30 Cdo 2281/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Simona,
ve věci žalobkyně Ing. E. P., zastoupené JUDr. Janou Kašpárkovou, advokátkou se
sídlem v Olomouci, Horní lán 6, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, za účasti Mgr. Radima
Opletala, vedlejšího účastníka na straně žalované, o náhradu škody a
nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C
31/2012, o dovolání žalobkyně a PhDr. H. P., proti usnesení Městského soudu v
Praze ze dne 19. 2. 2014, č. j. 68 Co 79/2014-210, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 2. 2014, č. j. 68 Co 79/2014-210,
se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 19. 2. 2014, č. j. 68 Co 79/2014-210,
potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. 12. 2013, č. j. 15 C
31/2012-197, kterým Obvodní soud pro Prahu 2 nepřipustil ve věci sp. zn. 15 C
31/2012 PhDr. Hanu Pavlů, Bouzov 8, jako obecného zmocněnce žalobkyně. Žalobkyně byla pro řízení zastoupena obecnou zmocněnkyní PhDr. Hanou Pavlů. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále též jako „soud prvního stupně“) usnesením ze dne
27. 12. 2013, č. j. 15 C 31/2012-197, nepřipustil ve věci PhDr. Hanu Pavlů jako
obecnou zmocněnkyni žalobkyně. Obecná zmocněnkyně dne 3. 12. 2013 požádala soud
o odročení jednání z důvodu onkologického onemocnění s tím, že se pravděpodobně
bude moci zúčastnit jednání v březnu 2014. Soud prvního stupně uvedl, že je mu
známo jednak z vlastního vyjádření zmocněnkyně, stejně tak z vlastní činnosti,
že zmocněnkyně trpí onkologickým onemocněním, když sama již v průběhu roku 2013
žádala o ustanovení opatrovníka v jí vedených sporech, a došlo též ke zmaření
nařízených jednání, např. ve věci vedené pod sp. zn. 15 C 33/2013 a dalších. Obecná zmocněnkyně proti výše uvedenému usnesení soudu prvního stupně podala
odvolání z důvodu, že je jím porušována rovnost osob zdravotně hendikepovaných
před zákonem. Pokud by se ze zdravotních důvodů omlouval advokát, soud by
uvedenou skutečnost nebral jako překážku v řízení a nerozhodl by o nemožnosti
zatupování účastníka advokátem. Obecná zmocněnkyně uvedla, že žádat odročení
jednání ze zdravotních důvodů je právem každé fyzické osoby, a to účastníka i
zmocněnce. Soud měl rovněž porušit princip předvídatelnosti, neboť tentýž soud
ve věci vedené pod sp. zn. 18 C 112/2011, při vědomosti stejných okolností,
nezpochybnil zastoupení žalobkyně. Zmocněnkyně současně navrhla přerušení
řízení do okamžiku pravomocného rozhodnutí ve věci 18 C 112/2011. Městský soud v Praze (dále též jako odvolací soud) odvolání neshledal
opodstatněným, přičemž výslovně uvedl, že nehodnotil, zda je obecná zmocněnkyně
zřejmě nezpůsobilá k řádnému zastupování žalobkyně v tomto řízení v důsledku
zdravotního stavu. Odvolacímu soudu je z jeho úřední činnosti známo, že obecná
zmocněnkyně žalobkyni zastupovala opakovaně v různých řízeních, a to v řízení
vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 112/2011 (Městský soud v
Praze rozhodoval v uvedené věci rozsudkem ze dne 13. 7. 2012, č. j. 64 Co
171/2012-67), v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C
325/2009 (Městský soud v Praze rozhodoval v uvedené věci usnesením ze dne 27. 4. 2012, č. j. 13 Co 467/2011-65), v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu
2 pod sp. zn. 20 C 22/2010 (Městský soud v Praze rozhodoval v uvedené věci
usnesením ze dne 21. 12. 2011, č. j. 25 Co 534/2011-64). Dovodit tedy lze, že
byla naplněna zákonná situace předpokládaná v § 27 odst. 2 o. s. ř., pro niž
nelze připustit, aby PhDr. Hana Pavlů zastupovala žalobkyni v tomto řízení jako
obecná zmocněnkyně, neboť zastupuje v různých věcech opětovně.
Soud prvního
stupně též neporušil princip předvídatelnosti soudního rozhodnutí, neboť jeho
rozhodnutí mohlo být, a též bylo, napadeno opravným prostředkem, ve kterém byly
využity možnosti argumentačních námitek proti závěru soudu prvního stupně, čímž
bylo uvedené pochybení zhojeno. Odvolací soud tedy rozhodnutí soudu prvního
stupně jako věcně správné potvrdil dle § 219 o. s. ř. Usnesení odvolacího soudu napadla dovoláním žalobkyně i obecná zmocněnkyně
(společně dále též jako „dovolatelky“) ve společném dovolání. Přípustnost je
dovolatelkami dovozována z § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (výklad ust. §
118a a § 121 o. s. ř.) a která v rozhodovaní dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena (výklad a aplikace § 27 odst. 2 o. s. ř.). Dle dovolatelek v řízení
došlo ke změně právní kvalifikace a zcela překvapivě pak byly aplikovány
důvody, na nichž soud prvního stupně své právní posouzení nezaložil a proti
kterým nesměřovala obrana a odvolací důvody. V řízení došlo k porušení zásady
předvídatelnosti soudního rozhodování ve smyslu § 118a odst. 2 o. s. ř., neboť
odvolací soud žalobkyni neseznámil se svým odlišným právním názorem na věc a
neumožnil jí, aby ve smyslu odlišného právního názoru odvolacího soudu na
posouzení věci doplnila skutková tvrzení a navrhla důkazy. Dovolatelky
poukázaly na závěry Ústavního soudu vyjádřené v nálezu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 2809/09, dle kterého: „Účelem aplikace § 118a o. s. ř. v odvolacím
řízení v systému neúplné apelace je zabránit přijímání tzv. překvapivých
rozhodnutí.“ Uvedenou vadu řízení dovolatelky považují za zásadní s ohledem na
výklad právní normy, na které odvolací soud (při porušení procesního postupu
presumovaného při aplikaci § 121 o. s. ř.) založil své rozhodnutí. Dovolatelky namítají, že soudy nesprávně aplikovaly § 121 o. s. ř., přičemž
projevují přesvědčení, že konkrétní osoby věc rozhodující (pro něž § 121 o. s. ř. užívá legislativní zkratky „soud“) nezjistily skutečnost, že PhDr. H. P. figuruje jako obecná zmocněnkyně v dalších řízeních, ze své vlastní činnosti. Z
instrukce Ministerstva spravedlnosti č. 505/2001-Org., kterou se vydává vnitřní
a kancelářský řád pro okresní, krajské a vrchní soudy, dovozují, že tyto
skutečnosti mohly být zjištěny lustrací, kterou ovšem jako svou činnost
neprovádí soudci. Ani v jedné z věcí, na něž bylo v napadeném rozhodnutí
poukázáno, nerozhodoval senát 68 Co odvolacího soudu a ani jedna ze soudkyň
rozhodujících v nyní projednávané věci. Dovolatelky pak poukazují na závěry
uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo
1885/2008. Odvolací soud měl rovněž nesprávně vyložit § 27 odst. 2 o. s. ř., když smysl a
účel uvedeného ustanovení spočívá v ochraně účastníků řízení před
nekvalifikovaným zastupováním osobami nenacházejícími se ve specifickém
(profesionálním) postavení osoby práva znalé (především advokáta) a ochrana (v
zásadě) výlučného postavení advokátů v systému ochrany práv, tedy ochrana před
tzv. pokoutnictvím. Vždy je třeba posuzovat konkrétní okolnosti každého
případu. Dovolatelky pak namítají, že v řízení nebylo zjištěno a prokázáno nic,
co by nasvědčovalo pokoutnému poskytování právních služeb ze strany obecné
zmocněnkyně. Odvolací soud tak bez relevantních zjištění dovodil, že jednání
obecné zmocněnkyně je morálně závadné (bezectné). Soudům z obsahu spisu mělo
být známo, že vztah mezi dovolatelkami je založen na důvěře plynoucí z
příbuzenského poměru. Dovolatelky též zastávají názor, že v řízení nebylo
prokázáno, že by jednání obecné zmocněnkyně bylo nekvalifikované, nedostatečné,
nefundované či špatné. Dovolatelkám v řízení nebylo ani umožněno, aby prokázaly
morální nezávadnost zastupování obecnou zmocněnkyní. Nejvyšší soud České republiky, jakožto soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), při
projednání dovolání a rozhodnutí o něm postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. část první, čl.
II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II, bod 2
zákona č. 293/2013 Sb.) - dále též jen „o. s. ř.“
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 240 odst. 1 o. s. ř. účastník může podat dovolání do dvou měsíců od
doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Bylo-li odvolacím soudem vydáno opravné usnesení, běží tato lhůta od doručení
opravného usnesení. Jak vyplývá z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo
832/2001, je-li rozhodováno podle § 27 odst. 2 o. s. ř., je rozhodováno i o
právech a povinnostech zástupce (tzv. obecného zmocněnce), který se pro tento
úsek řízení stává jeho účastníkem. Společné dovolání žalobkyně a obecné
zmocněnkyně bylo tedy posouzeno jako podané osobami oprávněnými podat dovolání. Dovolání bylo též podáno včas a v zastoupení advokátem podle § 241 odst. 1 o. s. ř. Nejvyšší soud se tedy zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Podle § 6 o. s. ř. v řízení postupuje soud předvídatelně a v součinnosti s
účastníky řízení tak, aby ochrana práv byla rychlá a účinná a aby skutečnosti,
které jsou mezi účastníky sporné, byly podle míry jejich účasti spolehlivě
zjištěny. Ustanovení tohoto zákona musí být vykládána a používána tak, aby
nedocházelo k jejich zneužívání. Podle § 27 odst. 1 o. s. ř. účastník se může dát zastoupit také kteroukoliv
fyzickou osobou, která má způsobilost k právním úkonům v plném rozsahu. Tento
zástupce může jednat jedině osobně. Dle § 27 odst. 2 o. s. ř. soud rozhodne, že
zastoupení podle odstavce 1 nepřipouští, jestliže zástupce zřejmě není
způsobilý k řádnému zastupování, anebo jestliže jako zástupce vystupuje v
různých věcech opětovně. Dovolací soud v první řadě podotýká, že namítají-li dovolatelky, že soudy v
řízení nesprávně aplikovaly procesní předpisy týkající se dokazování, není tato
argumentace přiléhavá. Dovoláním napadené rozhodnutí není rozhodnutím řešícím
věc samu a není založeno na dokazovaných skutečnostech v pravém slova smyslu
(dokazování se v řízení před soudem pojmově vztahuje jen k věci samé), nýbrž na
zkoumání podmínek na straně účastníků řízení, jež soud zkoumá z úřední
povinnosti. Skutečnosti předvídané v § 27 odst. 2 o. s. ř. představují
neodstranitelný nedostatek podmínek řízení na straně zástupce (obecného
zmocněnce), pro něž jej soud z řízení vyloučí rozhodnutím, kterým vysloví
nepřípustnost zastoupení.
Jelikož soud podmínky řízení zkoumá z úřední
povinnosti, nelze jej v této aktivitě omezovat stejnými limity, jaké stanovuje
zásada projednací ve vztahu ke skutečnostem dokazovaným. Má-li tedy soud (a to
byť i jediný člen senátu) za to, že v řízení vystupuje jako obecný zmocněnec
osoba nezpůsobilá zastupovat účastníka řízení, je oprávněn tuto skutečnost
adekvátním způsobem prověřit. S ohledem na výše uvedené není zcela přiléhavou ani úvaha ohledně nutnosti
soudu poučit podle § 118a odst. 2 o. s. ř., neboť toto ustanovení upravuje
postup soudu v situacích, kdy strana řízení neunáší svá procesní břemena. Důvodnost je ovšem nutno přiznat argumentu dovolatelek v tom ohledu, že jim
napadeným rozhodnutím byla upřena možnost reakce na důvod, pro který odvolací
soud považoval obecnou zmocněnkyni za nezpůsobilou zastupovat žalobkyni, a že
je odvolací soud (ve světle citovaných rozhodnutí) měl s odlišným právním
názorem na věc seznámit. Jak dovolací soud uvedl např. v rozsudku ze dne 29. 4. 2013, sp. zn. 32 Cdo
1591/2011: „Zásada předvídatelnosti rozhodnutí se v rozhodovací praxi soudů
neprosazuje toliko v těch procesních situacích, na něž pamatuje ustanovení 118a
o. s. ř. Za překvapivé (nepředvídatelné) je považováno též takové rozhodnutí,
jež z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzuje rozhodovanou
věc a jehož přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně
argumentovat.“
V nyní projednávané věci k této situaci došlo, neboť odvolací soud učinil
shodný závěr se soudem prvního stupně na základě odlišných zjištění
odpovídajících odlišné hypotéze právní normy (byť též obsažené v § 27 odst. 2
o. s. ř.). Odvolací soud věc projednal podle § 214 odst. 2 o. s. ř. bez
nařízeného jednání, aniž by účastníky řízení seznámil se způsobem, jímž věc
hodlal řešit. Dovolatelkám tedy nebylo umožněno ke změněnému způsobu posouzení
zaujmout jakýkoliv postoj. Ačkoliv bylo výše uvedeno, že zjišťování podmínek
řízení soudem nelze ztotožňovat s dokazováním ve věci samé, uvedené neznamená,
že by správnost zjištění soudu v tomto ohledu nemohla být zpochybněna. Jestliže
tedy odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně, přičemž své
rozhodnutí založil na odlišných zjištěních a nedal účastníkům řízení možnost
argumentovat skutkově a právně, posoudil nesprávně otázku procesního práva a
zatížil řízení vadou. Není sice správný názor dovolatelek, že ze strany odvolacího soudu měly být
poučeny podle § 118a odst. 2 o. s. ř. (viz výše). Odvolací soud ovšem neměl
upustit od nařízení jednání podle § 214 odst. 2 písm. c). Na projednávanou věc
jsou přiměřeně aplikovatelné závěry, jež dovolací soud projevil v usnesení ze
dne 9. 10. 2002, sp. zn. 29 Cdo 2893/2000, uveřejněném pod číslem 40/2003
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek: „Možnost rozhodnout o odvolání podaném
proti usnesení soudu prvního stupně podle ustanovení § 214 odst. 2 písm. c/ o. s. ř. má odvolací soud jen tehdy, rozhoduje-li bez provádění dokazování (bez
zjišťování rozhodných skutečností).
Přistoupí-li odvolací soud k dokazování (ke
zjišťování skutečností o okolnostech doručení pomocí šetření), musí i v případě
uvedeném v ustanovení § 214 odst. 2 písm. c/ o. s. ř. nařídit jednání; využití
postupu podle ustanovení § 214 odst. 2 písm. c/ o. s. ř. nesmí být na újmu
práv, která občanský soudní řád účastníkům poskytuje. Jen při jednání mohou
totiž účastníci uplatnit své právo vyjádřit se k výsledkům provedeného šetření
(§ 122 odst. 1, § 123 a § 129 odst. 1 o. s. ř.).“
Dovolací soud v neposlední řadě uvádí, že se opakovaně zabýval otázkou aplikace
§ 27 odst. 2 o. s. ř., přičemž např. v rozsudku ze dne 30. 4. 2014, sp. zn. 30
Cdo 2642/2013, uvedl: „Není tak rozhodné, zda bylo zastupování poskytnuto
bezúplatně, tak jak uvádí dovolatel, jelikož omezení právního zastoupení
primárně vychází z ochrany práv účastníků; a i bezplatnou právní pomocí tak
může dojít k porušení jejich práv. Okolnost, zda obecný zmocněnec vystupuje v
různých věcech opětovně, závisí na posouzení konkrétního případu. Takovým
vystupováním lze zpravidla rozumět zastupování více než dvou účastníků ve
věcech, které spolu skutkově nesouvisí, zastupování stejného účastníka ve více
než dvou věcech skutkově spolu nesouvisejících apod., přičemž mezi jednotlivými
případy je taková časová souvislost, která odůvodňuje závěr, že nejde o činnost
jen ojedinělou nebo jednorázovou. Není rozhodné, zda obecný zmocněnec vystupuje
jako zástupce u jednoho nebo u více soudů (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200 za, Komentář, 1. vydání Praha C. H. Beck 2009
str. 144).“ Soud při rozhodování podle § 27 odst. 2 in fine o. s. ř. posuzuje
pouze otázku opakovanosti (opětovnosti) zastupování obecným zmocněncem v
různých věcech, nikoliv již otázku úplatnosti či morální závadnosti takového
zastupování. Za daných okolnosti případu, kdy odvolací soud zjistil, že obecná zmocněnkyně
zastupuje výhradně žalobkyni, a z obsahu spisu zjistit mohl, že mezi žalobkyní
a obecnou zmocněnkyní je blízký příbuzenský vztah, je ovšem namístě podrobněji
vážit a zdůvodnit závěr, zda činnost obecné zmocněnkyně je charakteru spíše
ojedinělého, či již vykazuje znaky opakovanosti a soustavnosti. Jelikož bylo dovolání shledáno přípustným a důvodným, Nejvyšší soud, aniž ve
věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), napadené
usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. o. s. ř.). Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1, §
226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci
nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. června 2015
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu