30 Cdo 2188/2005
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Pavlíka, soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci
žalobkyně JUDr. D. T., proti žalovaným 1. JUDr. K. R., zastoupenému
advokátem, 2. JUDr. M. M., zastoupenému advokátkou,
3. JUDr. M. K., 4. JUDr. P. R., zastoupenému advokátem, 5. JUDr. Z. R.,
zastoupené advokátkou, 6. JUDr. V. F., zastoupenému advokátkou,
7. JUDr. J. D., zastoupenému advokátem, a 8. V.-L.-P., a.s., o ochranu
osobnosti, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 6 C 1/92,
o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. května
2005,
č. j. 12 Co 253/2005-332, takto:
I. Dovolání žalobkyně se zamítá.
II.Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Žalobním návrhem podaným u Okresního soudu ve Zlíně dne 20.6.1991 (doplněným
dne 23.3.1992) se žalobkyně domáhala, aby soud stanovil žalovaným 1) až 7)
povinnost „zaslat navrhovatelce do 3 dnů od právní moci rozsudku písemnou
omluvu“ znění specifikovaného v návrhu, aby žalovanému 8) uložil povinnost
„otisknout na titulní straně listu T. u nás omluvu odpůrců ad 1 až 7 do 1 týdne
od předložení jejího znění redakci“ a konečně aby žalovaným 1) až 8) uložil
povinnost „nahradit navrhovatelce způsobenou nemajetkovou újmu v penězích ve
výši 250.000,- Kč a náklady řízení do 3 dnů od právní moci rozsudku“.
Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 25.11.1998, č.j. 6 C 1/92-203, rozhodl,
že „1. žalovaný JUDr. K. R., 2. žalovaný JUDr. M. M., 4. žalovaný JUDr. P. R.,
5. žalovaná JUDr. Z. R., 6. žalovaný JUDr. V. F.
a 7. žalovaný JUDr. J. D. jsou povinni zaslat žalobkyni do 3 dnů od právní moci
rozsudku písemnou omluvu tohoto znění: „Dne 25.4.1991 jsme zveřejnili v T. u
nás článek pod titulem Potřebujete právníka, ve kterém jsme uvedli, že JUDr. T.
není ani komerčním právníkem ani advokátem a pokud chce za úplatu poskytovat
právní pomoc, měla by alespoň vědět, že k této činnosti není oprávněna
a hrozí jí sankce až 10.000 Kč pokuty. Pokud to neví, lze její služby stěží
potencionálním klientům doporučit; pokud je pravdou opak, je nutné tyto občany
upozornit, že práva stěží dosáhnou prostřednictvím někoho, kdo je sám záměrně
ignoruje. Dále jsme uvedli, že postup JUDr. T., jakož i jiných jí podobných
právníků, většinou směřuje k získání nelegálního majetkového prospěchu bez
jakékoliv odpovědnosti vůči klientovi. Tento článek obsahoval nepravdivé údaje,
neboť JUDr. T. byla v době otištění svého inzerátu komerční právničkou zapsanou
v seznamu komerčních právníků vedeném Komorou komerčních právníků v P.
Na základě rozsudku Okresního soudu ve Zlíně se JUDr. T. za uveřejnění těchto
nepravdivých údajů omlouváme.“; dále rozhodl, že žalovaný 8) „je povinen
otisknout na titulní straně listu T. u nás omluvu 1., 2., 4., 5., 6. a 7.
žalovaných výše uvedenou do 7 dnů od předložení jejího písemného znění
redakci“; žalobu žalobkyně „vůči 3. žalované JUDr. M. K.“ zamítl; žalobu
žalobkyně „pokud se
po žalovaných 1., 2., 4., 5., 6., 7. a 8. domáhala uložení povinnosti zaplatit
žalobkyni
na náhradu způsobené nemajetkové újmy rovným dílem částku 250 000 Kč, to je
každý 31.250 Kč, do 3 dnů od právní moci rozsudku“ zamítl; dalším výrokem
zrušil „usnesení zdejšího soudu ze dne 16.6.1998, kterým bylo žalobkyni uloženo
doplatit na soudním poplatku částku 4.200 Kč“; uložil žalobkyni povinnost
„nahradit České republice
na účet zdejšího soudu náklady znalečného ve výši 850,20 Kč“; rozhodl, že „3.
žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává“ a že „jinak žádný z ostatních
účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vycházel ze závěru, že „v
článku byla o žalobkyni uvedena nepravdivá skutková tvrzení“ a že autoři
článkem „zasáhli do práva na ochranu osobnosti žalobkyně“. Omluvu požadovanou
žalobkyní shledal za „odpovídající přiměřené zadostiučinění“ a „návrh žalobkyně
na přiznání náhrady dle § 13 odst. 2, 3 občanského zákoníku“ (dále jen „o.z.“)
zamítl, protože „nebylo prokázáno, že zadostiučinění podle § 13 odst. 1 o.z. se
jeví nepostačujícím“.
K odvolání žalobkyně a žalovaných JUDr. K. R., JUDr. M. M., JUDr. M. K., JUDr.
Z. R., JUDr. V. F., JUDr. J. D. a V.-L.-P., a.s., Krajský soud v Brně rozsudkem
ze dne 15.1.2003, č.j. 13 Co 657/99-271 (ve znění opravného usnesení ze dne
12. května 2005, č.j. 12 Co 253/2005-327), rozsudek soudu prvního stupně „ve
výroku, jímž byli žalovaní JUDr. K. R., JUDr. M. M., JUDr. P. R., JUDr. Z. R.,
JUDr. V. F. a JUDr. J. D. zavázáni povinností zaslat žalobkyni písemnou omluvu,
v jeho napadené části ve vztahu k žalovaným JUDr. K. R., JUDr. M. M., JUDr. Z.
R., JUDr. V. F. a JUDr. J. D.“ změnil tak, „že se dále i zamítá žaloba
žalobkyně, pokud se jí domáhá uložení povinnosti žalovaným JUDr. K. R., JUDr.
M. M., JUDr. Z. R., JUDr. V. F. a JUDr. J. D. uveřejnit písemnou omluvu“ znění
specifikovaného ve výroku I. rozsudku odvolacího soudu (výrok I.);
ve výroku, jímž byl vydavatel (žalovaná ad 8.) zavázán povinností otisknout na
titulní straně listu T. u nás omluvu žalovaných 1., 2., 4., 5., 6. a 7.
rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu žalobkyně „i v tomto
rozsahu“ zamítl (výrok II.); „v napadeném zamítavém výroku ve vztahu k žalované
JUDr. M. K.“ rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok III.); v napadeném
zamítavém výroku
ve vztahu k žalovaným 1., 2., 4., 5., 6., 7. a 8. „ohledně nároku žalobkyně na
zaplacení náhrady způsobené nemajetkové újmy ve výši 31.250,- Kč ve vztahu ke
každému z těchto žalovaných“ rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok
IV.); žalobkyni uložil povinnost „nahradit České republice na jejich nákladech
řízení před soudy obou stupňů částku 850,20 Kč“ (výrok V.) a dále žalobkyni
uložil povinnost „nahradit
na nákladech řízení před soudy obou stupňů žalovanému JUDr. K. R. k rukám JUDr.
V. P. částku ve výši 11.120,- Kč, žalovanému JUDr. M. M. k rukám JUDr. R. V.
částku ve výši 12.584,- Kč, žalované JUDr. M. K. k jejím rukám částku ve výši
2.150,- Kč, žalovanému JUDr. P. R. k rukám JUDr. D. K. částku ve výši 1.003,-
Kč, žalované JUDr. Z. R. k rukám JUDr. M. M. částku ve výši 15.900,- Kč,
žalovanému JUDr. V. F. k rukám JUDr. R. V. částku ve výši 9.034,- Kč,
žalovanému JUDr. J. D. k rukám JUDr. V. P. částku ve výši 12.770,- Kč a
žalované V.-L.-P., a.s., částku ve výši 1.000,- Kč“ (výrok VI.). Vycházel při
tom ze závěru, že „uveřejnění výše uvedených nepravdivých údajů o žalobkyni …
představuje jednání proti její osobní a mravní integritě schopné snížit její
důstojnost, vážnost a čest a tedy představuje jednání, které z hlediska jejího
vztahu k ostatním spoluobčanům je plně způsobilé ohrozit její postavení a
uplatnění
ve společnosti“. Na rozdíl od soudu prvního stupně však dospěl k závěru, že
„k odstranění následků neoprávněného zásahu do osobnostních práv žalobkyně
a poskytnutí odpovídajícího zadostiučinění uveřejněním článku v č. 20 periodika
T. u nás došlo“. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně
– v části žaloby, kterou se domáhala zaplacení náhrady způsobené nemajetkové
újmy ve výši 31.250,- Kč – „neunesla důkazní břemeno, pokud jde o prokázání, že
zadostiučinění podle ustanovení § 13 odst. 1 o.z. je nedostačujícím“, neboť
„citelný zásah
do osobnostních práv žalobkyně trval po relativně krátkou dobu, byla zde zřejmá
snaha nejen vydavatele, ale následně i autorů článku uvést na správnou míru
dříve zveřejněné nepravdivé údaje o žalobkyni a v relativně krátkém časovém
odstupu byla i v tisku zveřejněna omluva za předchozí pochybení, přičemž nelze
přehlédnout i … přispění žalobkyně k tomuto stavu“.
K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne
22. prosince 2004, č.j. 30 Cdo 2118/2003-315, mimo jiné výrokem III. uvedený
rozsudek odvolacího soudu zrušil ve výroku II. a ve výroku o náhradě nákladů
odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou ad 8. a věc vrátil v
tomto rozsahu Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení. Dovolací soud poukázal
na skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu je v této části nepřezkoumatelné
pro absenci důvodů, které odvolací soud k jím vydanému rozhodnutí v této části
vedly.
Krajský soud v Brně poté rozsudkem ze dne 18. května 2005, č.j.
12 Co 253/2005-332, výrokem I. změnil rozsudek soudu prvního stupně v
odvoláním napadeném výroku, jímž byla žalovaná ad 8. jako vydavatel zavázána
povinností otisknout na titulní straně listu T. u nás omluvu žalovaných JUDr.
K. R., JUDr. M. M., JUDr. P. R., JUDr. Z. R., JUDr. V. F. a JUDr. J. D. do
sedmi dnů od předložení jejího písemného znění tak, že žalobu i v tomto
rozsahu zamítl. Rozhodl současně o náhradě nákladů řízení mezi žalobkyní a
žalovanou před soudy všech stupňů.
Odvolací soud v řízení postupoval podle občanského soudního řádu ve znění před
novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. Dovodil, shodně se svým původním
závěrem, že uveřejněním článku pod titulem „Potřebujete právníka?“ v periodiku
s názvem „T. u nás“ č. 16, s datem 25. 4. 1991, došlo k neoprávněnému zásahu
do zákonem chráněných práv žalobkyně, neboť bylo prokázáno, že v době
uveřejnění článku mohla žalobkyně vykonávat činnost komerčního právníka.
Odlišně od soudu prvního stupně však posoudil pokus právní předchůdkyně
žalované k odstranění následků spojených s otištěním předmětného článku.
Tehdejší vydavatel periodika (totiž) žalobkyni poskytl bezprostředně po jejím
upozornění adekvátní a odpovídající prostor v následujícím vydání periodika,
ve kterém mohla uvést věci na pravou míru
a současně za odpovědí žalobkyně uveřejnil omluvu redakce zvýrazněnou jak
barvou tisku, tak i velikostí písma. Z textu omluvy lze vyčíst, že redakce
současně vyjádřila
i politování nad svým předchozím postupem, kdy dala prostor k uveřejnění údajů,
které po následném prošetření považuje za nepravdivé. Odvolací soud tedy na
rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že došlo k odstranění následků
neoprávněného zásahu do osobnostních práv žalobkyně a bylo jí poskytnuto i
odpovídající zadostiučinění. Odvolací soud též připomněl skutečnost, že nárok
žalobkyně proti žalované ad 8. nestojí v „neoddělitelné spojitosti“ s nároky
uplatněnými ve vztahu k ostatním žalovaným. Proto okolnost, že jeden ze
žalovaných nebrojil proti vyhovujícímu rozsudku soudu prvního stupně a rozsudek
se v tomto rozsahu stal pravomocným a vykonatelným, nemůže znamenat, že by
odvolací soud musel žalobě z tohoto důvodu vyhovět ve vztahu k této žalované.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupci žalobkyně dne 28. června 2005,
přičemž právní moci nabyl dne 4. července 2005.
Proti rozsudku Krajského soudu v Brně podala žalobkyně dne 18. července 2005
včasné dovolání, jehož přípustnost odvozuje z ustanovení § 238 odst. 1 písm. a)
občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“). Podává je z důvodů uvedených v
ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) a d) o.s.ř., když se domnívá, že napadený
rozsudek vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v
provedeném dokazování, a že spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka uvádí, že vzhledem ke skutečnosti, že se vůbec nedomáhala
satisfakce vůči osmé žalované, jak plyne z výroku I. rozsudku soudu prvního
stupně, vychází rozsudek odvolacího soudu ze skutkového zjištění, které nemá v
podstatné části oporu v provedeném dokazování. Za nesprávné považuje rovněž
závěry odvolacího soudu o nezávislosti výroku o povinnosti žalované uveřejnit
omluvu ve svém listu
na výroku o povinnosti ostatních žalovaných omluvit se za nepravdivý článek
otištěný tamtéž, který ve vztahu ke čtvrtému žalovanému je v právní moci a je
vykonatelný. Závislost obou výroků logicky vyplývá z toho, že výrok o
povinnosti žalované zveřejnit omluvu ostatních žalovaných má své opodstatnění
jen tehdy, pokud je současně ostatním žalovaným pravomocně uloženo tuto omluvu
realizovat. Předchůdkyně žalované jednoznačně umožnila na svých stránkách
zveřejnění předmětného článku, kterým došlo k zásahu do jejích osobnostních
práv, a proto je podle názoru žalobkyně žalovaná ad 8. povinna zveřejnit
omluvu čtvrtého žalovaného, což jedině může mít
pro žalobkyni význam satisfakce.
Dovolatelka proto navrhla, aby dovolací soud předmětný rozsudek Krajského soudu
v Brně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K uvedenému dovolání nebylo podáno vyjádření.
Napadený rozsudek odvolacího soudu byl vydán po 1. lednu 2001. Podle ustanovení
bodu 15., Části dvanácté, Hlavy I. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony, po řízení provedeném podle „dosavadních právních předpisů“ (podle
občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000), je třeba dovolání
proti němu podané i v současné době projednat a rozhodnout (srov. Část
dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony) rovněž podle „dosavadních právních předpisů“, tj. podle Občanského
soudního řádu ve znění účinném
do 31.12.2000 (dále opět jen „o.s.ř.“). Z tohoto důvodu proto dovolací soud
aplikoval tento procesní předpis v uvedeném znění.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř.,
vzal v úvahu, že toto dovolání je přípustné podle § 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
Poté rozsudek odvolacího soudu přezkoumal ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.
bez nařízení jednání
(§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně
není opodstatněné.
Z ustanovení § 242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně
vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu.
Dovolací soud je vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným
dovolacím důvodem. V případech, je-li dovolání přípustné, je současně povinen
přihlédnout
i k vadám uvedeným v ustanovení § 237, jakož i k vadám řízení, které mohly
mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny
v dovolání. Případná existence těchto vad se však z obsahu spisu nepodává.
Dovolatelkou mimo jiné uplatněný dovolací důvod podle ustanovení § 241
odst. 3 písm. d) o.s.ř. se vztahuje na případy, kdy dovoláním napadené
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, t.j. je poznamenáno
nesprávným právním posouzením. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný
skutkový stav, kdy soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně
použít, nebo jestliže sice aplikuje správný právní předpis, avšak nesprávně
jej vyloží. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím
důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Jde především o zjištění omylu soudu
při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav.
Podle ustanovení § 11 o.z. má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti,
zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí,
svého jména a projevů osobní povahy.
Podle ustanovení § 13 odst. 1 o.z. má fyzická osoba právo zejména se domáhat,
aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti,
aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby jí bylo dáno přiměřené
zadostiučinění.
Občanskoprávní ochrana osobnosti fyzické osoby podle zmíněného ustanovení
přichází v úvahu pouze u zásahů do osobnosti chráněné všeobecným osobnostním
právem, které je třeba kvalifikovat jako neoprávněné (protiprávní).
Neoprávněným je zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s
objektivním právem, tj. s právním řádem.
Ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou
zásahem do osobnosti fyzické osoby podle § 13 o.z. musí být jako předpoklad
odpovědnosti splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat
nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení nebo jen ohrožení osobnosti
fyzické osoby v její fyzické a morální integritě; tento zásah musí být
neoprávněný (protiprávní) a musí zde existovat příčinná souvislost mezi zásahem
a vzniklou újmou na chráněných osobnostních právech fyzické osoby.
Současně, pokud k zásahu do osobnostních práv skutečně také dojde, a jestliže
může být takto vzniklá nemajetková újma na osobnosti fyzické osoby zmírněna
některou z forem zadostiučinění ve smyslu ustanovení § 13 o.z., je třeba
zvolit takovou jeho formu, která je podle okolností každého konkrétního případu
přiměřená
a postačující k relativní sanaci nemajetkové újmy vzniklé neoprávněným zásahem,
a která tak současně bude i účinná (obdobně např. srovnej Karel Knap, Jiří
Švestka
a kol.: Ochrana osobnosti podle občanského práva, Linde Praha, a.s. 2004, str.
163
a 180násl.). V těchto případech je třeba především vyjít jak z celkové povahy
věci, tak
i z jednotlivých okolností konkrétního případu (musí být přihlédnuto např. k
intenzitě, povaze a způsobu neoprávněného zásahu, k charakteru a rozsahu
zasažené hodnoty osobnosti, k trvání i šíři vzniklé nemajetkové újmy apod.).
Úvaha odvolacího soudu učiněná na základě konkrétních skutkových
zjištění, že ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou ad 8. byly odstraněny
následky neoprávněného zásahu do osobnostních práv žalobkyně, kdy jí bylo
poskytnuto odpovídajícího zadostiučinění, se jeví jako plně přiléhavá.
Skutečností pak je, že zásah žalované ad 8. proti osobnostním právům
žalobkyně, stejně tak i možnou reparaci tohoto zásahu podle výše vyložených
kritérií, je třeba hodnotit zcela samostatně. Proto odvolací soud též správně
připomněl, že nárok žalobkyně proti této žalované nestojí v „neoddělitelné
spojitosti“ s nároky uplatněnými ve vztahu k ostatním žalovaným. Dovolací soud
se proto ztotožňuje i se závěrem, že pokud jeden ze žalovaných nebrojil proti
vyhovujícímu rozsudku soudu prvního stupně a rozsudek se v tomto rozsahu stal
pravomocným a vykonatelným, nemůže tato okolnost znamenat, že by odvolací soud
musel žalobě z tohoto důvodu vyhovět ve vztahu k osmé žalované.
Dovolací soud proto uzavírá, že rozhodnutí odvolacího soudu je třeba
ve výroku ve věci samé napadeném dovoláním považovat za správné (§ 243b odst. 1
o.s.ř.). Dovolání žalobkyně proto bylo zamítnuto.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §
243b odst. 4 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a §
151 odst. 1 o.s.ř., když dovolatelka neměla s dovoláním úspěch, avšak ostatním
účastníkům v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. srpna 2006
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu