U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D.,
ve věci žalobce P. S., zastoupeného JUDr. Janou Jakoubkovou, advokátkou se
sídlem v Brně, Banskobystrická 68, proti žalované České republice -
Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení
částky 100.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 11 C
63/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 5.
2010, č. j. 55 Co 27/2010-79, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Praze napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro
Prahu 2 ze dne 30. 11. 2009, č. j. 11 C 63/2009-45, kterým byla zamítnuta
žaloba na zaplacení náhrady nemajetkové újmy ve výši 100.000,- Kč, jež měla být
žalobci způsobena nesprávným úředním postupem Městského soudu v Brně ve věci
pod sp. zn. 35 C 1/2003 (dále jen „původní řízení“), spočívajícím v jeho
nepřiměřené délce.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež však Nejvyšší soud
podle ustanovení § 243b odst. 5, § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl jako
nepřípustné.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí ve věci samé může být přípustné
pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. - se zřetelem k nálezu
Ústavního soudu ČR ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, je zrušeno
uplynutím doby dne 31. 12. 2012 - (o situaci předvídanou v ustanovení § 237
odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde), tedy tak, že dovolací soud - jsa přitom vázán
uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3
o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce
zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatel vymezil obsahově dovolací důvod tak, že dosavadní soudní praxe není
jednotná, neboť ve věci vedené Obvodním soudem pro Prahu 2 pod sp. zn. 41 C
297/2009 mu byla přiznána v prakticky totožné věci částka 45.000,- Kč, aniž by
soud danou částku snižoval pro složitost jednání, zatímco v této věci mu bylo
soudem přiznáno zadostiučinění jen do částky 9.000,- Kč. Skutečnost, že v
různých řízeních bylo o „prakticky totožných nárocích“ rozhodnuto odlišně, však
nezakládá zásadní právní význam napadeného rozsudku. Ten by zakládalo pouze
odlišné posouzení konkrétní právní otázky, jak z § 237 odst. 3 o. s. ř.
vyplývá, kterou však žalobce ve svém dovolání nevymezuje.
Přípustnost dovolání nemůže založit ani pouhý nesouhlas žalobce s výší
přisouzeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu nepřiměřenou
délkou posuzovaného řízení, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního
případu a sama o sobě nemůže představovat jiné řešení ve smyslu § 237 odst. 3
o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo
4462/2009).
Dovolací soud nemohl přihlédnout k tvrzením žalobce ohledně zhoršení jeho
zdravotního stavu v důsledku délky posuzovaného řízení a na jejich podporu
předloženým zprávám ze dne 20. 5. 2010 a 9. 9. 2010 (viz § 241a odst. 4 o. s.
ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalované v dovolacím
řízení náklady nevznikly a žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení
na náhradu svých nákladů právo.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. března 2012
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu