30 Cdo 2277/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v
právní věci žalobce I., nezávislá společnost výkonných umělců a výrobců
zvukových a zvukově obrazových záznamů, zastoupeného advokátem, proti
žalovanému H. S., s.r.o., zastoupenému advokátem, o autorskou odměnu, vedené u
Krajského soudu v Brně pod sp.zn. 23 C 23/98, o dovolání žalovaného proti
rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. prosince 2006, č.j. 1 Co
195/2005-557, takto:
I. Dovolání žalovaného se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 25.466,- Kč k rukám jeho zástupce advokáta, do tří dnů od právní
moci tohoto rozhodnutí.
Žalobce se v označené věci žalobou domáhal zaplacení autorského honoráře
a vydání bezdůvodného obohacení s odůvodněním, že žalovaný poskytuje v rámci
svého předmětu podnikání mimo jiné ubytovací služby, včetně provozování
hostinských zařízení. Od 1. ledna 1996 užívá žalovaný při provozu hotelu výkony
výkonných umělců na zvukových záznamech jejich výrobců, a to prostřednictvím
technických zařízení, v daném případě barevných televizních přijímačů a
radiopřijímačů.
Rozsudkem ze dne 28. května 1999, č.j. 23 C 23/98-62, Krajský soud v Brně
žalobu v celém rozsahu zamítl. Důvodem byl závěr, že vybavení místností, které
v ubytovacích provozovnách (hotelích) slouží k přechodnému ubytování a nemají
povahu společných prostor ubytovacích zařízení, rozhlasovými a televizními
přijímači, odpovídá ustanovení § 754, § 755, § 756 občanského zákoníku (dále
jen „o.z.“)
o poskytování služeb, jejichž poskytování s ubytováním souvisí. Jde tak o
poskytování přechodného ubytování žalovaným, se kterým je spojeno i poskytnutí
služby ve formě používání rozhlasového či televizního přijímače. Tuto službu
chápal soud jako půjčení věci za úplatu na dohodnutou dobu. Proto uzavřel, že v
daném případě se při užití rozhlasového či televizního přijímače hotelovými
hosty v hotelových pokojích nejedná o další užití díla umělců prostřednictvím
těchto zařízení.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 27. října 1999, č.j.
1 Co 183/99-77, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení, když na rozdíl od soudu prvního stupně vyšel z názoru, že provozovatel,
který vybaví hotelové pokoje rozhlasovým nebo televizním přijímačem, tedy
obsahem individuálně neurčeným, nabídne své služby, se v důsledku toho stává
uživatelem vysílaných děl a výkonů výkonných umělců, neboť je využívá komerčně
tím,
že umožňuje ubytovaným hostům příjem vysílaných pořadů. Proto žalovaný není
konečným konzumentem předmětů chráněných autorským zákonem, ale je jím ten, kdo
je užívá na místech přístupných veřejnosti, kam patří i hotelové pokoje. Užití
výkonů výkonných umělců a zvukových záznamů výrobců zvukových záznamů, jejich
sdělování prostřednictvím televizních (rozhlasových apod.) přijímačů,
umístěných v hotelových pokojích, je dalším veřejným užitím těchto předmětů
chráněných autorským zákonem nad rámec jejich prvotního užití, jímž je vysílání
televizí (rozhlasem apod.). Proto náleží výkonným umělcům za každé užití jejich
výkonu odměna podle § 36 odst. 3 zákona
č. 35/1965 Sb., o literárních, vědeckých a uměleckých dílech – dále jen
„autorský zákon z roku 1965“ (platného do 30. listopadu 2000, zrušeného zákonem
č. 121/2000 Sb.,
o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně
některých zákonů).
Soud prvního stupně vázán právním názorem odvolacího soudu ve věci opětovně
rozhodl rozsudkem ze dne 28. února 2003, č.j. 23 C 23/98-215, kterým žalobě
na zaplacení autorské odměny vyhověl co do částky 411.312,- Kč za období od 1.
ledna 1996 do 31. května 1998 a co do částky 42.726,- Kč za období od 1. ledna
2000
do 30. listopadu 2000. Žalobu jako nedůvodnou zamítl ohledně částky 190,60 Kč
za období od 1. ledna 1996 do 31. května 1998. Dále žalobě na vydání
bezdůvodného obohacení za období od 1. prosince 2000 do 30. listopadu 2002
vyhověl co do částky 186.763,- Kč, zatímco v případě částky 6.575,- Kč žalobu
zamítl. Soud přihlédl k tomu, že na věc dopadá právní úprava autorského zákona
z roku 1965, a v případě období
od 1.12.2000 pak zákon č. 121/2000 Sb.(dále jen „autorský zákon z roku 2000“).
Podle ustanovení § 12 odst. 1 písm. c) autorského zákona z roku 1965 má autor
právo
na odměnu za tvůrčí práci. Podle § 13 odst. 1 téhož zákona při každém užití
díla náleží autorovi, s výjimkami uvedenými v § 15 téhož zákona, autorská
odměna. Podle § 40 odst. 3 autorského zákona z roku 2000 výše bezdůvodného
obohacení vzniklého
na straně toho, kdo neoprávněně nakládal s dílem, aniž by k tomu získal
potřebnou licenci, činí dvojnásobek odměny, která by byla za získání takové
licence obvyklá
v době neoprávněného nakládání s dílem. Za základ pro výpočet výše autorské
odměny a výše náhrady za bezdůvodné obohacení vzal soud prvního stupně tarify
žalobce platné v období od 1. ledna 1996 do 31. října 1996, od 1. listopadu
1996 do 28. února 1999,
od 1. března 1999 do 31. prosince 2000 a tarif od 1. ledna 2001 platný v době
rozhodování.
Vrchní soud v Olomouci pak k odvolání žalovaného usnesením ze dne 26. ledna
2005, č.j. 1 Co 81/2003-265, rozsudek soudu prvního stupně opět zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení. Soudu prvního stupně vytkl, že při výpočtu autorské
odměny
či bezdůvodného obohacení vycházel z tarifu žalobce, aniž by tento svůj postup
blíže zdůvodnil, nezjišťoval obvyklou odměnu, pokud jde o období od 1. ledna
1996
do 30. listopadu 2000, a ani nezjišťoval, jaká by byla obvyklá odměna za
získání licence v období od 1. prosince 2000 do 30. listopadu 2002. Uložil
proto, aby soud prvního stupně zjistil, jaké odměny byly v předmětném období
placeny v jednotlivých létech jinými hotely v Brně, a aby se zabýval otázkou
obsazenosti pokojů hotelu žalovaného v tomto období a tím, zda po celé období
byly v hotelových pokojích umístěny rozhlasové, resp. televizní přijímače.
Soud prvního stupně po doplnění důkazního řízení v naznačeném směru rozsudkem
ze dne 29. června 2005, č.j. 23 C 23/98-532, uložil žalovanému zaplatit žalobci
za užití výkonů výkonných umělců a za užití zvukových a zvukově obrazových
záznamů výrobců těchto záznamů prostřednictvím rozhlasových a televizních
přijímačů za období od 1. ledna 1996 do 31. května 1998 částku 22.554,- Kč a za
období
od 1. ledna 2000 do 30. listopadu 2000 částku 35.051,- Kč (výrok I.). Výrokem
II. zamítl návrh, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci za období od 1.
ledna 1996
do 31. května 1998 částku 388.758,- Kč. Výrokem III. zastavil řízení ohledně
částky 7.675,- Kč za období od 1. ledna 2000 do 31. května 1998. Výrokem IV.
žalovanému uložil zaplatit žalobci za neoprávněné nakládání s výkony výkonných
umělců
a za neoprávněné nakládání se zvukovými a zvukově obrazovými záznamy výrobců
těchto záznamů prostřednictvím rozhlasových a televizních přijímačů za období
od 1. prosince 2000 do 30. listopadu 2002 částku 186.763,- Kč. Výrokem V.
rozhodl
o náhradě nákladů řízení.
Při určení výše odměny za užití výkonů výkonných umělců žalovaným v období od
1. ledna 1996 do 31. května 1998 vyšel soud ze skutečnosti, že mezi účastníky
nebyla uzavřena smlouva o udělení souhlasu k užití výkonů výkonných umělců,
porovnal výši odměny se srovnatelnými subjekty (hotelem I. B., a.s. společností
S., spol. s r.o., se sídlem v B., provozující hotel C. B.) a přihlédl k
vytíženosti hotelu S. v letech 1996 až 1998. Obdobně postupoval při určení výše
autorské odměny za období od 1. ledna 2000 do 30. listopadu 2000.
Žalovaný však bez uzavření příslušné smlouvy se žalobcem užíval výkonů
výkonných umělců prostřednictvím technických zařízení na hotelových pokojích
i v obdobní od 1. prosince 2000 (kdy nabyl účinnosti autorský zákon z roku
2000)
do 30. listopadu roku 2002, takže na straně žalovaného došlo k bezdůvodnému
obohacení ve smyslu ustanovení § 40 odst. 3 citovaného zákona (ve znění do 21.
května 2006). I v tomto případě přihlédl ke způsobu, jakým byla ve srovnatelném
období určena autorská odměna v případě jiných subjektů.
K odvolání obou účastníků Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne
6. prosince 2006, č.j. 1 Co 195/2005-557, rozsudek soudu prvního stupně v
napadené části, tj. ve výrocích I., IV. a V. potvrdil a současně rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se skutkovými zjištěními soudu
prvního stupně i s jeho právními závěry. Zopakoval z větší části argumenty
obsažené již v jeho zrušovacím usnesení ze dne 27. října 1999, vztahující se k
otázce důvodnosti žaloby co do základu, včetně závěru o nepoužitelnosti
stanoviska Nejvyššího soudu ČSSR č. 2/1982. Zdůraznil, že užití výkonů
výkonných umělců a zvukových a zvukově obrazových záznamů výrobců zvukových a
zvukově obrazových záznamů, jejich sdělování prostřednictvím televizních (apod.
rozhlasových) přijímačů, umístěných v hotelových pokojích je dalším veřejným
užitím těchto předmětů, chráněných autorským zákonem nad rámec jejich prvotního
užití, jímž je v tomto případě vysílání televizí či rozhlasem. Proto náleží
výkonným umělcům za každé další užití jejich výkonů odměna podle autorského
zákona. Stejně tak za další užití přináleží odměna výrobcům zvukových záznamů a
výrobcům zvukově obrazových záznamů podle tohoto zákona. Práva zastupovat
výkonné umělce a výrobce zvukových a zvukově-obrazových záznamů vykonává od 1.
ledna 1996 žalobce na základě rozhodnutí Ministerstva kultury ze dne 18. března
1996 (§ 3 a § 4 zákona č. 237/1995 Sb., o hromadné správě autorských práv
a práv autorskému právu příbuzných a o změně a doplnění některých zákonů, ve
znění účinném do 30. listopadu 2000; nyní § 95 násl. autorského zákona z roku
2000).
V případě výše autorské odměny za období od 1. ledna 1996 do 31. května 1998 a
za období od 1. ledna 2000 do 30. listopadu 2000 odvolací soud připomněl, že
není mezi účastníky sporná a žalovaný netvrdil její případnou neobvyklost. U
odměny
za období od 1. ledna 2000 do 30. listopadu 2002 se pak fakticky ztotožnil s
úvahami soudu prvního stupně, včetně posouzení věci podle ustanovení § 40 odst.
3 autorského zákona z roku 2000.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupci žalovaného dne 14. února 2007.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání, neboť má za to, že spočívá
na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod ve smyslu ustanovení §
241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu - dále jen „o.s.ř.“). Zásadní
význam napadeného rozhodnutí po právní stránce spatřuje v tom, že řeší právní
otázku „rozhodnou pro vyřízení věci“ v rozporu s hmotným právem, přičemž postup
soudů byl rovněž v rozporu s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu. Za zásadní
považuje,
zda samotný fakt umístění televizního či rozhlasového přijímače do hotelového
pokoje je skutečně užitím výkonu výkonných umělců, resp. užitím zvukových a
zvukově obrazových záznamů výrobců těchto záznamů. Domnívá se, že samotný fakt
umístění televizního či rozhlasového přijímače do hotelového pokoje jako
prostoru přístupného pouze určenému, přísně vymezenému a omezenému okruhu
subjektů, takovým užitím není. Poukazuje přitom opětovně na rozhodnutí
Nejvyššího soudu ČSSR, R. č. 3/82. Podle dovolatele je z dikce příslušných
ustanovení autorského zákona zcela nepochybné, že povinnost platit autorskou
odměnu není vázána na (pouhou) možnost užití těchto záznamů, ale výlučně na
jejich faktické užití. Upozorňuje také na novelu autorského zákona z roku 2000
provedenou zákonem č. 81/2005 Sb. (zejména
pak na její důvodovou zprávu), kde se uvádí, že „navrhovaným ustanovením se
výslovně vylučuje současná praxe, jež nemá oporu ve znění zákona, kdy za
zpřístupňování díla provozováním rozhlasového a televizního vysílání je
považováno užívání rozhlasových či televizních přístrojů v prostorách, kam mají
přístup pouze konkrétní osoby v rámci poskytování ubytovacích služeb. Jedná se
zejména o hotelové pokoje. Podle názoru navrhovatelů se nejedná o veřejnou
produkci a vznášení nároků na autorskou odměnu tedy není na místě“. Zmíněnou
novelou autorského zákona z roku 2000 nedošlo tedy
ke změně, ale k upřesnění a bližšímu vysvětlení problematických ustanovení.
Dovolatel také poukazuje na ustanovení § 755 o.z., který rozlišuje prostory
hotelového pokoje
a společné prostory ubytovacích zařízení. Upozorňuje rovněž na skutečnost, že
V. P., na jejíž odbornou stať odvolací soud poukazuje, je vedoucí právního
oddělení žalobce, takže vzhledem k jejímu postavení mohla být objektivita
názoru jmenované zkreslená. Konečně dovolatel nesouhlasí se způsobem výpočtu (a
tudíž i výší) odměn a peněžitého plnění z titulu vydání bezdůvodného obohacení,
kdy soud bez dalšího vychází z žalobcem direktivně stanoveného tarifu pro
výpočet odměny za užití výkonu výkonného umělce a za užití zvukového a zvukově
obrazového záznamu. Žalobci totiž bylo zákonem určeno, aby výše odměn a náhrad
za užití předmětů ochrany podle autorského zákona sjednával, a ne určoval
direktivně tarifem. I v této souvislosti dovolatel poukazuje na důvodovou
zprávu k zákonu č. 81/2005 Sb., podle níž „účelem navrhovaných změn je zákonné
vymezení závazných pravidel pro dohody o výši autorských odměn za užití děl,
které vybírají kolektivní správci za užití předmětů práv výkonných umělců, jež
spravují podle § 95 násl. autorského zákona z toku 2000. Přímou zákonnou
úpravou pravidel pro tyto sazby dojde ke zmírnění nerovnováhy ve smluvních
vztazích mezi kolektivními správci a uživateli, která je způsobena ze zákona
vyplývajícím monopolem jednotlivých správců pro práva k daným druhům děl (§ 98
odst. 6, písm. c/ autorského zákona z roku 2000)“. Navrhl, aby rozsudek
odvolacího soudu a jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Brně byly
zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se k podanému dovolání vyjádřil prostřednictvím svého právního zástupce
podáním ze dne 25. května 2007 (doplněným dne 14. září 2007), v němž
se ztotožnil se závěry napadeného rozhodnutí, a navrhl, aby bylo v celém
rozsahu zamítnuto, a žalovanému bylo uloženo nahradit mu náklady dovolacího
řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že dovolání proti
pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, oprávněnou osobou,
účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, přičemž jeho přípustnost
vychází z ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť odvolacím soudem bylo
potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (v rozsudku ze dne 28. května 1999, č.j. 23
C 23/98-62, kterým byla žaloba v celém rozsahu zamítnuta) proto, že byl vázán
právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Na této
skutečnosti nemění nic to,
že následujícím (a později též zrušeným) rozsudkem ze dne 28. února 2003 soud
prvního stupně zčásti žalobě již vyhověl.
Z ustanovení § 242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně
vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud
je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím
důvodem. Současně je však v případech, je-li dovolání přípustné, povinen
přihlédnout
i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a §
229
odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání.
Tyto vady však
z obsahu spisu seznány nebyly.
Bylo již uvedeno, že dovolatel výslovně uplatňuje dovolací důvod ve smyslu
ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., který se vztahuje na případy, kdy
dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jde
o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, který se projevuje
především tím, že soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně
použít nebo jestliže sice aplikuje správný právní předpis, avšak nesprávně jej
vyloží. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem
pouze tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Podle § 23 autorského zákona z roku 2000 provozováním rozhlasového
či televizního vysílání díla se rozumí zpřístupňování díla vysílaného rozhlasem
či televizí pomocí přístroje technicky způsobilého k příjmu rozhlasového či
televizního vysílání. Za provozování rozhlasového a televizního vysílání se
podle § 18 odst. 3
cit. zákona nepovažuje zpřístupňování díla pomocí přístrojů technicky
způsobilých
k příjmu rozhlasového a televizního vysílání ubytovaným v rámci poskytování
služeb spojených s ubytováním, jsou-li tyto přístroje umístěny v prostorách
určených
k soukromému užívání ubytovanými osobami. Za provozování rozhlasového
a televizního vysílání se podle § 18 odst. 3 téhož zákona rovněž nepovažuje
zpřístupňování díla pacientům při poskytování zdravotní péče ve zdravotnických
zařízeních.
Právo autorské zahrnuje podle ustanovení § 10 citovaného autorského zákona
výlučná práva osobnostní (§ 11 cit. zákona) a výlučná práva majetková (§ 12 a
násl. tohoto zákona). Majetkovým právem upraveným § 12 autorského zákona je
právo dílo užít. Toto právo náleží autorovi díla a jiným osobám pouze tehdy,
pokud jim autor udělí smlouvou oprávnění k výkonu tohoto práva (licenční
smlouva podle § 46 a násl. autorského zákona). Užití díla obecně není autorským
zákonem ani mezinárodními smlouvami či právem Evropských společenství nijak
vymezeno (viz Kříž J. a kol: Autorský zákon. Komentář a předpisy související.
Linde Praha a. s., Praha 2005, str. 88 a násl.). Ustanovení § 12 odst. 4
autorského zákona však obsahuje demonstrativní výčet práv, jejichž výkonem
dochází k užití autorského díla, přičemž způsoby užití díla vyplývající z
tohoto ustanovení jsou pro účely autorského zákona vymezeny
v ustanoveních § 13 až § 23 tohoto zákona. V § 12 odst. 4 písm. f) autorského
zákona
je pak uveden příkladmý výčet práv spadajících do širšího pojmu práva na
sdělování díla veřejnosti. V bodě 4. písm. f) tohoto ustanovení je i právo na
provozování rozhlasového či televizního vysílání díla a z něj vyplývající
způsob použití díla blíže vymezuje ustanovení § 23 autorského zákona.
Způsob užití díla podle ustanovení § 23 autorského zákona upravuje případ
sekundárního užití díla, kdy osoba, která je na základě licenční smlouvy
oprávněna dílo tímto způsobem užívat (nebo i sám autor) jako sekundární
uživatel, zpřístupní dílo vysílané rozhlasem či televizí pomocí přístroje
technicky způsobilého k příjmu rozhlasového či televizního vysílání veřejnosti.
Primárním užitím díla je vysílání tohoto díla rozhlasem nebo televizí ve smyslu
§ 21 autorského zákona, případně přenos vysílání ve smyslu § 22 tohoto zákona.
Osoby, jimž je vysílání díla zpřístupňováno, nejsou uživateli díla ve smyslu
autorského zákona.
Nelze dále pominout, že ke zpřístupnění díla vysílaného rozhlasem nebo televizí
nedochází samotným umístěním technicky způsobilého přístroje do prostor
určených
k poskytování určitých služeb, jeho připojením k elektrické síti apod. Tento
výklad lze podpořit poukazem na rozsudek Soudního dvora Evropských společenství
ze dne
7. prosince 2006, SGAE, C-306/05, bod 45, a v něm citovaný bod 27 odůvodnění
směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/29/ES ze dne 22. května 2001
o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících
v informační společnosti, v němž se uvádí, že „pouhé poskytnutí fyzického
zařízení
pro umožnění nebo uskutečnění sdělování není samo o sobě sdělováním ve smyslu
(uvedené) směrnice“. Tyto skutečnosti ani nepřesahují pojem provozování
technicky způsobilého přístroje ve smyslu § 18 odst. 3 autorského zákona.
Nicméně, jak je dále uvedeno v bodě 47 výše uvedeného rozsudku SGAE,
„poskytování signálu hotelovým zařízením prostřednictvím televizních přijímačů
klientům ubytovaným v pokojích představuje, nezávisle na užívané technice
přenosu signálu, sdělování ve smyslu čl. 3 odst. 1 této směrnice“.
Zpřístupněním díla vysílaného rozhlasem nebo televizí je tedy poskytnutí
signálu televizního či rozhlasového vysílání, čímž je umožněn přístup
veřejnosti k dílu (srov. bod 43 výše uvedeného rozsudku SGAE). Je přitom
nerozhodné, zda tak sekundární uživatel činí v souvislosti s poskytováním
určitých služeb nebo bez tohoto kontextu; podstatná je skutečnost, že dílo je
zpřístupňováno třetím osobám
pro jejich osobní potřebu, nikoli pro osobní potřebu toho, kdo dílo
zpřístupňuje
(srov. bod 41 výše uvedeného rozsudku SGAE).
Nadto autorský zákon z roku 2000 v ustanoveních § 46 odst. 1 a § 49 odst. 1 a 2
vyžaduje, aby součástí licenční smlouvy mezi autorem a uživatelem díla bylo též
ujednání o odměně za poskytnutí práva k užití díla. Ujednání o odměně je
povinnou náležitostí licenční smlouvy; i kdyby měla být licence poskytnuta
bezplatně, je potřeba to výslovně ve smlouvě uvést [§ 49 odst. 2 písm. b) cit.
zákona]. Autorský zákon z roku 2000 neobsahuje nic, co by vylučovalo aplikaci
těchto ustanovení na případ použití díla podle § 23 tohoto zákona. Proto i za
použití díla uvedeným způsobem náleží autorovi díla odměna, není-li sjednáno
jinak (srovnej např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 1. 2007,
č.j. 1 As 36/2006-75).
Současně je vhodné připomenout, že každý člověk nebo právnická osoba má ústavně
zaručené hospodářské právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost,
včetně poskytování ubytování nebo provozování zdravotnického zařízení.
Hospodařit
se svým majetkem přitom může bez dalšího. Hospodaří-li však s cizím majetkem,
který mu nepatří, je povinován získat k tomu oprávnění od vlastníka. Každý
člověk má ústavně zaručené kulturní právo k výtvorům, jakož i základní právo
vlastnit majetek,
a to hmotný i nehmotný (což má i každá právnická osoba). Při střetu výkonu
těchto platných subjektivních práv musí být přihlédnuto podle okolností případu
k již zmíněné zásadě, že není přípustné užívat cizí majetek bez ohledu na vůli
vlastníka, i kdyby se tak stalo při podnikání nebo jiném hospodaření. Tento
tradiční zákaz je nejen právní, nýbrž je i morálně nezpochybnitelný a obecně
uznávaný lidskou pospolitostí. Je součástí lidské civilizace a její právní
kultury. Eventuální výjimky z tohoto zákazu musí být zdůvodněny dostatečně
rozumným a současně ospravedlnitelným argumentem, čehož
se dovolávají obecně sdílené právní hodnoty, na nichž je vybudován právní stát.
Odůvodněny by mohly být veřejným zájmem. Pouhý zájem soukromý by k tomu
nepostačoval. Střet soukromých zájmů lze řešit jinými právními prostředky -
jmenovitě poměrným vyvážením obou zájmů, resp. soukromých práv, která je
vyjadřují (Ivo Telec: Televizní přijímače na hotelových pokojích, Právní rádce
č. 7, ročník 2005, str. 4).
Dne 9. září 1886 byla uzavřena B. úmluva o ochraně literárních
a uměleckých děl, která byla doplněna v P. dne 4. května 1896, revidovaná v B.
dne 13. listopadu 1906, doplněná v B. dne 20. března 1914 a revidovaná v Ř. dne
2. června 1928, v B. dne 26. června 1948, ve S. dne 14. července 1967 a v P.
dne 24. července 1971. Tato úmluva, k jejíž ratifikaci dalo souhlas bývalé
Federální shromáždění Československé socialistické republiky, jíž je Česká
republika vázána, byla vyhlášena pod č. 133/1980 Sb., ve znění vyhlášeném pod
č. 19/1985 Sb. Zmíněná úmluva jako mezinárodní smlouva v čl. 11 bis odst. 1
(písm. ii) stanoví bez přímých výjimek, že „Autoři literárních a uměleckých děl
mají výlučné právo udílet svolení k jakémukoli veřejnému sdělování“ (toute
communication publique) „po drátě nebo bez drátově díla vysílaného rozhlasem či
televizí, uskutečňuje-li toto sdělování jiná organizace než původní“. Pokud by
proto snad bylo vyvozováno, že ustanovení
§ 23 autorského zákona z roku 2000 (ve znění novely provedené zákonem č.
81/2005 Sb.), resp. autorský zákon z roku 1965, přináší odchylnou úpravu, pak
podle čl. 10 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy České republiky, ve znění
pozdějších předpisů, by bylo nezbytné bezpodmínečně použít čl. 11 bis odst. 1
(písm. ii) a odst. 2 cit. B. úmluvy o ochraně literárních a uměleckých děl,
která má ve střetu s českým autorským zákonem vyšší právní sílu (kolizní
přednost).
Lze proto konstatovat, že závěry odvolacího soudu, že užití výkonů výkonných
umělců a zvukových a zvukově obrazových záznamů, jejich sdělování
prostřednictvím televizních (rozhlasových) přijímačů, umístěných v hotelových
pokojích, je dalším veřejným užitím těchto předmětů, chráněných autorským
zákonem nad rámec jejich prvotního užití, jímž je vysílání televizí či
rozhlasem, z čehož vyplývá právo výkonných umělců a výrobců zvukových a zvukově-
obrazových záznamů na odměnu.
Podle ustanovení § 40 odst. 3 věta za středníkem autorského zákona z roku 2000
(ve znění účinném do 21. května 2006) výše bezdůvodného obohacení vzniklého
na straně toho, kdo neoprávněně nakládal s dílem, aniž by k tomu získal
potřebnou licenci, činí dvojnásobek odměny, která by byla za získání takové
licence obvyklá
v době neoprávněného nakládání s dílem. Z napadeného rozhodnutí odvolacího
soudu vyplývá, že soudy obou stupňů z jeho úpravy odpovídajícím způsobem
vycházely. Dovolání pak též neobsahuje relevantní výtky, které by dále
objektivně zpochybňovaly úvahu o výši přisouzené odměny za užití výkonů
výkonných umělců a za užití zvukových a zvukově-obrazových záznamů výrobců
těchto záznamů prostřednictvím rozhlasových a televizních přijímačů , resp. o
výši takto vzniklého bezdůvodného obohacení. Soudy obou stupňů se při svém
rozhodování důvodně zaměřily na ověření toho, jak bylo v obdobných případech
honorováno takovéto další užití předmětů chráněných autorským zákonem nad rámec
jejich prvotního užití. V tomto smyslu však dovolání tento postup nevyvrací.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného
dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. věcně správný.
Nejvyšší soud ČR proto dovolání žalovaného podle § 243b odst. 2 věta před
středníkem o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst.
5 věta první o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 a § 142 odst. 1 o.s.ř.,
za situace, kdy žalobce měl v tomto řízení plný úspěch, přičemž mu vznikly
náklady spojené s jeho zastoupením advokátem. Konkrétně jde o jeden úkon právní
služby (vyjádření
k dovolání) podle § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif),
ve znění pozdějších předpisů. Výše odměny za zastupování advokátem je pak
určena podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění po novele provedené vyhláškou
č. 277/2006 Sb. účinné od 1. 9. 2006, kterou se stanoví paušální sazby výše
odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o
náhradě nákladů v občanském soudním řízení, a kterou se mění vyhláška
Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996. Sb.,
o odměnách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen \"vyhláška\").
Podle § 10 odst. 3 vyhlášky ve věcech odvolání a dovolání se sazba odměny
posuzuje podle sazeb, jakými se řídí odměna pro řízení před soudem prvního
stupně, není-li stanoveno jinak. Podle § 3 odst. 1 bod 5 vyhlášky činí sazba
odměny zástupce žalobce v této věci 42.187,- Kč. Protože však byl učiněn v
tomto případě pouze jediný úkon právní služby, bylo nutno s přihlédnutím k § 18
odst. 1 této vyhlášky takto určenou výši odměny snížit o 50 %, tj. na částku
21.093,50 Kč, což při zaokrouhlení podle § 16 odst. 2 vyhlášky představuje
částku 21.100,- Kč.
Vyhláška č. 484/2000 Sb. upravuje pouze paušální sazby odměny za zastupování
účastníka advokátem, nikoliv tedy již nároky advokáta na náhradu hotových
výdajů
a na náhradu za promeškaný čas, jež stojí vedle odměny (§ 2 odst. 1 vyhlášky
č. 177/1996 Sb.). K nákladům řízení žalobce proto patří též paušální náhrada
hotových výloh advokáta v částce 300,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996
Sb. ve znění
po novele provedené vyhláškou č. 276/2006 Sb.). Náklady dovolacího řízení
spojené
se zastoupením advokátem tak činí 21.400,- Kč, resp. po úpravě o 19 % daň z
přidané hodnoty 25.466,- Kč (§ 137 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22.října 2008
JUDr. Pavel Pavlík, v.r.
předseda senátu