30 Cdo 2116/2021-318
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců
Mgr. Viktora Sedláka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobkyně A., IČO XY,
se sídlem XY, zastoupené JUDr. Hanou Heroldovou, advokátkou se sídlem v Praze
1, Jungmannova 745/24, proti žalované České republice – Radě pro rozhlasové a
televizní vysílání, se sídlem v Praze 2, Škrétova 44/6, zastoupené JUDr.
Zdeňkem Hromádkou, advokátem se sídlem ve Zlíně, třída Tomáše Bati 385, o
náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C
17/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17.
3. 2021, č. j. 21 Co 13/2021-270, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 3. 2021, č. j. 21 Co
13/2021-270, se ve výrocích II, III a IV zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací
Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
1. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 5.
8. 2020, č. j. 22 C 17/2018-221, konstatoval, že „nezákonným rozhodnutím
žalované ze dne 13. 11. 2012, č. j. had/4041/2012, došlo k zásahu do práva
žalobkyně na ochranu její dobré pověsti a dobrého jména“ (výrok I). V části,
kterou se žalobkyně domáhala konstatování, že „odůvodnění rozhodnutí žalované o
zastavení řízení ze dne 24. 10. 2017, sp. zn. 2012/487/had/All, č. j.
RRTV/14553/2014-had, tisková zpráva žalované ze dne 30. 8. 2017 a zveřejňování
informace o podání oznámení o podezření na spáchání trestného činu podvodu
žalobkyní v zápise z jednání žalované ze dne 12. 6. 2012 jsou nesprávným
úředním postupem, kterým došlo k zásahu do práva žalobkyně na ochranu její
dobré pověsti a dobrého jména“, a dále požadovala zaplacení částky 500 000 Kč s
příslušenstvím, byla žaloba zamítnuta (výroky II a III). Současně soud prvního
stupně žalobkyni uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení (výrok IV).
2. Soud prvního stupně takto rozhodl o žalobě, jejímž prostřednictvím
žalobkyně vznesla výše uvedené požadavky z titulu zadostiučinění za
nemajetkovou újmu. Ta jí měla být způsobena a) nezákonným rozhodnutím žalované
ze dne 13. 11. 2012, č. j. had/4041/2012, jímž byla žalobkyni uložena pokuta ve
výši 1 800 000 Kč za klamavou reklamu (kromě konstatování zásahu do svého práva
na ochranu dobrého jména a dobré pověsti žalobkyně z tohoto důvodu žádala též
finanční zadostiučinění ve výši 150 000 Kč s příslušenstvím), b) nesprávným
úředním postupem spočívajícím ve zveřejnění zápisů o jednáních žalované ze dne
12. 6. 2012 a 13. 11. 2012 informujících o uložení zmíněné pokuty a o podání
trestního oznámení na žalobkyni, kterážto informace se objevila též ve výroční
zprávě za rok 2012 (spolu s konstatováním porušení svého práva na ochranu
dobrého jména a pověsti žalobkyně žádala též zaplacení zadostiučinění ve výši
200 000 Kč s příslušenstvím), a c) nesprávným úředním postupem, který žalobkyně
spatřovala v odůvodnění rozhodnutí žalované ze dne 24. 10. 2017 a ve vydání
tiskové zprávy ze dne 30. 8. 2017, v níž byla žalobkyně osočována z klamání a
manipulace (kromě konstatování porušení svého práva na ochranu dobrého jména a
pověsti žalobkyně v souvislosti s tímto jednáním žalované žalobkyně požadovala
též zaplacení finančního zadostiučinění ve výši 150 000 Kč s příslušenstvím).
3. V souladu se skutkovým závěrem, který soud prvního stupně po
provedeném dokazování a na podkladě shodných tvrzení účastníků řízení učinil,
žalovaná rozhodnutím ze dne 13. 11. 2012, č. j. had/4041/2012, uložila
žalobkyni pokutu ve výši 1 800 000 Kč za klamavou reklamu na její potravinový
přípravek Allivictus tinktura, v níž tomuto přípravku byly přisuzovány léčebné
a preventivní účinky. O probíhajícím řízení i o jeho výsledku, stejně jako o
podaném trestním oznámení na žalobkyni pro podezření ze spáchání trestného činu
podvodu, žalovaná informovala veřejnost prostřednictvím zápisů z jednání ze dne
12. 6. 2012 a 13. 11. 2012, jakož i prostřednictvím zprávy o své činnosti za
rok 2012. Žaloba, kterou žalobkyně proti uvedenému rozhodnutí žalované brojila,
byla rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2016, č. j. 9 A
26/2013-73, zamítnuta, uložená pokuta však byla zároveň snížena na částku 800
000 Kč. Nejvyšší správní soud, jenž nejprve svým usnesením ze dne 15. 2. 2017,
č. j. 2 As 5/2017-53, přiznal odkladný účinek kasační stížnosti, kterou
žalobkyně rozsudek Městského soudu v Praze napadla (následkem čehož Celní úřad
hl. m. Prahy usnesením ze dne 28. 2. 2017, č. j. 26701-13/2017-510000-11,
zastavil řízení o posečkání s úhradou nedoplatku pokuty, kterou žalobkyně
nezaplatila), tento rozsudek spolu s rozhodnutím žalované posléze zrušil, a to
rozsudkem ze dne 14. 7. 2017, č. j. 2 As 5/2017-62. Žalovaná se poté v tiskové
zprávě ze dne 30. 8. 2017 proti tomuto rozhodnutí ohradila a podrobila je
kritice (samotnou žalobkyni však nikterak neosočila), načež v odůvodnění svého
rozhodnutí ze dne 24. 10. 2017, č. j. RRTV/14553/2017, jímž správní řízení
zastavila, uvedla, že je rozhodnutím Nejvyššího správního soudu vázána, byť jej
nepovažuje za správné. Informace o uložení pokuty žalobkyni se dne XY objevila
v deníku XY a v roce 2014 se stala též součástí diplomové práce K. H. Pověst a
dobré jméno žalobkyně byly rozhodnutím žalované dočasně poškozeny, k čemuž
přispěla i další dvě správní řízení se žalobkyní, jež probíhala souběžně. Zájem
o produkt žalobkyně poklesl, přičemž důvěryhodnost žalobkyně utrpěla zejména u
lékáren, s nimiž do té doby žalobkyně spolupracovala (v roce 2014 z tohoto
důvodu žalobkyně ukončila spolupráci se sítí lékáren Dr. Max). Odmítavý postoj
bank k poskytnutí úvěru pak u žalobkyně vedl k nedostatku finančních
prostředků. O zmíněné pouhé dočasnosti zásahu do pověsti žalobkyně přitom dle
soudu prvního stupně svědčí zjištění, že v roce 2018 již se žalobkyní opět
spolupracovala řada známých sportovců, kteří její výrobek propagovali, a že
žalobkyně má „poměrně rozsáhlou“ síť poboček. Požadavek, který žalobkyně
vznesla podanou žalobou, předběžně uplatnila u žalované dne 25. 1. 2018.
4. Po právním posouzení uvedených skutečností, které vycházelo z
aplikace § 7 odst. 1, § 13 odst. 1 a § 31a odst. 1 a 2 zákona č. 82/1998 Sb., o
odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo
nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992
Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „OdpŠk“), dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobnímu požadavku
lze vyhovět pouze zčásti. V posuzovaném případě žalovaná vydala dne 13. 11.
2012 rozhodnutí, které bylo následně zrušeno pro svou nezákonnost. Za
nemajetkovou újmu, jež byla tímto rozhodnutím žalobkyni způsobena, tudíž
odpovídá. V závislosti na intenzitě a závažnosti této újmy, jak ji žalobkyně po
poučení dle § 118a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu v řízení tvrdila a
prokázala (a to mimo jiné výslechem svého jednatele M. D. a výslechem svědka T.
H. – ředitele marketingu a obchodu žalobkyně), však soud prvního stupně
uzavřel, že se jednalo pouze o újmu v „obecné rovině“, nadto o újmu dočasnou a
vyvolanou i dalšími dvěma souběžně probíhajícími správními řízeními. Po
zohlednění okolností, za nichž k této újmě došlo a které zahrnovaly též povahu
uložené správní sankce a délku správního řízení, tak dle soudu prvního stupně
žalobkyni z titulu zmíněné odpovědnosti žalované náleží pouze konstatování
porušení jejího práva na ochranu dobrého jména a pověsti. Oproti tomu její
požadavek na finanční plnění vážící se k uvedenému rozhodnutí opodstatněný
není, a to tím spíše, dovodila-li žalobkyně jeho výši z hmotné škody a ušlého
zisku, které s nezákonným rozhodnutím taktéž spojovala. Vyslovení konstatování
porušení práva za současného přiznání finančního zadostiučinění, jak žalobkyně
požaduje, nadto není dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu možné. Za
neposkytnutí úvěru ze strany bank ani za uvedení informace o uložené pokutě v
deníku XY a v diplomové práci pak žalovaná odpovědná není.
5. Další vznesené nároky plynoucí z tvrzeného nesprávného úředního
postupu soud prvního stupně zhodnotil jako zcela nedůvodné, neboť žádná ze
skutečností, z nichž byla odpovědnost žalované dovozována, nesprávný úřední
postup nezakládá. V případě odůvodnění rozhodnutí žalované o zastavení řízení
ze dne 24. 10. 2017 lze nadto uvažovat jen o možné odpovědnosti za nezákonné
rozhodnutí, podmínka zrušení tohoto rozhodnutí pro jeho nezákonnost zde však
chybí. Tisková zpráva ze dne 30. 8. 2017 pak vyznívala kriticky ve vztahu k
Nejvyššímu správnímu soudu a nikoliv vůči žalobkyni. Další zveřejnění informací
o uložené pokutě, které žalobkyně rovněž požadovala odškodnit, pak nevybočilo z
mezí upravených v § 5 písm. r) zákona č. 231/2001 Sb., o provozování
rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů, nýbrž naplňovalo
povinnost, jež pro žalovanou z tohoto ustanovení plyne. Kromě toho se žalobkyně
mohla proti tvrzenému nezákonnému zásahu bránit žalobou ve správním soudnictví,
což však neučinila.
6. K odvolání žalobkyně i žalované ve věci poté rozhodoval Městský soud
v Praze, který v záhlaví označeným rozsudkem nejprve odmítl odvolání žalobkyně
v části, v níž tento opravný prostředek směřoval proti výroku I rozsudku soudu
prvního stupně, kterým bylo žalobě zčásti vyhověno (výrok I rozsudku odvolacího
soudu), a dále rozsudek soudu prvního stupně v tomtéž výroku k odvolání
žalované změnil tak, že žalobu i ve vztahu ke konstatování porušení práva
žalobkyně na ochranu její dobré pověsti a dobrého jména způsobeného nezákonným
rozhodnutím žalované ze dne 13. 11. 2012, č. j. had/4041/2012, zamítl (výrok II
rozsudku odvolacího soudu). V zamítavých výrocích II a III odvolací soud
předmětný rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil (výrok III
rozsudku odvolacího soudu) a závěrečným výrokem svého rozsudku pak rozhodl o
nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok IV rozsudku odvolacího soudu).
7. Odvolací soud, který odmítnutí části odvolání žalobkyně odůvodnil
aplikací § 218 písm. b) občanského soudního řádu, neboť žalobkyně není
subjektivně oprávněna odvoláním napadnout výrok rozsudku soudu prvního stupně,
jímž bylo její žalobě zčásti vyhověno, předně označil skutkové závěry soudu
prvního stupně za dostatečné, načež se ztotožnil s tím, že je daný případ třeba
právně posoudit podle zákonné úpravy, z níž vyšel soud prvního stupně. Soud
prvního stupně pak dle odvolacího soudu nepochybil, pokud rozhodnutí žalované
ze dne 13. 11. 2012, č. j. had/4041/2012, vyhodnotil jako nezákonné ve smyslu §
8 odst. 1 OdpŠk. O vzniku a intenzitě nemajetkové újmy, jež by byla tímto
rozhodnutím žalobkyni způsobena, však žádné konkrétní zjištění prvostupňového
soudu nesvědčí. Obecné tvrzení žalobkyně o tom, že došlo k zásahu do jejího
práva na dobré jméno a pověst, nadto nepostačuje, neboť představuje pouze
možnou příčinu vzniku újmy, nikoliv však újmu samotnou. Na rozdíl od soudu
prvního stupně proto odvolací soud uzavřel, že žalobkyni zadostiučinění
odvozované od předmětného nezákonného rozhodnutí nenáleží, a to ani ve formě
konstatování porušení jejích práv. Dále odvolací soud k tomuto nároku dodal, že
žalobkyně neprokázala ani příčinnou souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a
vznikem „konkrétní škody“ a že v posuzovaném případě by „odpovídající formou
satisfakce byla omluva ze strany žalované, které se však žalobkyně nedomáhala“.
8. V části týkající se odškodnění vážícího se k tvrzenému nesprávnému
úřednímu postupu je pak dle odvolacího soudu žaloba nepřípustná, neboť nelze
současně požadovat konstatování porušení práva a přiznání finančního
zadostiučinění. Kromě toho v jednání, které žalobkyně žalované vytýká, nelze
spatřovat nesprávný úřední postup, nýbrž se jedná o úkony, jež žalovaná byla
oprávněna učinit, a to bez ohledu na jejich obsah. Brojí-li pak žalobkyně proti
obsahu těchto úkonů, může se domáhat odškodnění postupem podle § 135 občanského
zákoníku (případně podle § 19b občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013),
nikoliv však žalobou podle OdpŠk. Se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaná
není odpovědna za zveřejnění informací týkajících se uložené pokuty v deníku
E15 a v diplomové práci, se odvolací soud ztotožnil.
II. Dovolání a vyjádření k němu
9. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, které
směřovalo proti výrokům o částečné změně rozsudku soudu prvního stupně a o jeho
potvrzení, jakož i proti výroku o nákladech řízení (výroky II až IV).
10. Přípustnost podaného dovolání žalobkyně předně dovozuje ze
skutečnosti, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva,
která dosud nebyla v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena, a totiž zda aktivní
medializace průběhu správního řízení správním orgánem, který řízení vede,
zahrnující zpochybňování rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, jež bylo v dané
věci vydáno, a publikování nepravdivých a dehonestujících informací o žalobkyni
a o podání trestního oznámení na ní, které však podáno nebylo, může
představovat nesprávný úřední postup ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., nebo zda
se jedná o jiné jednání, proti němuž se lze bránit pouze postupem podle obecné
úpravy ochrany názvu právnické osoby podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský
zákoník. Závěr odvolacího soudu o tom, že takovýto postup bez dalšího nesprávný
úřední postup nepředstavuje, přitom žalobkyně považuje za chybný.
11. Odvolací soud se dle názoru žalobkyně dále odchýlil od judikatury
Nejvyššího soudu při aplikaci § 118a občanského soudního řádu, ve spojení s §
213b téhož zákona, když nárok dovozovaný z tvrzeného nesprávného úředního
postupu překvapivě zamítl toliko s odůvodněním, že se nejedná o nárok
přiznatelný podle právní kvalifikace obsažené v žalobě, může však být přiznán
podle jiného právního předpisu.
12. Od judikatury Nejvyššího soudu se odvolací soud měl odchýlit i tím,
že dospěl k odlišným skutkovým zjištěním týkajícím se vzniku nemajetkové újmy
vyvolané nezákonným rozhodnutím, než jaká učinil soud prvního stupně, a to bez
toho, aby v souladu s § 213 občanského soudního řádu zopakoval relevantní
důkazy. Žalobkyně je přitom ve shodě se závěry soudu prvního stupně
přesvědčena, že vznik tvrzené nemajetkové újmy související se zásahem do její
kredibility, dobrého jména a obchodních aktivit tvrdila i prokázala, a to do té
míry, jaká je vyžadována judikaturou Nejvyššího soudu představovanou jeho
rozsudky ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1684/2010, a ze dne 17. 1. 2013,
sp. zn. 30 Cdo 2174/2012, nebo stanoviskem občanskoprávního a obchodního
kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněným
pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
13. Odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu
žalobkyně spatřovala rovněž v tom, jakým způsobem odvolací soud na posuzovanou
věc aplikoval závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011,
sp. zn. 30 Cdo 1684/2010, uzavřel-li, že žaloba na konstatování porušení práva
a současné přiznání finančního zadostiučinění je nepřípustná, namísto toho, aby
v souladu s uvedeným rozhodnutím žalobkyni přiznal pouze jedno z požadovaných
zadostiučinění.
14. Žalobkyně proto navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu
v napadeném rozsahu zrušil, a to za současného zrušení příslušné části rozsudku
soudu prvního stupně, a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
15. Žalovaná se ve svém vyjádření k dovolání žalobkyně vyslovila pro
jeho odmítnutí, popřípadě zamítnutí. Ztotožnila se přitom se závěrem odvolacího
soudu, podle kterého žalobkyně řádně netvrdila ani neprokázala, že jí z důvodu
nezákonného rozhodnutí nemajetková újma vznikla. S názorem žalobkyně, podle
kterého vytýkaný postup žalované v řízení zakládal nesprávný úřední postup, pak
žalovaná nesouhlasí. Zveřejnění tiskové zprávy ze dne 30. 8. 2017, v níž
žalovaná považovala za nezbytné vyjádřit se k vydanému rozsudku Nejvyššího
správního soudu, který též sama na svých internetových stránkách zveřejnila,
totiž nesprávný úřední postup nenaplňuje, když vydávání tiskových zpráv s
výkonem pravomoci v rámci působnosti žalované nesouvisí, neboť jde o plnění
její informační povinnosti plynoucí z § 5 písm. r) zákona č. 231/2001 Sb. Z
téhož ustanovení přitom plyne i povinnost žalované zveřejňovat zápisy z
jednání. Postup žalované vůči žalobkyni byl nadto plně v souladu s právem.
Vytýká-li žalobkyně odvolacímu soudu nevyužití § 118a občanského soudního řádu
(ve spojení s § 213b téhož předpisu) upravujícího poučovací povinnost v případě
možnosti domáhat se žalovaného nároku na jiném právním základě, neuvedla již,
od jaké konkrétní ustálené judikatury Nejvyššího soudu se odvolacího soud tímto
postupem odchýlil. Kromě toho využití tohoto ustanovení odvolacím soudem nebylo
v daném případě namístě. Taktéž interpretace závěrů plynoucích z rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1684/2010, jaká je patrná z
odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu, je dle názoru žalované
správná. Ostatně při řešení všech otázek, které žalobkyně v dovolání
zformulovala, odvolací soud postupoval plně v souladu se závěry ustálené
rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
III. Přípustnost dovolání
16. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9.
2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
17. Dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou, a to za
splnění podmínky povinného zastoupení podle § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř. Zároveň
toto dovolání obsahuje všechny náležitosti vyžadované § 241a odst. 2 o. s. ř.
Byť žalobkyně v případě některých otázek, jež v dovolání formulovala, přímo
neuvedla spisové značky rozhodnutí Nejvyššího soudu, od kterých se měl odvolací
soud dle jejího názoru odchýlit, ve své argumentaci tuto judikaturu popsala
způsobem, jenž ji dovolacímu soudu umožňuje jednoznačně identifikovat (srov.
nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1256/14, ze dne 1.
11. 2016, sp. zn. III. ÚS 1594/16, nebo ze dne 11. 6. 2018, sp. zn. II. ÚS
18. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
19. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
20. Nepřípustné je podané dovolání v části, která směřuje proti výroku
napadeného rozsudku o nákladech řízení, neboť tak stanoví § 238 odst. 1 písm.
h) o. s. ř. Tato skutečnost nicméně nebrání tomu, aby v případě, bude-li
napadené rozhodnutí podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušeno ve výroku o věci
samé, dopadl tentýž procesní následek i na nákladový výrok jako na výrok
závislý (akcesorický).
21. Ve zbývajícím rozsahu je však podané dovolání přípustné. Při řešení
otázky procesního práva vztahující se k závěru, zda žalobkyně unesla břemeno
tvrzení a břemeno důkazní stran vzniku nemajetkové újmy způsobené jí nezákonným
rozhodnutím, se totiž odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu odchýlil. V případě nároků uplatněných z titulu nesprávného úředního
postupu pak totéž platí i ve vztahu k otázkám procesního práva, zda lze žalobu
znějící na přiznání zadostiučinění za tvrzenou nemajetkovou újmu považovat za
nepřípustnou proto, že toto zadostiučinění je požadováno jak ve formě
konstatování porušení práva, tak i ve formě finanční, a zda lze její zamítnutí
(bez dalšího) odůvodnit nesprávnou právní kvalifikací, jíž se žalobkyně ve
vztahu ke vznesenému nároku dle odvolacího soudu dopustila. Přestože pak
žalobkyni nelze přisvědčit v názoru, že by v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu
dosud nebyla vyřešena otázka hmotného práva, zda publikování nepravdivých a
dehonestujících informací o žalobkyni správním orgánem v souvislosti s vedeným
správním řízením může představovat nesprávný úřední postup ve smyslu zákona č.
82/1998 Sb., rovněž i stran této otázky je dovolání přípustné, neboť i při
jejím řešení se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
odchýlil.
IV. Důvodnost dovolání
22. Dovolání je důvodné.23. Podle § 7 odst. 1 OdpŠk právo na náhradu škody způsobené nezákonným
rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož
jim vznikla škoda.
24. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou
nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení
povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě.
Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu,
považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon
nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
25. Podle § 31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím
nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto
zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odstavec 1).
Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno
nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako
dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k
závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo
(odstavec 2).
26. Požaduje-li žalobkyně odškodnění nemajetkové újmy, jež jí měla být
způsobena nezákonným rozhodnutím žalované ze dne 13. 11. 2012, č. j.
had/4041/2012, o uložení pokuty, její primární procesní povinností bylo, aby
vznik této nemajetkové újmy v řízení tvrdila, a to způsobem, z něhož bude
zřejmé pojmenování a vysvětlení této újmy. Nepostačuje přitom, jak odvolací
soud přiléhavě zmínil, pouhá obecná právní kvalifikace, že došlo k zásahu do
práva žalobkyně na dobré jméno a pověst, neboť tento zásah představuje pouze
možnou příčinu vzniku újmy, nikoliv však újmu samotnou. Nemajetková újma
právnické osoby přitom může spočívat především v poškození dobrého jména
obchodní společnosti, v nejistotě při rozhodování, v zásahu do řízení
společnosti a podobně (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp.
zn. 30 Cdo 1684/2010, a ze dne 8. 9. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1076/2009, a rozsudek
velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 6. 4. 2000, ve věci
Comingersoll S. A. proti Portugalsku, stížnost č. 35382/97).
27. Ačkoliv odvolací soud v napadeném rozhodnutí konstatoval, že
žalobkyně tuto svou procesní povinnost nesplnila, z obsahu spisu je patrné, že
tomu tak není. Již v podané žalobě totiž uvedla, že do okamžiku vydání
zmíněného rozhodnutí byla vnímána jako důvěryhodná a solidní společnost, poté,
co toto rozhodnutí bylo vydáno však „v očích svých obchodních partnerů (zejména
provozovatelé TV vysílání, poskytovatelé reklamního prostoru, provozovatelé
lékáren a lékárenských řetězců) a široké veřejnosti“ utrpěla nejen pověst
jejího produktu, ale i dobrá pověst a dobré jméno žalobkyně, přičemž dodala, že
možnost podpory prodeje produktu formou televizní reklamy v původní formě byla
vydaným rozhodnutím prakticky znemožněna, žalobkyně přišla o klíčový
marketingový nástroj, byla donucena významně snížit stavy zaměstnanců, což se
projevilo i v nedůvěře zaměstnanců ve vztahu k ní, jakož i v nedůvěře ze strany
obchodních partnerů a financujících bank. Po poučení, kterého se žalobkyni
dostalo od soudu prvního stupně na samém počátku prvního jednání ve věci
konaného dne 23. 1. 2019, a které v protokole o tomto jednání sice bylo
označeno jako poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., svým obsahem však
odpovídalo výzvě k odstranění vad žaloby podle § 43 odst. 1 o. s. ř., pak
žalobkyně podáním ze dne 5. 2. 2019 konkretizovala částku, kterou z titulu
zadostiučinění za tuto nemajetkovou újmu požaduje. Žalobkyně tudíž vznik
nemajetkové újmy, jejíhož odškodnění se domáhá, v rámci svých tvrzení objasnila
a identifikovala způsobem vyžadovaným zmíněnou judikaturou Nejvyššího soudu,
pročež závěr odvolacího soudu o nesplnění této její procesní povinnosti se od
uvedené judikatury odchyluje a není správný.
28. Stran otázky dopadající na závěr odvolacího soudu o tom, že
žalobkyně nemajetkovou újmu odvozovanou od nezákonného rozhodnutí zároveň
neprokázala, byť soud prvního stupně zkonstatoval opak, je namístě uvést, že
odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně
(§ 213 odst. 1 o. s. ř.) a může opakovat dokazování nebo je i doplnit, nejde-li
o rozsáhlejší doplnění (§ 213 odst. 2 a 4 o. s. ř.). Jestliže tak učiní, pak i
pro řízení před ním platí přiměřeně ustanovení o řízení před soudem prvního
stupně (§ 211 o. s. ř.); z toho plyne, že i v řízení před odvolacím soudem má
být zpravidla provedeno dokazování při jednání a účastníci mají právo se
vyjádřit ke všem důkazům, a to bez ohledu na okolnost, zda byly provedeny
procesním soudem, dožádaným soudem nebo prostřednictvím soudu prvního stupně.
Zásada, že odvolací soud není vázán skutkovým stavem zjištěným soudem prvního
stupně, neznamená (zejména s přihlédnutím k zásadám přímosti a ústnosti), že by
se odvolací soud mohl bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního
stupně, zejména pokud bylo čerpáno z výpovědí účastníků řízení a z výpovědí
svědků. Ustanovení § 213 o. s. ř. je procesním projevem stěžejního principu
občanského soudního řízení, podle něhož soudem prvního stupně zjištěný skutkový
stav sice může doznat změn v důsledku odchylného hodnocení důkazů, které byly
provedeny již soudem prvního stupně, je však nepřípustné, aby odvolací soud
jinak hodnotil zmíněné důkazy, které sám nezopakoval (srov. například rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 1966, sp. zn. 6 Cz 19/66, uveřejněný pod číslem
64/1966 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR, dále rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 27. 6. 1968, sp. zn. 2 Cz 11/68, uveřejněný pod číslem 92/1968 Sbírky
rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8.
2000, sp. zn. 20 Cdo 1546/99). V takovém případě je třeba, aby odvolací soud
důkazy výpovědí účastníků řízení a výpovědí svědků, které byly provedeny soudem
prvního stupně, opakoval (s přihlédnutím k ustanovením § 122 a 123 o. s. ř.),
neboť při jejich hodnocení spolupůsobí kromě jejich ve spise zachyceného
věcného obsahu i další skutečnosti (např. přesvědčivost vystoupení vypovídající
osoby, plynulost, jistota či kolísavost její výpovědi, ochota vypovídat přesně
na dané otázky apod.) – srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 2.
2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2002, ze dne 6. 3. 2007, sp. zn. 21 Cdo 731/2006, ze
dne 15. 3. 2007, sp. zn. 21 Cdo 194/2006, ze dne 22. 11. 2011, sp. zn. 21 Cdo
3061/2010, nebo ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. 21 Cdo 353/2013.
29. Jestliže měl odvolací soud, jak patrno z napadeného rozhodnutí,
pochybnosti o správnosti skutkových zjištění soudu prvního stupně týkajících se
vzniku předmětné nemajetkové újmy, jež prvostupňový soud čerpal z výslechu
jednatele žalobkyně M. D. a svědka T. H., měl tedy v souladu s uvedenými závěry
tyto důkazy zopakovat a opatřit si tak pro posouzení věci odpovídající
podklady, které by byly rovnocenné s těmi, z nichž vycházel soud prvního
stupně. Protože však takto nepostupoval (jak plyne z obsahu protokolu z
odvolacího jednání konaného dne 17. 3. 2021 na č. l. 286 spisu), nemůže být
jeho závěr o neunesení důkazního břemene žalobkyní v souladu s ustanoveními §
122, § 123, § 211 a § 213 o. s. ř. Toto procesní pochybení pak kromě rozporu s
uvedenou ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu zakládá též vadu řízení, která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci.
30. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu
přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takovou vadu v posuzovaném případě
zakládá vnitřní rozpornost odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu, jež
ve svém důsledku vede k jeho nesrozumitelnosti, a to do té míry, že tento
nedostatek jeho odůvodnění byl zjevně žalobkyni na újmu při formulaci
adekvátních dovolacích námitek (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6.
2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2017,
sp. zn. 30 Cdo 3342/2016, a ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 30 Cdo 4704/2018).
Odvolací soud totiž závěr o neexistenci nároku žalobkyně na odškodnění
nemajetkové újmy spojované s nezákonným rozhodnutím odůvodnil rovněž lakonickým
sdělením, že žalobkyně „neprokázala ani příčinnou souvislost mezi (nezákonným)
rozhodnutím a vznikem konkrétní škody na její straně“, načež tento závěr
(stejně jako předcházející závěr o neslnění povinnosti žalobkyně vznik
nemajetkové újmy tvrdit a prokázat) popřel konstatováním, že odpovídající
satisfakcí by pro ni byla omluva od žalované, jíž se však žalobkyně nedomáhala.
Přitom i omluva je ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu vnímána jako
samostatný prostředek nápravy nemajetkové újmy způsobené státem v intencích
zákona č. 82/1998 Sb., jak patrno z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 1.
2012, sp. zn. 30 Cdo 2357/2010, uveřejněného pod číslem 52/2012 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, nebo z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2014,
sp. zn. 30 Cdo 3850/2014, uveřejněného pod číslem 37/2015 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, a z rozsudku téhož soudu ze dne 30. 9. 2019, sp. zn.
30 Cdo 3011/2018. Povinnost soudů rozsudky odůvodnit (§ 157 odst. 1 o. s. ř.),
a to způsobem zakotveným v § 157 odst. 2 o. s. ř., je přitom jedním z principů
řádného a spravedlivého procesu vyplývajících z čl. 36 a násl. Listiny
základních práv a svobod a z čl. 1 Ústavy České republiky, který představuje
součást práva na spravedlivý proces. Ani z tohoto pohledu tedy rozsudek
odvolacího soud v dotčené části neobstojí, neboť jeho odůvodnění nepředstavuje
spolehlivý pramen poznání úvah odvolacího soudu stran zjišťování skutkového
stavu věci i jeho právního posouzení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
18. 1. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3312/2016).
31. Ohledně závěrů, které odvolací soud vyslovil na adresu nároků
spojovaných s tvrzeným nesprávným úředním postupem žalované, je především
namístě uvést, že v řízení o zadostiučinění nemajetkové újmy ve smyslu § 31a
OdpŠk vyplývá způsob vypořádání vztahu mezi účastníky přímo z právního předpisu
a v tomto ohledu zákon omezuje účastníky v možnosti se svými nároky volně
nakládat, neboť soud rozhodne o konkrétní formě zadostiučinění podle pořadí
určeného v § 31a odst. 2 OdpŠk, a to za současného posouzení přiměřenosti
zvolené formy zadostiučinění utrpěné nemajetkové újmě. Přitom platí, že vedle
zadostiučinění formou konstatování porušení práva nelze současně poškozenému
přiznat i zadostiučinění v penězích. Forma peněžité satisfakce přichází do
úvahy jako prostředek odškodnění závažné nemajetkové újmy za současného splnění
dvou podmínek, a sice že nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jiným způsobem
a konstatování porušení práva se samo o sobě nejevilo jako dostatečné. Přiznání
peněžité částky proto konzumuje požadavek na konstatování porušení práva.
Konstatování porušení práva v tom smyslu, že došlo k nezákonnému rozhodnutí
nebo k nesprávnému úřednímu postupu, je nutným předpokladem pro možnost přiznat
poškozenému finanční náhradu, a proto je v odůvodnění rozhodnutí vždy, ať už
explicitně či implicitně, obsaženo. Konstatování porušení práva ve výroku
rozhodnutí je namístě v případě, že se jiná forma náhrady poškozenému
nepřiznává, neboť je tím zároveň zdůrazněna hodnota této formy morálního
zadostiučinění jako dostatečné a plnohodnotné náhrady za vzniklou nemajetkovou
újmu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo
2742/2009). Pokud je poškozené osobě přiznána finanční kompenzace náhrady
nemajetkové újmy, jedná se z pohledu ustanovení § 31a odst. 2 OdpŠk o maximální
možnou satisfakci, kterou lze poškozenému přiznat, a nutně takové rozhodnutí
obsahuje ve svém odůvodnění i konstatování zásahu do jeho práv výkonem státní
moci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo
1684/2010, nebo ze dne 7. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1307/2017).
32. Z uvedeného tedy vyplývá, že pokud se žalobkyně domáhá odškodnění
utrpěné nemajetkové újmy současným konstatováním porušení jejího práva a
přisouzením finanční kompenzace, nemůže být v obou částech svých žalobních
žádání úspěšná. Nebrání to však závěru, že odpovídající kompenzací bude jen
jedna z požadovaných forem odškodnění. Závěr odvolacího soudu, podle kterého je
žaloba za uvedeného stavu ve vztahu k dotčenému nároku jako celek nepřípustná,
tudíž nemá v § 31a odst. 2 OdpŠk ani ve zmíněné judikatuře oporu, a nelze mu
proto přisvědčit.
33. Nesprávný je rovněž závěr odvolacího soudu, podle kterého brojí-li
žalobkyně proti obsahu informací, jež žalovaná zveřejnila, a proti obsahu
odůvodnění jejího rozhodnutí ze dne 24. 10. 2017, nelze její žalobě vyhovět
také proto, že se požadovaného odškodnění nedomáhá postupem podle § 135 zákona
č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, popřípadě podle § 19b zákona č. 40/1964 Sb.,
občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, nýbrž tak činí podle zákona
82/1998 Sb. Žalobce totiž podle § 79 odst. 1 o. s. ř. musí v žalobě uvést pouze
takové skutečnosti, kterými vylíčí skutek (skutkový děj), na jehož základě
uplatňuje svůj nárok, a to v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou
individualizaci. Oproti tomu z uvedeného ustanovení i z konstantní judikatury
Nejvyššího soudu plyne, že žalobce není povinen v žalobě uvádět ustanovení
zákona, jímž svůj nárok odůvodňuje, a právní kvalifikace nároku, pokud je v
žalobě uvedena, není pro soud závazná, neboť právní posouzení věci podle
předpisů hmotného práva náleží soudu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze
dne 30. 8. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1612/2004, ze dne 23. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo
643/2000, a ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, jenž byl publikován
pod číslem 78/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Jestliže tedy
žalobní požadavek vychází z dostatečných (úplných a relevantních) skutkových
tvrzení, jež umožňují posoudit uplatněný nárok po právní stránce i podle jiných
norem, než jak je žalobcem navrhováno, popřípadě dovolují-li výsledky
provedeného dokazování podřadit uplatněný nárok pod jiné hmotněprávní
ustanovení, než jakého se žalobce dovolává (ani jednu z těchto variant napadený
rozsudek odvolacího soudu nevyloučil, což současně znamená, že zde nebyl důvod
aplikovat dovolatelkou nadbytečně zmiňovaný § 118a o. s. ř.), je povinností
soudu nárok posoudit, a to bez ohledu na to, zda je v žalobě právní důvod
požadovaného plnění uveden či nikoliv.
34. V návaznosti na tento chybný závěr odvolacího soudu však nelze
současně nezmínit, že jakkoli v minulosti byla odpovědnost státu za újmu
způsobenou při výkonu veřejné moci dovozována i z obecné úpravy ochrany
osobnosti v občanském zákoníku (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 1.
2005, sp. zn. 30 Cdo 1712/2004, ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. 30 Cdo 1638/2007,
nebo ze dne 29. 1. 2009, sp. zn. 30 Cdo 2925/2006), tato praxe byla překonána
rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu
ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 3916/2008, uveřejněným pod číslem 125/2011
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle kterého nároky spadající pod
zákon č. 82/1998 Sb., ve znění účinném od 27. 4. 2006, nelze uplatnit z titulu
ochrany osobnosti podle občanského zákoníku, když úprava odpovědnosti státu za
škodu v zákoně č. 82/1998 Sb. je zároveň speciální úpravou v oblasti ochrany
osobnosti tam, kde bylo do těchto práv zasaženo při výkonu veřejné moci (viz
též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5848/2016). Z
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 30 Cdo 4704/2018, se
přitom podává, že výkon státní moci může spočívat jak v rozhodování o právech a
povinnostech určitých subjektů, tak v širším slova smyslu i v činnosti, při
které se o právech a povinnostech dotčených osob nerozhoduje (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4118/2015, publikovaný pod
číslem 28/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Výkon státní moci může
tedy spočívat i v tom, že stát bude informovat veřejnost o své činnosti (srov.
Simon, P. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. 1. vydání. Praha: C. H.
Beck, 2019, s. 46). Výkonem státní moci ve smyslu § 1 odst. 1 OdpŠk je totiž
výkon jakékoliv veřejnoprávní pravomoci, kterou je státní orgán nadán, a výkon
této pravomoci je třeba posuzovat jako úřední postup, který může vést ke vzniku
újmy a založení odpovědnosti státu za ni podle § 13 odst. 1 OdpŠk (viz též již
zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5848/2016).
35. Z toho je tedy zřejmé, že za správnou nelze považovat ani úvahu
odvolacího soudu, podle které zveřejnění informací týkajících se žalobkyně, a
to prostřednictvím tiskové zprávy, zápisu o jednání žalované či výroční zprávy
o její činnosti, stejně jako uvedení údajně dehonestujících pasáží v odůvodnění
rozhodnutí žalované ze dne 24. 10. 2017, nemůže, a to zcela bez ohledu na obsah
těchto informací, odpovědnost žalované za tvrzenou nemajetkovou újmu vůbec
založit.
36. Vzhledem k tomu, že právní posouzení věci odvolacím soudem je ve
vztahu ke všem žalovaným nárokům z popsaných důvodů nesprávné, a nadto řízení
bylo zatíženo procesní vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, postupoval Nejvyšší soud podle § 243e odst. 1 o. s. ř. a rozsudek
odvolacího soudu v dovoláním napadené části, jakož i v navazujícím výroku o
náhradě nákladů řízení zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil Městskému soudu v
Praze k dalšímu řízení.
37. Soudy nižších stupňů jsou ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty
za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právním názorem
dovolacího soudu, jenž byl v tomto rozsudku vysloven.
38. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne
soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 12. 2021
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu