30 Cdo 2064/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci
žalobců a) F. K., a b) R. K., obou zastoupených advokátkou, proti žalované O.
Č., zastoupené advokátem, o určení vlastnického práva k nemovitosti, vedené u
Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 14 C 345/2004, o dovolání žalované
proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. listopadu 2007, č. j. 16 Co
274/2006-177, t a k t o :
Dovolání se zamítá.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Katastrálního úřadu pro J. k., katastrální pracoviště B., a rozhodl o náhradě
nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že darovací smlouvou ze dne 12. 7. 1999
darovali žalobci žalované předmětný pozemek, obdobně jako i další vlastníci
pozemků nacházejících se v ulici N. v obci Č., neboť správci sítí (B. v. a P.)
vznesli na obec požadavek, aby inženýrské sítě byly umístěny ve veřejném
pozemku, a obec neměla dostatek finančních prostředků
na koupi; starosta obce proto stavebníkům rodinných domů sdělil, že darování
pozemků je jednou z podmínek, aby obec vyslovila souhlasné stanovisko ke
stavebním povolením (což vyplývá i z dopisu adresovaného firmě S.). Soud
prvního stupně shledal, že žalobci mají naléhavý právní zájem na požadovaném
určení ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř., neboť tvrdí-li, že jsou vlastníky
předmětného pozemku, avšak v katastru nemovitostí je jako vlastník zapsána
žalovaná, nemohou dosáhnout změny zápisu jinak, než prostřednictvím soudního
rozhodnutí. Po zhodnocení provedených důkazů dospěl k závěru, že darovací
smlouva ze dne 12. 7. 1999 je platným právním úkonem ve smyslu § 37 odst. 1
obč. zák., neboť žalobci neprokázali, že by ji uzavřeli nesvobodně
(nedobrovolně); mohli se totiž rozhodnout, zda na podmínky obce přistoupí či
nikoliv (tak jako ostatní vlastníci pozemků), a pokud smlouvu s obcí uzavřeli,
sledovali tím získání stavebního povolení na stavbu rodinného domu. Ohledně
dalšího tvrzeného důvodu neplatnosti darovací smlouvy pro její rozpor se
zákonem (§ 39 obč. zák.), konkrétně s ustanovením § 36a odst. 1 písm. a) tehdy
platného zákona č. 367/1990 Sb., o obcích (obecních zřízeních), z důvodu
nedostatku předchozího souhlasu obecního zastupitelstva s uzavřením darovací
smlouvy, poukázal okresní soud na nález Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 87/04, v
němž byl vysloven názor, že „ne každý rozpor se zákonem má za následek
absolutní neplatnost právního úkonu, neboť je třeba vždy se ptát po účelu
zákonného příkazu či zákazu, a závěr, že určitý právní úkon je neplatný pro
rozpor se zákonem, nebo proto, že zákon obchází, se musí opírat o rozumný
výklad dotčeného zákonného ustanovení, tj. ustanovení o neplatnosti právních
úkonů pro rozpor se zákonem je nutno vykládat restriktivně a nikoliv
extenzivně“. Na základě toho dovodil, že ustanovení § 36a odst. 1 písm. a)
zákona č. 367/1990 Sb., o obcích, pamatuje především na případy, kdy hrozí, že
by obec bez rozhodnutí obecního zastupitelstva pozbyla majetek, avšak v
souzeném případě jej nabyla, dokonce darovací smlouvou. Po právu pak soud
prvního stupně nepovažoval ani odstoupení žalobců od darovací smlouvy z důvodu,
že ji uzavřeli v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek, neboť splnění obou
těchto předpokladů současně je u darovací smlouvy z hlediska jejího účelu těžko
představitelné (viz rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. 28/96). Navíc žalovaná
vznesla důvodně námitku promlčení práva na odstoupení od darovací smlouvy.
Dospěl proto k závěru, že určovací žaloba není opodstatněná.
K odvolání žalobců Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 21. 11. 2007, č. j. 16
Co 274/2006-177, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl, a
rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vycházel
ze skutkového stavu zjištěného okresním soudem, neztotožnil se však s jeho
právním posouzením věci. S poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33
Odo 1416/2005 dospěl na rozdíl od něj k závěru, že darovací smlouva je z důvodu
absence svobodné vůle žalobců při jejím uzavření absolutně neplatná podle § 37
odst. 1 obč. zák. Žalobci podle jeho názoru totiž neměli žádný důvod k darování
pozemku, dokud jim nebylo ze strany obce naznačeno, že jde o podmínku pro
vydání stavebního povolení. Jejich vůle k darování se tedy nevytvořila
svobodně, ale pod vlivem bezprávné výhružky, kdy obec v nich svým jednáním
vzbudila důvodnou bázeň, že jejich požadavku jinak nebude vyhověno. Přitom však
obec neměla žádné zákonné oprávnění vázat souhlas k vydání stavebního povolení
na darování pozemku, když jak vyplývá např. z ustanovení § 8 odst. 4 zákona č.
274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích, je vlastník vodovodu nebo kanalizace
povinen umožnit připojení na ně, pokud se připojovaný pozemek nebo stavba
nachází na území obce s vodovodní nebo kanalizační sítí, připojení dovoluje
umístění vodovodu nebo kanalizace podle technických možností a odběratel splní
podmínky stanovené zákonem. Skutečnost,
že vůle dárců se utvářela pod tlakem okolností, jež jim hrozily, aniž měly
zákonný podklad (nevydání stavebního povolení), a nikoliv svobodně, byla podle
krajského soudu dostatečně prokázána dopisem starosty obce firmě S. ze dne 1.
4. 1998. Předmětnou darovací smlouvu posoudil krajský soud jako neplatnou i z
důvodu jejího rozporu se zákonem (§ 39 obč. zák.), a to pro nedostatek
předchozího souhlasu obecního zastupitelstva s jejím uzavřením podle § 36a
odst. 1 písm. a) zákona č. 367/1990 Sb. V této souvislosti vyslovil názor, že
závěry uvedené v nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. 87/04, nelze v daném
případě použít, neboť obec vystupovala jako orgán veřejné správy v oblasti
vodovodů a kanalizací, tedy ve veřejné sféře, v níž nelze uplatnit zásadu „co
není zakázáno, je dovoleno“, ale kde je třeba respektovat všechny zákonné
principy územní samosprávy předpokládané příslušným právním předpisem. Odvolací
soud uzavřel, že na základě neplatné darovací smlouvy nemohlo dojít k převodu
vlastnického práva na žalovanou a žalobce je tak třeba považovat za vlastníky
předmětného pozemku.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání z důvodů
uvedených v § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Nesouhlasí se závěrem
odvolacího soudu, že darovací smlouva je neplatná podle § 37 odst. 1 obč. zák.,
a namítá, že tvrzení žalobců o jejich nesvobodné vůli při jejím uzavření je
účelové, když s ním přicházejí až v době, kdy přes uvedený pozemek ve
vlastnictví obce je zajišťována dostupnost výstavby dalších rodinných domků v
sousedství, mimo jiné i žalobců. Poukazuje na to, že podpisu předmětné smlouvy
předcházelo uzavření smlouvy o budoucí darovací smlouvě, takže uzavření
darovací smlouvy bylo smluvní povinností žalobců. Má za to, že nedostatek vůle
žalobců pozemek darovat je za této okolnosti vyloučen, neboť existující smluvní
povinnost nemůže znamenat nesvobodu v rozhodování. Odkaz odvolacího soudu na
dopis starosty, jímž v odvolacím řízení nebyl proveden důkaz, nemá podle
dovolatelky žádný význam, neboť byl adresován společnosti S. a nikoliv
žalobcům, a těžko z něj lze dovozovat bezprávnou výhružku vůči nim. Kromě toho
žalobci ani konkrétně netvrdili, kdo, kdy a jak jim bezprávně hrozil, zda jim
byla zamítnuta žádost o vydání stavebního povolení atd. Pokud pak jde o
neplatnost darovací smlouvy podle § 39 obč. zák. z důvodu jejího rozporu s §
36a odst. 1 písm. a) zákona
č. 367/1990 Sb., ztotožňuje se dovolatelka s posouzením učiněným soudem prvního
stupně, které je podle ní správné a přiléhavé; naproti tomu názor odvolacího
soudu,
že závěry uvedené v nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. 87/04 nelze v dané věci
použít proto, že obec vystupovala jako orgán veřejné správy v oblasti vodovodů
a kanalizací, nemůže obstát, když obec jednoznačně jednala jakožto
soukromoprávní subjekt darovací smlouvy. Existenci vady řízení, která mohla mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spatřuje dovolatelka v tom, že
odvolací soud dospěl k jinému závěru ohledně údajné existence nesvobodné vůle
žalobců při uzavření darovací smlouvy bez provedení jakéhokoliv dokazování a že
se tak k věci nemohla vyjádřit a navrhnout důkazy, z čehož dovozuje, že
rozhodnutí odvolacího soudu bylo v tomto ohledu nepředvídatelné. Navrhla, aby
rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, oprávněnou
osobou, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, a že je přípustné podle
§ 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., dospěl po přezkoumání věci ve smyslu § 242 o.
s. ř. k závěru,
že dovolání není důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatelka jako důvod dovolání [§ 241a
odst. 2 písm. b) o. s. ř.] uplatnila, může spočívat v tom, že odvolací soud věc
posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní
předpis nesprávně vyložil, případně jej na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
Vzhledem k tomu, že darovací smlouva mezi účastníky byla uzavřena dne 12. 7.
1999, je projednávanou věc třeba posuzovat podle zákona č. 367/1990 Sb., o
obcích (obecních zřízeních), ve znění účinném do 12. 11. 2000, kdy nabyl
účinnosti zákon č. 128/2000 Sb., o obcích (obecních zřízeních), jímž byl zákon
č. 367/1990 Sb. zrušen (dále jen „zákon o obcích“).
Podle § 52 odst. 2 věty první zákona o obcích starosta zastupuje obec navenek.
Podle § 36a odst. 1 písm. a) zákona o obcích obecní zastupitelstvo rozhoduje o
nabytí
a převodu nemovitých věcí. Oprávnění rozhodovat o majetkoprávních úkonech obce
uvedených v § 36a odst. 1 a 2 zákona o obcích nemůže obecní zastupitelstvo
svěřit obecní radě (§ 36a odst. 3 zákona o obcích). Podle § 45 písm. p) zákona
o obcích obecní rada zabezpečuje řešení ostatních otázek spadajících do
samostatné působnosti obce, pokud nejsou vyhrazeny obecnímu zastupitelstvu.
Z uvedené úpravy vyplývá, že oprávnění rozhodovat o právních úkonech obce, tj.
o tom, zda a případně jaký právní úkon obec učiní, je ze zákona beze zbytku
rozděleno mezi obecní radu a obecní zastupitelstvo, a to tak, že obecní
zastupitelstvo rozhoduje o nejzávažnějších, taxativně vypočtených právních
úkonech podle § 36a odst. 1 a 2 zákona o obcích, zatímco obecní rada rozhoduje
na základě generální (zbytkové) klausule uvedené v § 45 písm. p) zákona o
obcích o všech ostatních právních úkonech obce. Žádný z těchto orgánů však
nemůže vystupovat jménem obce navenek. Toto oprávnění přísluší výlučně
starostovi (§ 52 odst. 2 věta druhá zákona o obcích) a proto také toliko
starosta obce (města) může jménem obce uzavřít smlouvu o nabytí a převodu
nemovitých věcí, kterou obec (město) uzavřela. Starosta obce (města) však
nemůže vytvářet sám vůli obce; může pouze tuto vůli navenek sdělovat a
projevovat. Rozhodnutí obecního zastupitelstva nebo obecní rady je třeba v
daných souvislostech považovat za zákonem stanovenou podmínku právního úkonu
(condicio legis). Právní úkon starosty vyžadující schválení zastupitelstvem
obce (a obdobně obecní radou) provedený bez takového předchozího schválení, je
od počátku neplatný podle § 39
obč. zák. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2003, sp. zn. 21
Cdo 224/2002, nález Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2001, sp. zn. IV. ÚS
576/2000, uveřejněný ve Sbírce nálezů Ústavního soudu, svazek 22, pod pořadovým
číslem 61, nebo nález ze dne 10. 7. 2001, sp. zn. III. ÚS 721/2000, uveřejněný
ve Sbírce nálezů Ústavního soudu, svazek 23, pod pořadovým číslem 103). Protože
převod nemovitých věcí je právním úkonem v majetkoprávní věci, který spadá do
pravomoci obecního zastupitelstva [§ 36a odst. 1 písm. a) zákona o obcích],
není starosta obce (města) oprávněn jménem obce (města) takový právní úkon
učinit, dokud zákonem požadované rozhodnutí tohoto orgánu chybí.
Názor odvolacího soudu, že „obec při uzavření předmětné darovací smlouvy
vystupovala jako orgán veřejné správy v oblasti vodovodů a kanalizací, tedy ve
veřejné sféře, v níž nelze uplatnit zásadu „co není zakázáno, je dovoleno“, ale
kde je třeba respektovat všechny zákonné principy územní samosprávy
předpokládané příslušným právním předpisem“, nelze sice považovat za správný,
neboť žalovaná při uzavření darovací smlouvy o převodu předmětného pozemku
nevystupovala jako mocensky nadřazený subjekt a nerozhodovala autoritativně o
právech a povinnostech subjektů, které by nebyly v rovnoprávném postavení,
nýbrž jednala jako subjekt soukromoprávní; je však třeba se ztotožnit s jeho
závěrem při řešení předběžné otázky, že darovací smlouva je pro nedostatek
předchozího souhlasu zastupitelstva žalované s jejím uzavřením absolutně
neplatná podle § 39 obč. zák. z důvodu, že k nabytí tohoto pozemku do
vlastnictví žalované neudělilo zastupitelstvo obce předchozí souhlas.
Je-li předmětná darovací smlouva ze shora uvedeného důvodu absolutně neplatná
podle 39 obč. zák., je nadbytečné zabývat se dalším důvodem neplatnosti této
smlouvy podle § 37 odst. 1 obč. zák., neboť i kdyby závěr odvolacího soudu
nebyl v tomto ohledu správný, nemohlo by to pro žalovanou přivodit jiný
výsledek řízení; řešení této otázky tak nemůže mít v konečném závěru o
absolutní neplatnosti darovací smlouvy pro rozpor se zákonem (§ 39 obč. zák.)
žádný vliv. Z tohoto důvodu bylo též nadbytečné zabývat se dovolatelkou
tvrzenou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci
(§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), jejíž existenci spatřuje v tom, že odvolací
soud dospěl k jinému závěru ohledně údajné existence nesvobodné vůle žalobců
při uzavření darovací smlouvy bez provedení jakéhokoliv dokazování a že se tak
k věci nemohla vyjádřit a navrhnout důkazy, z čehož dovozuje, že rozhodnutí
odvolacího soudu bylo v tomto ohledu nepředvídatelné.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu je z hlediska
uplatněných dovolacích důvodů správný. Nejvyšší soud ČR proto dovolání žalované
podle § 243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaná s ohledem na
výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů tohoto řízení právo a
žalobcům v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. června 2009
JUDr. Olga P u š k i n o v á , v. r.
předsedkyně senátu