30 Cdo 2366/2016
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Pavlem Vrchou,
JUDr. Pavlem Pavlíkem a Mgr. Vítem Bičákem v právní věci žalobců a) Ing. H. M.,
a b) P. P., obou zastoupených JUDr. Martinem Řezáčem, advokátem se sídlem v
Praze 7, Nad Štolou 18, proti žalovaným 1) A. H., a 2) Ing. M. K., oběma
zastoupeným Mgr. Ing. Ondřejem Chalupou, advokátem se sídlem v Praze 2,
Mánesova 1374/53, o určení neexistence zástavního práva a o nahrazení projevu
vůle k uzavření kupní smlouvy, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn.
7 C 171/2014, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne
2. února 2016, č. j. 31 Co 292/2015-218, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 2. února 2016, č. j. 31 Co
292/2015-218, jakož i rozsudek Okresního soudu v Rakovníku ze dne 25. května
2015, č. j. 7 C 171/2014-124, ve znění opravného usnesení téhož okresního soudu
ze dne 20. října 2015, č. j. 7 C 171/2014-204, se zrušují a věc se vrací
Okresnímu soudu v Rakovníku k dalšímu řízení.
Okresní soud v Rakovníku (dále již „soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 25. května 2015, č. j. 7 C 171/2014-124, ve znění opravného usnesení ze dne 20. října 2015, č. j. 7 C 171/2014-204, určil, že na spoluvlastnických podílech
žalovaného 1) vymezených ve výroku I. rozsudku (dále již „předmětné
nemovitosti“), neexistuje zástavní právo na základě zástavní smlouvy uzavřené
mezi žalovanými 1) a 2) dne 16. června 2014 (dále již „zástavní smlouva“) na
zajištění půjčky ve výši 800.000 Kč (výrok I.). Dále zamítl žalobu, aby
žalovaný 1), jako prodávající, byl povinen uzavřít s žalobci kupní smlouvu, na
základě které by převedl předmětné nemovitosti na žalobce 1) a 2), jako na
kupující (výrok II.). Soud prvního stupně dále rozhodl, že žádný z účastníků
nemá právo na náhradu nákladů řízení. K odvolání účastníků řízení Krajský soud v Praze (dále již „odvolací soud“)
rozsudkem ze dne 2. února 2016, č. j. 31 Co 292/2015-218, rozsudek soudu
prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že zamítl žalobu na určení, že na
spoluvlastnických podílech žalovaného 1) na předmětných nemovitostech
neexistuje zástavní právo na základě zástavní smlouvy, a dále rozsudek soudu
prvního stupně v zamítavém věcném výroku II. potvrdil a rozhodl o nákladech
řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud se přiklonil ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně. I
odvolací soud měl za prokázané, že k datu 10. března 2014 byli žalobci a) a b)
společně se svědkyní E. Š., podílovými spoluvlastníky předmětných nemovitostí. Jako další spoluvlastník k nemovitým věcem je veden i P. P. Dne 10. března 2014
uzavřeli E. Š. jako prodávající a žalovaný 1) jako kupující dvě kupní smlouvy
(dále již „kupní smlouvy“), na jejichž základě nabyl žalovaný 1)
spoluvlastnický podíl ve výši 1/6 a ve výši 1/2 k předmětným nemovitostem. V
obou smlouvách, podle nichž bylo spoluvlastnické právo žalovaného 1) vloženo do
katastru nemovitostí, prodávající E. Š. prohlásila, že ostatní spoluvlastníky,
tj. žalobkyni a) a žalobce b), informovala o záměru prodeje spoluvlastnického
podílu a tito s prodejem souhlasí, protože nemají zájem spoluvlastnický podíl
E. Š. nabýt. Dne 16. června 2014 uzavřeli žalovaná 2) jako zástavní věřitel a
žalovaný 1) jako zástavní dlužník, smlouvu o zřízení zástavního práva k
předmětným nemovitostem. Zástavním právem měla být zajištěna pohledávka
zástavního věřitele vzniklá ze smlouvy o zápůjčce, která byla mezi zástavním
věřitelem a dlužníkem uzavřena dne 31. března 2014. Na základě smlouvy o
zápůjčce půjčila žalovaná 2) žalovanému 1) částku 800.000 Kč. Dne 24. března
2015 žalovaný 1) písemně odstoupil od obou kupních smluv. Odstoupení odůvodnil
tím, že prodávající E. Š. porušila podstatným způsobem obě kupní smlouvy, neboť
jej nepravdivě informovala o tom, že spoluvlastníci podílů na předmětných
nemovitostech nemají zájem o koupi prodávaného spoluvlastnického podílu, a že s
prodejem souhlasí. Do dispozice E. Š. se odstoupení od kupních smluv dostalo
dne 24. března 2015 a tato s odstoupením souhlasila. Dne 26. března 2015
uzavřeli žalobci a) a b) jako oprávnění a E. Š.
jako povinný spoluvlastník dvě
smlouvy o zřízení předkupního práva s věcně právními účinky. Dne 22. dubna 2015
pak učinili pro katastr nemovitostí žalovaný 1) a E. Š. souhlasné prohlášení o
odstoupení od smlouvy. Ve vztahu k vznesenému požadavku žalobců, aby soud rozhodl, že žalovaný 1),
jako prodávající, je povinen uzavřít s žalobci kupní smlouvu, na základě které
by převedl předmětné nemovitosti na žalobce 1) a 2) (jako kupující), se
odvolací soud ztotožnil s právním posouzením soudu prvního stupně, když uvedl,
že „lze přisvědčit soudu prvního stupně formulovaném tak, že vůči žalovanému 1)
nemůže být důvodně uplatněn nárok na nahrazení projevu vůle k uzavření kupní
smlouvy (z titulu porušení zákonného předkupního práva), neboť platným
odstoupením tohoto žalovaného od dvou kupních smluv uzavřených dne 10. 3. 2014
pozbývají od samého počátku tyto smlouvy obligačních i věcně-právních účinků
inter partes, nikoliv tedy ve vztahu ke třetím osobám, pokud dále tyto osoby
nabyly práv v dobré víře…“ Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně v
zamítavém věcném výroku II. potvrdil. Ve vztahu k určení, že předmětné nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem,
pak odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně určovací žalobu (její
důvodnost) posoudil z věcných hledisek, aniž by se zabýval nezbytnou přednostní
podmínkou důvodnosti určovací žaloby, tj. zda má žalující účastník na
navrhovaném určení naléhavý právní zájem. Odvolací soud dospěl k závěru, že
„zásadním vodítkem pro posouzení, zda žalobci mají v projednávané věci naléhavý
právní zájem na navrhovaném určení, však, dle názoru odvolacího soudu, je
výsledek řízení o žalobci spojeném nároku na nahrazení projevu vůle uzavřít
kupní smlouvu, na což v žalobě žalobci upozornili. Byla-li žaloba na nahrazení
projevu vůle k uzavření kupní smlouvy v důsledku porušení zákonného předkupního
práva žalobců soudem prvního stupně zamítnuta, a odvolací soud tento závěr
prvostupňového soudu posoudil jako věcně správný, pak se soudní rozhodnutí o
žalobě s navrhovaným určením nemůže v poměrech žalobců nijak příznivě projevit,
neboť zástavním právem zatížené spoluvlastnické podíly náleží spoluvlastníkovi,
jenž nemá ve vztahu k žalobcům povinnost související s realizací předkupního
práva. Jinými slovy řečeno, určovací žaloba byla předčasná, neboť žalobci s
jejím podáním nevyčkali do doby, než bude vydáno pro žalobce potenciálně
příznivé pravomocné soudní rozhodnutí, kterým by byl nahrazen projev povinného
spoluvlastníka uzavřít s žalobci kupní smlouvu o převodu spoluvlastnických
podílů na předmětných nemovitostech.“
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci (dále též „dovolatelé“)
prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání. Přípustnost dovolání ve smyslu
§ 237 o. s. ř. shledávají v tom, že „dosud nebyla v judikatuře dovolacího soudu
řešena otázka vztahu ustanovení občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., v posledním
platném znění, k ustanovením nového občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. ohledně
zákonného předkupního práva a možnosti a platnosti odstoupení od kupní smlouvy
uzavřené v průběhu roku 2014, tedy za existence tohoto práva, při jeho
porušení“. Dovolatelé, shrnuvše účel odložení účinnosti „nové“ úpravy právního institutu
předkupního práva v zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též „o. z.“) o
jeden rok od účinnosti samotného zák. č. 89/2012 Sb., dovozují, že porušení
předkupního práva „v době ‚dokončení´ jeho ochrany přechodným ustanovením“ zák. č. 89/2012 Sb., by mělo být posuzováno opačně, než jak bylo posouzeno soudem
prvního stupně a odvolacím soudem, a to zejména ve vztahu k „jednání, jímž
porušitelé předkupního práva omezili, resp. zbavili ostatní spoluvlastníky
jejich ochrany – tedy právní jednání spočívající v odstoupení od kupní smlouvy,
kdy je vedeno soudní řízení, jehož účelem je náprava porušeného stavu – by tedy
mělo být prakticky vždy posouzeno jako jednání obcházející zákon a porušující
dobré mravy.“
Dovolatelé pak navrhují, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší
soud“ nebo „dovolací soud“) zrušil dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího
soudu v obou výrocích, tj. ve výroku o nahrazení projevu vůle a ve výroku o
neexistenci zástavního práva a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaní se k dovolání nevyjádřili. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání
žalobců – jak bude rozvedeno níže – je přípustné a je i důvodné. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 21. září 2016, sp. zn. 30 Cdo 789/2016 (který
je veřejnosti přístupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu
http://nsoud.cz, a na nějž v podrobnostech dovolací soud pro stručnost
odkazuje) vyložil a odůvodnil právní názor, že došlo-li v průběhu jednoroční
doby stanovené v § 3062 o. z. k porušení zákonného předkupního práva
spoluvlastníka podle § 140 obč. zák. a uplatnil-li u soudu dotčený
spoluvlastník po právu příslušný nárok jemu plynoucí z dosavadní hmotněprávní
úpravy, je nezbytné, aby soud o tomto nároku rozhodoval podle zákona č. 40/1964
Sb., občanský zákoník, v rozhodném znění; to neplatí, jestliže se dotčený
spoluvlastník po 1. 1. 2015 domáhá určení spoluvlastnického práva k nemovitosti
původního spoluvlastníka, neboť vzhledem k zániku zákonného předkupního
spoluvlastnického práva k 1. 1. 2015 nemá na podání takové žaloby již naléhavý
právní zájem podle § 80 o. s. ř. Z odůvodnění tohoto rozsudku se současně
podává právní názor dovolacího soudu, že v popsaných (časových a věcných)
poměrech svědčí dotčenému spoluvlastníkovi právo domáhat se uspokojení
předmětného nároku postupem ve smyslu § 603 odst. 3 obč. zák. V posuzované věci oba soudy (při právním posouzení věci) zcela odhlédly od
zásadně významné okolnosti, tj.
že předmětnému odstoupení od převodních smluv
ze strany žalovaného 1) předcházelo podání žaloby v této věci, kterou žalobci
mj. uplatnili svůj nárok plynoucí z porušení předkupního práva, kdy postupem ve
smyslu § 603 odst. 3 obč. zák. se domáhají prohlášení projevu vůle žalovaného
1) s uzavřením předmětné kupní smlouvy. Po uplatnění tohoto právního nároku,
byly-li k němu splněny všechny hmotněprávní předpoklady, již nebylo možné
účinně odstoupit od uvedených převodních smluv, neboť tomu bránila v mezidobí
(nově) nastanuvší hmotněprávní situace (vzniklá tím, že žalobci coby dotčení
podíloví spoluvlastníci uplatnili popsaný předmětný nárok). Z vyloženého je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu, ale i soudu prvního
stupně v řešení právní otázky právního důsledku při uplatnění nároku dovolatelů
na uzavření předmětné smlouvy v souvislosti s porušením jejich zákonného
předkupního práva nemůže obstát. Vzhledem k věcné závislosti žaloby o určení
neexistence zástavního práva na posouzení důsledků plynoucích z porušení
zákonného předkupního práva dovolatelů je pak potřeba znovu posoudit relevanci
této deklaratorní žaloby. Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, neboť v daném případě nejsou splněny podmínky k tomu, aby sám dovolací
soud změnil dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu. Je tomu tak jednak z
toho důvodu, že dovolací soud je vázán dovolacím rozsahem (z hlediska posouzení
odvolacím soudem řešené právní otázky shora), a dále i s přihlédnutím k tomu,
že – jak je zřejmé z veřejně dostupné katastrální databáze – podle stavu zápisů
v katastru nemovitostí je spoluvlastnicí (v rozsahu id. 1/6 vzhledem k celku)
předmětných nemovitostí M. H., bytem shodně s žalovaným 1). Jestliže pak
odvolací soud (jak se podává z odůvodnění jeho rozsudku) reflektoval při
rozhodování mj. i podání dovolatelů na č. l. 94-95, v němž dovolatelé
rozebírají posledně zmíněný majetkový převod ve prospěch manželky žalovaného
1), měl procesním způsobem vést dovolatele (což však neučinil) k zajištění
souladu mezi žalobními tvrzeními, tvrzením o novém majetkovém převodu a
žalobním petitem, neboť v těchto tvrzeních dovolatelů je zjevný nesoulad a
jimi tvrzená žalobní situace (avšak bez odpovídající reflexe ve vztahu ke
katastru nemovitostí) vychází ze závěru, že žalovaný 1) je stále
spoluvlastníkem předmětných nemovitostí a je tudíž stále adresátem dovolateli
uplatněného nároku plynoucího z porušení zákonného předkupního práva původní
spoluvlastnicí E. Š. Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také
i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a
věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.