USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobkyně El NIŇO, a. s., IČO 26428504, se sídlem v Praze 1, Ovocný trh 572/11, zastoupené Mgr. Vladimírem Trnavským, Ph. D., advokátem se sídlem v Karviné, Masarykovo náměstí 6/5, proti žalovaným 1) České republice – Úřadu průmyslového vlastnictví, se sídlem v Praze 6, Antonína Čermáka 1057/2a, a 2) České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, za niž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 607 236 000 EUR s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 11 C 33/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2021, č. j. 35 Co 342/2021-485, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované 1) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku ve výši 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované 2) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku ve výši 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5. 5. 2021, č. j. 11 C 33/2013-449, zamítl žalobu o zaplacení částky 607 236 000 EUR s úrokem z prodlení ve výši 7,5 % ročně z této částky od 14. 9. 2012 do zaplacení (výrok I), ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 1) rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II), a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované 2) náhradu nákladů řízení ve výši 2 700 Kč (výrok III). K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 14.
12. 2021, č. j. 35 Co 342/2021-485, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 1) rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované 2) náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 900 Kč (výrok III rozsudku odvolacího soudu). Částky 607 236 000 EUR s příslušenstvím se žalobkyně domáhala jako náhrady škody, která jí měla být způsobena nesprávným úředním postupem, jenž vyústil v nezákonné rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví, neboť Úřad průmyslového vlastnictví poté, co žalobkyni poskytl informaci o způsobilosti zápisu, nejprve zapsal v její prospěch dvě ochranné známky do rejstříku ochranných známek, ale následně je prohlásil za neplatné.
Nejvyšší správní soud rozhodující o správních žalobách, kterými žalobkyně napadla rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví, nepoložil Soudnímu dvoru Evropské unie předběžnou otázku týkající se interpretace směrnice Rady 89/104/EHS (kterou se sbližují právní předpisy členských států o ochranných známkách) a směrnici nesprávně vyložil. Částka 607 236 000 EUR sestávala z náhrady škody ve výši 1 466 983 EUR vztahující se k ochranné známce slovní DURACELL a z náhrady škody ve výši 605 769 017 EUR vztahující se k ochranné známce kombinované DURACELL ENERGY DRINK+.
Ve věci bylo soudem prvního stupně nejprve rozhodnuto rozsudkem ze dne 28. 6. 2017, č. j. 11 C 33/2013-236, kterým byla žaloba zamítnuta a bylo rozhodnuto o nákladech řízení. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 12. 2018, č. j. 35 Co 369/2018-340, první rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. K dovolání žalobkyně ale Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 18. 6. 2020, č. j. 30 Cdo 3548/2019-368, oba rozsudky zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, v rámci kterého po vydání druhého rozsudku soudu prvního stupně rozhodl odvolací soud napadeným rozsudkem.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasným dovoláním, a to ve výroku I v rozsahu potvrzení výroku I rozsudku soudu prvního stupně. Toto dovolání však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.
nezakládá námitka, že Nejvyšší správní soud byl povinen předložit předběžnou otázku ohledně výkladu unijního práva k Soudnímu dvoru Evropské unie a že jeho rozhodnutí je ve zjevném rozporu s judikaturou Soudního dvora Evropské unie, neboť při jejím řešení se odvolací soud od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu neodchýlil. Žalobkyně v dovolání jednak namítala, že Nejvyšší správní soud ve svých rozhodnutích nesprávně interpretoval závěry rozsudku Soudního dvora Evropské unie ve věci Intel, sp. zn. C 252/07, ohledně způsobu a rozsahu dovozování dobrého jména starší ochranné známky, a dále že tento rozsudek explicitně neřešil rozsah zvýšené právní ochrany starší evropské ochranné známky s dobrým jménem.
Žádný zjevný rozpor rozhodnutí Nejvyššího správního soudu s konkrétní judikaturou Soudního dvora Evropské unie však žalobkyně netvrdila, neboť žalobkyní zmiňované rozhodnutí Úřadu pro harmonizaci na vnitřním trhu (tedy nikoliv Soudního dvora Evropské unie) o námitkách společnosti Tatra Truck, navíc ve skutkově zcela odlišné věci, takový rozpor založit nemůže. Odvolací soud (i soud prvního stupně) uzavřel, že Nejvyšší správní soud neměl povinnost předběžnou otázku k Soudnímu dvoru Evropské unie předložit, neboť k posuzované otázce existovala ustálená judikatura Soudního dvora Evropské unie, z níž Nejvyšší správní soud vycházel, včetně rozsudku ve věci Intel, sp. zn. C 252/07, jehož posouzením se k námitce žalobkyně Nejvyšší správní soud náležitě zabýval; posuzovaný případ tak nevyvolával pochybnosti, které by bylo třeba odstraňovat cestou předložení předběžné otázky.
Odvolací soud se tudíž v souladu s pokynem v předchozím zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2020, sp. zn. 30 Cdo 3548/2019, a další judikaturou Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2927/2010, ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1945/2016, a ze dne 12. 12. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2584/2016) zabýval otázkou, zda byl Nejvyšší správní soud před svým rozhodnutím povinen předložit předběžnou otázku ohledně výkladu unijního práva k Soudnímu dvoru Evropské unie, tedy tím, zda by potenciální porušení unijního práva mohlo představovat porušení závažné (tj. zcela zjevné porušení práva), a vzhledem k tomu, že uzavřel, že nikoliv (Nejvyšší správní soud vyšel z ustálené judikatury Soudního dvora Evropské unie, kterou se ve svých rozhodnutích podrobně zabýval a uzavřel, že v daném případě žalobkyně z rozlišovací způsobilosti a dobrého jména ochranných známek Duracell skutečně protiprávně těžila, jeho rozhodnutí tudíž nebylo přijato ve zjevném rozporu s judikaturou Soudního dvora Evropské unie), dalšími podmínkami, včetně skutečné existence porušení unijního práva, se již nezabýval (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12.
12. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2584/2016). Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že uvedený závěr o absenci závažného porušení unijního práva je v souladu rovněž se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2018, sp. zn.
30 Cdo 2584/2016, ze kterých zřetelně plyne, že dovození závažného porušení unijního práva kasačním soudem je zcela výjimečné, čímž je dán i požadavek na vysokou míru zjevnosti namítaného porušení práva Evropské unie, jež ve věci žalobkyně absentuje. Rozsudek odvolacího soudu se neocitl ani v rozporu s žalobkyní zmiňovaným nálezem Ústavního soudu ze dne 11. 9. 2018, sp. zn. II. ÚS 3432/17, který sice obsahuje i závěry o tom, kdy jsou obecné soudy povinny předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropské unie předložit (což nenastává v případě, že vyvstalá otázka výkladu unijního práva již byla Soudním dvorem Evropské unie zodpovězena, jak uzavřel odvolací soud v daném případě), ale převážně se týká podmínek, za kterých může nepředložení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie představovat porušení práva na spravedlivý proces.
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle § 243c odst. 3 věty první o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalovaným v souvislosti s podáním jejich vyjádření k dovolání, která nebyla sepsána advokátem, neboť žalované nebyly v dovolacím řízení zastoupeny advokátem a nedoložily výši svých hotových výdajů. Každé ze žalovaných tedy byla přiznána paušální náhrada hotových výdajů podle § 151 odst. 3 o. s. ř. za jeden úkon ve výši 300 Kč [§ 1 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 254/2015 Sb. ve spojení s § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.]. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, mohou se oprávněné domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 21. 4. 2023
JUDr. Pavel Simon předseda senátu