28 Cdo 2617/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Ludvíka Davida, CSc., a soudců Mgr. Zdeňka Sajdla a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D.,
ve věci žalobce JUDr. M. Č., bytem P., adresa pro doručování P., zastoupeného
JUDr. Janem Vondráčkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Zbraslavské nám. 458,
proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu se sídlem v Praze
3, Husinecká 1024/11a, o zaplacení 23.143.461,- Kč s příslušenstvím, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 6 C 61/2006, o dovolání žalobce proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. března 2012, č. j. 13 Co
89/2011-393, takto:
I. Na straně žalované bude v řízení pokračováno s Českou republikou –
Státním pozemkovým úřadem se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a.
II. Dovolání se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Shora označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Obvodního
soudu pro Prahu 3 ze dne 12. 2. 2009, č. j. 6 C 61/2006-336, jímž byla
zamítnuta žaloba o zaplacení 23.143.461,- Kč s příslušenstvím; současně rozhodl
o nákladech odvolacího řízení. Žalobce se domáhá náhrady škody ve výši 23.143.461,- Kč s
příslušenstvím představující ušlý zisk způsobený jednáním právního předchůdce
žalované (Pozemkového fondu České republiky), v jehož důsledku nedošlo k nabytí
spoluvlastnického podílu na části pozemku katastrálního území J. o výměře
203.602 m2, byť o jeho koupi bylo ve smyslu ustanovení zákona č. 95/1999 Sb. ve
znění účinném do 24. 7. 2001 včas požádáno. Majetková újma má přitom spočívat
ve ztrátě majetkového přínosu v hodnotě rozdílu mezi cenou, za níž měl žalobce
spoluvlastnický podíl dle nabídky Pozemkového fondu České republiky nabýt, a
tržní hodnotou tohoto podílu. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobce, coby soukromě hospodařící rolník,
jemuž byl smluvně postoupen nárok na vydání náhradních zemědělských pozemků (§
11 odst. 2 zák. o půdě), dne 3. 4. 2001 požádal Pozemkový fond České republiky
na základě jeho nabídky (vyhlášené dne 6. 3. 2001) o převod spoluvlastnického
podílu k předmětné pozemkové části. Jelikož ovšem ve stavebním řízení zahájeném
na návrh Pozemkového fondu České republiky dne 5. 2. 2001 nedošlo k rozdělení
pozemku katastrálního území J. a vydělení části, jež dle nabídky měla být
předmětem převodu (rozhodnutím Městského úřadu v Hostivici ze dne 14. 6. 2001,
č. j. SÚ-1821/01-Ga, jež nabylo právní moci dne 10. 7. 2001, bylo územní řízení
zastaveno s tím, že se územní rozhodnutí o dělení pozemku nevydává), žádosti
žalobce o převod spoluvlastnického podílu k předmětné pozemkové části nebylo
vyhověno. Pozemkový fond České republiky následně kupní smlouvou uzavřenou dne
2. 12. 2002 nerozdělený pozemek katastrálního území J. prodal obci Jeneč, jež
dne 16. 5. 2001 požádala o jeho převod ve smyslu ustanovení § 5 odst. 1 zák. č. 95/1999 Sb. Na základě těchto skutečností odvolací soud dovodil, že škoda v
podobě ušlého zisku ve výši rozdílu mezi cenou, za kterou žalobce mohl dle
akceptované nabídky Pozemkové fondu České republiky nabýt spoluvlastnický podíl
k dotčené pozemkové části, a tržní cenou tohoto spoluvlastnického podílu,
vznikla již dne 10. 7. 2001, kdy nabylo právní moci rozhodnutí stavebního úřadu
o zastavení řízení o rozdělení pozemku, neboť od uvedeného okamžiku bylo
zřejmé, že k rozdělení pozemku a jeho převodu dle žalobcem přijaté nabídky
nedojde. Dle názoru odvolacího soudu tak uvedeným okamžikem počala běžet
tříletá objektivní promlčecí doba, ve které bylo třeba nárok na náhradu škody
uplatnit u soudu (§ 106 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve
znění pozdějších předpisů, dále jen – „obč. zák.“). Jelikož žalobce uplatnil
svůj nárok u soudu až dne 7. 6. 2005, shledal jej odvolací soud k námitce
žalované strany ke dni zahájení soudního řízení promlčeným.
Odvolací soud
uzavřel, že nárok je promlčen též v dvouleté subjektivní promlčecí době, neboť
žalobce se o vzniklé škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, dozvěděl nejpozději dne
21. 9. 2001 při jednání se zástupci Pozemkového fondu České republiky a obce
Jeneč ohledně převodu předmětné pozemkové parcely (§ 106 odst. 1 obč. zák.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalobce. Co do přípustnosti
odkázal na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Co do důvodů měl za to,
že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávnost
rozhodnutí o věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), a že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2
písm. b/ o. s. ř.). Konkrétně namítal, že uplatněný nárok promlčen není, neboť
škoda v podobě ušlého zisku způsobená tím, že na žalobce nebyl převeden
spoluvlastnický podíl k pozemku nabízený k prodeji Pozemkovým fondem České
republiky, vznikla teprve dnem 2. 12. 2002, kdy Pozemkový fond České republiky
pozemek převedl na obec Jeneč. Ke dni zahájení soudního řízení (7. 6. 2005)
tudíž objektivní tříletá promlčecí doba dosud neuplynula. Vzhledem ke
skutečnosti, že škoda vznikla až 2. 12. 2002, zpochybňoval rovněž závěr
odvolacího soudu o tom, že subjektivní dvouletá promlčecí doba počala běžet již
dne 21. 9. 2001. Tvrdil přitom, že se o vzniku škody dozvěděl až v roce 2004. V
uplatnění námitky promlčení spatřoval též rozpor s dobrými mravy. Navrhl, aby
Nejvyšší soud rozsudky soudů nižšího stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle
občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012, neboť dovoláním byl
napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov.
článek II., bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony).
Vzhledem k tomu, že původní žalovaný Pozemkový fond České republiky po zahájení
dovolacího řízení ztratil způsobilost být jeho účastníkem, rozhodl Nejvyšší
soud podle ustanovení § 107 odst. 1, 3 o. s. ř., že v řízení bude nadále
pokračováno s jeho procesní nástupkyní Českou republikou – Státním pozemkovým
úřadem, která s účinností od 1. 1. 2013 vstoupila do práv a povinností
zaniklého Pozemkového fondu České republiky (§ 22 odst. 1 zákona č. 503/2012
Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů).
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo
podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) zastoupenou advokátem (§ 241 odst.
1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., se dovolací soud
nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.),
nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud
rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl
vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 237
odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm.
b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Proti napadenému rozsudku odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního
stupně potvrzen (aniž by soudem prvního stupně byl dříve vydán rozsudek, který
by byl odvolacím soudem zrušen; § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), může být
dovolání přípustné jen za podmínky uvedené v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)
o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce
zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s.
ř.). Při úvaze o přípustnosti dovolání může dovolací soud posuzovat jen takové
právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. § 242 odst. 3 věty
prvé o. s. ř. o vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody).
Rozsudek odvolacího soudu je založen na dovolatelem zpochybňovaném právním
závěru, že tříletá objektivní promlčecí doba, ve které bylo třeba nárok na
náhradu škody uplatnit u soudu, počala běžet dnem 10. 7. 2001, kdy nabylo
právní moci rozhodnutí stavebního úřadu o zastavení řízení o rozdělení pozemku,
neboť od uvedeného okamžiku bylo zřejmé, že k rozdělení pozemku a převodu jeho
části na žalobce dle přijaté nabídky nedojde. Dvouletá subjektivní promlčecí
doba pak počala běžet dnem 21. 9. 2001, kdy se žalobce při jednání se zástupci
Pozemkového fondu České republiky a obce Jeneč dozvěděl o vzniklé škodě i o
tom, kdo za škodu odpovídá.
Teorie i praxe chápe škodu jako újmu, která nastala (projevuje se) v
majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná penězi, a je tedy
napravitelná poskytnutím majetkového plnění, především poskytnutím peněz,
nedochází-li k naturální restituci. To, co poškozenému ušlo (ušlý zisk), je
újmou spočívající v tom, že u něj nedojde v důsledku protiprávního jednání či
škodní události k rozmnožení majetkových hodnot, ač se to dalo očekávat s
ohledem na pravidelný běh věcí (srov. např. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne
18. 11. 1970, sp. zn. Cpj 87/70, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod č. R 55/71). Majetkovou hodnotu samozřejmě má i věc -
nemovitost. Dojde-li k její ztrátě či zničení, vzniká vlastníkovi věci skutečná
škoda, spočívající v hodnotě (tržní ceně) věci v době, kdy ke ztrátě nebo
zničení došlo (§ 443 obč. zák.). Naopak, nenabyl-li ten, kdo byl oprávněn,
vlastnictví k věci, ztratil tím majetkový přínos, neboť jeho majetkový stav se
o tuto hodnotu nezvětšil. Charakter ušlého zisku může proto mít i majetková
újma spočívající v tom, že nedošlo k nabytí vlastnického práva k nemovitosti,
jež na poškozeného měla být převedena. Poškozenému tak mohl ujít majetkový
přínos v hodnotě rozdílu mezi kupní cenou, za níž měl nemovitost nabýt, a
hodnotou nemovitosti, neboť tím, že nemovitost nenabyl, nezvětšil se jeho
majetkový stav, ačkoliv bylo možno důvodně očekávat, že koupí nemovitosti k
očekávanému majetkovému přírůstku dojde (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
18. 12. 2007, sp. zn. 25 Cdo 1415/2006, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne
25. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1294/2001, publikované v Souboru rozhodnutí
Nejvyššího soudu pod č. C 1727, svazek 24, ročník 2003). Právo na náhradu škody
se s ohledem na požadavek právní jistoty promlčí nejpozději za tři roky, jde-li
o škodu způsobenou z nedbalosti, popř. o škodu, za kterou se odpovídá
objektivně, nebo za deset let, jde-li o škodu způsobenou úmyslně (nerozhoduje,
jde-li o úmysl přímý či nepřímý – eventuální). Počátek běhu objektivní
promlčecí doby (§ 106 odst. 2 obč. zák.) je vázán na událost, z níž škoda
vznikla. Tím se míní nejen protiprávní úkon či zákonem zvlášť kvalifikovaná
událost, které vedly ke vzniku škody, nýbrž i vznik škody samotné. Objektivní
promlčecí doba nemůže totiž začít běžet dříve, než ke škodě vůbec došlo (srov.
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 1990, sp. zn. 1 Cz 20/90). Pro
počátek běhu dvouleté subjektivní lhůty k uplatnění práva na náhradu škody (§
106 odst. 1 obč. zák.) je rozhodné, kdy se poškozený dozví o již vzniklé škodě
(nikoliv tedy jen o protiprávním úkonu či o škodné události) a kdo za ni
odpovídá. Při posuzování otázky, kdy se poškozený dozvěděl o škodě, je třeba
vycházet z prokázané vědomosti poškozeného o vzniklé škodě (nikoliv z jeho
předpokládané vědomosti o této škodě). Dozvědět se o škodě znamená, že se
poškozený dozvěděl o majetkové újmě určitého druhu a rozsahu, kterou lze
natolik objektivně vyčíslit v penězích, že lze právo na její náhradu důvodně
uplatnit u soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2002, sp.
zn. 33 Odo 477/2001).
V projednávané věci je uplatňován nárok na náhradu ušlého zisku
spočívajícího ve ztrátě majetkového přínosu způsobené tím, že Pozemkový fond
České republiky nabízený spoluvlastnický podíl k předmětné pozemkové části
nepřevedl na žalobce, jenž o něj včas projevil zájem, nýbrž posléze jakožto
součást pozemkové parcely č. 520/1 katastrálního území Jeneč na obec Jeneč.
Majetková újma (škoda) záležející v tom, že u žalobce nedošlo k očekávanému
rozmnožení majetkových hodnot (nabytí spoluvlastnického podílu k pozemku za
výhodnou cenu), přitom v posuzovaném případě vznikla již okamžikem, kdy bylo
stavebním úřadem pravomocně rozhodnuto o tom, že pozemková parcela, jejíž
součást měl převáděný pozemek tvořit, rozdělena nebude. Od tohoto okamžiku
totiž již bylo zřejmé, že žalobce spoluvlastnický podíl za podmínek
vyplývajících z nabídky Pozemkového fondu České republiky nebude moci nabýt. Ke
škodě, jejíž náhrady se žalobce domáhá, tudíž došlo již dne 10. 7. 2001, kdy
nabylo právní moci rozhodnutí stavebního úřadu o zastavení řízení o rozdělení
pozemku, a nikoliv až dnem 2. 12. 2002, kdy byla předmětná pozemková parcela
jako celek převedena na obec Jeneč. Od 10. 7. 2001 tedy počala běžet tříletá
objektivní promlčecí doba, v níž bylo třeba nárok na náhradu škody uplatnit u
soudu (§ 106 odst. 2 obč. zák.). Subjektivní dvouletá promlčecí doba pak ve
smyslu ustanovení § 106 odst. 1 obč. zák. počala běžet nejpozději dne 21. 9.
2001, kdy se žalobce, jak vyplývá ze skutkových závěrů soudů nižšího stupně,
při jednání se zástupci Pozemkového fondu České republiky a obce Jeneč dozvěděl
o vzniklé škodě (o tom, že dotčená pozemková parcela nebude rozdělena a nebude
tak moci být na něj převedena její část, o níž projevil zájem) a věděl i o tom,
kdo za škodu odpovídá (Pozemkový fond České republiky, jenž nedostál své
nabídce). Ke dni zahájení soudního řízení (7. 6. 2005) byl tedy nárok žalobce
na náhradu škody promlčen jak v objektivní tříleté tak též v subjektivní
dvouleté promlčecí době. Závěr odvolacího soudu o promlčení uplatněného nároku
tedy odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího soudu, od níž se není důvodu
odchylovat ani v posuzovaném případě.
Za situace, kdy žalobce nejpozději od 21. 9. 2001 věděl o tom, že
Pozemkový fond České republiky na něj spornou pozemkovou část nepřevede, a
nebyl žalovanou stranou žádným způsobem ujišťován o tom, že by snad k převodu
mohlo dojít kdykoliv v budoucnu, pak bylo pouze na něm, aby svůj nárok uplatnil
z hlediska běhu zákonné promlčecí doby včas (žalovaná strana uplynutí promlčecí
doby nezavinila). Námitka dovolatele, že vznesení námitky promlčení v
posuzovaném případě odporuje dobrým mravům, tudíž za daných skutkových
okolností důvodnou není (srov. obdobně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
18. 1. 2002, sp. zn. 26 Cdo 2786/2000).
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu ve
věci samé po právní stránce zásadně významným neshledává (§ 237 odst. 1, písm.
c/, odst. 3 o. s. ř.). Dovolání proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1
věty první o. s. ř.), jako nepřípustné odmítl (§ 243b odst. 5 věty první, § 218
písm. c/ o. s. ř.).
Právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nebylo přiznáno žádnému z
účastníků, neboť žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu
nákladů řízení právo a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené
náklady nevznikly (243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části
věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. května 2013
JUDr. Ludvík David, CSc.
předseda senátu