30 Cdo 236/2025-437
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a Mgr. Víta Bičáka, v právní věci žalobkyně CarTec Ostrava s.r.o., se sídlem v Ostravě, Vítkovická 3246/1A, identifikační číslo 25913620, zastoupené JUDr. Martinem Bohuslavem, advokátem, sídlem v Praze 2, Italská 2581/67, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 232/2020, o dovolaní žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2024, č. j. 69 Co 220/2024-396, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna žalované zaplatit na náhradu nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) svým rozsudkem ze dne 11. 4. 2024, č. j. 27 C 232/2020-298, zamítl žalobu ohledně povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 30 112 171,08 Kč s příslušenstvím (výrok I), uložil žalobkyni zaplatit ČR – Obvodnímu soudu pro Prahu 1 náklady státu (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok III).
2. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozsudkem (dále také „napadené rozhodnutí“) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroky II rozsudku odvolacího soudu).
3. Takto soudy rozhodly o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala náhrady škody v podobě ušlého zisku z nerealizovaných obchodů s mírně ojetými vozy BMW ve výši 59 728 922,12 Kč z důvodu nesprávného úředního postupu žalované spočívajícího v nepřiměřené délce finanční kontroly prováděné správcem daně. Později žalobkyně změnila svá tvrzení tak, že tato škoda vznikla v souvislosti s řetězcem nesprávných úředních postupů žalované, a to porušením zásad rychlosti řízení, proporcionality, legitimního očekávání a legality, jakož i z odmítnutí vrátit žalobkyni nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) za únor 2015 a únor až duben 2017. Dále se domáhala také náhrady ušlého zisku, a to ve výši 7 433 985,36 Kč z titulu nezákonného rozhodnutí (platebního výměru) správce daně ze dne 13. 4. 2018, č. j. 44032/18/4232-22792-805723, vztahujícímu se k zadržování odpočtu DPH za období únor 2015, a ve výši 2 438 556,60 Kč z titulu nesprávného úředního postupu za opožděné vrácení nadměrného odpočtu za zdaňovací období únor až duben 2017.
4. Odvolací soud v napadeném rozhodnutí potvrdil závěry soudu prvního stupně a uzavřel, že ušlý zisk ve skutečnosti vzešel z rozhodnutí žalobkyně ukončit stávající model podnikání, které vycházelo ze svobodné vůle, která mohla být toliko ovlivněna probíhající daňovou kontrolou. Z dokazování vyplynulo, že k ukončení jejího modelu podnikání se žalobkyně rozhodla poté, co jí úředník žalované „mimo protokol“ v roce 2017 sdělil, že jí budou nadále zadržovány všechny další vratky DPH. Nebyla tedy dána příčinná souvislost mezi namítaným nesprávným úředním postupem a tvrzenou škodou. Kromě toho odvolací soud zdůraznil, že daňová kontrola je svým obsahem shromažďováním, prováděním a hodnocením důkazů, které teprve vedou k vydání (dodatečného) platebního výměru. Nesprávný úřední postup by tak mohl spočívat toliko v jednotlivých průtazích při tomto prověřování. Žalobkyně však označila toliko jediný průtah, a to v době od 10. 3. 2016 do 4. 8. 2016, netvrdila však, že nebýt tohoto ojedinělého průtahu, k tvrzené škodě by nedošlo, resp. že v případě dřívějšího skončení daňové kontroly by škoda v podobě ušlého zisku ze ztracených příležitostí nevznikla. Co do nároků z ušlého zisku za opožděné vrácení nadměrného odpočtu, odvolací soud odkázal na to, že podle § 254 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, představuje úrok paušalizovanou náhradu majetkové újmy. Navíc měl odvolací soud za to, že žalobkyně neprokázala ušlý zisk, jelikož jí tvrzený ušlý zisk byl pouze spekulativním a hypotetickým ziskem.
5. Proti rozsudku odvolacího soudu v celém jeho rozsahu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání.
6. Jeho přípustnost odvozovala od několika otázek hmotného a procesního práva, při řešení kterých se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, anebo které dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny. Konkrétně se podle jejího názoru odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe v otázce, (1) zda řetězec dílčích příčin může představovat nesprávný úřední postup. Sama upozorňuje, že správce daně (resp. zaměstnanec správce daně, pozn. Nejvyššího soudu) ji opakovaně ujišťoval o souladu jejího „obchodního modelu s pravidly DPH“.
Tato ujištění založila podle žalobkyně „správní praxi ohledně daňového režimu obchodního modelu“. Dále žalobkyně označila podle ní dosud judikaturou nevyřešenou otázku, (2) zda porušení zásady legitimního očekávání zakotvené v § 8 odst. 2 daňového řádu je nesprávným úředním postupem. Podle žalobkyně má správce daně povinnost postupovat v souladu se svou ustálenou správní praxí a ujištěními, která jsou způsobilá vyvolat u daňového subjektu legitimní očekávání, přičemž tohoto správce daně v případu dovolatelky nedbal.
Dovolatelka má dále za to, že se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu odchýlil v posouzení otázek, (3) zda jde o hypotetický, resp. teoretický zisk v případě, že v důsledku nesprávného úředního postupu došlo k ukončení do té doby existující a probíhající spolupráce; (4) v otázce rozsahu poučovací povinnosti soudu, jelikož odvolací soud podle ní založil napadené rozhodnutí na neprokázání skutečnosti (zda by spolupráce mezi dovolatelkou a jejími obchodními partnery pokračovala), kterou však žádná ze stran nepovažovala za spornou a k jejímuž prokázání dovolatelku soud prvního stupně ani soud odvolací nevyzval; a v otázce, (5) zda má odvolací soud v pochybnostech o metodě výpočtu ušlého zisku znalcem povinnost provést výslech znalce a případně ustanovit revizního znalce k vypracování revizního posudku.
Není totiž možné znalecký posudek bez dalšího odmítnout s odůvodněním, že ušlý zisk je spekulativní či hypotetický, jak nesprávně učinil odvolací soud. Odchýlení od ustálené praxe spatřuje dovolatelka také v otázce, (6) zda rozhodnutí jednatele poškozené vyvolané nesprávným úředním postupem je skutečností, která přetrhává řetězec příčinných souvislostí, nebo zda následky rozhodnutí jednatele poškozené spočívající v ušlém zisku lze přičítat nesprávnému úřednímu postupu jako psychické kauzality pro takové rozhodnutí.
Nakonec dovolatelka zformovala také (podle ní dosud neřešenou) otázku, (7) zda jde o hypotetický, resp. teoretický ušlý zisk v případě, že poškozenému jsou škůdcem zadržovány po dobu několika let finanční prostředky, přičemž ušlý zisk je vyčíslen metodou ziskovosti reálně dosažené poškozeným v obdobích zadržování finančních prostředků; (8) zda zákon č.
82/1998 Sb., vylučuje, aby byl poškozenému nahrazen ušlý zisk z titulu nesprávného úředního postupu, pokud již byl poškozenému vyplacen úrok hrazený správcem daně a následně (9) namítá nepřezkoumatelnost rozhodnutí, neboť vzhledem k části ušlého zisku odvolací soud nehodnotil nezákonné rozhodnutí, přestože dovolatelka tvrdila, že právě toto nezákonné rozhodnutí je důvodem ušlého zisku.
7. K dovolání žalobce se vyjádřila žalovaná. Měla za to, že co do tvrzeného ušlého zisku způsobeného zanecháním podnikání nelze souhlasit s hodnocením dovolatelky, která tuto škodu odvozovala od nesprávného úředního postupu. Žalovaná s odkazem na rozhodovací praxi dovolacího soudu zdůraznila, že bylo-li ve věci vydáno rozhodnutí, nelze v postupu, který mu předcházel a v obsahu vydaného rozhodnutí se odrazil, spatřovat nesprávný úřední postup. V posuzovaném řízení se podle ní všechna dovolatelkou namítaná pochybení (vyjma průtahu) promítla do konečného rozhodnutí ve věci. Dovolatelka tak měla možnost tyto napadnout v rámci samotného správního či navazujícího soudního řízení, což však neučinila. Co do ušlého zisku způsobeného nemožností disponovat se „zadržovanými“ peněžními prostředky žalovaná uvedla, že přiznat náhradu škody lze pouze v tom rozsahu, ve kterém nevzniká nárok na úrok hrazený správcem daně. Žalovaná tak navrhla, aby dovolací soud podané dovolání odmítl a přiznal jí náklady dovolacího řízení.
8. Na repliku žalované reagovala dovolatelka duplikou, ve které zdůraznila své nazírání příčiny vzniku škody jako nesprávného úředního postupu, nikoliv nezákonného rozhodnutí, opět odkázala na to, že vyjádření zaměstnance správce daně mohlo založit legitimní očekávání, a poukázala na další rozhodovací praxi dovolacího soudu.
9. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
10. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou (účastníkem řízení), za splnění podmínky § 241 o. s. ř.
11. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
12. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
13. V tom rozsahu, ve kterém je dovoláním napaden výrok II napadeného rozhodnutí a spolu s ním výrok I v části, jíž byl potvrzen nákladový výrok rozsudku soudu prvního stupně, je dovolání nepřípustné, neboť dovolání není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné v rozsahu, v němž
bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení.
14. Co se týče dovolání směřujícího proti té části napadeného rozhodnutí, kterou odvolací soud potvrdil zamítnutí žaloby co do nároku majícího původ v ušlém zisku způsobeném ukončením podnikatelské činnosti, předložená argumentace nemohla založit přípustnost dovolání, jelikož dovolatelka kvalifikovaně nezpochybnila závěry odvolacího soudu týkající se (absence) příčinné souvislosti mezi namítaným nesprávným postupem a vzniklou škodou.
15. Dovolatelka uvedla otázku [srov. body 3.34-3.43 dovolání; výše uvedené jako otázka (6)], zda rozhodnutí jednatele poškozeného vyvolané nesprávným úředním postupem je skutečností, která přetrhává řetězec příčinných souvislostí, anebo zda následky rozhodnutí jednatele poškozené spočívající v ušlém zisku lze přičítat nesprávnému úřednímu postupu jako „psychické kauzality pro toto rozhodnutí.“ Podle dovolatelky správce daně svým jednáním vytvořil vnější podmínky, bez nichž by dovolatelka nemohla dospět k rozhodnutí o ukončení úspěšné a ziskové obchodní spolupráce. V tomto kontextu odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1084/2020, ze kterého podle ní vyplývá, že pokud podnikatel upustí od podnikatelského záměru rozšíření výrobní činnosti v důsledku vedení správních řízení zahajovaných na podnět škůdce, nejde o volní jednání poškozeného. Situace dovolatelky je podle ní obdobná v tom, že nebýt řetězce pochybení správce daně, který vyústil v nesprávný úřední postup, dovolatelka by od obchodní spolupráce neupustila. Naopak by podle svých slov, nebýt nesprávného úředního postupu, pokračovala v obchodní spolupráci, jak činila nepřetržitě od roku 2009. Nesprávný úřední postup správce daně zásadním způsobem ohrožoval cash flow dovolatelky a její další podnikatelské aktivity, neboť dovolatelce již byl zadržován odpočet daně a nemohla si finančně dovolit zadržování dalších odpočtů daně.
16. Toto hodnocení dovolatelky se však odlišuje od posouzení, které provedl odvolací soud. Ten uzavřel (srov. bod 35 napadeného rozhodnutí), že k ukončení podnikání se dovolatelka rozhodla poté, kdy jí měl úředník žalované „mimo protokol“ v roce 2017 sdělit, že jí budou nadále zadržovány všechny další vratky DPH. Podle odvolacího soudu bylo zjevné, že ukončení dosavadního modelu podnikání dovolatelky nesouviselo s průběhem daňové kontroly zahájené v roce 2015, nýbrž s jinými okolnostmi nastalými až v roce 2017.
17. Pokud tak dovolatelka vzniklou škodu v předmětném rozsahu spojuje s událostmi roku 2015, staví svoji argumentaci na odlišném skutkovém základu než odvolací soud, potažmo také soud prvního stupně. Jelikož svým dovoláním tento skutkový závěr, příp. posouzení k němu vedoucí, kvalifikovaně nerozporuje (toliko vedle něj staví svoji vlastní a odlišnou verzi o skutkových závěrech), takto uplatněná námitka přípustnost dovolání nemůže založit, neboť jde ve skutečnosti o námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení. Z přezkumné povahy činnosti Nejvyššího soudu vyplývá, že dovolací soud je vázán skutkovým základem věci tak, jak byl vytvořen v důkazním řízení před soudem prvního stupně nebo před soudem odvolacím. V dovolacím řízení, v němž je jediným dovolacím důvodem nesprávné
právní posouzení věci, se skutkovými otázkami zabývat nelze (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). 18. Z tohoto důvodu již následně nemohou přípustnost dovolání založit ani otázky výše uvedené jako otázky (1), (2), (3), (4) a (5) vztahující se ke stejnému nároku, ani – v odpovídajícím rozsahu – námitka nepřezkoumatelnosti výše uvedená jako otázka (9). 19. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, a znovu v rozsudku ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. 2 Cdon 119/97, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 55/99, uvedl, že jestliže odvolací soud závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku založil současně na dvou (či více) na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvod druhý (jiný). To platí i tehdy, nemohl-li být druhý (jiný) důvod podroben dovolacímu přezkumu proto, že nebyl dovoláním, jehož rozsahem i vymezením je podle § 242 odst. 3, věta prvá o. s. ř. Nejvyšší soud striktně vázán, dotčen. 20. Z toho pro osud projednávané věci vyplývá, že založil-li odvolací soud napadené rozhodnutí na více na sobě nezávislých závěrech (jako tomu bylo i v posuzovaném případě), pak dovolání proti takovému rozhodnutí může být podle § 237 o. s. ř. přípustné jen za předpokladu, že dovolatel současně zpochybnil správnost všech rozhodujících právních závěrů. 21. Nejvyšší soud však uzavírá, že rozhodnutí odvolacího soudu v projednávané věci v rozsahu nároku týkajícího se tvrzené škody vzniklé ukončením podnikatelské činnosti spočívá na více nezávislých (samostatných) důvodech, a to zejména 1) na závěru o absenci nesprávného úředního postupu (srov. bod 34 rozhodnutí odvolacího soudu) a dále 2) na závěru o absenci příčinné souvislosti mezi tvrzeným nesprávným úředním postupem a tvrzenou škodou (srov. body 20 a 35 rozhodnutí odvolacího soudu), který ovšem žalobkyně kvalifikovaně nezpochybnila. Každý z těchto důvodů sám o sobě vedl odvolací soud k zamítnutí žaloby. Aby mohlo být dovolání přípustné, musela by dovolatelka přípustným způsobem zpochybnit současně všechny uvedené důvody, na nichž bylo napadené rozhodnutí takto vybudováno, což se ovšem v poměrech projednávané věci kvalifikovaně nestalo. 22. Ze souvisejícího důvodu je potom potřeba vyslovit nepřípustnost i u otázek týkajících se nároku na náhradu škody způsobené znemožněním dispozice se zadržovanými finančními prostředky prostřednictvím opožděného vrácení nadměrných odpočtů DPH za období únor 2015 a únor až duben 2017. Na těchto otázkách totiž napadené rozhodnutí (výlučně) nestojí. 23. Dovolatelka zejména prostřednictvím otázky (8) brojí proti závěru odvolacího soudu, který uzavřel, že úrok podle ustanovení § 254 odst. 1 daňového řádu je (speciální) paušalizovanou náhradou majetkové újmy. Nižší soudy v nynější věci skutkově shledaly, že dovolatelka byla kompenzována částkou 39 489 293 Kč, ačkoliv se domáhala z uvedeného titulu pouze částky 9 877 541,96 Kč, tudíž žalovaná vyplatila dovolatelce částku ve výši čtyřnásobku jí uplatňovaného nároku (srov. bod 69 a 74 rozsudku soudu prvního stupně a bod 39 rozsudku odvolacího soudu). 24. Takové právní posouzení se však – oproti tvrzení dovolatelky – rozhodovací praxi dovolacího soudu nepříčí. 25. Jak vyplývá již z dovolatelkou citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2024, sp. zn. 30 Cdo 551/2024, Nejvyšší soud dovodil, že zákon č. 82/1998 Sb. nevylučuje, aby byla dovolatelce (jako poškozené) nahrazena i škoda z nezákonného rozhodnutí, pokud již jí byl vyplacen úrok z vratitelného přeplatku. Ze stejného rozhodnutí (což již dovolatelka neuvádí, přestože předmětná část rozhodnutí následuje hned po jí citované pasáži) však také vyplývá, že již vyplacená výše úroku z vratitelného přeplatku se započítává, pokud následně žalobkyně požaduje náhradu škody z nezákonného rozhodnutí podle zákona č. 82/1998 Sb. Totéž ostatně vyplývá – jak ve svém vyjádření namítala žalovaná – také z ustanovení § 251d daňového řádu. Jinými slovy řečeno, ačkoliv přiznání úroku samo o sobě nevylučuje náhradu škody či nemajetkové újmy (a jiný závěr neučinil v této věci ani odvolací soud, pokud aproboval závěry soudu prvního stupně), této náhrady je dosahováno jinými prostředky než prostřednictvím úroku, ale to až tehdy, pokud výše škody či nemajetkové újmy vyčíslitelná v penězích přesahuje vyplacený úrok a tento tak k plné náhradě (po svém „započtení“) nepostačuje. 26. Tak tomu nicméně v posuzovaném případě není. Soud prvního stupně správně upozornil, že prostřednictvím úroků byla dovolatelce celkem vyplacena částka téměř čtyřnásobně přesahující jí uplatněné nároky odvozené z tvrzené škody vzniklé z nemožnosti disponovat se zadrženými odpočty daně. Je tak zjevné, že právní hodnocení odvolacího soudu není založeno – jak naznačuje dovolatelka – na právním závěru o výlučnosti, resp. alternativní povaze vyplacení úroku a přiznání náhrady škody, ale na závěru, že škoda (jak byla dovolatelkou tvrzena) svou výší nepřekročila vyplacený úrok, a tedy by v každém případě (i pokud by byla prokázána) byla proti takto vyplacenému úroku započítána, kterýžto závěr navíc podaným dovoláním, jímž je Nejvyšší soud striktně vázán, zpochybněn nebyl. 27. Shrnuto, námitka o nesprávném posouzení vzájemného vztahu přiznaného úroku a nároku na náhradu škody (tedy že jednou vyplacený úrok a priori vylučuje možnost přiznat nad jeho rámec vzniklou škodu či nemajetkovou újmu) nemůže přípustnost dovolání založit, neboť v nyní posuzovaném případě dovoláním kritizovaný právní závěr odvolací soud, jenž přisvědčil závěrům soudu prvního stupně, podle odůvodnění napadeného rozhodnutí neučinil. Uvedená námitka se tak ve skutečnosti míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 ve Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), což ji ovšem diskvalifikuje z možnosti jejím prostřednictvím založit přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. 28. Z tohoto důvodu potom nemůže přípustnost dovolání založit ani otázka (7), ani v odpovídajícím rozsahu – námitka nepřezkoumatelnosti výše uvedená jako otázka (9). Pokud totiž byla škoda, která má být nahrazena, tvrzena jen ve výši dosahující přibližně jedné čtvrtiny vyplacených úroků, nemohou otázky týkající se dokazování výše vzniklé škody na výsledku sporu ničeho změnit. I pokud by totiž byla vzniklá škoda teoreticky vzato prokázána v plném, tedy tvrzeném rozsahu, výše uvedené závěry soudů obou stupňů stran započtení proti vyplacenému úroky by přesto obstály. 29. Namítaná vada řízení spočívající v neprovedení dokazování zápisem z ústního jednání se zaměstnancem správce daně nakonec také nemůže založit přípustnost dovolání, neboť k takto namítaným vadám řízení dovolací soud přihlíží podle § 242 odst. 3 o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání již jinak (ve smyslu § 237 o. s. ř.) přípustné, což ovšem není případ nyní projednávané věci. 30. Jelikož je Nejvyšší soud rozsahem i vymezením dovolání podle § 242 odst. 3, věta prvá o. s. ř. striktně vázán, a jeho přezkum tedy nemůže překračovat meze vytyčené uplatněnou argumentací dovolatelky, pak žalobkyni se v dané věci podaným dovoláním nepodařilo zpochybnit správnost právního posouzení jí předestřených otázek ze strany odvolacího soudu, z výše uvedených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 243c odst. 1 o.s.ř. jako nepřípustné odmítl. 31. Nákladový výrok není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. 4. 2025
JUDr. David Vláčil předseda senátu