30 Cdo 2371/2011
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci
péče o nezletilou D. F., zastoupenou opatrovníkem Městem Mnichovo Hradiště,
dceru D. F. a M. F., zastoupených Mgr. Davidem Strupkem, advokátem se sídlem v
Praze 1, Jungmannova 31, o určení, zda je třeba souhlasu rodičů dítěte k jeho
osvojení, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp.zn. 26 P 111/2009,
o odvolání rodičů proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. února 2011,
č.j. 30 Co 352/2010-138, takto:
Rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 27.5.2010, č.j. 26 P
111/2009-75 a rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 23. února 2011, č.j. 30
Co 352/2010-138 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Mladé Boleslavi k
dalšímu řízení.
Okresní soud v Mladé Boleslavi (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze
dne 27.5.2010, č.j. 26 P 111/2009-75 určil, že „matka D. F. a otec M. F.,
neprojevovali v době od narození do 17.2.2010 o svoji dceru, nezletilou D. F. opravdový zájem a nebudou tedy účastníky případného řízení o osvojení
nezletilé, a nebude tedy třeba jejich souhlasu s jejím osvojením“ a rozhodl o
nákladech řízení. Soud prvního stupně rozhodoval k návrhu magistrátu Města
Mladá Boleslav ze dne 17.2.2010 a k tomuto okamžiku – jak je zřejmé z výroku
rozsudku soudu prvního stupně – posuzoval splnění podmínek stanovených v § 68
odst.1 písm. a) zákona č. 94/1963 Sb., o rodině (dále jen „zákon o rodině“). Vycházel přitom ze zjištění, že matka zanechala nezletilou dva dny po porodu na
porodnickém oddělení Oblastní nemocnice Mladá Boleslav a.s. s tím, že si musí
pro sebe a nezletilou zařídit bydlení. Protože matka byla následně neznámého
pobytu, svěřil soud prvního stupně předběžným opatřením nezletilou do péče
Kojeneckého ústavu v Kolíně. O nezletilou projevili rodiče zájem toliko
14.7.2009. Matka má dále rodičovskou zodpovědnost k nezletilé S. F. a N. F. Nezletilá S. byla po narození svěřena do péče Dětského domova v Mladé
Boleslavi, navazující řízení o nařízení ústavní výchovy však bylo zastaveno,
neboť rodiče si našli vhodný podnájem v Č. L.. Z podnájmu se však posléze pro
nedostatek financí přestěhovali na stávající adresu, kde žijí s babičkou, která
o nezletilou S. fakticky pečuje. Nezletilá N. je na základě předběžného
opatření soudu rovněž umístěna v Kojeneckém ústavu v Kolíně. Po zahájení
řízení, ve dnech 11.4. a 12.4.2010 matka telefonicky kontaktovala kojenecký
ústav a dne 15.4.2010 rodiče navštívili nezletilé D. a N. v kojeneckém ústavu. Následně již nezletilou D. nenavštívili, ani na její výživu ničím nepřispěli. Nezletilá D. je dle sdělení kojeneckého ústavu šikovné a zdravé dítě. Opakovaná
šetření v bydlišti rodičů vedla soud prvního stupně k zjištění, že v okolí domu
je značný nepořádek, sociální zařízení je nefunkční, neteče zde voda, elektřina
je napojena nelegálně a je vedena nebezpečným způsobem poblíž kamen, ve
kterých se topí na pevné palivo. Rodiče je šetřením snažili vyhýbat pod různými
záminkami. Na základě těchto zjištění soud prvního stupně uzavřel, že rodiče po
dobu šesti měsíců před podáním návrhu (tj. před 17.2.2010), fakticky však již
od narození, opravdový zájem o svoji dceru neprojevili a nadále ani
neprojevují. Nezletilou pravidelně nenavštěvovali, aniž jim v tom bránily
objektivní překážky. Soud prvního stupně neuvěřil tvrzení rodičů, že do ústavu
často volali, ale bylo jim sděleno aby do ústavu pro nemoc nezletilé nejezdili,
protože takovou situaci soud prvního stupně sice připustil, nicméně nikoliv
jako pravidelnou.
Poslední návštěvu nezletilé v dubnu 2010 soud prvního stupně
hodnotil jako účelovou a přihlédl rovněž k tomu, že rodiče nezletilou
nenavštívili ani v době mezi nařízenými jednáními před soudem prvního stupně a
rovněž k tomu, že rodiče kojeneckému ústavu finančně nepřispívají, nikde
nepracují a prostředí ve kterém bydlí není pro výchovu nezletilých dětí „příliš
ideální“. Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 23. února 2011, č.j. 30 Co 352/2010, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a
rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud vyložil, že při výkladu ustanovení §
68 odst. 1 písm. a) zákona o rodině je třeba vycházet z toho, že vždy závisí na
individuálních vlastnostech každého z rodičů, jako je např. zdravotní stav,
stupeň inteligence a vzdělání, sociální poměry z nichž rodič pochází, schopnost
sociální orientace s tím, že je třeba též vycházet z objektivních podmínek,
např. z možnosti zajistit byt, míře nezaměstnanosti v tom kterém regionu a
podobně. Zásadně lze podle odvolacího soudu vyhovět návrhu (na vyslovení
nezájmu rodičů o dítě) tehdy, kdy z celého jednání, postoje a vztahu k dítěti
je patrno, že rodiče své povinnosti vůči němu plnit nehodlají a že ani v
budoucnu mu potřebnou péči poskytovat nebudou. Za zájem rodičů o dítě nebude
proto možno usuzovat jen z ojedinělých, ryze formálních projevů, nýbrž je třeba
vždy přihlížet ke všem okolnostem případu, k možnostem a životním situacím
rodičů a k jejich celkovému a mravnímu poměru k dítěti. Odvolací soud vyšel ze
skutkových zjištění soudu prvního stupně a dále sám zjistil, že v průběhu
odvolacího řízení se rodiče o nezletilou písemně zajímali dne 1.6.2010 a
telefonicky ve dnech 26.6.2010, 11.8.2010, 6.11.2010, 24.11.2010 a 25.11.2010. Telefonický kontakt odvolací soud nepovažoval za projevení opravdového zájmu o
nezletilou. Odvolací soud přihlédl k složité bytové situaci rodičů, k tomu, že
rodiče na pobyt nezletilé v kojeneckém ústavu ničím nepřispívají. Rodiče si
přes učiněný příslib své bytové poměry nevyřešili, nejsou zaměstnaní a
nevyužili ani dostatečný časový prostor v odvolacím řízení, v němž by opravdový
zájem o nezletilou projevili.
Proti rozsudku odvolacího soudu si podali rodiče dovolání. Za otázku
zásadního právního významu považují výklad pojmu „opravdový zájem“ rodičů o
dítě, zejména určení kritérií, podle nichž se bude opravdový zájem rodičů o
dítě posuzovat. Podle přesvědčení dovolatelů by kolidující práva měla být
poměřována zásadou přiměřenosti a subsidiarity, tzn. vážení eventuality
mírnějšího zásahu do základních práv, který splní týž legitimní účel, jako
zásah posuzovaný. Jakkoliv dovolatelé vycházejí ze skutkových zjištění soudů
obou stupňů a zohledňují, že odvolací soud posuzoval splnění podmínek pro
vyslovení nezájmu rodičů až ke dni svého rozhodování s tím, že je třeba
přihlížet k individuální situaci rodičů, včetně jejich vzdělání, schopnosti,
sociální orientace a materiálního zázemí, mají přesto za to, že rozsudkem
odvolacího soudu bylo porušeno jejich právo na ochranu rodinného života podle
čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). Poukazují na závěry vyslovené v rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve
Štrasburku (dále jen „ESLP“) ze dne 26.2.2002, ve věci Kutzner proti Německu
podle něhož základem rodinných vazeb je tradičně biologické pouto pokrevního
příbuzenství mezi členy rodiny, přičemž základním prvkem rodinného života je
soužití rodičů a dětí, v jehož rámci se uskutečňuje péče a výchova ze strany
rodičů, na níž mají děti právo. Zásah do základních práv je přípustný jen
sleduje-li některý, nebo některé z legitimních cílů a je-li pro jejich dosažení
nezbytný, tedy zejména přiměřený sledovanému účelu (Couillard Maugery proti
Francii, rozsudek ESLP ze dne 1.7.2004). Nadto musí být výjimky stanovené v čl. 8 odst. 2 Úmluvy opravňující k zásahu do rodinného života vykládány
restriktivně, tedy tak, že za neoprávněný zásah není možné považovat jen
takový postup soudů při rozhodování o právech a povinnostech k nezletilému
dítěti, který je v souladu se zákonem o rodině v jeho formální a materiální
rovině. Možnost umístit dítě do prostředí vhodnějšího pro jeho výchovu nemůže
sama o sobě odůvodňovat jeho násilné odnětí biologickým rodičům; takový zásah
do práva rodičů těšit se rodinnému životu se svým dítětem musí být nadto ještě
„nezbytný“ s ohledem na další okolnosti (Havelka a další proti České republice,
rozsudek ESLP ze dne 21.6.2007). K pozitivním povinnostem státu – sledujícími
sloučení rodičů s dítětem – se vedle aktivní pomoci s osobními, sociálními,
zdravotními či majetkovými obtížemi řadí i povinnost informovat a řádně poučit
rodiče o možných následcích jeho jednání (W. proti Spojenému království,
rozsudek ESLP ze dne 8.7.1987). Odvolacímu soudu dovolatelé dále vytýkají, že i
když alespoň formálně respektoval východiska vyjádřená v Nálezu Ústavního soudu
sp.zn. I. ÚS 669/02, naplnění kritérií zde uvedených však vyhodnotil nesprávně. Dovolatelé považují za překonanou doktrinální definici účelu osvojení, jímž má
být potřeba nahradit nezletilému dítěti chybějící stabilní rodinné prostředí v
případě, že pokrevní rodiče je nejsou schopni nebo ochotni zajistit.
Mají za
to, že neschopnost nebo neochota zajistit stabilní prostředí nemůže být sama o
sobě důvodem k definitivnímu zpřetrhání rodinných vazeb, a navíc zajištění
stabilnějšího prostředí mohou sloužit jiné, méně zasahující opatření (např. pěstounská péče), kdy je dítěti poskytována náhradní rodinná péče, aniž by
muselo nutně dojít k nenapravitelnému odtržení od biologických rodičů. S
ohledem na pozitivní závazek státu ke znovusjednocení rodiny by přijaté
opatření mělo být dočasné a jen v krajním případě konečné a nezvratné. V
žádném případě však nesmí být chápáno jako další typ výchovného opatření, jímž
se napravuje závadný stav v biologické rodině. Osvojení totiž od náhradní
rodinné péče odlišuje právě jeho konečnost a nezvratnost. Mělo by přicházet v
úvahu v případě, kdy dítě je jednak bez biologických rodičů, nebo je-li jeho
právní status z jiných obdobných důvodů zásadně problematický a jednak je-li
najisto postaveno, že obnovení biologické rodiny, o něž má stát přednostně
usilovat, nepřipadá v úvahu. Mezi tyto případy patří i souhlas rodičů s
osvojením. Účelem řízení o nahrazení souhlasu rodičů s osvojením podle § 68
odst. 1 zákona o rodině je především odstranit nepřiměřené překážky, které
rodiče odpíráním souhlasu kladou z jiných důvodů, než proto, že by si přáli
obnovení rodiny, např. ze zištných důvodů, či překážky vzniklé tím, že souhlas
rodičů nelze z jiných závažných důvodů získat. Pojem „opravdový nezájem“ je
potřeba vykládat natolik restriktivně, aby se v zásadě již blížil
konkludentnímu souhlasu s adopcí. Jestliže pak biologičtí rodiče souhlas
odpírají a návrhu na vyslovení kvalifikovaného nezájmu procesně oponují, je
třeba si vždy klást otázku, co je k takovému postoji vede a čím jsou
motivováni, jestliže – podle dovolatelů – opravdový zájem o obnovení rodiny
nemají. Absence pravidelných návštěv v ústavním zařízení nemusí sama o sobě
znamenat absenci citových vazeb a nedostatku zájmu o obnovení rodiny, placení
vyživovací povinnosti či úprava sociálních poměrů jsou pak kritéria naprosto
irelevantní. Snaha rodiny o zlepšení sociální situace –zejména bytové – je
samozřejmě relevantní, její absence může být důvodem trvání výchovného
opatření, ale nemůže postačovat k definitivní likvidaci rodinných vazeb. Tu
může odůvodnit jen nezájem rodičů o udržování rodinných vazeb a jejich
srozumění s osvojením dítěte. To ovšem musí být v řízení bezpečně prokázáno. Dovolatelé si kladou otázku, zda z naznačených důvodů není ustanovení § 68
zákona o rodině obsoletní, případně zda jde o ustanovení ústavně souladné. Dovolatelé – s ohledem na výše uvedené – odvolacímu soudu vytýkají, že si
nepoložil otázku, proč dovolatelé vůbec ony dvě návštěvy v kojeneckém ústavu
vykonali a rovněž zda je v možnostech dovolatelů pravidelně do ústavu cestovat. Dovolatelé jsou přesvědčeni, že orgán sociálně právní ochrany dětí měl rodiče
opakovaně upozorňovat, že se vystavují riziku rozhodnutí podle § 68 zákona o
rodině. Je třeba sledovat proč není projevován dostatečný zájem, orgány jsou
povinny k projevům zájmu rodiče povzbuzovat a motivovat a poskytnout jim
potřebnou pomoc a spolupráci.
V případě vyloučených komunit, rodičů s nízkým
vzděláním, nedostatečnou inteligencí či osobnostní zralostí pak tato pomoc a
součinnost musí mít tzv. nízkoprahový charakter. Tyto úvahy však dovolatelé v
odůvodnění napadeného rozsudku postrádají. Navrhli proto, aby dovolací soud
napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Magistrát Města Mladá Boleslav – odbor sociálních věcí ve vyjádření k
dovolání rodičů uvedl, že oddělení sociálně právní ochrany (dále jen „OSPOD“)
se již od ponechání nezletilé v porodnici snažilo rodičům aktivně pomáhat tak,
aby mohli nezletilou převzít do své péče a to i s ohledem na skutečnost, že
rodina, ač v krajních mezích, ale přesto pečuje o nezletilou S. a je třeba
rozvíjet nejen vazby rodičovské, ale i sourozenecké. Rodiče však častým
stěhováním, měněním sdělených skutečností, neumožněním šetření, někdy neochotou
spolupracovat a zvláště pak velmi nízkou návštěvností nezletilé vytvořili
podmínky pro vyslovení nezájmu rodičů o dceru. Rodičům byla opakovaně dána
možnost zvrátit situaci a to s ohledem na jejich sociální poměry, schopnosti,
sociální orientaci, stupeň inteligence i vzdělání, kdy jak OSPOD, tak soudy
očekávaly plné nasazení a účast rodičů, neboť tito byli poučeni o možných
následcích. Jejich aktivitě nemohlo bránit ani narození dalšího dítěte,
nezletilé N., narozené 11.3.2010, neboť tato byla za podobných okolností
umístěna v Kojeneckém ústavu Kolín. Situaci nepomohla vyřešit ani spolupráce
rodičů s nestátní organizací, která rodiče v průběhu řízení zastupovala a byla
jim nápomocna. Nejen pasivita rodičů, ale i běh času napáchaly ve vztazích
nenapravitelné důsledky, které bylo možno sledovat i při sporadické návštěvě
rodičů u nezletilé – nezletilá plakala, rodiče ji nedokázali utěšit a předali
ji sestře. Namísto, aby návštěvy opakovali a nezletilou si tak získali, ji již
nenavštívili. Rodiče se telefonicky dotazovali na N. dne 10.5.2011, osobní
návštěva se uskutečnila 28.1.2011. OSPOD si je vědomo velmi vážného zásahu do
soužití rodiny, má však za to, že je umožněn pasivním přístupem rodičů,
nevytvořením vzájemných citových vazeb, nepodílením se na jejich rozvoji,
nezájmem o nezletilou, o její zdravotní a psychický stav, výživu a v neposlední
řadě i materiálním nedostatkem, který není zaviněn nepříznivým zdravotním
stavem rodičů. Další pobyt nezletilé v kojeneckém ústavu, či dětském domově
bude nezletilé upírat možnost života v náhradní rodině a zvláště pak značně
omezí její začlenění do společnosti, neboť „model rodiny“ zažitý v dětství je
neodmyslitelně přenášen do nové vlastní rodiny.Formu náhradní rodinné péče –
osvojení, nepovažuje za trest, jak je uváděno v dovolání, ale za „šanci na
život“ pro nezletilou, o jejíž zájem, blaho a budoucnost jde OSPOD především. Obsahově proto navrhl, aby dovolání rodičů bylo zamítnuto.
Opatrovník nezletilé – Městský úřad Mnichovo Hradiště, odbor sociálních
věcí a zdravotnictví ve vyjádření k dovolání rodičů uvedl, že rodiče navštívili
nezletilou před soudním jednáním a pouze díky Poradně pro občanství, přičemž
její zaměstnankyně přijela pro rodiče do jejich místa bydliště a do dětského
domova na návštěvu za dětmi je odvezla. Sami rodiče neprokázali zájem a
nevyvinuli žádnou snahu , aby nezletilou navštívili. Jednání rodičů a jejich
sporadické návštěvy hodnotí jako jednorázový, formální projev zájmu, kterým
chtějí znemožnit možné osvojení dítěte, které by bylo v jeho skutečném zájmu. Obsahově proto rovněž navrhl, aby dovolání rodičů bylo zamítnuto. Dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené podle § 240 odst. 3 o.s.ř.,
osobami k tomu oprávněnými (účastníky řízení), řádně zastoupenými advokátem. Dovolací soud se nejdříve zabýval přípustní dovolání. Podle ustanovení § 236 odst.1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout
pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř dovolání je přípustné proti
rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo
změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo
potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné
podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve
věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle ustanovení § 237 odst. 2 písm. b) o.s.ř. dovolání podle
odstavce 1 není přípustné ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o
rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení
jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení. Protože se v přezkoumávané věci jedná o řízení, způsobilé nevratně zasáhnout do
rodičovské zodpovědnosti (srov. nález Ústavního soudu ze dne 13.4.2010, sp.zn. II. ÚS 485/10), je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 2 písm. b)
o.s.ř., za splnění podmínek uvedených v § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., § 237
odst. 3 o.s.ř., neboť se jedná o potvrzující rozsudek odvolacího soudu. Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo
jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní
význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího
soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání
nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených
v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Pro rozhodnutí odvolacího soudu bylo určující, zda rodiče o nezletilou
projevovali opravdový zájem. K otázce výkladu pojmu „opravdový zájem“ rodičů o
dítě, zejména určení kritérií, podle nichž se bude opravdový zájem rodičů o
dítě posuzovat ve smyslu zákona č. 94/1963 Sb., zákona o rodině ve znění zákona
č. 91/1998 Sb. se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi dosud nevyjádřil,
rozsudek odvolacího soudu má proto po právní stránce zásadní význam. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR
dospěl k závěru, že dovolání podle § 237 odst.1 písm. c) o.s.ř. je
opodstatněné. Pro rozhodnutí odvolacího soudu bylo určující, zda vymezil
příkladmo uvedená hlediska, z nichž lze usuzovat na kvalifikovaný nezájem
rodičů o dítě, v souladu s hypotézou ustanovení § 68 odst. 1 písm. a) zákona o
rodině. Podle ustanovení § 68 odst.
1 zákona o rodině, ve znění zákona č. 91/1998 Sb.,
účinném od 1.8.1998, pokud jsou zákonnými zástupci osvojovaného dítěte jeho
rodiče, není třeba jejich souhlasu, jestliže
a) po dobu nejméně šesti měsíců soustavně neprojevovali opravdový zájem o dítě,
zejména tím, že dítě pravidelně nenavštěvovali, neplnili pravidelně a
dobrovolně vyživovací povinnost k dítěti a neprojevují snahu upravit si v
mezích svých možností své rodinné a sociální poměry tak, aby se mohli osobně
ujmout péče o dítě, nebo
b) po dobu nejméně dvou měsíců po narození dítěte neprojevili o dítě žádný
zájem, ačkoliv jim v projevení zájmu nebránila závažná překážka. Ustanovení odstavce 1 platí obdobně i v případě, že rodič je nezletilý
(ustanovení § 68 odst. 2 zákona o rodině). O splnění podmínek uvedených v odstavci 1 rozhoduje ke dni podání návrhu
orgánem sociálně-právní ochrany dětí jako opatrovníkem dítěte, popřípadě
rodičem dítěte soud ( ustanovení § 68 odst. 3 o.s.ř.). Novela zákona o rodině, provedená zákonem č. 91/1998 Sb., s účinností od
1.8.1998 upřesnila právní úprava případů, kdy se nevyžaduje souhlas s
osvojením. Podle důvodové zprávy k zákonu č. 91/1998 Sb. navrhovaná právní
úprava v tomto směru obecně reagovala jednak na Úmluvu o právech dítěte, jednak
na Úmluvu o osvojení (srov. důvodová zpráva k zákonu č. 91/1998 Sb. ze dne
2.2.1998, ASPI ID LIT28157CZ). K výkladu pojmu „opravdový zájem, který jako rodiče projevit
měli“ (odpovídajícímu znění § 68 zákona o rodině do 31.7.1998) se však Nejvyšší
soud vyjádřil již ve stanovisku ze dne 4.2.1973, sp.zn. Cpj 159/73 tak, že pro
správný výklad zákona je rozhodné, které vnější projevy a chování rodičů k
dítěti lze považovat za opravdový zájem ve smyslu § 68 odst. 1 písm. a) zákona
o rodině. Jde o takové projevy rodičů, z nichž lze přesvědčivě usoudit, že
rodiče se chtějí o dítě starat, že k němu mají opravdový citový vztah a že se
ho nechtějí vzdát. Na opravdový zájem rodičů o dítě lze usuzovat zpravidla z
toho, že rodič udržuje s dítětem podle svých možností soustavnější osobní styk
(ústní nebo písemný), že se soustavně zajímá o jeho zdravotní stav, chování a
prospěch, že řádně přispívá na výživu dítěte a že projevuje zájem i o jiné jeho
záležitosti. Přitom je ovšem třeba vždy bedlivě hodnotit okolnosti, které snad
rodičům bránili projevit o dítě opravdový zájem. Soudy správně nespatřovaly
opravdový zájem u rodičů v ojedinělých dotazech na výchovná zařízení, nebo
pouze v placení ošetřovného. V řízení o osvojení podle § 68 odst. 1 písm. a/
zák. o rod. je třeba především bezpečně zjistit kvalifikovaný nezájem rodičů. Soudy zjišťují nezájem rodičů téměř vždy ze zpráv národních výborů a výchovných
zařízení a to i v těch případech, kdy tyto zprávy jsou natolik stručné, že z
nich nelze činit bezpečné závěry o nezájmu rodičů. Některé zprávy se totiž
omezují na stručná sdělení, že rodiče neprojevili zájem, aniž by blíže uváděly,
zda jde o absolutní nezájem po celou dobu pobytu dítěte v ústavu, nebo jen o
nezájem trvající poslední dobu, zda rodiče zájem projevit mohli apod. Základním
předpokladem vyslovení osvojení podle § 68 odst. 1 písm. a/ zák. o rod.
je
správný výklad pojmu „opravdový zájem, který jako rodiče projevit měli." Mezi
rodiči a dítětem existuje obvykle vazba, daná přirozeným rodičovským poměrem. Na existenci a intenzitu tohoto subjektivního vztahu na straně rodičů lze
usuzovat z vnějších okolností a projevů, z chování rodiče k dítěti. Z celkového
postoje a vnějšího chování rodičů lze pak usuzovat na existenci citované vazby
a na to, zda z hlediska zmíněného zákonného ustanovení rodiče projevují o dítě
opravdový zájem. Připuštění uvedených výjimek, tzv. kvalifikovaného nezájmu, je
odůvodněno tím, že neodpovědný postoj rodičů k dítěti a zcela jasně projevený
nezájem o jeho další život, nevyžaduje, aby jejich práva k dětem byla důsledně
uznávána a respektován jejich pokrevní vztah. Stanovením uvedených výjimek se
zároveň sleduje účel vyloučit po osvojení dítěte případný nežádoucí vliv rodičů
na vytvoření pevného citového vztahu mezi dítětem a osvojitelem, který je
předpokladem úspěšného osvojení. Stanovisko navazovalo na dřívější rozhodnutí Nejvyššího soudu, podle něhož,
jestliže se rodič s dítětem nestýká, po několik let je neviděl, korespondencí
ani zasíláním dárků neprojevuje o dítě zájem, neplatí na ně řádně výživné a
přivolení k osvojení váže jen na prominutí dlužného výživného, jde o případ
neprojevení opravdového zájmu o dítě po dobu zákonem uvedenou (rozhodnutí
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14.7.1964, sp.zn. 5 Co 307/64,
uveřejněné ve Sbírce soudních stanovisek a rozhodnutí pod R 51/64). Při úvaze
o splnění podmínek ustanovení § 68 odst. 1 písm. a) zák. o rod. (kvalifikovaný
nezájem rodičů o dítě) třeba v každém jednotlivém případě důkladně komplexně
objasnit celkový postoj rodičů k dítěti, jejich poměry, důvody, které vedly k
tomu, že se o dítě osobně nestarají, jakož i to, zda rodičům nebrání v přímé
péči odůvodněné překážky (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.10.1969,
sp.zn. 1 Cz 42/1969, uveřejněné ve Sbírce soudních stanovisek a rozhodnutí pod
R 63/70). K výše uvedeným východiskům se přihlásil i bývalý Nejvyšší soud SR, v
rozhodnutí ze dne 22.5.1985, sp.zn. Cpj 13/85, uveřejněném ve Sbírce soudních
stanovisek a rozhodnutí pod R 50/1985, podle něhož pojem „opravdivý záujem,
ktorý by ako rodičia prejaviť mali", ako hmotnoprávna podmienka osvojenia bez
privolenia rodičov, pokiaľ sú zákonnými zástupcami osvojovaného dieťaťa, bol už
vyložený tak, že pre vylúčenie záveru o nedostatočnosti opravdivého záujmu musí
ísť o taký prejav záujmu rodičov o dieťa, z ktorého možno presvedčivo vyvodiť,
že rodičia sa chcú a môžu o dieťa starať, a to i z hľadiska celkového vývoja
dieťaťa i v budúcnosti, a že teda ich záujem je skutočný a nie je iba
predstieraný a formálny, prípadne motivovaný inými dôvodmi nezlučiteľnými s
riadnym rodičovstvom; ide teda o záujem podložený skutočne kladným a citovým
vzťahom, vôľou a snahou prejavovať sa voči dieťaťu ako rodičia.
Ak sa rodičia o
dieťa osobne nestarajú, treba zisťovať a hodnotiť to, či im v priamej
starostlivosti o dieťa alebo aspoň v prejavovaní opravdivého záujmu o dieťa
iným spôsobom, predovšetkým častejším osobným alebo písomným stykom, nebránia
nejaké objektívne ospravedlniteľné prekážky (nezáujem rodičov musí byť
zavinený; k aplikácii postupu podľa ustanovenia § 68 ods. 1 písm. a) Zák. o
rod. nestačí existencia objektívneho stavu, ktorý nebol privodený rodičovou
nedbalosťou a nieto ešte úmyslom). V tomto smere možno poukázať na závery
uvedené v Rozbore a zhodnotení praxe súdov pri rozhodovaní o osvojení, Pls 5/67
bývalého Najvyššieho súdu (pozri zborník I Najvyššieho súdu ČSSR "Nejvyšší soud
o občanském soudním řízení a o řízení před státním notářstvím", SEVT, Praha
1974, str. 317 - 321) a v rozhodnutiach uverejnených pod č. 51/1964 Zbierky
rozhodnutí a oznámení súdov ČSSR a pod č. 63/1970 Zbierky súdnych rozhodnutí. Uplynutie doby kvalifikovaného nezáujmu rodičov o dieťa, určenej novelou Zákona
o rodine (zákonom č. 132/1982 Zb.) na dobu 6 mesiacov, je však nielen jednou z
hmotnoprávnych podmienok osvojenia dieťaťa bez privolenia jeho rodičov, pokiaľ
sú zákonnými zástupcami osvojovaného dieťaťa, ale splnenie tejto podmienky má
aj dôležitý procesný význam. Len pri jeho splnení už v čase začatia konania (a
nielen v dobe rozhodovania súdu o osvojení) nie sú rodičia dieťaťa účastníkmi
konania (§ 181 ods. 2 O. s. p.). S prihliadnutím na nutnosť správneho
vymedzenia okruhu účastníkov konania je preto vhodnejšie, aby návrhy na
osvojenie boli podávané až po uplynutí uvedenej doby kvalifikovaného nezáujmu“. Uvedenou judikaturu je však třeba poměřovat s vývojem, kterým český právní
prošel po přistoupení České republiky k Úmluvě o ochraně lidských práv a
základních svobod (sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí č. 209/1992 Sb.). V stanovisku k rozhodování soudů ve věcech nařizování ústavní
výchovy z důvodů materiálních nedostatků rodiny, zvláště pak jejich špatných
bytových poměrů ze dne 8. 12. 2010, sp.zn. Cpjn 202/2010, uveřejněném pod č. 31
ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2011 Nejvyšší soud uvedl, že
pro rodiče a dítě je možnost být spolu základním prvkem rodinného života. Opatření, která jim v tom brání, představují zásah do práva na rodinný život
(srov. čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 odst. 1 Úmluvy
o ochraně lidských práv a základních svobod. Takový zásah ze strany státu
(soudu) je možný, jen je-li nezbytný a v souladu se zákonem; nezbytnost
znamená, že zásah je založen na naléhavé společenské potřebě, která je zejména
přiměřená sledovanému legitimnímu cíli, kterým je ochrana zájmu dětí. (srov. např. rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ze dne 26. 10. 2006 ve věci
Wallová a Walla proti České republice, stížnost č. 23848/04, nebo ze dne 21. 6. 2007 ve věci Havelka a ostatní proti České republice, stížnost č. 23499/06). Umístění dítěte do prostředí vhodnějšího pro jeho výchovu nemůže samo o sobě
odůvodňovat jeho násilné odnětí biologickým rodičům; takový zásah musí být
nadto „nezbytný“ s ohledem na další okolnosti (srov.
rozsudek velkého senátu
ESLP ze dne 12. 7. 2001 ve věci K. a T. proti Finsku, stížnost č. 25702/94, §
173; rozsudek ESLP ze dne 26. 2. 2002 ve věci Kutzner proti Německu, stížnost
č. 46544/99, § 69; obdobně též nález Ústavního soudu ze dne 20. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 2244/09). Nebude-li za situace, kdy důvodem pro nařízení ústavní
výchovy má být též materiální nedostatek, soudem spolehlivě zjištěno, že
příslušné orgány státu samy, či prostřednictvím orgánů územní samosprávy
poskytly, či byly připraveny poskytnout vychovateli pomoc ať již materiální, či
poskytnutím rady o postupu jakým by sám zlepšil svou situaci a nalezl řešení
svých problémů, pak ani nelze usuzovat na nezbytnost opatření spočívajícího v
nařízení ústavní výchovy, neboť stát v takovém případě nedostál pozitivním
závazkům, které jsou těsně spjaty s účinným respektováním rodinného života, a
nebudou tak ani splněny podmínky pro nařízení ústavní výchovy. Jakmile je
prokázána existence rodinného vztahu, musí orgány veřejné moci v zásadě jednat
tak, aby se tento vztah mohl rozvíjet, a přijmout vhodná opatření za účelem
sloučení rodiče s dítětem (Kutzner proti Německu, § 61). Jestliže východiska uvedená v stanovisku Nejvyššího soudu ze dne 8.12.2010,
sp.zn. Cpjn 202/2010, platí pro nařízení ústavní výchovy, jež má povahu
dočasnou a nedochází při ní k nevratnému zániku rodičovské zodpovědnosti k
nezletilému dítěti, tím spíše musí platit pro situaci, kdy rodinné vazby dítěte
a biologických rodičů – v důsledku navázání nových vazeb dítěte k osvojitelům –
jsou nevratně zpřetrhány. Dosavadní judikaturu je proto třeba chápat zejména v
jejím důrazu na zachování rodinného života. Ustanovení § 68 odst. 1 písm. a) zákona o rodině ve znění účinném od 1.8.1998
se řadí k právním normám s relativně neurčitou hypotézou. Zákonodárce pouze
příkladmo (srov. slovo „zejména“) vymezuje okruh hledisek, které soud musí vzít
do úvahy. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním
případě na úvaze soudu; V úvahu tak mohou přicházet i jiná, než příkladmo
uvedená hlediska, z nichž je možné učinit závěr, zda jsou tu přítomny rodinné
vazby, k jejichž udržování je stát v rámci svých pozitivních závazků povolán. Uvedená hlediska je však třeba vždy posuzovat se zřetelem k dané situaci a k
daným poměrům, ve kterých se rodič nacházel (srov. spojení „v mezích svých
možností“). Jestliže by soud taková hlediska, která – ačkoliv by se z obsahu
spisu podávala- pominul, nemohl by ani v úplnosti vymezit hypotézu právní normy
a jeho právní názor by byl nutně nesprávný. Vztaženo na projednávanou věc, odůvodnění rozsudku soudů obou stupňů postrádá
přesvědčivý závěr o důvodech, pro které rodiče opravdový zájem o nezletilou
neprojevovali –tak aby bylo bezpečně prokázáno, že projevení opravdového zájmu
nebránily objektivní skutečnosti, jakož i hodnocení součinnosti a pomoci ze
strany státu, které se rodičům mělo dostat. Soud prvního stupně navíc nesprávně
posuzoval splnění podmínek uvedených v ustanovení § 68 odst. 1 písm. a) zákona
o rodině ke dni zahájení řízení.
Zákon o rodině stanoví, že není třeba souhlasu
rodiče s osvojením dítěte, jestliže po dobu nejméně šesti měsíců soustavně
neprojevoval opravdový zájem o dítě. Tuto dobu je třeba považovat za minimální,
což ve svém důsledku znamená, že z návrhu opatrovníka dítěte musí být patrno,
že tvrzený nezájem o dítě ze strany rodiče trvá alespoň šest měsíců, přičemž
tato doba uplynula nejdříve ke dni podání návrhu, jinak soud návrh bez dalšího
zamítne. Je-li tato podmínka splněna, soud přistoupí k samotnému zjišťování
kvalifikovaného nezájmu o dítě, přičemž musí zkoumat i chování rodiče po podání
návrhu do doby vydání rozhodnutí tak, aby byl v co největší míře minimalizován
zásah do základních práv účastníků řízení (srov. již citované R 50/1985 a
shodně též nález Ústavního soudu ze dne 13.4.2010, sp.zn. II. ÚS 485/10, bod
30). Za překonaný je třeba považovat doktrinální názor dovozovaný z judikatury, že
zákon nevyžaduje aby rodič byl na právní důsledky nezájmu (ať kvalifikovaného
či žádného) o dítě předem upozorněn (srov. např. Švestka in Hrušáková, M. a
kolektiv: Zákon o rodině. Komentář. 4. vydání. Praha: C. H. Beck. 2009, str. 333, nebo Holub, M., Nová, H., Sladká Hýklová, J.: Zákon o rodině. Komentář. 8. vydání. Praha: Linde Praha. 2007, k § 68). Právě jasné a spolehlivé vědomí
rodičů o důsledcích, k nimž řízení podle § 180a o.s.ř. vede, může aktivovat
rodiče k projevení zájmu o dítě a usnadnit obnovení rodinných pout. Uvedené
plyne i z judikatury ESLP, podle níž, jakmile je prokázána existence rodinného
vztahu, musí orgány veřejné moci v zásadě jednat tak, aby se tento vztah mohl
rozvíjet a přijmout vhodná opatření za účelem sloučení rodiče s dítětem
(Kutzner proti Německu či nález sp. zn. II. ÚS 838/07), přičemž k těmto
pozitivním povinnostem se řadí vedle aktivní pomoci s osobními, sociálními,
zdravotními či majetkovými obtížemi i povinnost rodiče informovat a řádně
poučit o možných následcích jeho jednání (viz rozsudek ESLP ve věci W. vs. Spojené království). Podle obsahu spisu, matka stran svého zájmu o dítě již v odvolání proti
rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 16.4.2009, č.j. 26 P
111/2009-19 o nařízení ústavní výchovy nezletilé D. uváděla, že k návštěvě
nezletilé v Kojeneckém ústavu v Kolíně nemá finanční prostředky. Ve své
účastnické výpovědi před soudem prvního stupně dne 18.3.2010, uvedla, že
nepracuje, je na mateřské dovolené, má základní vzdělání a vyrůstala v dětském
domově. Nikdy s otcem nepřemýšleli o udělení souhlasu k osvojení nezletilé, o
děti chtějí pečovat sami. Své stanovisko, nepřipouštějící osvojení zopakovala i
při jednání před odvolacím soudem dne 8.12.2010. Rovněž otec při témže jednání
uvedl, že nepracuje, vydělává si příležitostně, vyrůstal v kolektivním zařízení
a spolu s matkou pečují o nezletilou S., sestru D. Sociální pracovnice Poradny
pro občanství, občanská a lidská práva ve zprávě ze dne 3.5.2010 uvedla, že
nezl. S. byla při návštěvě pracovnice čistě oblečená, vypadla spokojeně a bylo
znát, že s rodiči má dobrý citový vztah, shodně se vyjádřila i ve zprávě ze dne
6.12.2010, kdy opět navštívili nezletilou v ústavu.
V protokolu ze dne
19.4.2010 sepsaného u Magistrátu města Mladá Boleslav matka popisuje vyhrocený
průběh návštěvy nezletilé v Kojeneckém ústavu Kolín, která proběhla dne
15.4.2010. Odvolací soud se nevypořádal s tvrzením rodičů, obsaženém v odvolání
proti rozsudku ze dne 27.5.2010, č.j. 26 P 111/2009-75 o vzdálenosti,
dostupnosti a finanční náročnosti návštěv rodičů v Kojeneckém ústavu Kolín z
místa bydliště rodičů (zpáteční jízdenka pro oba rodiče činí částku 412,- Kč),
nehodnotil zprávu Magistrátu města Mladá Boleslav ze dne 30.8.2010 o nehodě
otce a jeho hospitalizaci v nemocnici a následném domácím ošetřování. Zcela
pominuta zůstala výpověď svědkyně Mgr. S. S., sociální pracovnice Poradny pro
občanství, občanská a lidská práva, učiněná 23.2.2011 před odvolacím soudem, v
níž se svědkyně vyjadřovala k osobním a bytovým poměrům rodičů a průběhu
návštěvy nezletilé dne 6.12.2010. Svědkyně rovněž vypověděla, že s rodinou
průběžně pracují, učí ji hospodařit s finančními prostředky a snaží se, aby se
rodiče nebáli spolupracovat se státními institucemi, včetně opatrovníka. Nepovšimnuto zůstalo i stanovisko opatrovníka nezletilé, který při jednání
uvedl, že jestliže by se s rodinou nadále intenzivně pracovalo, tak by bylo
možné, aby se nezletilá D. do rodiny vrátila. O četnosti návštěv nezletilé v
Kojeneckém ústavu Kolín svědčí návštěvní list, z něhož se podává telefonický
kontakt ve dnech 11.4.2009, 3.7.2009, 24.11.2010, 25.11.2010,
27.1.2011,11.2.2011 a návštěvy ve dnech 15.4.2010, 6.12.2010,18.1.2011 a
28.1.2011. S ohledem na výše uvedené si měl odvolací soud položit otázku, zda uvedené
skutečnosti spíše než opravdový nezájem nepředstavují projev sociální situace
rodičů, jejich sociální orientace, stupně inteligence a vzdělání a hodnotit,
zda se rodičům skutečně dostalo dostatečné podpory ze strany orgánů veřejné
moci. Akcent na neuspořádané bytové poměry (slovy soudu prvního stupně, že
prostředí ve kterém bydlí není pro výchovu nezletilých dětí „příliš ideální“)
nemůže sám o sobě obstát v konfrontaci se závěry vyjádřenými v stanovisku
Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2010, sp.zn. Cpjn 202/2010 a důraz na
neposkytování výživného, (jakožto jednoho z relevantních hledisek) se
nevypořádává se skutečnými finančními poměry rodičů, tak jak v řízení vyšly
najevo. K vlivu neplacení výživného na případné zbavení rodičovské
zodpovědnosti srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.6.2011, sp.zn. 21 Cdo
3909/2010. Z výše uvedeného je zřejmé, že právní posouzení podmínek pro závěr o
kvalifikovaném nezájmu rodičů o dítě je neúplné a proto nesprávné. Nejvyšší
soud České republiky proto v tomto výroku rozsudek Krajského soudu v Praze a
Okresního soudu v Mladé Boleslavi zrušil podle § 243b odst.2 část věty za
středníkem o. s. ř. a věc podle § 243 odst.3 věta druhá o. s. ř. vrátil
Okresnímu soudu v Mladé Boleslavi k dalšímu řízení, neboť důvody, pro které
bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno, platí i na rozhodnutí soudu
prvního stupně. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za
středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 27. září 2011
JUDr. Pavel P a v l
í k, v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Bc. Ivana Čechovská