30 Cdo 2325/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Pavla Vlacha ve věci žalobců a) M.
S. a b) M. S., obou zastoupených Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v
Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu nemajetkové újmy,
o místní nepříslušnosti, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 25 C
18/2015, o dovolání žalobců proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka
v Olomouci ze dne 27. března 2015, č. j. 12 Co 100/2015–145, takto:
Dovolání žalobců se odmítá.
Stručné odůvodnění
(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Žalobci podali u Okresního soudu v Olomouci žalobu na náhradu nemajetkové újmy,
která jim měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu Okresního
soudu ve Znojmě. Zároveň tvrdili, že ve věci je příslušný rozhodovat v prvním
stupni Okresní soud v Olomouci, protože mají podle ustanovení § 87 odst. 1
písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) možnost vybrat místně
příslušný soud a v obvodu Okresního soudu v Olomouci probíhalo řízení, v němž
docházelo k nepřiměřeným průtahům, a to v řízení o věcné příslušnosti u
Vrchního soudu v Olomouci. Okresní soud v Olomouci usnesením ze dne 10. února 2015, č. j. 25 C 18/2015–65,
vyslovil svoji místní nepříslušnost a rozhodl, že po právní moci tohoto
usnesení bude věc postoupena Obvodnímu soudu pro Prahu 2 jako soudu místně
příslušnému. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci, usnesením ze dne 27. března 2015,
č. j. 12 Co 100/2015–145, potvrdil usnesení soudu prvního stupně. Odvolací soud v odůvodnění svého usnesení, shodně se soudem prvního stupně
uvedl, že pokud se žalobci domáhají zadostiučinění ve formě peněžitého plnění z
důvodu nepřiměřené délky řízení, jednoznačně rozhodná z hlediska posouzení
místa vzniku škody je skutečnost, že předmětné řízení probíhalo před nalézacím
soudem, tedy před soudem prvního stupně, u něhož byla věc zahájena a také
nakonec i rozhodnuta a tímto soudem je Okresní soud ve Znojmě. Okolnost, že
pouze v jedné, v dílčí fázi řízení se spis nacházel u Vrchního soudu v
Olomouci, je zcela nerozhodná a irelevantní. Nelze proto akceptovat názor
žalobců, že by snad za situace, kdy spis v průběhu zahájeného řízení je v
dispozici několika soudů různých stupňů, může založit závěr o více soudech, v
jejichž obvodu mohla tvrzená škoda vzniknout a založit místní příslušnost všech
těchto soudů. Proti tomuto usnesení podali žalobci dne 2. května 2015 dovolání, jehož
přípustnost dovozují z ustanovení § 237 o. s. ř. a jako dovolací důvod
uplatňují nesprávné právní posouzení věci. Ve svém dovolání poukazují na
usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. ledna 2010, sp. zn. 8 Co 39/2011,
uveřejněné pod číslem 117/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a na
nález Ústavního soudu ze dne 13. července 2006, sp. zn. I.ÚS 85/04, z nichž
dovozují, že v posuzované věci skutečně bylo více na výběr daných soudů a
jedním z nich byl i Okresní soud v Olomouci. Poukazují pak na skutečnost, že
tuto právní otázku dovolací soud ve své rozhodovací praxi dosud neřešil. Navrhují proto, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu změnil tak, že
místní nepříslušnost Okresního soudu v Olomouci se nevyslovuje. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze
znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§
42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se
rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá
(dovolací návrh). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání
(§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.). Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo
by být ve smyslu ustanovení § 237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému
rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj.,
že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od
kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací
soud odchýlit), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba
vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí
dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle
názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je
zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací
praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být
dovolacím soudem posouzena jinak). Dovolání žalobců není přípustné. Nejvyšší soud jimi předloženou právní otázku
vyřešil v usnesení ze dne 27. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1958/2014, kde
konstatoval, že „i v případě, kdy má žalobce možnost vybrat si místně příslušný
soud podle ustanovení § 87 odst. 1 písm. b) o.s.ř., je tato možnost výběru z
povahy věci omezena na soudy, před kterými probíhalo řízení před prvním
stupněm. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a je
proto hospodárnější, rychlejší a účinnější, aby řízení probíhalo „na místě
samém“, tedy aby vzhledem k dostupnosti důkazního materiálu jednal a rozhodoval
soud, v jehož obvodu došlo ke skutečnosti zakládající právo na náhradu škody. Odpovídá totiž účelu ustanovení § 85 odst. 1 písm.
b) o.s.ř., aby ve věci
náhrady škody a nemajetkové újmy rozhodoval soud, kde konkrétní újma vznikla a
současně, aby tímto krokem bylo usnadněno dokazování v odškodňovacím řízení.“
Jestliže tedy v souzené věci nebyly shledány předpoklady přípustnosti dovolání,
Nejvyšší soud toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první
o. s. ř.), jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 věta první a odst. 2 o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.