U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Pavla Vrchy, v právní
věci žalobce MUDr. C. D., zastoupeného JUDr. Martinem Korbařem, advokátem se
sídlem v Praze 2, Lublaňská 507/8, proti žalované České republice -
Ministerstvu práce a sociálních věcí, se sídlem v Praze 2, Na Poříčním právu
376/1, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 C
42/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1.
října 2013, č.j. 3 Co 182/2012-127, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o.s.ř.) :
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. března 2012, č.j. 37 C 42/2011-97,
zamítl žalobu, aby žalovaná zaplatila žalobci na náhradu nemajetkové újmy podle
§ 13 odst. 2 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. (dále jen „obč. zák.“) částku
500.000,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 1. října 2013, č.j. 3
Co 182/2012-127, rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 občanského soudního
řádu (dále jen „o.s.ř.“) potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že v noci ze dne 29. března na 30. března 2010 došlo v důsledku postupu orgánů sociálně-právní ochrany dětí (dále
jen „OSPOD“) Úřadu městské části Praha 13 k odnětí nezletilých dětí – K., M. a
F. D. z péče rodičů do péče Fondu ohrožených dětí v Hostivicích. K odnětí dětí
z péče rodičů došlo v důsledku incidentu v rodině, přičemž rodina D. byla v
evidenci OSPOD od roku 2006. Současně bylo na základě žádosti OSPOD nařízeno
předběžné opatření Obvodním soudem pro Prahu 5 o umístění dětí do zařízení
Klokánek. Odvolací soud stejně jako soud prvního stupně neshledal jakýkoliv
zásah do osobnostních práv chráněných ustanoveným § 11násl. obč. zák. jednoho z
rodičů (v tomto případě žalobce). Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dne 4. února 2014 dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 o.s.ř. Pokládá otázku, která dosud
nebyla podle jeho názoru v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, a to, zda je
možné shledat zásah do osobnostních práv rodičů, pokud jsou jim děti odňaty na
podkladě neúplných a mylných informací OSPOD a zda lze takovou situaci vnímat
jako zásah do osobnostních práv rodičů jakožto osob na dětech citově vázaných a
připravených jim pomoci. Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky
soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Vyjádření k dovolání nebylo podáno. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a dále čl. II
bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel
tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od. 1. ledna 2014, a nejdříve
se zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.). Podle ustanovení § 241a o.s.ř.
lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno,
proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá,
vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede
právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá
nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na
podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v
odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo
důkazy (odst. 6). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání
(§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.). Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo
by být ve smyslu ustanovení § 237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému
rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj.,
že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání žalobce v posuzované věci nikterak neoznačuje a ani nenastoluje
takovou z uvedených alternativ, které by charakterizovaly napadené rozhodnutí
ve smyslu výše vymezených hledisek, které jsou jedině způsobilé založit
pozitivní úvahu o přípustnosti dovolání proti němu. Nejvyšší soud v této
situaci odkazuje na svou konstantní judikaturu (např. rozsudek ze dne 21. 12.2004, sp. zn. 30 Cdo 1588/2004, rozsudek ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo
3769/2011). Nelze přitom pominout např. ani skutečnost, že Nejvyšší soud ve
svém usnesení ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněném pod
číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek přijal závěr, že má-li
být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o.s.ř. ve znění účinném od 1. ledna 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo
procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou
otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „rozhodovací praxe“ se při
řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Těmto zásadám tedy obsah
podaného dovolání v daném případě nevyhovuje, když je v podstatě zbudováno
výlučně jen na prezentaci skutkového náhledu žalobce na předmětnou věc (srovnej
limitaci obsahu dovolání vyplývají z ustanovení § 241a odst. 1 a 6 o.s.ř.). Jestliže tedy v souzené věci dovolací soud dospěl k závěru, že u dovolání
žalobce nebyly shledány předpoklady přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud toto
dovolání, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst.
1 věta první o.s.ř.), odmítl (§
243c odst.1 a 3 ve spojení s ustanovení § 218 písm. b) o.s.ř a § 243c odst. 1
věta první a odst. 2 o.s.ř.). U výroku o náhradě nákladů dovolacího řízení se odkazuje na ustanovení §243f
odst. 3 věta druhá o.s.ř. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.