30 Cdo 2266/2022-117
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., a JUDr. Jana Kolby v právní věci žalobců a) P. H., nar. YX, bytem XY, b) K. Š., nar. XY, bytem XY, c) K. Š., nar. XY, bytem XY, d) A. Š., nar. XY, bytem XY, a e) E. Š., nar. XY, bytem XY, zastoupených Mgr. Petrem Škrobánkem, advokátem se sídlem v Horní Lhotě 66, proti žalované České republice – Ministerstvu zemědělství, se sídlem v Praze 1, Těšnov 65/17, o zaplacení 615 855 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 230/2018, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 11. 2021, č. j. 58 Co 367/2021-91, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení společně a nerozdílně částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 29. 4. 2021, č. j. 13 C 230/2018-61, zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit částku 615 855 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 1. 8. 2017 do zaplacení (výrok I) a rozhodl o povinnosti žalobců zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 600 Kč (výrok II). Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o povinnosti žalobců zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 600 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Takto bylo rozhodnuto o požadavku žalobců na náhradu škody ve výši 615 855 Kč s příslušenstvím, která měla být žalobcům způsobena pochybením Pozemkového úřadu, jenž při převodu vlastnického práva k pozemku p. č. XY v katastrálním území XY v roce 1992 nezaslal své rozhodnutí katastrálnímu úřadu, a následně pochybením Pozemkového fondu, který v roce 2000 uzavřel smlouvu o převodu vlastnického práva k tomuto pozemku žalobcům, ačkoliv již pozemek nebyl v jeho vlastnictví, což mělo být zjištěno v rámci vnitřní lustrace.
Žalobcům vznikla škoda tím, že nedošlo k nabytí vlastnického práva a bylo již fakticky znemožněno požadovat vydání jiného náhradního pozemku s ohledem na vypršení prekluzivní lhůty v zákoně č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku. Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci v rozsahu meritorního posouzení včasným dovoláním. Nejvyšší soud však toto dovolání podle § 243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl.
II zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné. Otázka, zda trvající restituční nároky umožňují či nikoliv domáhat se náhrady ušlého zisku – způsobeného tím, že žalobci nenabyli spoluvlastnictví k předmětnému pozemku – nemůže založit přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, konkrétně v rozsudku ze dne 18. 12. 2003, sp. zn. 25 Cdo 803/2003, uveřejněném pod číslem 6/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 26.
2. 2004, sp. zn. 25 Cdo 953/2003, ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4121/2013, nebo ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 808/2016, pokud uzavřel, že žalobcům nemůže svědčit nárok na náhradu škody, mají-li stále zachovaný restituční nárok. Poukazují-li dovolatelé na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2617/2012, je nutné zdůraznit, že se jedná o usnesení, jímž bylo odmítnuto dovolání. Usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání z podstaty věci neobsahuje meritorní právní názor, který by mohl zakládat judikaturní rozpor se závěry meritorně vyřešenými v rozsudcích dovolacího soudu (srov. usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 18.
10. 2017, sp. zn. 31 Cdo 519/2017, a usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. II. ÚS 1383/17).
Z uvedených důvodů nezakládá přípustnost dovolání ani námitka dovolatelů, že bylo (v rozporu s jimi citovanou judikaturou Ústavního soudu) zasaženo do jejich práva na soudní ochranu tím, že „jejich odkaz na relevantní rozhodnutí“ nebyl v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu řádně vypořádán.
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle § 243c odst. 3 věty první o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobce, jejichž dovolání bylo odmítnuto, společně a nerozdílně k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem, neboť žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem a nedoložila výši svých hotových výdajů. Žalované tedy byla přiznána paušální náhrada hotových výdajů podle § 151 odst. 3 o. s. ř. za jeden úkon ve výši 300 Kč [§ 1 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 254/2015 Sb. ve spojení s § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.]. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. 12. 2022
JUDr. Pavel Simon předseda senátu