USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta
Bičáka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Tomáše Pirka v právní věci žalobce
A. S., narozeného XY, zastoupeného JUDr. Milanem Trlicou, advokátem, se sídlem
ve Vsetíně, Horní náměstí 3, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za
nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C
126/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28.
11. 2019, č. j. 53 Co 283/2019-222, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce (dále jen „dovolatel“) se domáhal zaplacení částky 80 000 Kč jako
zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež mu měla být způsobena (nezákonným)
zahájením a pokračováním trestního stíhání pro spáchání zločinu zpronevěry
podle § 206 odst. 1, 4 písm. d) trestního zákoníku, zahájeného usnesením
Policie České republiky ze dne 16. 7. 2012 a skončeného rozsudkem Okresního
soudu v Olomouci ze dne 27. 5. 2013, sp. zn. 6 T 275/2012, kterým byl žalobce
zproštěn obžaloby s tím, že v obžalobě popsaný skutek není trestným činem. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále též „soud prvního stupně“) v pořadí třetím
rozsudkem ze dne 26. 2. 2019, č. j. 23 C 126/2014-198, rozhodl, že žalovaná je
povinna zaplatit žalobci částku 10 000 Kč s tam uvedeným příslušenstvím (výrok
I), zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 70 000 Kč
s tam uvedeným příslušenstvím (výrok II), a rozhodl o nákladech řízení (výrok
III). Městský soud v Praze (dále též „odvolací soud“) napadeným (v pořadí třetím)
rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II a III potvrdil (výrok I)
a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu krom potvrzeného výroku III rozsudku
soudu prvního stupně napadl dovolatel, zastoupený advokátem, včasným dovoláním,
které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017, (viz čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř“, jako nepřípustné odmítl. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání není přípustné proti rozhodnutím
v části týkající se výroku o nákladech řízení. Dovolání není dle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné v rozsahu, jímž
bylo napadeným rozsudkem odvolacího soudu rozhodnuto o nákladech odvolacího
řízení. Dovolatel měl za otázku dosud dovolacím soudem neřešenou, „zda lze zvýšit
zadostiučinění za nemajetkovou újmu z důvodu délky samotného kompenzačního
řízení nejen v řízeních o nárocích na náhradu nemajetkové újmy za nesprávný
úřední postup spočívající v nepřiměřené délce jiného řízení, ale také v řízení
o odškodnění za nezákonné rozhodnutí či nezákonné trestní stíhání“. Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu právě dovolatelem uvedené přitom
vyplývá, že vliv délky samotného kompenzačního řízení na výši (případně formu)
zadostiučinění připustil Nejvyšší soud ve vztahu k odškodnění nemajetkové újmy
za nepřiměřenou délku řízení (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2011, sp. zn.
30 Cdo 3340/2011; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná
na www.nsoud.cz). Odvolací soud se tak při řešení uvedené otázky neodchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle které soudy při stanovení
formy či výše zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním
vychází především z povahy trestní věci, též z délky trestního stíhání, a
především dopadů trestního stíhání do osobnostní sféry poškozené osoby, a podle
které výše zadostiučinění musí odpovídat výši zadostiučinění přiznaného v
případech, které se s projednávanou věcí v podstatných znacích shodují (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011,
uveřejněný pod číslem 122/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014,
uveřejněný pod číslem 67/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V
rozsahu předložené otázky tak není dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné. Dovolatel měl dále za to, že se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe
dovolacího soudu (mnohé v dovolání vyjmenované) při řešení otázky, „zda je
třeba přihlédnout při hodnocení formy a výše zadostiučinění za nemajetkovou
újmu z důvodu nezákonného rozhodnutí či nezákonného trestního stíhání nejen k
obdobným kompenzačním rozhodnutím známým soudu z jeho úřední činnosti, ale také
k soudním rozhodnutím označeným účastníky kompenzačního soudního řízení,
jsou-li tato rozhodnutí soudu přípustná“. Odvolací soud ve svém odůvodnění rozvedl (i s relevantním odkazem na úvahy
soudu prvního stupně), že některé z případů, které žalobce zmínil, nebyly
pravomocně skončeny, a především z jejich výčtu mu nebylo zřejmé, zda a jak
byly v těchto případech hodnoceny konkrétní dopady trestního stíhání do
osobnostní sféry poškozeného (např. zásahy do profesního a rodinného života,
poškození zdraví či jiné). Uvedená otázka tak přípustnost dovolání ve smyslu §
237 o. s. ř. založit nemůže, neboť se míjí s důvody napadeného rozhodnutí, kdy
jednak s odkazem na rozsudek soudu prvního stupně nebyly žalobcem označené
rozsudky považovány za srovnatelné pro konkrétní rozdílné skutkové okolnosti,
jednak se nejednalo o rozhodnutí v pravomocně skončených věcech. Konečně v rozsahu otázky „zda se jakékoliv zadostiučinění stává formou náhrady
nemajetkové újmy až teprve přijetím ze strany žadatele anebo výkonem rozhodnutí
soudu“, jež dle tvrzení dovolatele nebyla dovolacím soudem vyřešena, též není
dovolání přípustné, neboť na vyřešení formulované otázky rozhodnutí odvolacího
soudu ve smyslu § 237 o. s. ř. nikterak nezáviselo. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 5. 2021
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu