30 Cdo 231/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D.
a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Vrchy, ve věci žalobce TRÁVNÍKY,
bytové družstvo, identifikační číslo osoby 000 48 852, se sídlem Otrokovice,
Příčná 1541, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se
sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 55.250,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 188/2011,
o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. srpna
2012, č. j. 19 Co 238/2012-71, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 1.
února 2012, č. j. 12 C 188/2011 – 42, zamítl „žalobu, jíž se žalobce domáhal
zaplacení částky 55.250,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % od 11. 7. 2011
do zaplacení“. Předmětným nárokem žalobce uplatnil náhradu nemajetkové újmy,
která mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v
nepřiměřené délce řízení o určení neplatnosti výpovědi z nájmu družstevního
bytu, vedeného u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 9 C 27/2007.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 29. srpna
2012, č. j. 19 Co 238/2012-71, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl
o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně
dospěl k závěru, že v souzené věci nesprávný úřední postup nenastal, neboť
nelze konstatovat, že řízení, probíhající před soudy tří stupňů, které trvalo 3
roky a 10 měsíců, ve kterém však byly činěny úkony převážně po sobě
následující, nelze hodnotit jako natolik dlouhé, aby bylo možno dovodit, že
přesahovalo časový rámec, ve kterém mělo být soudem rozhodnuto. Jestliže
nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu, není na místě ani přiměřené
zadostiučinění v penězích, ani písemná omluva žalobci jakožto právnické osobě,
jako případná zvláštní forma přiměřeného zadostiučinění. K jakémukoliv
zadostiučinění nejsou splněny podmínky, neboť jedna ze základních podmínek pro
jeho přiznání, tj. nesprávný úřední postup, chybí. Nemělo pak smyslu zabývat se
výpočtem výše přiměřeného zadostiučinění, tedy i jednáním poškozeného, příp.
významem předmětu řízení pro poškozeného, či dalšími předpoklady tak, jak jsou
uvedeny v § 31 a odst. 3 zákona.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž navrhl, aby
Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu
řízení. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o tom, že dané řízení nebylo
nepřiměřeně dlouhé, i když trvalo celkově 3 roky a 10 měsíců, z toho jen u
dovolacího soudu 1 rok a 7 měsíců. Poukazuje na závěry vyjádřené v stanovisku
Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010 (dále jen
„Stanovisko“) o objektivní odpovědnosti státu za nepřiměřenou délku řízení,
jakož i za to, je-li způsobena nedostatkem pracovníků na soudech, o tom, že se
zohledňuje celková délka řízení a nikoliv jen doba průtahů (nečinnosti), s tím,
že podle citovaného stanoviska považuje dovolací soud za přiměřenou délku
řízení 2 roky řízení ve všech instancích. Dále poukazuje na to, že nepřiměřenou
délku není třeba urgovat ani podávat stížnosti a že nedostatek aktivity v tomto
směru nemůže jít k tíži žalobce. Dovolatel zdůrazňuje, že řízení o určení
neplatnosti výpovědi nájmu bytu je přednostní řízení, navíc za situace, kdy v
řízení vystupovaly nezletilé děti a starší a nemocní občané. Navíc s ohledem na
důvody výpovědi (hrubé a dlouhodobé porušování dobrých mravů) byl dán zvýšený
důvod pro přednostní vyřízení věci i u žalobce jako družstva. Kromě výše
uvedených otázek, které dovolatel označuje za otázky zásadního právního
významu, namítá dále řadu vad řízení a nesprávně, resp. neúplně zjištěného
skutkového stavu. Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila se závěry odvolacího soudu a
navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto. Podle čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony,
dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti
tohoto zákona (tj. před 1. 1. 2013) se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 29. 8. 2012, Nejvyšší
soud jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále jen „o. s. ř.”). Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §
241 odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností
dovolání. Proti rozsudku odvolacího soudu, v rozsahu potvrzení rozsudku soudu prvního
stupně, podal žalobce dovolání, jež však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243b
odst. 5, § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl jako nepřípustné. Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí ve věci samé může být přípustné
pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (se zřetelem k nálezu
Ústavního soudu ČR ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, je zrušeno
uplynutím doby dne 31. 12. 2012), přičemž o situaci předvídanou v ustanovení §
237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde, tedy tak, že dovolací soud - jsa přitom
vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§ 242
odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní
stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
K námitkám proti (nedostatečným) skutkovým zjištěním, představujícím dovolací
důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., nelze v souladu s § 237 odst. 3 o. s. ř. při zkoumání přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přihlédnout (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006,
pod číslem 130). Stejně tak nemohl Nejvyšší soud přihlédnout k tvrzeným vadám řízení
(nedostatečné odůvodnění napadeného rozsudku), představujícím dovolací důvod
podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (§ 237 odst. 3 o. s. ř.), když ohledně
nich nejde o otázku výkladu procesního práva, která by činila rozsudek
odvolacího soudu zásadně právně významným. Problematika odškodnění nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení
byla Nejvyšším soudem v jeho judikatuře již vyřešena (zejm. Stanoviskem
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, jež je veřejnosti, spolu s dalšími rozhodnutími Nejvyššího soudu,
dostupné na jeho internetových stránkách www.nsoud.cz) a odvolací soud se při
posuzování nároku žalobce od zásad v ní vyjádřených neodchýlil. Navíc dovolatel
označuje otázky zásadního právního významu právě citací závěrů uvedených ve
Stanovisku, aniž by vyložil, v čem je právní úvaha odvolacího soudu od závěrů
přijatých stanoviskem odlišná, rozporná. Namítá-li dovolatel, že přiměřenou dobou řízení měla být v daném řízení doba 2
let, pak plně nedocenil závěry vyjádřené v shora citovaném Stanovisku. Dovolací
soud zde vyložil, že k porušení práva na přiměřenou délku řízení dochází tehdy,
jestliže řízení trvá nepřiměřeně dlouhou dobu, a to bez ohledu na to, zda v
daném případě byly zaznamenány průtahy ze strany příslušného orgánu. Jinými
slovy řečeno, k porušení práva na přiměřenou délku řízení může dojít i tehdy,
nedošlo-li v řízení k průtahům, a naopak, i když k průtahům v řízení došlo,
nemusí se vždy jednat o porušení práva na přiměřenou délku řízení, jestliže
řízení jako celek odpovídá dobou svého trvání času, v němž je možné uzavření
řízení zpravidla očekávat. Při posuzování přiměřenosti délky řízení je nutno
vzít v úvahu dvě (začasto protichůdné) složky práva na spravedlivý proces,
totiž právo účastníka, aby jeho věc byla projednána a rozhodnuta v přiměřené
době a zároveň obecný požadavek, aby v řízení bylo postupováno v souladu s
právními předpisy a byla zajištěna spravedlivá ochrana práv účastníka (např. §
2 o. s. ř., § 2 s. ř. s., § 1 tr. ř.). Již z tohoto důvodu není možné vycházet
z nějaké abstraktní, předem dané doby řízení, která by z pohledu § 31a zákona,
popř. čl. 6 Úmluvy mohla být pokládána za přiměřenou. Je třeba přihlížet ke
konkrétním okolnostem individuálního případu. Namítá-li dovolatel, že řízení
mělo trvat právě jen dva roky (a dobu řízení nadto trvající je třeba odškodnit)
přehlíží, že Stanovisko zohledňuje také to, že jakékoliv řízení vždy nějakou
dobu trvá.
Bylo by proto nesprávné, jestliže by i počáteční doba řízení (kterou
by bylo možno považovat ještě za přiměřenou) byla odškodňována ve stejné výši
jako doba jí přesahující. Pro účely vypořádání se s touto problematikou tak
Nejvyšší soud pokládá za rozumné, jestliže první dva roky řízení (resp. prvních
24 měsíců) budou ohodnoceny částkou o polovinu nižší, než jsou částky uvedené
výše; tedy 15.000,- Kč až 20.000,- Kč za první dva roky řízení dohromady (za
jeden rok pak 7.500,- Kč až 10.000,- Kč). Dovolatel zmiňované období 2 let pak
má význam pro samotné určení výše v jaké je finanční odškodnění poskytováno,
nikoli pro závěr o tom, zda vůbec k nepřiměřeně dlouhému řízení došlo.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalované v dovolacím
řízení náklady nevznikly a žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení
na náhradu svých nákladů právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. července 2013
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph. D.
předseda senátu