30 Cdo 2095/2015
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobkyně
AZ WOOD, a. s., se sídlem v Ledči nad Sázavou, Hrnčíře 2, PSČ 584 01,
identifikační číslo osoby 609 17 695, zastoupené JUDr. Radovanem Mrázkem,
advokátem se sídlem v Šumperku, Masarykovo nám. 3125/11, proti žalovanému Ing.
Oldřichu Kalovi, se sídlem v Brně, Ulrychova 930/41, správci konkursní
podstaty úpadce Jihomoravské dřevařské závody Brno, státní podnik, se sídlem v
Brně, Jezuitská 13, PSČ 602 00, identifikační číslo osoby 000 14 079,
zastoupenému JUDr. Danielem Ševčíkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Brně,
Kobližná 19, o vyloučení věcí z majetkové podstaty, vedené u Krajského soudu v
Brně pod sp. zn. 55 Cm 101/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního
soudu v Olomouci ze dne 22. října 2014, č. j. 9 Cmo 4/2014-149, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. října 2014, č. j. 9 Cmo
4/2014-149, jakož i rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 28. listopadu 2013,
č. j. 55 Cm 101/2012-111, se zrušují a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k
dalšímu řízení.
Krajský soud v Brně (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28.
listopadu 2013, č. j. 55 Cm 101/2012-111, zamítl žalobu, aby soud rozhodl, že
„z konkurzní podstaty úpadce Jihomoravské dřevařské závody Brno, státní podnik,
se sídlem Brno, Jezuitská 13, IČ 000 140 79, se vylučují nemovitosti zapsané v
katastru nemovitostí...pro obec B. a katastrální území S. jako p. č.
2201/2...p. č. 2201/3...a p. č. 2201/8“ (dále též „předmětné nemovitosti“), a
dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Po provedeném řízení soud dospěl k
závěru, že kupní smlouva ze dne 30. června 2009, kterou žalobkyně považuje za
svůj nabývací titul k předmětným nemovitostem, je ve smyslu § 39 obč. zák.
absolutně neplatná, neboť svým obsahem odporuje zákonu (uvedené nemovitosti se
staly předmětem privatizace, ač k nim byl uplatněn restituční nárok).
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Olomouci (dále již „odvolací soud“) v
záhlaví označeným rozsudkem v meritu věci potvrdil ve smyslu § 219 o. s. ř.
(jako věcně správný) rozsudek soudu prvního stupně, změnil je pouze v
nákladovém výroku, a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací
soud přisvědčil soudu prvního stupně potud, že „jestliže byly ‚nejpozději‘ v
roce 1992 uplatněny včas u povinné osoby (úpadce) restituční nároky oprávněné
osoby Mgr. M. Ř....pak majetek, na který uplatnil svůj nárok (to je i sporné
pozemky) až do doby, kdy o tomto jeho nároku bylo pravomocně negativně
rozhodnuto, nesměly být do privatizačního projektu zahrnuty a v rámci
privatizace převedeny. Pokud se tak stalo, jednalo se v tomto rozsahu o úkon
neplatný (§ 39 obč. zák. ), neboť jím byl porušen zákon.“ Na podporu svého
právního názoru pak odvolací soud odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu České
republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) ve věcech sp. zn. 28
Cdo 720/2009, sp. zn. 28 Cdo 884/2004, sp. zn. 22 Cdo 1224/2003, a dále na
rozhodnutí Ústavního soudu České republiky (dále již „Ústavní soud“) ve věcech
sp. zn. IV. ÚS 536/98, sp. zn. II. ÚS 571/99, sp. zn. II. ÚS 112/99. Odvolací
soud se rovněž vypořádal s argumentací žalobkyně odkazující na rozsudek
dovolacího soudu ve věci sp. zn. 22 Cdo 1224/2003, s tím, že uvedené rozhodnutí
(s opačným právním názorem) je ojedinělé a že odvolací soud souhlasí s
převažujícím výkladem, podle kterého blokační ustanovení § 3 odst. 2 zákona č.
92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, v rozhodném
znění, zakazovalo (bez dalšího) zařadit do privatizace majetek, ohledně něhož
byl včas uplatněn oprávněnou osobou restituční nárok a o jehož oprávněnosti
nebylo do doby schváleného privatizačního projektu rozhodnuto. Takový majetek
nesměl být převeden do vlastnictví jiných subjektů, a pokud se tak stalo, šlo o
úkon absolutně neplatný. Odvolací soud dodal, že neplatnost takového právního
úkonu nelze zhojit. Tedy ani tím, že sporné pozemky nemohly být posléze
oprávněné osobě vydány, protože byly zastavěny, přičemž k tomuto závěru dospěl
Městský soud v Brně až po mnoha letech dokazování ve sporu, který oprávněná
osoba vedla v období od 1995 do 3. října 2012 (kdy rozhodnutí uvedeného soudu
nabylo právní moci), takže k privatizaci majetku mohlo dojít až po datu 3.
října 2012. Odvolací soud se dále ztotožnil s právním názorem soudu prvního
stupně, že jestliže nepřešlo platně vlastnické právo ke sporným pozemkům na
právního nástupce úpadce, pak na základě dalších převodů se nemohla platně stát
jejich vlastnicí ani žalobkyně. Na tom nic nemění ani námitka žalobkyně, že
jednala v dobré víře, neboť na porušení zákazu (blokačního ustanovení) v § 3
odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb., nemá jeho dobrá víra žádný vliv. Nadto ze
zjištění, z nichž odvolací soud vycházel, nelze dobré víře přisvědčit, což
odvolací soud v další části odůvodnění písemného vyhotovení svého rozsudku
blíže rozvedl.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala prostřednictvím svého advokáta
včasné dovolání žalobkyně (dále též „dovolatelka“), v němž uplatňuje dovolací
důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. a předpoklady přípustnosti dovolání ve
smyslu § 237 o. s. ř. spatřuje v tom, že odvolací soud:
1) „Nesprávně popřel vliv dobré víry žalobce dané zápisem v katastru
nemovitostí na platnost nabytí vlastnictví k nemovitostem, čímž došlo k řešení
právní otázky v rozporu s hmotným právem.“
2) „Řešil právní otázku platnosti převodu nemovitosti na základě privatizačního
projektu v době po podání restituční žádosti, což je otázka, která byla dosud
dovolacím soudem řešena rozdílně.“
K prvně vymezenému předpokladu přípustnosti dovolání dovolatelka odkazuje na
relevantní judikaturu Ústavního soudu, z níž cituje ustálené právní závěry v
řešení otázky nabytí nemovitosti od nevlastníka na základě dobré víry
nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí, a vytýká oběma soudům, že se touto
otázkou odmítly reálně zabývat.
K druhému vymezenému předpokladu přípustnosti dovolání dovolatelka nerozvádí,
která rozhodnutí dovolacího soudu, v jakém směru či právním dosahu jsou si
rozporná a souvisejí s dovolatelkou vymezenou právní otázkou. Dovolatelka
polemizuje s právním názorem odvolacího soudu v řešení právní otázky absolutní
neplatnosti převodní smlouvy, která byla uzavřena v rozporu s předmětným
blokačním ustanovením zákona č. 92/1991 Sb., a má za to, že „při zvažování,
který z odlišných názorů by měl být akceptován, by neměla být brána v potaz
kvantita, tedy počet příslušných názorů, ale konkrétní právní argumentace.“
Dovolatelka proto „žádá dovolací soud, aby se vyjádřil k otázce, zda je ve
smyslu § 3 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb. neplatný převod pozemků i tehdy, když
se jedná o zjevně zastavěné pozemky, vyloučené z vydání restituentovi z důvodu
zastavěnosti dle § 11 odst. 1 písm. c) zák. č. 229/11191 Sb. (zákon o půdě),
případně dle § 8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. (zákon o mimosoudních
rehabilitacích).“ Závěrem dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil
dovoláním napadený rozsudek a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém písemném vyjádření odmítl uplatněnou dovolací argumentaci
dovolatelky. Podle něj napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce
zásadní význam, když řeší otázky již opakovaně judikované, v souladu s hmotným
právem a nevybočuje v žádném směru z linie aktuálně ustálené rozhodovací praxe.
Odvolací soud se rovněž zabýval otázkou dobré víry dovolatelky, přičemž rozhodl
v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. rozhodnutí
Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 31 Cdo 1168/2013 Sb.). Posouzení otázky
dobré víry v návaznosti na dovolání dovolatelky není porušením principu
dvojinstančnosti soudního rozhodování. Ani soudu prvního stupně nelze vyčítat,
že se otázkou dobré víry výslovně v odůvodnění rozsudku nezabýval, když tvrzení
o údajné dobré víře dovolatelka uvedla až v rámci závěrečného návrhu. Žalovaná
navrhla, aby podané dovolání bylo odmítnuto, respektive zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání
dovolatelky je ve smyslu § 237 o. s. ř. – jak bude rozvedeno níže – v řešení
právní otázky ad 1) přípustné a je i důvodné.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s .ř.).
Podle § 241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno,
proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá,
vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj.
dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede
právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá
nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na
podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v
odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo
důkazy (odst. 6).
Pokud jde o dovolatelkou vymezení předpokladu přípustnosti dovolání dle ad 2),
pak je třeba uzavřít, že z obsahu této části dovolání nelze dovodit, že by
dovolatelka ve smyslu § 237 o. s. ř. právně relevantním způsobem vymezila
předpoklady přípustnosti dovolání, tj. uvedla okolnosti, z nichž by bylo možné
usuzovat, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu
přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného
nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí
alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive kterých rozhodnutí se
konkrétně měl odvolací soud odchýlit) nebo 2) která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž
závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena) nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba
vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře
dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto
rozpory odstranit) anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její
dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést,
pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Jestliže dovolatelka namítá, že právní otázka ad 2) byla dosud dovolacím
soudem řešena rozdílně, bylo na dovolatelce, aby v uvedeném směru – v souladu s
§ 237 o. s. ř. a shora vyloženým výkladem – tento jí tvrzený předpoklad
přípustnosti odpovídajícím způsobem vymezila, což neučinila; za této procesní
situace pak bylo dovolacímu soudu zapovězeno zabývat se otázkou přípustnosti
dovolání.
Naopak v případě právní otázky ad 1) dovolatelka řádně vymezila předpoklad
přípustnosti dovolání, které bylo v tomto směru dovolacím soudem shledáno za
důvodné.
Z obsahu spisu vyplývá, že již v řízení před soudem prvního stupně (byť až v
rámci závěrečného návrhu) dovolatelka odkazovala na svou dobrou víru a na
podporu své právní argumentace odkazovala na nález Ústavního soudu ze dne 13.
srpna 2012, sp. zn. I. ÚS 3061/11, řešící problematiku nabytí nemovitosti od
nevlastníka na základě dobré víry v zápis v katastru nemovitostí. Z odůvodnění
písemného vyhotovení rozsudku soudu prvního stupně, ale ani odvolacího soudu
ovšem nelze dovodit, že by na podkladě tohoto rozhodnutí Ústavního soudu a
navazující judikatury soud prvního stupně, respektive oba soudy se zabývaly
otázkou nabytí nemovitosti od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele v
zápis v katastru nemovitostí (ať již z pohledu jejího reflektování či
nereflektování, ovšem s patřičným zdůvodněním, proč takto činí). Absence
takového postupu, jak bylo mnohokrát vyjádřeno v judikatuře Ústavního soudu
(srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 17. srpna 2005, sp. zn. I. ÚS
403/03), jde na vrub práva na spravedlivý proces, na jehož porušení musí
přirozeně i Nejvyšší soud (jako na defektní důsledek) reagovat při rozhodování
o podaném dovolání. Pro úplnost možno zmínit rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
20. března 2013, sp. zn. 30 Cdo 610/2012, v němž dovolací soud vyložil, že sama
okolnost, že účastník v řízení neodkázal na nález Ústavního soudu řešící
obdobný případ, nemá žádný vliv na povinnost soudu reflektovat dosud
publikovanou judikaturu Ústavního soudu.
I když tedy dosud Nejvyšší soud zaujímal v řešení otázky „nemo plus iuris“ (v
podmínkách platnosti a účinnosti občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., v
rozhodném znění) právní názor o nemožnosti nabytí vlastnického práva k
nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí na základě dobré víry v zápis v
katastru nemovitostí (srovnej např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a
obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. listopadu 2014, sp. zn. 31 Cdo
1168/2013, který byl publikován ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod
číslem 16/2015), v dané věci to pro oba soudy neznamenalo, že se judikaturou
Ústavního soudu v řešení uvedené právní otázky nebudou vůbec zabývat, a s
uvedenými judikatorními konsekvencemi se (v tom či onom rozsahu vůbec)
nevypořádají.
Je sice pravdou, že oba soudy se do určité míry otázkou dobré víry dovolatelky
zabývaly, nicméně z jejich rozhodnutí není zřejmé, v jakém směru a na podkladě
posuzování kterých právně významných okolností předvídaných v hypotéze které
právní normy tak činily. Jisté je, že pokud by tak pod vlivem judikatury
Ústavního soudu učinily z hlediska reflektování právního názoru o nabytí
nemovitosti od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru
nemovitostí, nezbylo by jim, než zjištěné skutkové okolnosti daného případu
poměřovat výhradně se znaky skutkové podstaty nabytí nemovitosti od
nevlastníka, jak byl tento právní institut fakticky (poprvé) právně
reglementován v nálezu Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. I. ÚS
2219/2014. Z toho ovšem také pramení, že v řešení právní otázky nabytí
nemovitosti od nevlastníka si nemohou obecné soudy samy svévolně stanovovat
kritéria či znaky, při jejichž osvědčení lze na danou právní otázku odpovědět
kladně, nýbrž musejí – pokud chtějí vycházet z judikatury Ústavního soudu v
této materii, především z posledně zmíněného nálezu Ústavního soudu a na něj
navazující judikatury - odpovídajícím způsobem reflektovat závěry, k nimž při
řešení tohoto originárního způsobu nabytí vlastnického práva dospěl Ústavní
soud (senát 30 Cdo Nejvyššího soudu přitom v této souvislosti považuje za
korektní sdělit, že dne 24. února 2015 předložil ve smyslu § 20 odst. 1 zákona
č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, velkému
senátu občanskoprávního a obchodního kolegia příslušnou dovolací věc k
rozhodnutí, neboť při jejím posouzení dospěl k odlišnému právnímu názoru, než
který byl vyjádřen naposledy v R 16/2015; senát č. 30 Cdo s ohledem na
ustálenou judikaturu Ústavního soudu v dané materii tedy připouští, že se velký
senát v následném rozhodnutí může odchýlit od své dosavadní judikatury v řešení
otázky „nemo plus iuris“, byť jím zaujímané stěžejní právní argumenty nebyly
dosud v judikatuře Ústavního soudu překlenuty).
Z vyložených důvodů je třeba uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu není
věcně správný.
Protože dosavadní výsledky řízení dovolacímu soudu neumožňovaly změnit rozsudek
odvolacího soudu (§ 243d písm. b/ o. s. ř.), nezbylo, než ve smyslu § 243e
odst. 1 o. s. ř. přistoupit k vydání tohoto kasačního rozhodnutí, tj. zrušit
dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu. Jelikož důvody, pro které bylo
zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního
stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věty druhá o. s. ř.).
Právní názor nejvyššího soudu je pro soud závazný. O náhradě nákladů řízení
včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§
243g věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. března 2016
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu