30 Cdo 2280/2024-208
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Viktora Sedláka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v právní věci žalobce M. K., proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 217 328 Kč s příslušenstvím a omluvu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C 128/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2024, č. j. 20 Co 27, 28/2024-182, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Žalobce se v řízení domáhal vůči žalované zaplacení částky 217 328 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody a nemajetkové újmy, které utrpěl v důsledku svého nezákonného trestního stíhání pro podezření ze spáchání trestného činu poškození cizích práv podle § 181 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. Uvedená částka sestávala z částky 6 534 Kč připadající na část nákladů žalobcovy obhajoby, kterou žalovaná v rámci již poskytnutého plnění žalobci dosud nenahradila, dále z částky 28 544 Kč, na níž žalobce vyčíslil svůj ušlý výdělek, a z částky 182 250 Kč, která odpovídala zadostiučinění za utrpěnou nemajetkovou újmu a k níž žalobce dále požadoval omluvu v žalobě zformulovaného znění s tím, že současně žádal i její zveřejnění na webových stránkách žalované.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 9. 10. 2023, č. j. 20 C 128/2022-134, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 1. 11. 2023, č. j. 20 C 128/2022-141, a opravného usnesení ze dne 19. 12. 2023, č. j. 20 C 128/2022-171, rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 18 560 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 27. 7. 2022 do zaplacení a dále úrok z prodlení v téže výši z částky 32 670 Kč za dobu od 27. 7. 2022 do 10.2.2023 (výrok I), zatímco ve zbývající části žalobcova požadavku představované částkou 198 768 Kč s příslušenstvím a omluvou žalobu zamítl (výrok II a III) a rozhodl jak o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky (výrok IV), tak i o nákladech řízení, které platil stát (doplněné výroky V a VI). Přisouzená částka 18 560 Kč přitom odpovídala součtu částky 3 560 Kč, ve vztahu k níž soud prvního stupně shledal důvodný žalobcův požadavek na náhradu ušlého výdělku, a částky 15 000 Kč, kterou soud prvního stupně žalobci přiznal z titulu náhrady nemajetkové újmy.
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví označeným rozsudkem zastavil odvolací řízení ve vztahu k částce 6 534 Kč s příslušenstvím, kterou žalobce požadoval z titulu náhrady nákladů obhajoby, přičemž tak učinil z důvodu částečného zpětvzetí odvolání (výrok I rozsudku odvolacího soudu), a dále rozsudek soudu prvního stupně v zamítavých výrocích o věci samé co do částky 192 234 Kč s příslušenstvím a omluvy, jakož i ve výrocích o nákladech řízení potvrdil (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
4. Rozsudek odvolacího soudu, a to v jeho výroku II, napadl žalobce včasným dovoláním, jež však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl zčásti jako nepřípustné, zčásti pro jeho vady.
5. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání není podle § 237 o. s. ř. přípustné proti rozsudkům a usnesením vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
8. V případě řízení, jehož předmětem je několik samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem. Posouzení, zda se jedná o samostatný nárok či nikoliv, vychází z toho, zda jsou skutečnosti rozhodné pro posouzení opodstatněnosti dílčích nároků rozdílné, třebaže se odvíjejí od téže události (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.
5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 2496/11, ze dne 22. 3. 2022, sp. zn. 25 Cdo 413/2021, nebo ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03). Velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ve svém rozsudku ze dne 8. 11. 2023, sp. zn. 31 Cdo 1178/2023, pro účely sjednocení výkladu ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o.
s. ř. (ve spojení s ustanovením § 238 odst. 2 a 3 o. s. ř.) uzavřel, že je-li v době vydání dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu předmětem řízení peněžité plnění převyšující 50 000 Kč, které se skládá z nároků, jež, ač mají původ v téže události, jsou obecně vzato pokládány za nároky se „samostatným skutkovým základem“, z nichž každý samostatně nepřevyšuje 50 000 Kč, omezení přípustnosti dovolání prostřednictvím hodnotového censu vyjádřeného v § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se neuplatní, jestliže se dovolání týká právních otázek, jejichž řešení je těmto nárokům společné (vychází ze skutkového základu těmto nárokům společného).
Oproti tomu, je-li v době vydání dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu předmětem řízení peněžité plnění převyšující 50 000 Kč, které se skládá z nároků, jež, ač mají původ v téže události, jsou obecně vzato pokládány za nároky se „samostatným skutkovým základem“, z nichž každý samostatně nepřevyšuje 50 000 Kč, omezení přípustnosti dovolání prostřednictvím hodnotového censu vyjádřeného v § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se prosadí, jestliže se dovolání týká právních otázek, jejichž řešení není těmto nárokům společné (nevychází ze skutkového základu těmto nárokům společného).
9. Zamítnutí žaloby stran části nároku připadajícího na náhradu ušlého výdělku odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně odůvodnil korekcí způsobu výpočtu původně zažalované částky, s jehož pomocí žalobce tento nárok v řízení vyčíslil, jakož i závěrem o nedůvodnosti zahrnutí některých položek, které v žalobcově výpočtu rovněž figurovaly. Závěr odvolacího soudu dopadající na tento nárok, který není nárokem vycházejícím ze vztahu ze spotřebitelských smluv ani z pracovněprávního vztahu, tudíž vycházel z řešení odlišných právních otázek, než jak tomu bylo v případě ostatních uplatněných nároků. Odpovídá-li pak odvolacím soudem nepřiznaná výše tohoto nároku částce 24 984 Kč s příslušenstvím, ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se tedy ve světle shora uvedených judikatorních závěrů ve vztahu k němu uplatní, pročež je podané dovolání v tomto rozsahu objektivně nepřípustné.
10. Dovolání není objektivně přípustné ani v části směřující proti výroku II napadeného rozsudku v části, kterou byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve výrocích o nákladech řízení, neboť tak stanoví § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
11. V souladu s § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
12. Podle § 241a odst. 3 o. s. ř. se důvod dovolání vymezí tak, že
dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
13. Dovolací soud připomíná, že je obsahovým vymezením a právní konstrukcí dovolacího důvodu, který byl v dovolání uplatněn, striktně vázán (srov. § 242 odst. 3 věta první o. s. ř., podle kterého rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání). Dovolatel je přitom ze zákona povinen v dovolání uvést jak právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné (a vyložit, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení), tak tuto nesprávnost – při vymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání – konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu.
Úkolem Nejvyššího soudu v dovolacím řízení totiž není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele, nýbrž je povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a ve vazbě na § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání tak, že specifikuje konkrétní odvolacím soudem vyřešenou právní otázku z oblasti hmotného či procesního práva, a tu pak spojí s jednou ze situací předpokládaných v § 237 o. s. ř. (ve vztahu k rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, případně Ústavního soudu).
Přístup k dovolacímu řízení je totiž z vůle zákonodárce záměrně omezen a formalizován tak, aby se Nejvyšší soud mohl podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2022, sp. zn. I. ÚS 405/22, nebo ze dne 24. 10. 2023, sp. zn. I. ÚS 2380/23).
14. Výše uvedeným zákonným požadavkům však žalobcovo dovolání ve zbývající části nevyhovělo. Navzdory tomu, že dovoláním napadený potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu postihuje kromě výše zmíněného nároku na náhradu ušlého výdělku ve výši 24 984 Kč též částku 167 250 Kč, kterou si žalobce neúspěšně nárokoval z titulu náhrady nemajetkové újmy, jakož i omluvu vycházející z téhož právního titulu, totiž žalobce v dovolání ve vztahu k těmto dalším požadavkům správnost právních závěrů odvolacího soudu nijak nezpochybnil, resp. konkrétním způsobem nevymezil žádnou právní otázku, jež by se měla právě k těmto nárokům vztahovat a ohledně níž by též žalobce posléze specifikoval příslušný důvod přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.
15. Dovolání tedy ve zbývající části nelze za popsané situace věcně projednat, neboť trpí vadami, které nebyly ve lhůtě stanovené v § 241b odst. 3 o. s. ř. odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
16. Nejvyšší soud proto podané dovolání odmítl.
17. O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které vznikly žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání. Za situace, kdy žalovaná, která nebyla zastoupena advokátem, nedoložila výši svých hotových výdajů, jedná se o náhradu v paušální výši stanovenou na částku 300 Kč, a to podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a § 1 odst. 3 písm. a) a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 9. 2024
Mgr. Viktor Sedlák předseda senátu