U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a
soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobce Ing.
L. M., zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem v Moravské
Ostravě, Masná 8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti
se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody a nemajetkové újmy, vedené
u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 178/2006, o dovolání žalobce
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2013, č. j. 14 Co
106/2011-217, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Praze, poté, co byl jeho předchozí rozsudek zrušen rozsudkem
Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4051/2011, v záhlaví
specifikovaným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se
konstatuje, že v řízeních vedených Mgr. D. T., soudním exekutorem Exekutorského
úřadu Blansko pod sp. zn. Ex 244/02 a JUDr. V. P., soudním exekutorem
Exekutorského úřadu Ostrava pod sp. zn. Ex 560/02 bylo porušeno právo žalobce
na projednání věci v přiměřené lhůtě. Ohledně zaplacení částky v přezkoumávaném
rozsahu 3,931.801,40 Kč s přísl. zamítavý výrok o věci samé potvrdil, a žádnému
z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.
Žalobce se domáhal náhrady škody a nemajetkové újmy za nesprávný úřední postup
státu, spočívající v nepřiměřené délce pěti exekučních řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včasné dovolání, které však není
přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je
v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, konkrétně s rozsudkem
Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4051/2011, rozporem s nímž
žalobce odůvodňuje přípustnost dovolání, a není důvod, aby rozhodná právní
otázka byla posouzena jinak. Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. Dovolatel zformuloval dvě právní otázky, které pokládá za otázky zásadního
právního významu v rozhodnutích dovolacího soudu dosud neřešené. První otázka
se týká délky odškodňovacího řízení, druhá postupu soudního exekutora v
exekučních řízeních. Otázka délky odškodňovacího řízení nebyla předmětem posuzovaného řízení a tudíž
nebyla vůbec odvolacím soudem řešena. Druhá otázka je žalobcem formulována zcela shodně jako v jeho předchozím
dovolání v této věci, pro tuto otázku bylo dovolání připuštěno, a tudíž byla
vyřešena v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo
4051/2011. Odvolací soud se ve svém druhém rozhodnutí řídil pokyny a právním
názorem Nejvyššího soudu, jeho právnímu hodnocení tudíž nelze vytknout rozpor
se závěry Nejvyššího soudu, ani nelze tuto otázku považovat za dosud neřešenou. Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí vysvětlil, jaký by měl být postup exekutora
v exekučním řízení, aby neponechával účastníky v nejistotě ohledně výsledku
řízení, která by mohla založit nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené
nepřiměřenou délkou řízení. Nelze však obecně stanovit, jaká by měla být délka
exekučního řízení, neboť řízení může probíhat tak dlouho, dokud je naplňován
jeho účel, a tudíž záleží na konkrétních okolnostech každého jednotlivého
případu. Další dovolatelova námitka směřovala k tomu, že zadostiučinění ve formě
konstatace porušení práva se přiznává jen za zcela výjimečných okolností, a
vyvratitelnou domněnku, že nepřiměřenou délkou řízení byla žalobci způsobena
nemajetková újma, měla vyvracet žalovaná. Soud měl také prvotně vyčíslit
základní částku a tu pak případě korigovat podle pěti judikovaných kritérií. Ani v těchto otázkách však dovolací soud neshledal, že by se odvolací soud
odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu. Smyslem kompenzačního řízení není mechanicky použít výpočet orientačně uvedený
v části VI. Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu
ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném pod R 58/2011, tj. délka
řízení násobená určitou částkou za rok, ale individuálně posoudit každý případ
a stanovit přiměřené zadostiučinění s přihlédnutím k závažnosti vzniklé újmy a
k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo, v souladu s § 31a odst. 2 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci
rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní
rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen
OdpŠk).
Odvolací soud při úvaze o formě zadostiučinění zhodnotil celkovou délku
řízení, postup exekutorů během řízení, význam řízení pro žalobce, a skutečnost,
že žalobci muselo být zřejmé, že jeho pohledávky vzhledem k majetkovým poměrům
obou povinných vymoženy nebudou nebo budou vymoženy pouze z části. Odvolací
soud tak zhodnotil všechny rozhodné skutečnosti, přihlédl ke konkrétním
okolnostem případu a k závažnosti vzniklé újmy, a zcela v souladu s § 31a odst. 2 OdpŠk i s názorem Nejvyššího soudu přiznal žalobci zadostiučinění formou
konstatování porušení práva. Nelze přitom přehlédnout, že § 31a odst. 3 OdpŠk
se uplatní zejména při stanovení výše přiměřeného finančního zadostiučinění,
zatímco pro stanovení formy zadostiučinění je směrodatný § 31a odst. 2 OdpŠk a
jeho dvě obecná kriteria (závažnost vzniklé újmy a okolnosti jejího vzniku). Základní částku odškodnění by bylo třeba vypočíst v případě, že by odvolací
soud nepovažoval samotné konstatování porušení práva za dostatečné, a
přistoupil by ke stanovení výše finančního zadostiučinění, tak tomu však v
posuzovaném případě nebylo. Odvolací soud rovněž nepopřel judikaturou dovozenou vyvratitelnou právní
domněnku, že nepřiměřenou délkou řízení vzniká poškozené osobě újma spočívající
v nejistotě ohledně výsledku řízení, pouze s ohledem na okolnosti případu
zhodnotil, že další vedení exekučních řízení nemohlo nikterak významně
negativně zasáhnout psychickou sféru žalobce. Uvedený závěr je plně v souladu s
judikaturou Nejvyššího soudu, podle které ani význam předmětu řízení pro
poškozeného není neměnnou veličinou, a může se v průběhu řízení měnit (k tomu
srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3331/2011),
jakož i se závěrem Nejvyššího soudu, že předpoklad vzniku nemateriální újmy v
důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení nemusí být nutně naplňován vždy
jenom proto, že určité řízení formálně trvá, obzvláště při posuzování délky
vykonávacího řízení, u kterého je třeba vždy zkoumat, do jakého okamžiku šlo o
účelné vedení řízení směřující k reálnému vymožení práva oprávněného, a od kdy
již další průběh řízení ztrácí svůj význam, neboť vymožení pohledávky
oprávněného se stává vzhledem k okolnostem případu nereálné či neúčelné, popř. dokonce neúčinné (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011,
sp. zn. 30 Cdo 2434/2010, uveřejněný pod č. 10/2012 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek). Tvrzená nepřezkoumatelnost rozhodnutí ani vady řízení nepředstavují zákonné
dovolací důvody, neboť dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1
o. s. ř.). Ostatní dovolatelovy námitky zjevně směřují ke zcela jinému řízení, neboť
dovolatelem uváděné závěry odvolacího soudu z jeho rozhodnutí žádným způsobem
nevyplývají, a proto v těchto námitkách nelze shledat zákonné vymezení
dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Odvolací soud nikde v odůvodnění svého rozhodnutí neuvedl, že by posuzovaná
řízení pro žalobce nebyla významná z důvodu, že podal desítky či stovky návrhů
na zahájení řízení.
Namítl-li dále dovolatel přílišný aktivismus ze strany
soudu ve vyhledávání důvodů nevýznamnosti věci pro dovolatele, pak takové
tvrzení rovněž z rozhodnutí odvolacího soudu nevyplývá, neboť ten naopak uvedl,
že „význam řízení pro žalobce hodnotil odvolací soud jako standardní“ (str. 11
odůvodnění rozhodnutí). Odvolací soud se rovněž nikde v rozhodnutí nevyjádřil
tak, jak tvrdí dovolatel, a sice že se o nesprávný úřední postup nemůže jednat
z důvodu, že žádné zákonné ustanovení soudu neukládá, v jaké lhůtě má být
exekuční řízení skončeno. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.