, že s ním nadále
nebude jednáno.
Vydání usnesení podle ustanovení § 175k odst. 1 o.s.ř. je na místě tehdy,
jsou-li skutková tvrzení účastníků o rozhodných okolnostech shodná a závisí-li
rozhodnutí
o dědickém právu pouze na právním posouzení věci. Není-li tomu tak, má soud
(soudní komisař) vzhledem k tomu, že v „nesporném“ dědickém řízení nemá z
procesního hlediska možnost objasňovat sporné skutečnosti, postupovat způsobem
stanoveným v ustanovení § 175k odst. 2 o.s.ř.. Toto ustanovení soudu (soudnímu
komisaři) ukládá, aby se pokusil uvedený spor o dědické právo vyřešit dohodou,
tj. aby vyvinul úsilí směřující k tomu, že se rozhodné skutečnosti mezi
účastníky uplatňujícími rozporná dědická práva „stanou nespornými“. Nepodaří-li
se soudu (soudnímu komisaři) uvedený spor vyřešit dohodou a skutečnosti
rozhodné pro posouzení dědického práva zůstanou
i po pokusu o odstranění sporu mezi účastníky sporné, vydá soud usnesení,
kterým odkáže toho z účastníků, jehož dědické právo se jeví jako méně
pravděpodobné, aby své právo uplatnil žalobou.
Výrok usnesení vydaného soudem v řízení o dědictví podle ustanovení § 175k
odst. 2 o.s.ř. musí obsahovat údaj o tom, jakou žalobu má odkázaný účastník
podat. Vzhledem k tomu, že § 175k odst. 2 o.s.ř. umožňuje odkázat dědice, aby
žalobou uplatnil své dědické právo, odpovídá tomuto ustanovení – v závislosti
na konkrétní procesní situaci – žalobní petit buď na určení, že žalobce je
dědicem po zůstaviteli, nebo že žalovaný (některý ze žalovaných) není dědicem
po zůstaviteli. Sporné skutečnosti nebo právní otázky, které jsou pro takovéto
určení významné (např. že důvody vydědění nejsou dány), představují jen
posouzení předběžné otázky, které se neuvádí ve výroku, ale jen v důvodech
rozhodnutí. Na rozdíl od právní úpravy dříve obsažené v § 18 zákona č. 95/1963
Sb., ve znění pozdějších předpisů, nyní platný § 175k odst. 2 o.s.ř.
neumožňuje, aby způsobilým předmětem sporného řízení, zahájeného na základě
odkazu dědického soudu, bylo jen určení sporné skutečnosti nebo sporné právní
otázky, byť by byla významná pro posouzení dědického práva.
Ve výroku usnesení podle § 175k odst. 2 o.s.ř. musí soud také určit k podání
žaloby lhůtu. Tato lhůta je procesní lhůtou soudcovskou, kterou soud může
prodloužit (§ 55 o.s.ř.), nemůže jí však prominout (§ 58 o.s.ř. a contr.).
Vzhledem k tomu, že
s marným uplynutím lhůty, stanovené k podání žaloby, je spojen následek, že
soud (soudní komisař) pokračuje v řízení „bez zřetele na tohoto dědice“ (§ 175k
odst. 2 věta třetí o.s.ř.), musí být o prodloužení lhůty nejen požádáno, ale i
rozhodnuto ještě před uplynutím původně stanovené lhůty.
Jestliže odkázaný účastník (dědic) nebude ve věci úspěšný nebo jestliže vůbec
žalobu ve stanovené lhůtě nepodá, má to za následek, že soud (soudní komisař) –
jak uvádí § 175k odst. 2 věta třetí o.s.ř. – „pokračuje v řízení bez zřetele na
tohoto dědice“. Uvedené v konkrétní situaci znamená, že dědic, který byl
odkázán na žalobu na určení, že je dědicem po zůstaviteli, přestává být
účastníkem dědického řízení a soud (soudní komisař) pokračuje v dědickém řízení
bez zřetele na tuto osobu. Byl-li dědic odkázán na žalobu na určení, že jiný
účastník není dědicem po zůstaviteli, znamená to, že
v dědickém řízení bude pokračováno i s osobou, jejíž dědické právo odkázaný
účastník popíral.
Stejné právní následky, které jsou spojeny s tím, že odkázaný účastník nepodal
žalobu, nastávají tehdy, jestliže žalobu sice podal, ale byla odmítnuta (§ 43
odst. 2) nebo o ní bylo řízení zastaveno (např. podle § 104 pro nedostatek
podmínek řízení).
Žalobu, která je podána po uplynutí stanovené lhůty, musí soud zamítnout, neboť
– jak výše uvedeno – po marném uplynutím lhůty, stanovené k podání žaloby soud
(soudní komisař) pokračuje v řízení o dědictví „bez zřetele na tohoto
dědice“ (§ 175k odst. 2 věta třetí o.s.ř.).
Výše popsané důsledky toho, že odkázaný účastník (dědic) nebude ve věci úspěšný
nebo jestliže vůbec žalobu ve stanovené lhůtě nepodá (soud „pokračuje v řízení
bez zřetele na tohoto dědice“) nastanou ovšem pouze v případě, že usnesení,
kterým byl účastník (dědic) odkázán k podání žaloby, splňuje požadavky vymezené
ustanovením
§ 175k odst. 2 o.s.ř.
V posuzovaném případě však výrok usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4
ze dne 20.5.1999, sp.zn. 35 D 1949/98, vydaného v řízení o dědictví po
zůstavitelce, nevyhovuje požadavkům vymezeným ustanovením § 175k odst. 2
o.s.ř., neboť neodkazuje žalobce (dědice zůstavitelky) k podání žaloby na
určení jeho dědického práva po zůstavitelce. Důsledky vyplývající z ustanovení
§ 175k odst. 2 věty třetí o.s.ř. (soud „pokračuje v řízení bez zřetele na
tohoto dědice“) proto – z důvodů výše uvedených – v dané věci nenastanou.
Žaloba podaná ve smyslu ustanovení § 175k odst. 2 o.s.ř. není určovací žalobou
ve smyslu § 80 písm. c) o.s.ř., ale je žalobou na určení právní skutečnosti, u
níž naléhavý právní zájem vyplývá z právního předpisu. Taková žaloba proto
nemůže být zamítnuta pro nedostatek naléhavého právního zájmu na požadovaném
určení a žalobce není povinen tvrdit a prokazovat skutečnosti o takovém právním
zájmu. Tyto závěry ovšem platí opět pouze v případě, že žaloba splňuje
požadavky vymezené ustanovením § 175k odst. 2 o.s.ř.; v opačném případě je na
místě na žalobu klást požadavky vymezené ustanovením § 80 písm. c) o.s.ř.,
včetně povinnosti žalobce tvrdit a prokazovat skutečnosti svědčící o naléhavém
právním zájmu na požadovaném určení (srov. Zprávu projednanou a schválenou
občanskoprávním kolegiem Nejvyššího soudu ČSR ze dne 18. 6. 1982, sp.zn. Cpj
165/81, uveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 49,
ročník 1982).
Podle ustanovení § 80 písm. c) o.s.ř. žalobou (návrhem na zahájení řízení) lze
uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či
není, je-li
na tom naléhavý právní zájem.
Podle ustálené judikatury soudů naléhavý právní zájem o určení, zda tu právní
vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo
ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení
stalo nejistým. Žaloba domáhající se určení podle ustanovení § 80 písm. c)
o.s.ř. nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění
povinnosti podle ustanovení § 80 písm. b) o.s.ř. (srov. například rozsudek býv.
Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24.2.1971 sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný pod č. 17
ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1972). Vyslovený předpoklad
však nelze chápat všeobecně. Prokáže-li žalobce, že má právní zájem na tom, aby
bylo určeno určité právo nebo právní poměr, přestože by mohl žalovat přímo na
splnění povinnosti, nelze mu určovací žalobu odepřít. Za nedovolenou - při
možnosti žaloby na plnění - lze považovat určovací žalobu jen tam, kde by
nesloužila potřebám praktického života, nýbrž jen ke zbytečnému rozmnožování
sporů. Jestliže se určením, že tu právní vztah nebo práce je či není, vytvoří
pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu (a předejde se tak žalobě
o plnění), je určovací žaloba přípustná i přesto, že je možná také žaloba na
splnění povinnosti podle ustanovení § 80 písm.b) o.s.ř. (srov. například
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.3.1997 sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný
pod č. 21 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997).
V žalobě o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, musí žalobce vždy
tvrdit a prokazovat skutečnosti, z nichž vyplývá, že má na požadovaném určení
naléhavý právní zájem. Protože jde o procesní povinnost, je soud povinen
žalobce o tom poučit (srov. § 5, § 118a odst. 1, 3 o.s.ř.). Zamítne-li soud
určovací žalobu
pro nedostatek naléhavého právního zájmu, aniž žalobce o uvedené procesní
povinnosti, poučí, zatíží tím řízení vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne
28.11.2001, sp.zn. 20 Cdo 450/2000, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č.
51, ročník 2002).
V případě, kdy usnesení, kterým byl účastník (dědic) v řízení o dědictví
odkázán k podání žaloby, nesplňuje požadavky vymezené ustanovením § 175k odst.
2 o.s.ř., a žalobce podá žalobu v souladu s takovým usnesením, je na soudu,
který o žalobě rozhoduje, aby žalobce poučil rovněž o náležitostech řádné
žaloby ve smyslu ustanovení § 175k odst. 2 o.s.ř. (§ 5 o.s.ř.). Toto poučení
bude zpravidla tvořit logický celek s poučením již výše popsaným.
Z výše uvedeného vyplývá, že v posuzovaném případě odvolací soud vycházel ze
správného závěru, že žalobcem podaná žaloba nevyhovuje požadavkům vymezeným
ustanovením § 175k odst. 2 o.s.ř., a je proto na místě zkoumat naléhavý právní
zájem žalobce na požadovaném určení. Tím, že však žalobce nepoučil o povinnosti
tvrdit a prokazovat skutečnosti, z nichž vyplývá, že má naléhavý právní zájem
na požadovaném určení, přičemž se takového poučení žalobci nedostalo ani v
řízení před soudem prvního stupně, zatížil řízení vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší soud
České republiky proto rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243b odst. 1 část
věty za středníkem o.s.ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§
243b odst. 2 věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu
i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1, věta druhá a třetí o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. listopadu 2005
JUDr. Roman Fiala, v. r.
předseda senátu