30 Cdo 2368/2019-285
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobkyně Solarpark Kameničná, s.r.o., identifikační číslo osoby 28796683, se sídlem v Kameničné 53, zastoupené Mgr. Bc. Pavlem Vincíkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Ovocný trh 8, proti žalované České republice – Ministerstvu životního prostředí, se sídlem v Praze 10, Vršovická 65, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, o zaplacení částky 3 872 200 Kč s příslušenstvím, projednávané u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 17 C 60/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2018, č. j. 54 Co 346/2018-355,
Řízení o dovolání se přerušuje do doby rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie o předběžné otázce položené mu usnesením Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2020, č. j. 30 Cdo 880/2019-212.
Žalobkyně je provozovatelem solární elektrárny Kameničná. Po České republice jako žalované se v řízení domáhá zaplacení částky z titulu odpovědnosti členského státu za škodu způsobenou jí řádným neprovedením Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2012/19/EU ze dne 4. 7. 2012, o odpadních elektrických zařízeních (dále jen „Směrnice 2012“), jejíž implementační lhůta uplynula dne 14. 2. 2014 (srov. její čl. 24). V projednávané věci je pro výsledek řízení o dovolání – mimo jiné – určující, zda Česká republika provedla náležitou transpozici Směrnice 2012 do svého právního řádu, konkrétně do zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů (dále jen „zákon o odpadech“), který byl ještě před přijetím Směrnice 2012 novelizován zákonem č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie, jímž bylo s účinností od 1.
1. 2013 do zákona o odpadech vloženo nové ustanovení § 37p, zavádějící mechanismus financování nakládání s odpadem z fotovoltaických panelů. Dovolací přezkum se tak bude vztahovat k prověření správnosti závěru odvolacího soudu vážícího se k čl. 13 Směrnice 2012, tedy zda tam označeným výrobcům uložená povinnost financovat náklady na sběr, zpracování, využití a k životnímu prostředí šetrné odstraňování odpadu („nakládání s odpadem“) dopadá na fotovoltaické panely uvedené na trh již po 13. 8. 2005, nebo vzhledem k novému podřazení fotovoltaických panelů do věcné působnosti Směrnice 2012, oproti do té doby účinné směrnici Evropského parlamentu a Rady č. 2002/96/ES ze dne 27.
1. 2003, o odpadních elektrických a elektronických zařízeních (dále jen „původní Směrnice 2002“), až na ty, jež byly uvedeny na trh po 14. 2. 2014 (tedy po uplynutí implementační lhůty). Nejvyšší soud se nejprve v poměrech právě projednávané věci zabýval tím, zda je namístě položit předběžnou otázku SDEU. Podle § 109 odst. 1 písm. d) o. s. ř. platí, že soud řízení přeruší, jestliže rozhodl, že požádá Soudní dvůr Evropských společenství o rozhodnutí o předběžné otázce. Podle § 109 odst. 2 písm. c) o.
s. ř. pokud soud neučiní jiná vhodná opatření, může řízení přerušit, jestliže probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu, nebo jestliže soud dal k takovému řízení podnět. Nejvyšší soud svým pravomocným usnesením ze dne 12. 3. 2020, č. j. 30 Cdo 880/2019-212, přijatým ve skutkově obdobné věci, již tamní řízení podle § 109 odst. 1 písm. d) o. s. ř. přerušil a současně předložil SDEU dvě předběžné otázky, a sice zda „musí být čl. 13 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2012/19/EU ze dne 4.
7. 2012, o odpadních elektrických a elektronických zařízeních (OEEZ), vykládán tak, že brání členskému státu uložit povinnost financovat náklady na sběr, zpracování, využití a k životnímu prostředí šetrné odstraňování OEEZ pocházejících z fotovoltaických panelů uvedených na trh před 1. 1. 2013, jejich uživatelům, a nikoli výrobcům?
V případě, že bude první předložená otázka zodpovězena kladně, položil Nejvyšší soud navazující (druhou) otázku, zda „má pro posuzování podmínek odpovědnosti členského státu za škodu způsobenou jednotlivci porušením unijního práva vliv skutečnost, o jakou jde v původním řízení, že členský stát sám upravil způsob financování odpadu z fotovoltaických panelů ještě před přijetím směrnice, která fotovoltaické panely nově zahrnula do rozsahu unijní úpravy a povinnost financovat náklady uložila výrobcům, a to i ve vztahu k těm panelům, které byly uvedeny na trh před uplynutím její implementační lhůty (a samotným přijetím úpravy na unijní úrovni)? Za shora popsané procesní situace, kdy Nejvyšší soud již v jiném řízení odpovídající předběžnou otázku SDEU dříve položil, není již možné postupovat podle § 109 odst. 1 písm. d) o.
s. ř. a danou otázku předkládat SDEU znovu, nicméně současně platí, že z podnětu Nejvyššího soudu probíhá před SDEU řízení, v němž je řešena (předběžná) otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu o podaném dovolání. Z toho důvodu Nejvyšší soud přikročil k fakultativnímu přerušení dovolacího řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) ve spojení s § 243b o. s. ř.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 5. 2020
JUDr. František Ištvánek předseda senátu
37p Zákona o odpadech po uplynutí transpoziční doby směrnice, protože směrnice neukládá členským státům povinnost měnit nebo rušit povinnosti vzniklé před jejím přijetím; d) zda žalovaná mohla v zákoně o odpadech stanovit odlišně od směrnice rozhodný den a stanovit, že recyklační poplatek má hradit provozovatel solární elektrárny namísto výrobce solárních panelů (jak stanoví čl. 13 směrnice); e) zda nebyly splněny předpoklady vzniku odpovědnosti Žalovaného za škodu. Dále přípustnost dovolání spatřovala v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované např. rozhodnutím ze dne 31.
1. 2019, sp. zn. 29 Cdo 293/2017, a to při řešení otázky zda výklad zákona o odpadech (§ 37p) provedený odvolacím soudem, je v souladu se zásadou, že soudy členského státu se musejí zdržet v co největším možném rozsahu výkladu vnitrostátního práva, který by mohl vážně ohrozit dosažení cíle sledovaného směrnicí (viz také např. rozsudek Adeneler a další., bod 123 a rozsudek VTB-VAB, bod 39, Pfeffer a další, C-397/01 až C403/01, bod 113).
Jako dovolací důvod dovolatelka uvedla nesprávné právní posouzení věci. Namítá, že čl. 13 směrnice zavazoval členské státy přijmout takovou národní úpravu, která uloží výrobcům E-zařízení, spadajících pod směrnici, povinnost financovat náklady spojené s recyklací odpadních elektrických a elektronických zařízeních (OEEZ), spadajících pod Směrnici (tj. včetně solárních panelů), pocházejících od uživatelů jiných, než jsou domácnosti, uvedených na trh po 13. 8. 2005. Pouze ve vztahu k historickému odpadu (tj. OEEZ uvedených na trh do 13.
8. 2005, včetně) směrnice připouští možnost financování nákladů, spojených s nakládáním s OEEZ také jejich uživateli, ovšem jinými než domácnostmi. Pokud směrnice požaduje, aby financování nákladů recyklace OEEZ, uvedených na trh po rozhodném dni, nesly výrobci E-zařízení, stanovuje jim směrnice povinnost do budoucna, jelikož povinnost financování se aktivuje až tehdy, kdy se solární panel změní v odpad z panelu. Platnost právních skutečností, vznik právních vztahů a jejich právní následky, k nimž došlo před účinností nové úpravy, se posoudí podle práva dřívějšího.
Pokud však trvá dříve vzniklý právní vztah i nadále, posoudí se ode dne účinnosti nového předpisu podle tohoto nového předpisu i právní následky dotčeného právního vztahu, vzniklé po účinnosti nového zákona. Nejpozději 14. 2. 2014 měl být mechanismus financování recyklace ve vztahu k Odpadu z panelů i v České republice zcela změněn, a to tak, aby nejpozději do dne 14. 2. 2014 povinnost k financování po tomto datu vzniklého odpadu z panelů, uvedených na trh po 13. 8. 2005, byla v souladu se směrnicí přenesena na výrobce solárních panelů.
Dále dovolatelka namítá s odkazem na preambuli směrnice, že § 37p zákona o odpadech je v rozporu se smyslem a cílem směrnice. Ohledně stanovení rozhodného dne pro určení historického odpadu odkazuje na gramaticko-sémantický výklad směrnice. Dovolatelka tak má za to, že byly naplněny podmínky vzniku odpovědnosti za škodu.
Závěrem dovolatelka navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že žalované uloží povinnost zaplatit žalobkyni 3 872 200 Kč s příslušenstvím a povinnost nahradit žalobkyni náhradu nákladů řízení. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“ Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o.
s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud předesílá, že usnesením ze dne 19. 5. 2020, č. j. 30 Cdo 2368/2019-285, dovolací řízení přerušil, a to podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., jelikož ve skutkově obdobném řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 46 C 259/2017 projednávaném ve fázi dovolacího řízení před Nejvyšším soudem pod sp. zn. 30 Cdo 880/2019 předložil podle čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie SDEU tuto předběžnou otázku: 1) Musí být čl. 13 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2012/19/EU ze dne 4.
7. 2012, o odpadních elektrických a elektronických zařízeních (OEEZ), vykládán tak, že brání členskému státu uložit povinnost financovat náklady na sběr, zpracování, využití a k životnímu prostředí šetrné odstraňování OEEZ pocházejících z fotovoltaických panelů uvedených na trh před 1. 1. 2013 jejich uživatelům, a nikoli výrobcům? 2) V případě, že bude první předložená otázka zodpovězena kladně, má pro posuzování podmínek odpovědnosti členského státu za škodu způsobenou jednotlivci porušením unijního práva vliv skutečnost, o jakou jde v původním řízení, že členský stát sám upravil způsob financování odpadu z fotovoltaických panelů ještě před přijetím směrnice, která fotovoltaické panely nově zahrnula do rozsahu unijní úpravy a povinnost financovat náklady uložila výrobcům, a to i ve vztahu k těm panelům, které byly uvedeny na trh před uplynutím její implementační lhůty (a samotným přijetím úpravy na unijní úrovni)? O předložené předběžné otázce bylo rozhodnuto rozsudkem velkého senátu Soudního dvora Evropské unie ze dne 25.
1. 2022, C-181/20. V návaznosti na toto rozhodnutí rozhodl Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 8. 3. 2022, č. j. 30 Cdo 880/2019-420, pročež ve smyslu § 111 odst. 2 věty druhé o. s. ř. odpadla překážka v tomto řízení, pro kterou bylo dovolací řízení přerušeno.
Nejvyšší soud proto v první řadě rozhodl o pokračování v dovolacím řízení. V rozsudku ze dne 8. 3. 2022, č. j. 30 Cdo 880/2019-420, Nejvyšší soud jednak shrnul nosné důvody uvedeného rozhodnutí SDEU, jednak dospěl k následujícím právním závěrům relevantním též pro nyní posuzovanou věc. Principy, jimiž se řídí odpovědnost každého členského státu Evropské unie za újmu způsobenou jednotlivci porušením unijního práva, se Nejvyšší soud ve své judikatuře již vícekrát podrobně zabýval. Poukázat lze v této souvislosti např. na rozsudek ze dne 20.
8. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2927/2010, ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5027/2014, ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1945/2016, a ze dne 28. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4231/2016, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 29. 10. 2019, sp. zn. II. ÚS 2849/18, nebo na usnesení ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 486/2018, a ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 599/2012, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 18. 4. 2013, sp. zn. II.
ÚS 191/13. V této judikatuře Nejvyšší soud konstatoval, že standardy tohoto odpovědnostního systému byly judikovány v rozhodnutích Evropského soudního dvora (dnes Soudního dvora Evropské unie), přičemž konkrétně vyplývají z rozsudku ze dne 19. 11. 1991, ve spojených věcech C-6/90 a C-9/90, Francovich a Bonifaci proti Italské republice, dále z rozsudku ze dne 5. 3. 1996, ve spojených věcech C-46/93 a C-48/93, Brasserie du p?cheur SA proti Spolkové republice Německo a Factortame Ltd a další proti Spojenému království Velké Británie a Severního Irska, a z rozsudku ze dne 30.
9. 2003, ve věci C-224/01, Gerhard Köbler proti Rakouské republice, a jsou konstruovány následovně: a) právo na náhradu škody jednotlivci vzniká za situace, dopustí-li se členský stát porušení takové normy unijního práva, která ve prospěch tohoto jednotlivce zakládá dostatečně určitelné subjektivní právo nebo chrání jeho právní zájem; b) porušení musí být dostatečně závažné a c) mezi porušením povinnosti ze strany členského státu a škodou způsobenou poškozenému musí existovat příčinná souvislost.
Všechny tyto tři podmínky musí být splněny kumulativně a platí pro jakýkoli způsob porušení unijního práva, jsou tedy nutné a zároveň postačující pro to, aby jednotlivcům vzniklo právo na náhradu škody. Pokud jsou uvedené podmínky splněny, stát musí poskytnout náhradu za způsobenou škodu v souladu s vnitrostátními právními předpisy upravujícími odpovědnost, přičemž podmínky náhrady škody stanovené vnitrostátními právními předpisy nesmí být méně příznivé než podmínky platné pro podobné nároky vzniklé na základě vnitrostátního práva a nesmí v praxi znemožňovat nebo nadměrně ztěžovat získání náhrady škody.
V prvním ze zmíněných rozhodnutí vydaném ve spojených věcech C-6/90 a C-9/90 přitom Soudní dvůr uvedl, že „možnost náhrady škody k tíži členského státu je nezbytná zvláště tehdy, kdy … je plný účinek norem Společenství podmíněn činností ze strany státu, a kdy v důsledku toho jednotlivci v případě jeho nečinnosti nemohou uplatnit u vnitrostátních soudů práva, jež jim přiznává právo Společenství.“ Případy odpovědnosti státu za porušení norem komunitárního (unijního) práva jsou sice postaveny na jiném skutkovém i právním základě než případy vzniku odpovědnosti státu za majetkovou újmu jednotlivce podle zákona č. 82/1998 Sb. a odpovědnost státu za porušení komunitárního (unijního) práva tak není totožná s odpovědností státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem ve smyslu zmíněného zákona (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.
6. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3598/2014, publikovaný pod č. 111/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), jak ale konstatoval Ústavní soud v nálezu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. IV. ÚS 1521/10, ani toto oddělení systémů odpovědnosti za škodu nesmí být překážkou plnění závazků, jež České republice z členství v EU vyplývají. Je totiž „nezpochybnitelné, že členský stát nese odpovědnost za škodu způsobenou porušením evropského práva, [byť] tuto problematiku právní řád České republiky výslovně neupravuje“.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti je tedy v prvé řadě třeba posoudit, zda žalovaná porušila svou povinnost plynoucí z čl. 24 odst. 1 směrnice 2012/19, podle kterého členské státy uvedou v účinnost právní a správní předpisy nezbytné pro dosažení souladu s touto směrnicí do 14. 2. 2014, a to ve vztahu k povinnosti upravené v jejím čl. 13 odst. 1 (v souladu s nímž členské státy zajistí, aby výrobci financovali náklady na sběr, zpracování, využití a k životnímu prostředí šetrné odstraňování OEEZ od uživatelů jiných, než jsou domácnosti, pocházejících z výrobků uvedených na trh po 13.
8. 2005). Novelou zákona o odpadech provedenou zákonem č. 165/2012 Sb., jenž byl vyhlášen ve Sbírce zákonů dne 30. 5. 2012, byl totiž s účinností od 1. 1. 2013 vložen do zákona o odpadech § 37p odst. 2, který stanovil, že pro solární panely uvedené na trh do dne 1. 1. 2013 zajistí financování předání ke zpracování, využití a odstranění elektroodpadu ze solárních panelů, včetně plnění těchto povinností, provozovatel solární elektrárny, jejíž jsou solární panely součástí. Nejvyšší soud konstatoval, že ve vztahu k solárním panelům uvedeným na trh přede dnem 13.
8. 2012 se žalovaná porušení uvedené povinnosti nedopustila. Z již citovaného rozsudku SDEU ze dne 25. 1. 2022, C-181/20, totiž vyplynulo, že předmětný čl. 13 odst. 1 směrnice 2012/19 v rozsahu, v němž povinnost financovat náklady spojené s nakládáním s odpadem z fotovoltaických panelů uvedených na trh v době mezi 13. 8. 2005 a 13. 8. 2012 (kdy předmětná směrnice vstoupila v platnost) ukládá výrobcům, je neplatný.
Žádná překážka bránící žalované v tom, aby zmíněné náklady vážící se k fotovoltaickým panelům, které byly na trh uvedeny v tomto období, uložila v zákoně o odpadech hradit nikoliv jejich výrobcům, nýbrž provozovatelům solární elektrárny, tudíž z unijního práva neplynula. Odpovědnost žalované za škodu odpovídající částkám, které žalobkyně na těchto nákladech uhradila, je tudíž vyloučena. Stran fotovoltaických panelů uvedených na trh v období od 13. 8. 2012 do 1. 1. 2013 se však již uplatní závěr SDEU, podle kterého čl.
13 odst. 1 směrnice 2012/19 brání tomu, aby vnitrostátní právní úprava povinnost financovat náklady spojené s nakládáním s odpadem z těchto fotovoltaických panelů ukládala jiným subjektům, než jejich výrobcům. V této části tedy česká právní úprava vtělená do ustanovení § 37p odst. 2 zákona o odpadech s unijním právem souladná není. Jednou z nezbytných podmínek vzniku odpovědnosti žalované za škodu, jež žalobkyni zaplacením zmíněných nákladů případně vznikla (byly-li vůbec nějaké takové solární panely součástí její fotovoltaické elektrárny), je však i to, že porušení unijního práva členským státem musí být dostatečně závažné.
O takový případ se však nejedná. Ve shodě s dalším závěrem vysloveným SDEU v rozhodnutí o předložené předběžné otázce je totiž nezbytné zohlednit skutečnost, že ustanovení § 37p odst. 2 bylo do zákona o odpadech vloženo již dne 30. 5. 2012, tj. více než dva měsíce předtím, než směrnice 2012/19 vstoupila dne 13. 8. 2012 v platnost a než tak mohla vyvolávat právní účinky vůči členským státům, kterým byla určena, stejně jako to, že lhůta, po jejímž uplynutí již musely být v členských státech v účinnosti právní předpisy nezbytné pro dosažení souladu s touto směrnicí, uplynula až dne 14.
2. 2014, dokdy nebylo možné těmto státům vytýkat, že danou směrnici do svého právního řádu neprovedly. Ani v případě nákladů vynaložených v souvislosti s nakládáním s odpadem z fotovoltaických panelů uvedených na trh v tomto časovém rozmezí tedy odpovědnost žalované za tvrzenou škodu vzniknout nemohla. Nejvyšší soud tedy uzavřel, že ustanovení § 37p odst. 2 zákona o odpadech, který povinnost zajistit financování předání ke zpracování, využití a odstranění elektroodpadu ze solárních panelů uvedených na trh do dne 1.
1. 2013 ukládal provozovatelům solárních elektráren, jejíž jsou tyto solární panely součástí, nezakládá odpovědnost žalované České republiky za škodu způsobenou těmto provozovatelům neprovedením řádné transpozice čl. 13 odst. 1 směrnice 2012/19 do českého právního řádu v termínu, jenž byl v čl. 24 odst. 1 této směrnice stanoven do 14. 2. 2014. Výše uvedené se pak beze zbytku vztahuje i na posuzovaný případ, neboť skutkové okolnosti obou těchto případů, jak bylo již výše vyjádřeno, se v zásadě neliší.
Jelikož závěry odvolacího soudu v dovoláním napadeném rozsudku jsou souladné s právě uvedenými závěry SDEU a Nejvyššího soudu dovolatelkou vymezené otázky přípustnost dovolání nezakládají. Jelikož dovolací soud neshledal dovolání přípustným, nezabýval se vadami řízení (srov. § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Dovolací soud z výše uvedených důvodů dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.