30 Cdo 2089/2003
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Karla Podolky v právní
věci žalobců A) R. d. G.
a B) M. B., proti žalované obchodní společnosti L. M., s.r.o., zastoupené
advokátem, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu
v Praze pod sp. zn. 32 C 13/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního
soudu v Praze ze dne 17. června 2003, č.j. 1 Co 109/2003-99, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 17. června 2003, č.j. 1 Co
109/2003-99, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. ledna 2003, č.j. 32 C 13/2002-70
zamítl žalobu, aby žalovaná obchodní společnost byla uznána povinnou zaplatit
každému ze žalobců částku 500.000,- Kč z titulu náhrady nemajetkové újmy v
penězích podle ustanovení § 13 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen \"o.z.\").
Rozhodl též
o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně v tomto velmi pečlivě a podrobně zdůvodněném rozhodnutí
dospěl k zásadnímu závěru, že došlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv
žalobců ve smyslu ustanovení § 11 a § 13 o.z., kterého se měla proti jejich
soukromí, cti a lidské důstojnosti dopustit žalovaná obchodní společnost tím,
že zřídila internetovou doménu „k..cz“ a zde (ve vztahu k žalobcům) uveřejnila
(a po dobu od 15. února 2002 do nejméně 9. května 2002 uveřejňovala) urážlivý
text v německém jazyce
s připojenou lascivní karikaturou. Takto zjištěný skutkový stav však podle
soudu prvního stupně nebyl dostatečný a úplný pro rozhodnutí o požadovaném
nároku. Soud zde připomněl, že v těch případech, kdy je žalováno o přiznání
relutárního zadostiučinění podle ustanovení § 13 odst. 2 o.z., jsou okolnosti
zásahu, okolnosti vzniku újmy i okolnosti případných příčinných souvislostí
podstatné pro posouzení výše přiznání takovéhoto zadostiučinění, takže žaloba
je povinna se s těmito otázkami vypořádat, a to jak po stránce tvrzení, tak po
stránce důkazní. Soud prvního stupně zde sice vyslovil názor, že s ohledem na
neobyčejnou vulgárnost a urážlivost zmíněného zásahu lze žalobě přisvědčit v
tom, že je zde důvod pro přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích ve
smyslu ustanovení § 13 odst. 2 o.z., soudu však scházely podklady ke stanovení
vlastní výše takového zadostiučinění. Přitom tvrzení a důkazy o rozsahu újmy a
dalších okolnostech zásahu byly důkazní povinností žaloby. Protože takto nebylo
o těchto skutečnostech nic tvrzeno a (příslušné) důkazy nebyly (žalobci)
navrženy, žalobci v této otázce neunesli důkazní břemeno, takže soud žalobu
zamítl jako celek. Soud prvního stupně sám připomněl, že právě s ohledem na
tento důvod zamítnutí žaloby nebylo provedeno důkazní řízení o některých
okolnostech případu - např.
o tvrzení žalovaného, že předmětný text se neobjevil na jeho internetových
stránkách jeho přičiněním, ale v důsledku \"hackerského\" průniku na stránky
cizí osobou.
O odvolání obou žalobců proti tomuto rozsudku rozhodl Vrchní soud v Praze
rozsudkem ze dne 17. června 2003, č.j. 1 Co 109/2003-99, kterým rozsudek soudu
prvního stupně ve výroku ve věci samé změnil tak, že žalované uložil zaplatit
každému z žalobců částku 200.000,- Kč, zatímco ve zbývající zamítavé části
tento rozsudek potvrdil. Rozhodl pak o náhradě nákladů řízení před soudy obou
stupňů.
Odvolací soud se především v zásadě ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu
prvního stupně, i se závěrem soudu prvního stupně, že s ohledem na mimořádnou
vulgárnost posuzovaného textu i připojené ilustrace a způsobu jejich šíření,
jsou splněny předpoklady pro přisouzení náhrady nemajetkové újmy v penězích ve
smyslu ustanovení § 13 odst. 2 o. z. Vyslovil však současně nesouhlas, pokud
soud prvního stupně dospěl k závěru, že určení výše této náhrady je nemožné
pro nedostatek tvrzení o dopadech újmy a důkazech o ní. S přihlédnutím k
ustanovení § 13 odst. 3 o.z. je třeba podle názoru odvolacího soudu dovodit
objektivní způsobilost neoprávněného zásahu závažným způsobem porušit,
popřípadě ohrozit práva chráněná ustanovením § 11 násl. o.z. Užití prostředku
šíření prostřednictvím internetu, který je určen k celosvětové komunikaci, je z
objektivního pohledu míra ohrožení soukromí, cti a důstojnosti žalobců značná a
nepochybně vyšší, než pokud by k šíření došlo jiným, lokálně omezeným
informačním prostředkem. Rovněž okolnosti, za nichž k porušení práva žalobců
došlo (mimořádná vulgárnost textu ve spojení s pornografickým obrázkem), jsou
objektivně způsobilé závažnou újmu na právech žalobců způsobit, protože újmu na
cti, důstojnosti a soukromí by objektivně nesla jako závažnou v případě daného
zásahu každá fyzická osoba. Současně i s ohledem k době, po kterou byla
předmětná stránka na doméně žalované umístěna, pokládal odvolací soud za
odpovídající náhradu nemajetkové újmy v penězích právě v částce 200.000,- pro
každého z žalobců. Potud proto rozsudek soudu prvního stupně změnil a v části
zamítavého výroku ve věci samé potvrdil.
Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 18. července 2003, přičemž
zástupci žalovaného byl doručen téhož dne.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná obchodní společnost dne
8. září 2003 včasné dovolání. Dovolatelka vytýká, že je řízení postiženo
vadami, které měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2
písm. a/ občanského soudního řádu, dále jen o.s.ř.) a napadené rozhodnutí
současně vychází
z nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.).
Přípustnost tohoto dovolání odvozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a)
o.s.ř. Současně zmiňuje, že skutkové závěry odvolacího soudu nemají oporu v
provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o.s.ř.).
Dovolání především mimo jiné vytýká, že odvolací soud přiznal žalobcům náhradu
nemajetkové újmy, přesto, že újmu, která jim údajně vznikla, žalobci netvrdili
a nepředložili jediný důkaz o její velikosti, ač ustanovení § 13 odst. 3 o.z.
stanoví pro určení výše peněžitého zadostiučinění konkrétní kritéria. Nestačí
proto zjištění pouhé možnosti snížení vážnosti či důstojnosti. V posuzovaném
případě pak přitom důkazní břemeno spočívalo na žalobcích, kteří je neunesli.
Soud prvního stupně proto žalobu správně zamítl. O rozporu rozhodnutí
odvolacího soudu s hmotným právem svědčí
i zcela neodůvodněný závěr o tom, pokud pokládá za odpovídající náhradu částku
200.000,- Kč pro každého žalobce s tím, že tato je způsobilá újmu zmírnit, ač
újma nebyla vůbec prokázána.
Dovolatelka proto žádá, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
K uvedenému dovolání se žalobci nevyjádřili.
Dovolací soud uvážil, že dovolání žalované bylo podáno oprávněnou osobou, řádně
zastoupenou advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve
lhůtě stanovené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno
obsahovými
i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř. Dovolání
vychází
z dovolacích důvodů podle ustanovení § 241a odst. 2 písm.a) a b) a odst. 3
o.s.ř.
Pokud se týče otázky přípustnosti podaného dovolání vychází (fakticky též
s přihlédnutím k ustanovení § 242 odst. 2 písm. d) o.s.ř.) z ustanovení § 237
odst. 1 písm. a) o.s.ř. Dovolací soud poté přezkoumal napadený rozsudek
Vrchního soudu
v Praze v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že
dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu nelze považovat za správné (§
243b odst. 2 o.s.ř.).
Z ustanovení § 242 odst. o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání
obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu.
Podle ustanovení § 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř. je však dovolací soud povinen
přihlédnout též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b)
a § 229 odst. 3 o.s.ř. (tyto vady se však ze spisu nepodávají), a současně i k
jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
a to i tehdy, pokud nebyly
v dovolání výslovně uplatněny. Právě pak především takováto jiná vada řízení
v posuzované věci rozhodnutí odvolacího soudu poznamenala.
Odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního
stupně. Odvolací soud může opakovat dokazování nebo je i doplnit, nejde-li o
rozsáhlejší doplnění a lze-li je provést bez průtahů. Dokazování doplní buď sám
nebo prostřednictvím soudu prvního stupně, anebo soudu dožádaného (§ 213 odst.
1 a 2 o.s.ř.).
V případech, kdy je přezkoumávané rozhodnutí soudu prvního stupně věcně
správné, odvolací soud je potvrdí (§ 219 o.s.ř.). Odvolací soud změní
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže tento soud rozhodl nesprávně,
ačkoliv správně zjistil skutkový stav věci, nebo jestliže po doplnění
dokazování (§ 213 odst. 2 o.s.ř.) je skutkový stav zjištěn tak, že je možno ve
věci spolehlivě rozhodnout (§ 220 o.s.ř.). Nejsou-li podmínky ani pro
potvrzení, ani pro změnu rozhodnutí soudu prvního stupně, odvolací soud je
zruší (§ 221 odst. 1, věta první o.s.ř.); učiní tak zejména v případech
uvedených v ustanovení § 221 odst. 1 písm. a) až d) o.s.ř. a pravidelně vrátí
věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 221 odst. 2 o.s.ř.).
Zásada úplné apelace, kterou je ovládáno občanské soudní řízení, akcentuje
potvrzující a měnící rozhodnutí odvolacího soudu. Tam, kde však ani po doplnění
důkazního řízení odvolacím soudem nejsou podmínky pro potvrzení či změnu
napadeného rozhodnutí, má své místo kasační rozhodnutí odvolacího soudu.
Předpoklady pro potvrzení ani pro změnu rozhodnutí soudu prvního stupně nejsou
dány mimo jiné tehdy, jestliže právní posouzení věci soudem prvního stupně je
nesprávné a její správné právní posouzení vyžaduje další skutková zjištění,
která odvolací soud sám nemůže učinit. Tak je tomu nejen v případě, kdy je
zapotřebí rozsáhlejšího doplnění dokazování, které nelze provést bez průtahů (§
213 odst. 2 o.s.ř.), ale i tehdy, jestliže se má doplnění dokazování týkat
podstatných skutečností (výsledkem doplnění dokazování by měla být zásadní
skutková zjištění, která rozhodujícím způsobem ovlivní právní posouzení věci).
Není-li odvolací soud vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního
stupně, není současně přípustné, aby, pokud by se chtěl odchýlit od hodnocení
důkazů soudem prvního stupně - tyto důkazy hodnotil jinak, aniž by je sám
opakoval. Nedodrží-li takový postup, je řízení stiženo vadou, která mohla mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srovnej např. rozsudek Nejvyššího
soudu České republiky ze dne 27. června 2000, sp.zn. 26 Cdo 1330/98, resp. jeho
rozsudek ze dne
17. dubna 2003, sp.zn. 33 Odo 999/2002 apod.). Současně ani případný nedostatek
právně významných (pro správné rozhodnutí) skutkových zjištění nemůže odvolací
soud nahradit vlastním doplněním dokazování podle § 213 odst. 2 o.s.ř., ale
ani tím, že tato skutková zjištění převezme z rozhodnutí soudu prvního stupně,
který je učinil přesto, že vzhledem k právnímu názoru, který zaujal, na nich
své rozhodnutí nezaložil, když
z hlediska jeho právního posouzení nebyla tato skutková zjištění významná
a významnými se stala až z pohledu právního názoru odvolacího soudu. Takovýmto
postupem - pokud vyústí ve změnu rozhodnutí soudu prvního stupně - totiž
odvolací soud poruší zásadu dvouinstančnosti občanského soudního řízení, neboť
účastníkům řízení odepře možnost přezkumu správnosti nových, popřípadě - z
pohledu soudu prvního stupně - dosud bezvýznamných skutkových zjištění.
Rozhodnutí odvolacího soudu je tak ve svých důsledcích rozhodnutím vydaným v
jediném stupni. Přitom nedodržení zásady dvouinstančnosti představuje
porušení zásady obsažené v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
(obdobně srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp.zn. 21
Cdo 1901/98, uveřejněné ve sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 30,
ročník 2000, sešit 5, rozsudek téhož soudu ze dne
30. prosince 2003, č.j. 30 Cdo 1198/2001 apod.).
Je-li proto ke správnému rozhodnutí věci zapotřebí podstatných skutkových
zjištění, která neučinil soud prvního stupně, popřípadě, která sice tento soud
učinil,
ale vzhledem k odlišnému právnímu názoru, na nich své rozhodnutí nezaložil,
nejsou dány podmínky ani pro potvrzení, ani pro změnu rozhodnutí soudu prvního
stupně.
V těchto případech je na odvolacím soudu napadené rozhodnutí zrušit a věc
vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V posuzovaném případě soud prvního stupně ve věci sice dospěl k závěru, že
popsaným jednáním došlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobců.
Současně se však podrobně zabýval otázkou, zda procesní situace dané věci
umožňuje a odůvodňuje odpovědně posoudit žalobci uplatněný nárok na náhradu
nemajetkové újmy v penězích, kdy takto dospěl k negativnímu závěru. Z tohoto
důvodu proto předmětnou žalobu zamítl, aniž by posuzoval v jaké výši je daný
nárok případně opodstatněn.
Naproti tomu odvolací soud v rámci změny rozsudku soudu prvního stupně sám
určil výši náhrady nemajetkové újmy v penězích ve prospěch každého z žalobců.
Jestliže však takto sám posoudil tuto otázku, když dospěl k závěru, že každému
z žalobců náleží náhrada nemajetkové újmy v penězích ve výši 200.000,- Kč, a tu
každému z nich svým rozhodnutím přisoudil, vzal tak v úvahu skutečnosti, ze
kterých soud prvního stupně při svém rozhodování nevycházel (a ani je
nepodrobil důkaznímu ověření). Je proto třeba v této souvislosti uzavřít, že
pokud tedy odvolací soud v tomto případě rozhodnutí soudu prvního stupně
změnil a žalobcům přiznal náhradu nemajetkové újmy v penězích, jejíž výši sám
určil, odepřel tak především účastníkům možnost nechat správnost tohoto závěru
přezkoumat odvolacím soudem na základě odvolání proti rozsudku soudu prvního
stupně. Tím odvolací soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud proto
ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř. k této vadě odvolacího
řízení přihlédl především.
Nadto je nutno současně poukázat i na to, že se soud druhého stupně ve svém
rozhodnutí, pokud sám zvažoval výši přisuzované náhrady nemajetkové újmy
v penězích (§ 13 odst. 2 a 3 o.z.), zaměřil pouze na několik převážně obecných
soudů, aniž by současně odkázal na to, čím jsou tyto jeho závěry skutkově
podloženy. Jde např. o konstatování nutnosti zhodnotit fakt znevážení pověsti v
prostředku určeném
k celosvětové komunikaci. Skutečností ovšem zůstává, že v průběhu řízení nebyla
nikterak objektivizována např. otázka možné \"návštěvnosti\" internetových
stránek \"kadran.cz\", když (jak již zmínil soud prvního stupně) scházela
tvrzení i důkazy
o charakteru těchto stránek apod. Vrchní soud v Praze pak již bez další
precizace úvahy jen deklaroval, že za odpovídající náhradu nemajetkové újmy v
penězích považuje částku 200.000,- Kč pro každého žalobce, která je způsobilá
předmětnou újmu zmírnit.
Dovolací soud připomíná, že takovéto závěry soudu druhého stupně není možno
vzít za důkazně podložené, a to již právě proto, že samotné dedukce odvolacího
soudu se v tomto smyslu více či méně pohybují toliko v obecné poloze. Je
jistě skutečností, že vážnost, resp. důstojnost fyzické osoby tak, jak jí má
na mysli ustanovení § 13 odst. 2 o.z., je nepochybně chráněna i před případnými
útoky obscénního charakteru šířenými prostřednictvím internetu. Avšak i seznání
naplnění předpokladů pro přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích, totiž,
že se jednak v konkrétním případě nejeví postačujícím morální zadostiučinění,
jednak, že neoprávněným zásahem došlo ke snížení důstojnosti fyzické osoby či
její vážnosti ve společnosti ve značné míře, musí být výsledkem odpovídajícího
dokazování. To však v průběhu řízení v zásadě provedeno nebylo. Nadto nelze
přehlédnout ani skutečnost, že podle ustanovení § 13 odst. 3 o.z. je
povinností soudu určit výši náhrady nemajetkové újmy v penězích nejen s
přihlédnutím k závažnosti vzniklé újmy, ale soud musí současně uvážit i
okolnosti,
za nichž k porušení práva došlo. Toto poslední kritérium je stanoveno natolik
obecně, aby umožnilo soudu přihlédnout k nejrůznějším momentům, za nichž k
neoprávněnému zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo, a které i případně
takovýto neoprávněný zásah ovlivnily, resp. event. i podmínily. Obecně je tyto
okolnosti možno zjišťovat
a vážit především na straně samotného škůdce, ale současně je nezbytné se s
nimi vypořádat i na straně poškozené fyzické osoby. Je pak nepochybným, že
sporné řízení soudní není podřízeno zásadě vyhledávací (vyšetřovací), takže
podstatnou roli zde hrají tvrzení účastníků. Ta však (jak ostatně připomněl i
soud prvního stupně) v tomto smyslu byla značně kusá. Tato okolnost však nebyla
zcela zřejmě odvolacím soudem plně doceněna.
Je proto patrné, že dovoláním napadené rozhodnutí ve věci samé Vrchního soudu v
Praze nelze z uvedených důvodů pokládat za správné (§ 243b odst. 2 o.s.ř.).
Nejvyšší soud České republiky proto toto rozhodnutí zrušil včetně výroku o
nákladech řízení a vrátil věc uvedenému soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3
o.s.ř.). K projednání věci nebylo nařízeno jednání (243a odst. 1 o.s.ř.).
Odvolací soud je vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst. 1 věta
první o.s.ř. ve spojení s § 226 odst. 1 téhož zákona). O náhradě nákladů řízení
včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§
243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. června 2004
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu