30 Cdo 2377/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Pavla Pavlíka v právní
věci žalobce J. L., zastoupeného advokátem, proti žalovanému H. m. P.,
zastoupenému advokátem, o zaplacení 209.469,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 257/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 31. ledna 2007, č.j. 13 Co 498/2006-110, takto:
Dovolání žalovaného se odmítá.
Stručné odůvodnění (§ 243c odst. 2 o.s.ř.):
Obvodní soud pro Prahu 1 mezitímním rozsudkem ze dne 25. července
2006, č.j. 18 C 257/2004-83, rozhodl, že žalobní nárok uplatněný žalobcem v
tomto řízení je co do základu opodstatněný.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 31. ledna 2007,
č.j. 13 Co 498/2006-110, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný včasné dovolání, jehož
přípustnost dovozuje podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a to při uplatnění
dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Dovolatel za otázku
zásadního právního významu „považuje otázku, zda za situace, kdy žalobce nabyl
pozemek převodem vlastnictví (darovací smlouvou) od osoby oprávněné podle zák.
č. 229/1991 Sb., které byl tento pozemek podle uvedeného zákona vydán, pozemek
byl v době vydání oprávněné osobě zastavěn stavbou pod povrchem země, která
podle ust.
§ 11 odst. 1 písm. c) zák. č. 229/1991 Sb. nebrání vydání nemovitosti,
oprávněná osoba nemohla proti povinné osobě uplatňovat jiné nároky související
s pozemkem, než jsou uvedeny v zák. č. 229/1991 Sb. (§ 28 cit. zákona), v
darovací smlouvě žalobce prohlásil, že se seznámil se stavem darované
nemovitosti a ve stavu, v jakém je, ji do svého vlastnictví přijímá, má žalobce
v souvislosti s existencí této stavby ve vlastnictví žalovaného umístěné pod
povrchem pozemku nárok vůči žalovanému na vydání bezdůvodného obohacení.“ Za
další právní otázku, kterou dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu řeší v
rozporu s platným právem, pak žalovaný považuje otázku, zda stavba vodovodního
řadu, umístěná pod povrchem země, je stavbou jakožto samostatnou věcí ve smyslu
občanského práva (§ 120 odst. 2 obč. zák.) anebo součástí věci, tedy pozemku, v
němž je umístěna (§ 120 odst. 1 obč. zák.). Žalovaný v tomto směru odkazuje na
nález Ústavního soudu České republiky, který byl publikován
ve Sbírce zákonů pod čís. 131/1994 Sb., a v němž byl Ústavním soudem zaujat
právní názor, že meliorační zařízení, umístěná pod povrchem pozemku, nejsou
stavbou
ve smyslu § 120 odst. 2 obč. zák., nýbrž součástí pozemku podle § 120 odst. 1
obč. zák. Z vyložených důvodů žalovaný dovodil, že žalobce nemá v souvislosti s
umístěním stavby vodovodního řadu pod povrchem předmětného pozemku vůči
dovolateli žádný nárok; žalovaný proto navrhl, aby Nejvyšší soud České
republiky dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu
prvního stupně, zrušil, a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení
a přiznal dovolateli náhradu nákladů dovolacího řízení.
Dovolání žalovaného proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé není
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a nebylo shledáno přípustným ani
podle
§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s
ustálenou judikaturou soudů. Nejvyšší soud České republiky již ve svém
rozsudku
ze dne 21. dubna 1999, sp. zn. 2 Cdon 2026/97, publikovaném v časopise Soudní
rozhledy č. 9/1999 na str. 293-294, k § 28 zákona o úpravě vlastnických vztahů
k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů k datu
vydání rozhodnutí (dále jen „zákon o půdě“) zaujal právní názor, že pokud osoba
povinná i po vydání nemovitosti osobě oprávněné, případně po změně vlastníka
podle § 28b odst. 1 zákona o půdě věc nadále užívá, nezbavuje ji § 28 zákona o
půdě povinnosti platit za užívání nájemné, popřípadě vydat bezdůvodné
obohacení, které užíváním nemovitosti
bez právního důvodu získala.
Také otázka, zda vodní dílo, za které podle předchozí právní úpravy [srov. § 38
odst. 1 písm. c/ zák. č. 138/1973 Sb., o vodách] i de lege lata [srov. § 55
odst. 1 písm. c) zák. č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů
(vodní zákon)] se považuje i vodovodní řad, představuje samostatný předmět
občanskoprávní dispozice, byla v judikatuře soudů řešena, a to i ve vazbě na
dovolatelem zmíněný plenární nález Ústavního soudu České republiky. Předně lze
poukázat na rozsudek Vrchního soudu v Praze dne 14. prosince 1993, sp. zn. 3
Cdo 70/92, publikovaný v Automatizovaném systému právních informací (ASPI) pod
číslem JUD 5060CZ, v němž bylo judikováno, že hlavní vodovodní řad je obvykle
stavbou, a proto není součástí pozemku. K uvedené otázce zaujal právní názor
také Nejvyšší soud České republiky, a to v rozsudku ze dne 19. července 2004,
sp. zn. 28 Cdo 288/2004, publikovaném v časopise Soudní judikatura č. 8/2004,
resp. v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu č. C 2903, v němž dovolací soud
dovodil, že zatrubnění potoka jako vodní dílo vedené pod povrchem pozemku –
zastavěné plochy, na níž stojí obytný dům – není jako stavba součástí pozemku,
ale je samostatným předmětem vlastnictví (samostatnou věcí). Dovolací soud –
navázav na judikovaný závěr Ústavního soudu České republiky – současně
zdůraznil, že meliorační zařízení vedené pod povrchem zemědělské půdy, nelze po
stránce funkční srovnávat se zatrubněním potoka, vestavěným pod základy
obytného domu, poněvadž zatímco meliorační zařízení slouží zavlažování
zemědělského pozemku nebo i přilehlých pozemků téhož půdního charakteru,
zatrubnění potoka bylo provedeno nezávisle na vůli zejména nynějšího vlastníka
domu a zastavěného pozemku a svou existencí znamená pro vlastníka zátěž,
blízkou po právní stránce věcnému břemeni.
Pro úplnost sluší se poznamenat, že proti tomuto rozhodnutí dovolacího soudu
byla podána ústavní stížnost (v níž bylo mj. – ve stručnosti shrnuto –
argumentováno, že obecné soudy pochybily, pokud s ohledem na nález pléna
Ústavního soudu České republiky Pl. ÚS 16/93 zaujaly právní názor, že předmětné
vodní dílo je samostatnou věcí, nikoliv součástí pozemku, jak dovozoval
stěžovatel), kterou ovšem Ústavní soud České republiky usnesením ze dne 3.
února 2005, sp. zn. III. ÚS 667/04, jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného podle § 243b odst. 5
věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud prvního stupně v konečném
rozhodnutí o věci (§ 151 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. května 2009
JUDr. Karel Podolka, v. r.
předseda senátu