30 Cdo 2325/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce Hlavní město Praha, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí č. 2, IČO: 00064581, zastoupeného prof. JUDr. Janem Křížem, advokátem se sídlem v Praze 1, Dlouhá č. 13, proti žalovaným 1) J. G. – Auto Gruber, 2) AUTO – GRUBER, s.r.o., se sídlem v Praze 4 – Kunraticích, Suppého č. 323/7, obou zastoupených JUDr. Karlem Matějkou, advokátem se sídlem v Praze 2, Legerova 44, o zaplacení částky 503.598,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 12 C 165/2005, o dovolání druhého žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. prosince 2008, č.j. 23 Co 392/2008-140,
I. Dovolání druhého žalovaného se odmítá. II. Druhý žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 13.470,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám prof. JUDr. Jana Kříže, advokáta se sídlem v Praze 1, Dlouhá č. 13. III. Ve vztahu mezi žalobcem a prvním žalovaným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243c odst. 2 o.s.ř.):
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 29. května 2008, č.j. 12 C 165/2005-101, výrokem I. uložil druhému žalovanému zaplatit žalobci částku 319.926,48 Kč s příslušenstvím. Výrokem II. zamítl žalobu, aby první žalovaný zaplatil žalobci částku 112.398,- Kč s příslušenstvím, aby oba žalovaní zaplatili žalobci společně a nerozdílně částku 71.273,52 Kč s příslušenstvím, a aby druhý žalovaný zaplatil příslušenství z částky 319.926,48 Kč za období od 1. června 2005 do 7. listopadu 2006. Výroky III. a IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. prosince 2008, č.j. 23 Co 392/2008-140, podle § 219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového zjištění, že druhý žalovaný užívá pozemky žalobce bez jeho souhlasu. U druhého žalovaného tak dochází k bezdůvodnému obohacení. Proti rozsudku odvolacího soudu podal druhý žalovaný dovolání, jehož přípustnost vyvozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Má za to, že závěr soudu o existenci bezdůvodného obohacení na straně druhého žalovaného je v rozporu s hmotným právem (§ 451 občanského zákoníku – dále jen „obč. zák.“). Uplatňuje tak nominálně dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Poukazuje na skutkové okolnosti případu se závěrem, že nikdy žádná uživatelská oprávnění k pozemku nerealizoval, takže mu nebylo možno uložit (v této souvislosti) vydání bezdůvodného obohacení. Dovozuje, že proto nebyl ve sporu pasivně legitimován. K podanému dovolání se vyjádřil žalobce a navrhl jeho odmítnutí a náhradu nákladů dovolacího řízení. Dovolací soud přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a uvážil, že dovolání není v této věci přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. Těžiště rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na zhodnocení skutkových zjištění, čemuž ve své podstatě odpovídá i obsah dovolání druhého žalovaného. Ve skutečnosti tak fakticky akcentuje především dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. K němu však nemohlo být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v časopisu Soudní judikatura, ročník 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, ročník 2006). Zjištěnému skutkovému stavu pak odpovídala aplikace ustanovení § 451 obč. zák. Rozhodnutí proto nelze přisuzovat případný judikatorní přesah. Není tak naplněn dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Dovolání bylo proto odmítnuto jako nepřípustné podle § 243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s § 218 písm. c) téhož zákona. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 o.s.ř. a 146 odst. 3 o.s.ř., když v dovolacím řízení žalobci vznikly náklady spojené s jeho zastoupením advokátem, spočívající v paušální odměně ve výši 10.925,- Kč (srovnej § 2 odst. 1, § 3 odst. 1 bod 5., § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15, § 16 odst. 2, § 17 odst. 1 písm. b) a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění po novele provedené vyhláškou č. 277/2006 Sb. účinné od 1. 9. 2006) a v paušální náhradě hotových výloh advokátovi v částce 300,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění po novele provedené vyhláškou č. 276/2006 Sb.). Celkem výše přisouzené náhrady nákladů dovolacího řízení činí 11.225,- Kč, která je po úpravě o 20% daň z přidané hodnoty představována částkou 13.470,-Kč (§ 137 odst. 3 o.s.ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 31. května 2011
JUDr. Pavel P a v l í k , v. r. předseda senátu