U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Vrchy ve věci žalobce Ing. K. M., zastoupeného JUDr. Milanem Gabrišem, advokátem se sídlem v Havířově, Astronautů 859, proti žalované České republice - Ministerstvu zemědělství, se sídlem v Praze 1, Těšnov 17, o zaplacení částky 18.616.236,30 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 11 C 214/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 1. 2011, č. j. 11 Co 509/2010-873, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Ostravě napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 11. 6. 2010, č. j. 11 C 214/2006-823, kterým byla zamítnuta žaloba na náhradu škody ve výši 10.616.236,30 Kč a nemajetkové újmy ve výši 8.000.000,- Kč, jež měly žalobci vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu Okresního úřadu ve Vsetíně-Okresního pozemkového úřadu (dále jen OÚVs - OPÚ) a Pozemkového úřadu Vsetín a Ústředního pozemkového ústavu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243b odst. 5, § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (se zřetelem k nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, je zrušeno uplynutím doby dne 31. 12. 2012), přičemž o situaci předvídanou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde, tedy tak, že dovolací soud - jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
K námitkám žalobce směřujícím proti skutkovým zjištěním - pokud namítal souborná skutková zjištění, neúplná a nesprávná skutková zjištění soudu prvního stupně a soudu odvolacího (dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř.) - nemohl dovolací soud při zkoumání přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přihlédnout (srov. § 237 odst. 3 o. s. ř. a shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130, veřejnosti
dostupné také na http://nalus.usoud.cz/).
Rovněž otázka existence příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody je otázkou skutkovou, pokud se v řízení zjišťuje, zda škodná událost (nesprávný úřední postup) a vznik škody na straně poškozeného jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, publikovaný pod C 1025 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck). Proto Nejvyšší soud nemohl, z důvodů výše uvedených, přihlédnout při úvaze o přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ani k námitkám žalobce směřujícím proti závěrům odvolacího soudu o neexistenci příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a žalobcem tvrzenou škodou, popř. nemajetkovou újmou.
K žalobcem tvrzeným vadám řízení (zejména nesprávné obsazení soudu, nepřezkoumatelnost rozsudku, neoprávněná osoba jednající za žalovanou) nelze rovněž při zkoumání přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zásadně přihlížet (srov. § 237 odst. 3 o. s. ř.), s výjimkou situace, že by jednalo o otázky zásadně významné z hlediska výkladu procesního práva, což však není tento případ.
Právní posouzení promlčení žalobcových nároků na náhradu škody odvolacím soudem je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1793/2004 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 8. 2011, sp. zn. 28 Cdo 590/2011, které jsou veřejnosti dostupné, stejně jako další zde uváděná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho internetových stránkách www.nsoud.cz), od níž nemá Nejvyšší soud důvodu se ani v této věci odchylovat, a nepředstavuje tedy jiné řešení ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř.
Jakkoli úvaha odvolacího soudu o promlčení nároků žalobce na náhradu nemajetkové újmy podle § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zák. č. 160/2006 Sb. (dále jen OdpŠk), není zcela přesná, když z žalobcových tvrzení je zřejmé, že měl tuto újmu utrpět před nabytím účinnosti zák. č. 160/2006 Sb., tj. na jím takto utrpěnou újmu nelze zák. č. 82/1998 Sb., ve znění zák. č. 160/2006 Sb., vůbec aplikovat (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18.
10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5180/2009), neshledal ani v této otázce Nejvyšší soud přípustnost dovolání pro zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu (§ 237 odst. 3 o. s. ř.), neboť by se její jiné posouzení nemohlo v poměrech žalobce projevit z hlediska výsledku sporu, a to zejména v situaci, kdy odvolací soud s odkazem na zjištění soudu prvního stupně vznik nemajetkové újmy, popř. příčinnou souvislost mezi žalobcem tvrzeným nesprávným úředním postupem a tvrzenou nemajetkovou újmou neshledal (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.
10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že námitka žalobce, že odvolací soud vzal jeho nároky za promlčené bez toho, aby se žalovaná proti nim námitkou promlčení bránila, přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. rovněž nezakládá, neboť opak je pravdou, když žalovaná promlčení žalovaných nároků namítla.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly a žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých nákladů právo. Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné. V Brně dne 16. května 2012
JUDr. František I š t v á n e k , v. r. předseda senátu