30 Cdo 2219/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v
právní věci žalobců a) Z. S., a b) J. G., proti žalovanému D. V., zastoupenému
advokátem, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn.
23 C 123/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci
ze dne 27. dubna 2005, č.j. 1 Co 83/2004-174, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 7. května 2004, č.j. 23 C 123/2000-136,
uložil žalovanému výrokem I. povinnost zaplatit prvnímu žalobci na náhradě
nemajetkové újmy částku 600.000,- Kč a výrokem II. zaplatit druhé žalobkyni
na náhradě nemajetkové újmy částku 1.000.000,- Kč. Výrokem III. zamítl návrh,
aby žalovaný byl povinen zaplatit prvnímu žalobci na náhradě nemajetkové újmy
částku 400.000,- Kč. Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení a náhradě
nákladů státu.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaný dne 1. 11. 1999 způsobil
dopravní nehodu, při níž zavinil smrt dcery žalobců, přičemž druhá žalobkyně
současně utrpěla těžká zranění s trvalými následky. Odkázal na ustanovení § 11
občanského zákoníku ( dále jen \"o.z.\"), článku 10 Ústavy ČR, článku 10 odst.
2 Listiny základních práv a svobod, článku 17 Mezinárodního paktu o občanských
a politických právech, publikovaného pod č. 120/1976 Sb. a článku 8 odst. 1
Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované pod č. 209/1992
Sb., a dovodil, že tak byla porušena práva žalobců na soukromí (na soukromý a
rodinný život) a v případě žalobkyně též právo na zdraví. Žalovanému v
důsledku protiprávního jednání vznikla povinnost poskytnout žalobcům přiměřené
zadostiučinění. Při stanovení výše náhrady soud přihlédl ke skutečnosti, že
žalovaný byl odsouzen za nedbalostní trestný čin. Diferencoval poté mezi nároky
žalobce a žalobkyně. Uvážil, že žádná forma morálního zadostiučinění podle § 13
odst. 1 o.z. by nepostačovala k tomu, aby byla přiměřeně vyvážena a zmírněna
nastalá nemajetková újma na osobnostech žalobců. U žalobkyně dovodil, že
peněžitá náhrada ve výši 700.000,- Kč je postačující, aby tuto funkci splnila
ve vztahu k úmrtí dcery účastníků. U žalobce, soud přihlédl k tomu, že má také
dceru z prvního manželství, takže následky spojené se zmíněným úmrtím dcery pro
něj nejsou tak zdrcující jako pro žalobkyni. Přiznal mu proto náhradu
nemajetkové újmy ve výši 400.000,- Kč.
Pokud jde o nárok, který žalobce uplatňoval z titulu poškození zdraví
žalobkyně, soud prvního stupně dospěl k závěru, že zde bylo porušeno jeho právo
vést řádný rodinný život, představovaný mimo jiné možností mít s žalobkyní
další dítě. Tomuto zásahu podle soudu odpovídá náhrada nemajetkové újmy ve výši
200.000,- Kč.
Nárok žalobkyně na náhradu nemajetkové újmy v souvislosti s poškozením jejího
zdraví uznal v plné výši požadovaných 300.000,- Kč s ohledem na následky,
představované její degradací v roli partnerky a omezením jejích zájmů.
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 27. dubna 2005, č.j. 1 Co 83/2004-174,
výrokem I. rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výrocích I. a II. potud, že
zamítl návrh, aby žalovanému bylo uloženo zaplatit prvnímu žalobci 330.000,- Kč
a druhé žalobkyni 460.000,- Kč. Výrokem II. potvrdil tento rozsudek ve
zbývající napadené části výroku I. a II., pokud jím bylo uloženo žalovanému
zaplatit prvnímu žalobci 270.000,- Kč a druhé žalobkyni 540.000,- Kč. Konečně
rozhodl o náhradě nákladů řízení a náhradě nákladů státu před soudy obou stupňů.
Odvolací soud převzal skutková zjištění krajského soudu, avšak dovodil z nich
jiné právní závěry. Souhlasil se soudem prvního stupně, že žalovaný neoprávněně
ve značné míře v souvislosti s dopravní nehodou zasáhl do osobnostních práv
obou žalobců (do práva na soukromí) usmrcením jejich společné dcery, takže
pouhé morální zadostiučinění není v daném případě postačující. Současně
připomněl novelizaci ustanovení § 444 občanského zákoníku (s účinností od 1. 5.
2004), podle kterého se kromě bolesti a ztížení společenského uplatnění ve
smyslu odst. 3 písm. c) tohoto ustanovení přiznává za škodu usmrcením každému
pozůstalému rodiči, 240.000,- Kč.
I když k usmrcení dcery obou žalobců došlo před 1. 5. 2004, lze podle
odvolacího soudu považovat toto zákonné ustanovení jako vodítko při stanovení
výše náhrady nemajetkové újmy. Proto každému z žalobců přiznal v souvislosti s
usmrcením jejich nezletilé dcery částku 240.000,- Kč náhrady nemajetkové újmy
dovozené z porušení práva na rodinný život.
U nároku žalobce, uplatněného s poukazem na poškození zdraví žalobkyně,
odvolací soud vyšel z úvahy, že stav, kdy bylo partnerské soužití žalobců
ztíženo, netrval delší čas, neboť přinejmenším od počátku roku 2001 začal
žalobce žít
ve společné domácnosti s jinou ženou. Stejně tak péči o žalobkyni nevěnoval
většinu svého času, protože tu převážně zajišťovala jeho matka. Jako přiměřenou
náhradu nemajetkové újmy proto žalobci přiznal částku 30.000,- Kč.
Náhradu nemajetkové újmy za zásah do práva na zdraví žalobkyně ve výši
300.000,- Kč, stanovenou soudem prvního stupně, odvolací soud uvážil jako
odpovídající, a proto v této části odvoláním napadený rozsudek potvrdil.
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci byl doručen zástupci žalovaného dne
13. července 2005, a téhož dne nabyl právní moci.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dne 22. července 2005 včasné
dovolání, doplněné podáním jeho zástupce ze dne 19. července 2006. Přípustnost
dovolání dovozuje z ustanovení § 237 (§ 237 odst. 1 písm. c/) občanského
soudního řádu (dále jen \"o.s.ř.\") a jako dovolací důvod výslovně uvádí
ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., když věc byla nesprávně právně
posouzena. Podle jeho názoru též odvolací soud (i soud prvního stupně)
nesprávným způsobem zhodnotil zjištěné důkazy. Fakticky tak uplatňuje též
dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř. Žalovaný napadá výroky II., III. a
V. tohoto rozsudku.
Dovolatel nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, vycházejícím z fakticky
dovozované zpětné účinnosti novelizovaného ustanovení § 444 o.z. na událost,
která se stala v roce 1999. Připomíná, že tato novelizace pouze zacelila
určitou mezeru v zákoně a má od 1. 5. 2004 praktický význam, např. z hlediska
zákonné odpovědnosti - náhrady škody ze zákonného pojištění provozu motorových
vozidel. Žalovaný se současně domnívá, že oba soudy nezohlednily určitou míru
zavinění žalobkyně na dopravní nehodě. Také případné trvalé následky byly v
podstatě vyřešeny jako náhrada škody
u příslušného Okresního soudu ve Vsetíně.
Z výše uvedených důvodů dovolatel navrhuje, aby dovolací soud rozsudek Vrchního
soudu v Olomouci zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobci se k dovolání nevyjádřili.
Při posuzování tohoto dovolání dovolací soud vycházel z ustanovení části první
Čl. II. bodu 3 (s přihlédnutím k bodu 2) zákona č. 59/2005 Sb., jímž byl změněn
občanský soudní řád, podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu
vydaným přede dnem účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném
podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle
dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu (dále opět
již jen \"o.s.ř.\")
ve znění účinném do 31. března 2005.
Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, řádně
zastoupenou advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř. a stalo se tak
ve lhůtě stanovené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř. Dále vzal v úvahu, že
podané dovolání je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými
ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř. Dovolání vychází z úpravy přípustnosti
dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., jejíž předpoklady však v souzené
věci naplněny nejsou.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je podle ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu
- jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst.
1 písm. a/ o.s.ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto,
že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil
(§ 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle poslední z již uvedených možností a dovolací soud dospěje k
závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam
(§ 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).
V označené věci není dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a)
a b) o.s.ř., neboť napadeným rozsudkem nebyl změněn rozsudek soudu prvního
stupně, resp. ač rozsudku soudu prvního stupně předcházel jiný a odvolacím
soudem později zrušený rozsudek téhož soudu, pak i v tomto případě bylo žalobě
vyhověno.
Není-li dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné podle
§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., je proti němu dovolání přípustné jen tehdy,
dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.). Kdy tomu tak je,
se příkladmo uvádí
v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. Rozhodnutí odvolacího soudu tak má po právní
stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem. Podstatné současně mimo jiné je, že řešená právní
otázka měla pro rozhodnutí ve věci určující význam.
Protože je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem (§ 242 odst. 3 věta
první o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat
jen
z hlediska námitek obsažených v dovolání.
Pokud žalobce vznáší námitky vztahující se ke skutkovým zjištěním učiněným
soudy v daném řízení, pak je třeba zdůraznit, že podmínky přípustnosti dovolání
uvedené v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. se od sebe v některých směrech
významně odlišují. Jestliže přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. a) a b) o.s.ř. nastává při splnění v nich stanovených předpokladů přímo
ze zákona, pak podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání
přípustné, jen když dovolací soud dospěje k závěru, že potvrzující rozsudek
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Rozsudek odvolacího
soudu, proti němuž je dovolání přípustné podle
§ 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., může dovolatel napadnout ze všech zákonem
stanovených dovolacích důvodů (§ 241a odst. 2 a 3 o.s.ř.), zatímco rozsudek
odvolacího soudu, proti němuž je založena přípustnost dovolání podle § 237
odst. 1 písm. c) o.s.ř., lze napadnout jen z důvodu vad řízení a nesprávného
právního posouzení věci
ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. To však nemění nic
na skutečnosti, že přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) o.s.ř. může být založena jedině v případě, že v posuzované věci má
napadené rozhodnutí charakter rozhodnutí po právní stránce zásadního významu,
což odpovídá uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm.
b) o.s.ř. Naproti tomu uplatnění skutečností, které odpovídají dovolacímu
důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., není ve většině případů
z hlediska úvah o přípustnosti dovolání významné (jak je tomu i v souzené
věci). Dovolací přezkum předjímaný ustanovením
§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. ve spojení s § 237 odst. 3 o.s.ř. je předpokládán
zásadně
pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem je proto ten, jímž
lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj.
důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (obdobně viz usnesení Nejvyššího
soudu České republiky ze dne 26. května 2005, sp.zn. 20 Cdo 159/2004).
Neuplatní se proto např. dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř.
Pokud pak žalovaný výslovně uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a
odst. 2 písm. b) o.s.ř., je třeba jej vztáhnout na případy, kdy dovoláním
napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, t.j. je
poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde o omyl soudu při aplikaci práva
na zjištěný skutkový stav, kdy soud buď použije jiný právní předpis, než který
měl správně použít, nebo jestliže sice aplikuje správný právní předpis, avšak
nesprávně jej vyloží. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým
dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí
odvolacího soudu. Jde především o zjištění omylu soudu při aplikaci práva na
zjištěný skutkový stav.
Podle ustanovení § 11 o.z. má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti,
zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí,
svého jména a projevů osobní povahy. Ustanovení § 13 téhož zákona fyzické osobě
dotčené
v její osobnostní sféře dává mimo jiné právo požadovat z tohoto důvodu
odpovídající zadostiučinění (a to ať morální nebo případně i majetkové).
Jestliže občanský zákoník
v § 13 odst. 2 za určitých kvalifikovaných podmínek poskytuje možnost přiznat
postižené fyzické osobě zadostiučinění v penězích, pak zde ovšem současně
nevymezuje případnou hranici (ať minimální nebo maximální) pro určení jeho
výše. Ustanovení § 13 o.z. pouze hovoří o tom, že zadostiučinění musí být
přiměřené. Určení výše zadostiučinění v penězích se proto stává předmětem
volného uvážení soudu. Soud je zde ovšem povinen vycházet z úplně zjištěného
skutkového stavu a opírat se o zcela konkrétní a přezkoumatelná hlediska. Těmi
jsou především zjištěná závažnost nemajetkové újmy a zjištěné okolnosti, za
kterých k neoprávněnému zásahu
do osobnosti fyzické osoby došlo.
S odvolacím soudem je třeba souhlasit, pokud v odůvodnění napadeného rozsudku
především zdůraznil (vedle úvah o dotčení práva žalobkyně na ochranu zdraví),
že v souzeném případě došlo k neoprávněnému zásahu do soukromí žalobců
chráněného § 11 o.z., jehož součástí je i rodinný život, kdy z objektivního
pohledu je ztráta jednoho z členů tohoto společenství zcela neodčinitelnou
újmou, která stíhá jeho zbývající členy, takže náhrada nemajetkové újmy v
penězích podle § 13 odst. 2 o.z. je pak přiměřeným prostředkem obrany proti
neoprávněnému zásahu.
V daném případě jde o zásadní neodčinitelnost popisované újmy. Bylo uvedeno, že
ustanovení § 13 o.z. umožňuje poskytnout fyzické osobě, do jejíhož práva na
ochranu osobnosti bylo zasaženo, morální (odst. 1 tohoto ustanovení o.z.) nebo
i finanční (odst. 2 téhož ustanovení) zadostiučinění. Toto ustanovení pro
přiznání relutární náhrady předpokládá značnou míru dotčení osobnosti fyzické
osoby (samo toto ustanovení uvádí případy, kdy lze s ohledem na intenzitu
zásahu proti osobnosti fyzické osoby přiznat náhradu nemajetkové újmy v
penězích pouze demonstrativně; nelze proto tuto možnost spojovat pouze se
zásahy proti důstojnosti fyzické osoby a její vážnosti ve společnosti), a to za
situace, kdy by se tak nejevilo postačujícím morální zadostiučinění podle § 13
odst. 1 o.z. Podle ustanovení § 13 odst. 3 o.z. pak výši náhrady nemajetkové
újmy určí soud s přihlédnutím k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za
nichž k porušení práva došlo.
Dále je nezbytné s odvolacím soudem souhlasit, pokud při úvahách podle
ustanovení § 13 odst. 2 o.z., t.j. o míře přiměřenosti požadovaného morálního
zadostiučinění, vycházel z konkrétních okolností posuzovaného případu, přičemž
při určování vlastní výše požadované náhrady nemajetkové újmy v penězích
především vzal v úvahu předpoklady obsažené v ustanovení § 13 odst. 3 o.z.
Skutečností je, že určení výše nároku na přisouzení náhrady nemajetkové újmy
v penězích lze zjišťovat značně obtížně. Vesměs se proto uplatní postup podle
ustanovení § 136 o.s.ř., kdy soud tuto výši určí podle své úvahy. Protože i ta
podléhá hodnocení, je jejím základem zjištění takových skutečností, které soudu
umožní založit úvahu na určitém kvantitativním posouzení základních souvislostí
posuzovaného případu (obdobně srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České
republiky ze dne
28. února 2005, č.j. 30 Cdo 1651/2004-132). To pak napadené rozhodnutí ve své
podstatě skutečně činí. Pokud odvolací soud současně zmínil novelizované znění
ustanovení § 444 o.z., učinil tak pouze podpůrně při korigování výše náhrady
nemajetkové újmy, a to „ve prospěch“ žalovaného.
Z uvedeného důvodu tedy není možno napadené rozhodnutí posuzovat jako
rozhodnutí mající po právní stránce zásadní význam, jak to má na mysli
ustanovení
§ 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř., a proti němuž by z tohoto důvodu bylo
dovolání přípustné.
Protože tak není naplněn žádný z případů přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud
České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) toto dovolání jako
nepřípustné odmítl (§ 243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s § 218 písm. c/ téhož
zákona). Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. l věta první o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b
odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 a § 146 odst. 3
o.s.ř. za situace, kdy dovolání v této věci bylo odmítnuto, avšak žalobcům v
dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. října 2006
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu