USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a Mgr. Michaela Nipperta v právní
věci žalobce V. L., nar. XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Milanem Zábržem,
advokátem se sídlem v Brně, Veveří 57, proti žalované České republice –
Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o
zaplacení částky 100 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 2 pod sp. zn. 42 C 226/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 21. 1. 2020, č. j. 12 Co 306/2019-399, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se žalobou podanou k soudu I. stupně dne 8. 6. 2009 domáhal proti
žalované náhrady majetkové a nemajetkové újmy, která měla být žalobci způsobena
v důsledku vydání nezákonného rozhodnutí a nesprávného úředního postupu v
souvislosti s trestním řízením vedeným u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn.
2 T 99/2006. Žalobce se domáhal vůči žalované náhrady majetkové újmy v celkové
výši 35 364 343,70 Kč, která mu měla být způsobena v důsledku nezákonného
trestního stíhání, přičemž tento nárok již byl pravomocně v plném rozsahu
zamítnut. Žalobce se dále domáhal vůči žalované náhrady nemajetkové újmy ve
výši 100 000 000 Kč, představující psychickou a fyzickou újmu z titulu úmrtí
manželky žalobce, která spáchala sebevraždu v době projednávání trestní kauzy,
a újmu na zdraví žalobce, neboť mu trestní stíhání způsobilo výrazné zhoršení
zdravotního stavu, a újmu na dobré pověsti žalobce, neboť trestní stíhání
žalobce bylo známo celé odborné veřejnosti.
Soud I. stupně rozhodl o žalobě co do nároku žalobce na náhradu jím tvrzené
nemajetkové újmy rozsudkem ze dne 1. 10. 2018, č. j. 42 C 226/2009-329, tak, že
uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 130 000 Kč s příslušenstvím
(výrok I.), žaloba o zaplacení další částky 99 870 000 Kč s příslušenstvím byla
zamítnuta (výrok II.) a dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok
III.). Městský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví označeným rozhodnutím
potvrdil rozsudek soudu I. stupně ve výrocích o věci samé I. a II. (výrok I.),
ve výroku o nákladech řízení III. změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů před soudy všech tří stupňů (výrok II.) a dále bylo
rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.). Odvolací soud vyšel z následujících skutkových zjištění soudu I. stupně. Úkony
trestního řízení byly vůči žalobci zahájeny dne 3. 11. 2004. Dne 30. 6. 2005
bylo vydáno usnesení o zahájení trestního stíhání žalobce pro trestný čin
nedovoleného ozbrojování dle § 185 odst. 2 písm. b) tr. zákona, kterého se měl
žalobce dopustit tím, že předal osobě, která nebyla držitelem příslušného
povolení k držení a nošení zbraní a střeliva ve smyslu zák. č. 119/2002 Sb., 14
000 ks střeliva typu Luger Snail ze účelem volného prodeje osobám v kriminálním
prostředí. Předmětné trestní řízení, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 2 T 99/2006, neskončilo pravomocným odsouzením žalobce, ale postoupením
trestní věci Městskému úřadu ve Znojmě, odboru správnímu, neboť se nejednalo o
trestný čin. Městský Úřad ve Znojmě rozhodl usnesením ze dne 16. 10. 2007 o
odložení přestupku žalobce, neboť odpovědnost za přestupek zanikla. Mezi účastníky nebylo sporu o existenci odpovědnostního titulu v podobě
nezákonného rozhodnutí ve smyslu § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o
odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo
nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992
Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), kterým je usnesení o zahájení
trestního stíhání žalobce ze dne 30. 6. 2005; spornou otázkou zůstalo, zda
žalobci v příčinné souvislosti s vydáním nezákonného rozhodnutí vznikla tvrzená
nemajetková újma. Odvolací soud, poté co přihlédl k závěrům Ústavního soudu dle
nálezu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 3391/15, a shledal, že námitka
promlčení ve vztahu k nároku na náhradu nemajetkové újmy vznesená žalovanou je
v rozporu s dobrými mravy, dospěl po právní stránce k závěru shodnému se soudem
I. stupně, že nemajetková újma v podobě zhoršeného zdravotního stavu žalobce a
úmrtí manželky žalobce není v příčinné souvislosti s vydáním předmětného
nezákonného rozhodnutí. Za základní datum je dle odvolacího soudu nutno
považovat den, kdy bylo vydáno předmětné nezákonné rozhodnutí, tj. v
posuzovaném případě 30. 6. 2005. K úmrtí manželky žalobce však došlo před tímto
datem, když dne 26. 6. 2005 spáchala sebevraždu, proto příčinná souvislost mezi
vydáním předmětného nezákonného rozhodnutí a vznikem tvrzené nemajetkové újmy
není dána. Stejně tak shledal odvolací soud správným závěr soudu I. stupně, že
příčinná souvislost není dána ani mezi vydáním nezákonného rozhodnutí a vznikem
nemajetkové újmy žalobce spočívající v jeho zhoršeném zdravotním stavu, neboť
zdravotní problémy žalobce vznikly již před datem vydání nezákonného
rozhodnutí, když žalobce byl přijat v Nemocnici ve Znojmě již dne 29. 4.
2005
pro rozsáhlý zánět plic. Odvolací soud poté potvrdil závěr soudu I. stupně, že
žalobci v příčinné souvislosti s vydáním nezákonného rozhodnutí vznikla
nemajetková újma spočívající v zásahu do dobré pověsti žalobce a při stanovení
přiměřené výše zadostiučinění za nemajetkovou újmu odpovídající obdobnému
případu přihlédl i k tragické události, a to úmrtí manželky žalobce, která
nepochybně vedla ke zhoršenému vnímání okolností spojených s následným vedením
trestního stíhání, a potvrdil výši přiměřeného zadostiučinění v částce 130 000
Kč jako dostatečnou. Rozsudek odvolacího soudu do výroku I. co do potvrzení výroku II. soudu I. stupně, kterým soud I. stupně žalobu v části o zaplacení částky 99 870 000 Kč s
příslušenstvím zamítl, a do souvisejícího výroku II. o náhradě nákladů řízení
napadl žalobce dovoláním. Jako dovolací důvod dovolatel uvádí nesprávné právní
posouzení věci.
Dovolatel spatřuje přípustnost dovolání v tom, že dovoláním napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu,
konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2006, sp. zn. 22 Cdo
2205/2005, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2019, sp. zn. 21 Cdo
3928/2018, ze kterých vyplývá, že závaznost rozhodnutí se netýká jen výroku
rozhodnutí, ale též jeho odůvodnění v části obsahující tzv. nosné důvody
rozhodnutí, tj. ratio decidendi. Dovolatel namítá, že odvolací soud
nereflektoval závazný závěr obsažený v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 11
2017, sp. zn. I. ÚS 3391/15, vydaný ve věci dovolatele, dle kterého „celková
délka trestního stíhání stěžovatele, do níž je však nutno započítat i přípravné
řízení, kdy byl stěžovatel v postavení podezřelého a byl podrobován různým
úkonům trestního řízení, pro jednání, jež nakonec nebylo shledáno ani trestným
činem, ani přestupkem, trvalo několik let a po celou tuto dobu byl vystaven
všem negativním důsledkům, jež trestní stíhání a jeho pokračování v
přestupkovém řízení v jeho soukromém, profesním i podnikatelském životě
způsobilo“. Dovolatel namítá, že odvolací soud nerespektoval uvedený závěr
Ústavního soudu, když shledal neexistenci příčinné souvislosti mezi vydáním
nezákonného rozhodnutí a úmrtím manželky dovolatele a vznikem zdravotních
potíží dovolatele, neboť k oběma událostem došlo již před datem vydání
nezákonného rozhodnutí (usnesení o zahájení trestního stíhání). Dle názoru
dovolatele měl odvolací soud při reflektování uvedeného závěru Ústavního soudu
dospět k závěru o existenci příčinné souvislosti mezi uvedenými komponenty,
když trestní stíhání zahrnuje i fázi před jeho zahájením.
Dovolatel dále brojí proti výroku o náhradě nákladů řízení.
Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud usnesení v celém jeho rozsahu zrušil,
stejně tak jako jemu předcházející rozsudek soudu I. stupně a věc vrátil soudu
I. stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl.
II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen "o. s. ř.".
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §
241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
Nejvyšší soud shledal dovolání nepřípustným a postupoval dle ustanovení § 241b
odst. 3 a § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř., neboť nejsou splněny podmínky
přípustnosti dovolání formulované v ustanovení § 237 o. s. ř.
Dovolací soud dospěl k závěru, že uvedená námitka dovolatele přípustnost
dovolání dle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť se odvolací soud od dovolatelem
uvedené ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v dovoláním napadeném
rozhodnutí neodchýlil.
Dovolatelem předestřený obecný závěr, že odpovědnost státu za újmu způsobenou
vydáním nezákonného rozhodnutí v podobě usnesení o zahájení trestního stíhání
se vztahuje i na fázi před zahájením trestního stíhání, z čehož dovolatel
dovozuje příčinnou souvislost mezi vydáním usnesení o zahájení trestního
stíhání a nemajetkovou újmou mu vzniklou před vydáním usnesení o zahájení
trestního stíhání, z dovolatelem uvedeného nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 11
2017, sp. zn. I. ÚS 3391/15, nikterak nevyplývá. Dovolatelem citovaný výňatek
odůvodnění předmětného nálezu Ústavního soudu se vztahuje k posouzení celkové
délky trestního řízení, ze kterého však nelze bez dalšího dovodit jakýkoli
závazný závěr o existenci příčinné souvislosti mezi dovolatelem uvedenými
komponenty odpovědnostního vztahu. Dovolatel konstruuje své odlišné posouzení
věci na jiném skutkovém zjištění, než odvolací soud, a jeho námitka proto
přípustnost dovolání nemůže založit, neboť jde ve skutečnosti o námitku proti
skutkovým zjištěním odvolacího soudu, nikoli proti jím učiněnému právnímu
posouzení.
Dovolání dle § 237 o. s. ř. není proti rozhodnutím v části týkající se výroku o
nákladech řízení přípustné [srov. § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
Jelikož dovolací soud neshledal dovolání přípustným, nezabýval se vadami řízení
(srov. § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Dovolací soud z výše uvedených důvodů dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
jako nepřípustné odmítl.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. 2. 2021
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu