30 Cdo 2171/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Vrchy, v
právní věci žalobce O. N., zastoupeného Mgr. Petrem Miketou, advokátem se
sídlem v Ostravě, Jaklovecká 18, proti žalované Fakultní nemocnice Ostrava, se
sídlem ul. 17. listopadu 1790/5, Ostrava - Poruba, identifikační číslo osoby
00843989, o ochranu osobnosti s náhradou nemajetkové újmy v penězích, vedené u
Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 23C 51/2011, o dovolání žalobce proti
rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. prosince 2011, č. j. 1 Co
240/2011-126, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se domáhal ochrany své osobnosti s tím, že žalovaná mu postupem svých
zaměstnanců způsobila újmu na jeho osobnostních právech tím, že 1) lékař
ortopedického oddělení MUDr. J. Z. v lékařské zprávě o zdravotním vyšetření
žalobce uvedl, že byl žalobcem inzultován, 2) žalobce zneužil příspěvku OSSZ na
zdravotní obuv a že se „snažil vyloudit podvod na pojišťovně za úraz“, 3)
zdravotní dokumentace žalobce z psychiatrické ordinace obsahuje nepravdivé
tvrzení, že žalobce je závislý na alkoholu, ač žalobce žádnými potížemi s
alkoholem netrpí a nebyly mu psychiatrickým oddělením předávány zprávy o jeho
zdravotním stavu. Krajský soud v Ostravě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. června 2011, č. j. 23 C 51/2011-91 zamítl žalobu o ochranu osobnosti s náhradou
nemajetkové újmy v penězích ve výši 150.000,- Kč a nepřiznal žádnému z
účastníků právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně zjistil, že
záznam o závislosti žalobce na alkoholu se v psychiatrickém chorobopise
žalované nenachází, nezjistil ani nedostatky v předávání zpráv o zdravotním
stavu psychiatrickým oddělením žalobci. Údaj, že byl lékař žalobcem inzultován,
považoval za pravdivý i s ohledem na výpověď svědka MUDr. Z., přípis žalované z
25. 8. 2008, která prováděla šetření celé události a potažmo i v návaznosti na
záznamy v psychiatrickém chorobopisu. Pravdivost tvrzení z lékařské zprávy z
23. 7. 2008 MUDr. J. Z., že žalobce měl zneužít příspěvku OSSZ na zdravotní
obuv a že se snažil o podvod vůči zdravotní pojišťovně, prokázána nebyla a soud
dospěl k závěru, že v těchto výrocích je nutno spatřovat neoprávněný zásah do
osobnostních práv žalobce, a to do práva na čest a důstojnost. Soud prvního
stupně však přihlédl k tomu, že žalobci se za tento zásah dostalo satisfakce
formou omluvného dopisu žalované ze dne 25. 8. 2008 a tento způsob
zadostiučinění považoval s ohledem na okolnosti případu za dostačující. Zejména
přihlédl k tomu, že tvrzení uvedená v lékařské zprávě nelze bez dalšího
považovat za pravdivá, mají však, svůj reálný základ, byť v nich chybí údaje o
jakékoliv pravděpodobnosti jednání žalobce a jejich následků, zhodnotil, že se
jedná se o lékařskou zprávu, která není určena široké veřejnosti a tato tvrzení
sloužila pouze k dokreslení postoje lékaře k pacientovi a důvodu odmítnutí jeho
léčby, že zpráva je sama o sobě určena pouze odborné zdravotní veřejnosti,
kterou stíhá povinnost mlčenlivosti, proto hodnotil míru urážlivosti těchto
výroků jako nikoli vysokou. Soud přihlédl i k dalším okolnostem, za kterých
byla lékařská zpráva sepsána, že žalobce přišel bez objednávky, dopouštěl se
konfliktního jednání již v čekárně vůči dalším pacientům a zdravotnickému
personálu, že toto chování pokračovalo i v ordinaci lékaře. Ne za bezvýznamnou
považoval soud i skutečnost, že žalobce se mohl domoci nápravy a zmírnění
následků neoprávněného zásahu účelněji a rychleji např. požadavkem na
odstranění těchto závadných tvrzení či žádostí o zhotovení výpisu ze zdravotní
dokumentace. Vrchní soud v Olomouci (dále jen odvolací soud) rozsudkem ze dne 7. prosince
2011, č. j.
1 Co 240/2011-126 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl
o nákladech odvolacího řízení. Souhlasil se skutkovými zjištěními ohledně
zásahů do cti žalobce specifikovaných sub 1) a 3) prvního odstavce odůvodnění a
uzavřel, že soud prvního stupně podrobným způsobem vyhodnotil veškeré skutkové
okolnosti věci a dospěl k závěru, že zde nejsou žádné mimořádné skutečnosti,
odůvodňující závěr o mimořádně závažném zásahu do osobnostních práv žalobce a o
jeho snížení důstojnosti a vážnosti ve značné míře, z čehož by žalobci vzniklo
právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení § 13 odst. 2 obč. zákoníku. Odkázal na podrobné důvody uváděné soudem prvního stupně, z nichž
vyzvedl hrubost, arogantnost a násilnou povahu jednání žalobce vůči
zdravotnickému personálu, přičemž právě tímto jednáním si žalobce determinoval
svou pověst. Uzavřel tak, že právo žalobci na náhradu nemajetkové újmy v
penězích za zmíněný neoprávněný zásah nevzniklo, neboť poskytnutá morální
satisfakce byla zcela dostačující.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání. V dovolání podrobně rozvádí, proč nepovažuje skutková zjištění soudu prvního
stupně převzatá i odvolacím soudem za správná a má za to, že Nejvyšší soud by
měl vymezit rozsah informací, které lze o každém pacientovi vést ve
zdravotnické dokumentaci, zároveň vymezit jak má být pacient o způsobech vedení
této evidence informován, zda vůbec lze informace ze zdravotnické dokumentace
odstranit (jak konstatuje soud prvního stupně), která osoba či orgán je
oprávněn informace změnit - opravit, jak je v tomto případě pacient o těchto
změnách informován. Dovolatel je přesvědčen, že soudy nesprávně vyložily
ustanovení zákona u péči o zdraví lidu upravující vedení zdravotnické
dokumentace ohledně způsobu jejího vedení, možnosti odstranění nepravdivých
informací a rovněž poskytování informací, které bezprostředně nesouvisí s
léčbou pacienta. Oba soudy dospěly k nesprávným právním závěrům ohledně způsobu
vedení zdravotnické dokumentace a tyto nesprávné závěry pak v konečném důsledky
vedly k zamítnutí žaloby. Dovolatel je rovněž přesvědčen, že míru intenzity
zásahu do osobnostních práv žalobce a obecně každého pacienta, není možné
posuzovat pouze z toho pohledu, zda byl takový projev učiněn na veřejnosti, ale
je nutné jej posuzovat zejména pohledu, jak taková nepravdivá informace uvedená
ve zdravotnické dokumentaci, ovlivňuje vztah lékaře a pacienta. Uvedením
nepravdivých informací ve zdravotnické dokumentaci, bylo do jeho osobnostních
práv zasáhnuto intenzivněji, než kdyby MUDr. Z. pronesl nepravdivé informace
před dalšími lidmi čekajícími na ošetření v jeho ordinaci. Vztah lékaře a
pacienta je vybudován na vzájemné důvěře a uvede-li lékař nepravdivé informace
ve zdravotnické dokumentaci, poškozuje tím pacienta před dalšími lékaři, se
kterými pacient spolupracuje a kterým tuto dokumentaci předkládá, neboť tito
lékaři nepochybně přistupují k informaci svého kolegy lékaře jako k informaci
pravdivé. Nepochybně se pak tato nepravdivá informace negativně projevuje ve
vztahu pacient - lékař. Těmito úvahami o intenzitě zásahu do osobnostních práv
žalobce se soudy vůbec nezabývaly a intenzitu zásahu do osobnostních práv
žalobce posuzovaly pouze z hlediska toho, zda byl projev učiněn veřejně či
nikoliv, a celkový počet osob, které se mohly se zdravotnickou dokumentací
seznámit. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a
věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) konstatuje, že dovolání v
označené věci není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (jedná se o první rozhodnutí odvolacího soudu ve věci) a nebylo shledáno
přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) téhož zákona, neboť
rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam
ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. Soudy obou stupňů žalobu podle § 13 odst. 1 občanského zákoníku zamítly z
důvodu, že jednáními žalované specifikovanými sub 1) a 3) nedošlo k
neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobce.
Tento závěr však dovolatel
nezpochybňuje. Vymezuje-li snad otázku zásadního právního významu, pak je jí
otázka, jak se zásah žalované promítl do vztahu žalobce – lékař (i) obecně. Na
vyřešení této právní otázky však rozhodnutí soudů obou stupňů vystavěno není. Soudy obou stupňů dospěly k závěru, že sice došlo k zásahu do osobnostního
práva žalobce, nicméně žalovanou poskytnuté zadostiučinění odpovídá míře a
intenzitě zásahu, přičemž bylo zohledněno konkrétní i diferencované uplatnění
objektivního kritéria. Uplatnění konkrétního a diferencovaného objektivního
hodnocení znamená, že o snížení důstojnosti postižené fyzické osoby či její
vážnosti ve společnosti ve značné míře půjde pouze tam, kde za konkrétní
situace, ze které k neoprávněnému zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo,
jakož i s přihlédnutím k dotčené fyzické osobě, lze spolehlivě dovodit, že by
nastalou nemajetkovou újmu vzhledem k intenzitě a trvání nepříznivého následku
spočívajícího ve snížení její důstojnosti či vážnosti ve společnosti,
pociťovala jako závažnou zpravidla každá fyzická osoba nacházející se na místě
a v postavení postižené fyzické osoby. Závěry odvolacího soudu jsou v souladu s
ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (srov. rozsudek ze dne 7. 10. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4431/2007, uveřejněný pod číslem 98/2010 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. 28 Cdo
1523/2002). Dovolatel sice uplatnil obecně způsobilý dovolací důvod podle §
241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., napadl jím však posouzení právní otázky, na
kterém rozhodnutí nespočívá. Dovolání bylo proto odmítnuto jako nepřípustné podle § 243b odst. 5 o.s.ř. ve
spojení s § 218 písm. c) téhož zákona.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst.
5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 o.s.ř., neboť žalobce s
ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a
žalované v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. ledna 2013
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D., v. r.
předseda senátu