30 Cdo 2183/2023-895
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobkyně Allivictus s. r. o., IČO 27930114, se sídlem v České Skalici, Podhradní 437, zastoupené JUDr. Michalem Chrůmou, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze, Hybernská 1009/24, proti žalované České republice – Radě pro rozhlasové a televizní vysílání, se sídlem v Praze 2, Škrétova 44/6, zastoupené JUDr. Zdeňkem Hromádkou, advokátem se sídlem ve Zlíně, třída Tomáše Bati 385, o zaplacení částky 47 599 140 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 28 C 21/2021, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 1. 2023, č. j. 69 Co 118/2022-782, ve spojení s opravným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 17. 2. 2023, č. j. 69 Co 118/2022-789, takto:
Dovolání se odmítá.
Žalobkyně se domáhala na žalované původně zaplacení částky 199 500 000 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, která jí měla být způsobena jednak nezákonným rozhodnutím žalované, jednak jejím nesprávným úředním postupem. Jako nezákonné rozhodnutí označuje žalobkyně rozhodnutí žalované ze dne 13. 11. 2012, č. j. had/4041/2012, kterým byla žalobkyni uložena pokuta za správní delikt spočívající v porušení § 5d odst. 2 písm. b) zákona č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy, ve znění účinném do 31. 12. 2013.
Toto rozhodnutí žalované bylo zrušeno rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2017, č. j. 2 As 5/2017-62. Nesprávný úřední postup pak žalobkyně spatřovala jednak ve zveřejnění informace o podání trestního oznámení na žalobkyni z důvodu podezření ze spáchání trestného činu podvodu v zápise z jednání žalované ze dne 15. 6. 2012, jednak ve vymezení se vůči rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2017, č. j. 2 As 5/2017-62, v tiskové zprávě žalované ze dne 30. 8. 2017. Uvedeným nezákonným rozhodnutím a nesprávnými úředními postupy měla žalobkyni vzniknout škoda v podobě ušlého zisku způsobeného snížením tržeb žalobkyně.
Celkovou škodu ve výši 47 599 140 Kč žalobkyně doložila znaleckým posudkem. Skládá se z vlastního ušlého zisku ve výši 46 872 000 Kč a nákladů na právní zastoupení při obraně proti nezákonnému rozhodnutí a nesprávným úředním postupům žalované a nákladů na vypracování znaleckého posudku v celkové výši 727 140 Kč. Co do částky 151 900 860 Kč vzala žalobkyně svou žalobu zpět, před odvolacím soudem pak vzala žalobkyně zpět žalobu i co do příslušenství z částky 151 900 860 Kč. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 27.
7. 2022, č. j. 28 C 21/2021-654, zastavil řízení co do částky 151 900 860 Kč (výrok I), zamítl žalobu s návrhem, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 47 599 140 Kč s příslušenstvím a příslušenství z částky 151 900 860 Kč (výrok II) a uložil žalobkyni zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 467 807,40 Kč (výrok III). Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným usnesením ve spojení s opravným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 17. 2. 2023, č. j. 69 Co 118/2022-789, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II o věci samé ohledně příslušenství z částky 151 900 860 Kč zrušil a v tomto rozsahu řízení zastavil, ohledně částky 24 075 640 Kč s příslušenstvím z této částky rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, ohledně částky 23 523 500 Kč s příslušenstvím z této částky a ve výroku III o nákladech řízení rozsudek soudu prvního stupně zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Usnesení odvolacího soudu napadla žalobkyně do výroku, kterým se ohledně částky 24 075 640 Kč s příslušenstvím z této částky potvrzuje rozsudek soudu prvního stupně (zamítnutí žaloby), včasným dovoláním, jež však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Žalobkyně v otázce, zda se jedná o nesprávný úřední postup, pokud žalovaná nepravdivě veřejně informuje na svých webových stránkách o podání trestního oznámení na žalobkyni, vychází z jiného skutkového zjištění, než k jakému dospěl odvolací soud. Odvolací soud totiž uzavřel, že zveřejnění trestního oznámení nebylo doloženo. Námitka žalobkyně tak přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže založit, neboť jde ve skutečnosti o námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení (§ 241a odst. 1 o.
s. ř.). Stran nároku žalobkyně na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem spočívajícím v uveřejnění tiskové zprávy ze dne 30. 8. 2017 nezakládá otázka existence nesprávného úředního postupu spočívajícího v hodnocení konkrétního rozhodnutí soudu přípustnost dovolání, pokud odvolací soud uzavřel, že uveřejnění předmětné tiskové zprávy nebylo nesprávným úředním postupem za situace, kdy žalovaná polemizovala s rozhodnutím Nejvyššího správního soudu (které završilo správní řízení, ve kterém žalovaná vystupovala jako účastník řízení) a její hodnotící soud nevybočil ze zásad slušného chování.
Takový závěr odvolacího soudu je v souladu se stávající judikaturou soudu dovolacího. Odvolací soud posoudil zveřejnění předmětné tiskové zprávy jako úřední postup (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 12. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2116/2021, odst. 34 a 35), avšak po zohlednění jejího obsahu jej neoznačil za nesprávný úřední postup ve smyslu ust. § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Judikatura soudu dovolacího přitom klade důraz na to, aby právem přípustná kritika obsahově nevybočila z mezí nutných k dosažení sledovaného a zároveň společensky uznávaného účelu a byla přiměřená co do obsahu i formy ve vztahu k účastníkovi řízení, který uplatňuje újmu jí způsobenou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.
6. 2005, sp. zn. 30 Cdo 1872/2004, nebo ze dne 22. 5. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1059/2018). Námitka žalobkyně mířící do rozdělení celkové žalované částky na jednotlivé nároky, stejně jako námitka, zda lze považovat stanovisko žalované vydané v rámci předběžného projednání nároku za konečné, se týká otázek na jejichž vyřešení napadené rozhodnutí nezávisí (odvolací soud na jejich řešení své rozhodnutí nezaložil, srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), což je diskvalifikuje z možnosti založit přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o.
s. ř. Ohledně nároku na náhradu škody za vynaložené náklady na právní zastoupení v souvislosti s nezákonným rozhodnutím žalované ve výši 511 513,72 Kč navíc vycházel odvolací soud ze skutkového zjištění, že tento nárok v rámci předběžného projednání u žalované nebyl uplatněn a k tomu jej posoudil jako promlčený, což žalobkyně v dovolání nezpochybňuje.
Otázka posouzení vznesení námitky promlčení žalovanou v rozporu s dobrými mravy (z důvodu, že žalovaná žalobkyni v rámci předběžného projednání nároku vyzvala k doplnění podkladů a následně uplatnila námitku promlčení opírající se o ukončení předběžného projednání) ohledně nároku na zaplacení částky 511 513,72 Kč přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť se míjí s odůvodněním napadeného rozhodnutí, které, jak již bylo řečeno, stojí též na závěru, že daný nárok nebyl předmětem předběžného projednání, neboť jej žalobkyně u příslušného úřadu neuplatnila. K případným vadám řízení, které namítá žalobkyně a které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rozhodnutí, jímž se řízení ve věci končí (§ 151 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. 3. 2024
JUDr. Pavel Simon předseda senátu