30 Cdo 2382/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Karla Podolky v právní
věci žalobce M. Š., zastoupeného advokátem, proti žalovaným l) K. + Ö., spol.
s r.o., 2) F. E., o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp.
zn. 34 C 128/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze
dne 23. března 2004, č.j. 1 Co 49/2004-113, t a k t o :
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
zaplatit žalobci částku 250.000,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
O odvolání žalobce proti uvedenému rozhodnutí rozhodl Vrchní soud v Praze
rozsudkem ze dne 23. března 2004, č.j. 1 Co 49/2004-113, kterým rozsudek soudu
prvního stupně potvrdil ve znění výroku ve věci samé tak, že se zamítá žaloba,
aby každý ze žalovaných žalobci zaplatil 125.000,- Kč. Rozhodl též o náhradě
nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud především poukázal na skutečnost, že předpokladem odpovědnosti
podle § 13 občanského zákoníku (dále jen \"o.z.\") je existence neoprávněného
zásahu objektivně způsobilého narušit, popř. ohrozit osobnostní práva chráněná
ustanovením § 11 násl. o.z. Žalobce neoprávněný zásah spatřoval v omezení
osobní svobody dne 23.12.2000 v prodejně prvního žalovaného pracovníky druhého
žalovaného. Podle žalobce pracovníci žalovaných nebyli oprávněni podrobit ho
osobní prohlídce ani mu bránit v odchodu, přestože při průchodu detekčním rámem
prodejny se ozval zvukový signál. Neoprávněný zásah do osobnostních práv
spatřoval též v pořízení jeho obrazového záznamu v prostorách prodejny prvního
žalovaného. Odvolací soud konstatoval, že žalobce se právem dovolává článku 7
Listiny základních práv a svobod zaručujícího právo na ochranu osobní svobody
avšak žalobce takto nepřihlédl k právu vlastníka na ochranu jeho majetku
zaručenou článkem 11 Listiny. Soud mimo jiné připomněl zjištění, že žalobce
odmítl projít detekčním rámem bez tašky tak, jak k tomu byl vyzván pracovníkem
bezpečnostní služby P. Š. poté, co při průchodu žalobce s taškou detekčním
rámem umístěným za pokladnami prodejny prvního žalovaného zazněl zvukový
signál. Pracovníci druhého žalovaného přitom jednali v souladu se svými
směrnicemi pro ochranu a ostrahu prodejny G. Soud pak mimo jiné poukázal nato,
že žalobce v době, kdy již byla přivolána policie chtěl prodejnu prvního
žalovaného opustit. K omezení osobní svobody žalobce žalovanými (sice) došlo,
avšak stalo se tak v časově nezbytné míře a nikoliv způsobem, který by z
objektivního pohledu mohl být soudem považován za neoprávněný zásah do práv
chráněných ustanovením § 11 o.z. Žalovaní ve vzájemné spolupráci činili
potřebné kroky k ochraně majetku a bylo na žalobci, byť se nedopustil
nedovoleného jednání, aby v zájmu objasnění věci s pracovníky žalovaných
spolupracoval.
Odvolací soud též uvedl, že k zásahu do osobnostních práv žalobce nedošlo ani
pořízením jeho obrazového záznamu, jehož účelem je minimalizovat ztráty na
majetku prvního žalovaného. Tím, že žalobce do prodejny prvního žalovaného
opatřené tímto bezpečnostním systémem vešel, musel být srozuměn, že jeho obraz
může být zachycen videokamerou. Protiprávní použití videozáznamu ani žalobce
netvrdil. Jestliže nebyl prokázán neoprávněný zásah do osobnostních práv
žalobce, nebylo možno dovodit ani odpovědnost žalovaných podle § 13 o.z.
Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 26. dubna 2004, přičemž žalobci
byl doručen dne 22. dubna 2004.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dne 21. června 2004
včasné dovolání. Přípustnost dovolání odvozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm.
c) občanského soudního řádu (dále jen \"o.s.ř.\"), když má zato, že toto
rozhodnutí řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
o.s.ř.). Žalobce pak má zato, že řízení je u odvolacího soudu postiženo vadou,
která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241 odst. 2 písm.
a/ o.s.ř.). Současně vytýká, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/
o.s.ř.).
Dovolatel především mimo jiné poukazuje na skutečnost, že z doplněné žaloby
jednoznačně vyplývá, že se domáhal náhrady nemajetkové újmy nejen z důvodu
zbavení osobní svobody a z důvodu pořízení obrazového záznamu, týkajícího se
jeho osoby bez jeho svolení, ale i z důvodu porušení jeho práva na zachování
lidské důstojnosti, osobní cti a dobré pověsti (čl. 10 Listiny základních práv
a svobod), k němuž došlo v důsledku jeho zadržení skupinou uniformovaných mužů
způsobem, který v přihlížejících musel nutně vzbudit dojem, že byl zadržen jako
pachatel trestného činu. Touto okolností se však soudy obou stupňů nezabývaly,
takže napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné.
Žalobce připomíná, že od počátku sporu zdůrazňoval, že odškodnění za zbavení
osobní svobody žádá především na základě článku 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod, která je bezprostředně závazná a má přednost
před zákonem. Odvolací soud však ustanovení Úmluvy neaplikoval a dal zjevně
přednost aplikaci ustanovení § 13 odst. 2 o.z. Jednání žalovaných přitom v
žádném případě nelze považovat za jednání \"v souladu s řízením stanoveným
zákonem\", neboť odpovídající ustanovení českého právního řádu umožňující
omezení osobní svobody kýmkoliv se týká pouze osoby, která byla přistižena při
trestném činu nebo bezprostředně poté, přičemž však žalobce takovouto osobou
pochopitelně nebyl.
Odvolací soud v rozporu s hmotným právem řešil i otázku pořízení jeho
obrazového záznamu. Závěr odvolacího soudu, že samotným vstupem do prodejny dal
žalobce svolení s pořízením takového obrazového záznamu, nemá jakoukoliv oporu
ve skutkových zjištěních. Zejména však nelze ze samotného faktu vstupu osoby
do monitorovaného prostoru automaticky vyvozovat její souhlas s pořízením a
uchováním obrazového záznamu takové osoby.
V souvislosti s konstatováním odvolacího soudu, že žalobce odmítl projít
detekčním rámem bez tašky, k čemuž byl vyzván pracovníkem prvního žalovaného,
žalobce zdůrazňuje, že toto tvrzení použili pracovníci žalovaného až poté, co
případ začala na základě trestního oznámení žalobce šetřit Policie České
republiky a jde
o tvrzení čistě účelové.
Dovolatel význam napadeného rozhodnutí spatřuje i v rovině společenské.
Poukazuje nato, že aktivity soukromých bezpečnostních služeb jsou již řadu let
předmětem kritiky veřejnosti či pozornosti sdělovacích prostředků. Důkazní
pozice poškozených však bývá obvykle svízelná, když osamocený jedinec je
konfrontován se skupinou profesionálů, často bývalých policistů.
Dovolatel dále nesouhlasí s rozhodnutím týkajícím se náhrady nákladů řízení.
V dovolání proto žalobce navrhl, aby napadené rozhodnutí odvolacího soudu
(stejně jako rozhodnutí soudu prvního stupně) bylo zrušeno a věc byla vrácena
soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K uvedenému dovolání se žalovaní nevyjádřili.
Dovolání žalobce není přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je podle ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu
- jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237
odst. 1 písm. a/ o.s.ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud
prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení)
proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí
zrušil (§ 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže
dovolání není přípustné podle druhé z již uvedených možností, a dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).
Obsah spisu v této věci neodůvodňuje přípustnost dovolání, která by byla
založena ustanovením § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., neboť napadeným
rozsudkem nebyl změněn rozsudek soudu prvního stupně, resp. rozsudku soudu
prvního stupně nepředcházel jiný a odvolacím soudem později zrušený rozsudek
téhož soudu.
Není-li dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné podle
§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., je proti němu dovolání přípustné jen tehdy,
dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.). Kdy jde o
rozsudek po právní stránce zásadního významu, se příkladmo uvádí v ustanovení §
237 odst. 3 o.s.ř. Rozhodnutí odvolacího soudu tak má po právní stránce zásadní
význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího
soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím
soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným
právem. Předpokladem současně mimo jiné je, že řešená právní otázka měla pro
rozhodnutí ve věci určující význam.
K podanému dovolání lze uvést, že občanskoprávní ochrana osobnosti fyzické
osoby podle ustanovení § 13 o.z. přichází v úvahu pouze u těch zásahů do
osobnosti takové osoby chráněné všeobecným osobnostním právem, které lze
kvalifikovat jako neoprávněné (protiprávní). Neoprávněným zásahem je takový
zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s objektivním právem, t.j.
s právním řádem. Podstatným je ovšem především seznání, že k zásahu do práva na
ochranu osobnosti fyzické osoby skutečně v konkrétním případě došlo.
V dané věci mimo jiné z rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, že k zásahu
do práv na ochranu osobnosti žalobce došlo především jeho zadržením v prodejně
prvního žalovaného, a to až do doby příchodu policie. Na druhé straně nebylo
shledáno, že by se v tomto případě jednalo o neoprávněný zásah.
Odvolací soud v napadeném rozsudku vycházel dále mimo jiné z toho, že
v prodejně prvního žalovaného byla mimo jiné instalována bezpečnostní zařízení
s cílem ochrany jeho majetku. Lze mít za to, že šlo o realizaci práv vlastníka
ve smyslu článku 11 Listiny základních práv a svobod a § 123 násl. o.z.
Dovolací soud se v tomto případě ztotožňuje s úvahou, že tím, že žalobce vešel
do prodejny prvního žalovaného, musel být i srozuměn s tím, že prodejna je
bezpečnostním systémem opatřena. Pokud pak nastala situace, kdy bezpečnostní
systém (detekční rám) signalizoval možnost případného neoprávněného zásahu ze
strany žalobce, žalobce s pracovníky ostrahy žalovaných zcela zřetelně
nespolupracoval na odstranění vzniklých pochybností, byl jimi proto zadržen až
do příchodu přivolané policie.
Pokud se týče tohoto zadržení, pak např. v rozsudku Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 29. ledna 2004, č.j. 30 Cdo 203/2003-176 se k otázce tzv.
občanského zadržení ve smyslu ustanovení § 76 odst. 2 trestního řádu mimo jiné
uvádí, že není
na tom, kdo podle zmíněného ustanovení omezuje osobní svobodu fyzické osoby,
aby kvalifikovaně a nezvratně posoudil, že skutečně byl takto spáchán (např.)
trestný čin, neboť k tomu jsou povolány orgány činné v trestním řízení. Avšak
takto zadrženou osobu je pak třeba ihned předat vyšetřovateli nebo policejnímu
orgánu nebo alespoň některému z těchto orgánů toto omezení osobní svobody bez
odkladu oznámit. Je pak
na takovém orgánu uvážit, zda bylo především podezření rozptýleno, či nikoliv.
Jak vyplývá z obsahu spisu, resp. z napadeného rozhodnutí, nebyly tvrzeny
případné okolnosti, které by svědčily o postupu, který by byl v rozporu s
uvedenými zásadami.
Je třeba proto uzavřít, že pokud takto odvolací soud rozsudek soudu prvního
stupně jako věcně správný podle ustanovení § 219 o.s.ř. potvrdil, nelze, než
usoudit, že napadené rozhodnutí nemá charakter rozhodnutí po právní stránce
zásadního významu.
Protože tedy není možno napadený rozsudek odvolacího soudu hodnotit jako
rozhodnutí mající po právní stránce zásadní význam, jak to má na mysli
ustanovení
§ 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř., není tak dán žádný z případů
přípustnosti dovolání, Nejvyššímu soudu České republiky jako soudu dovolacímu
(§ 10a o.s.ř.) nezbylo, než toto dovolání jako nepřípustné odmítnout (§ 243b
odst. 5 o.s.ř. ve spojení s § 218 písm. c/ téhož zákona). Rozhodoval, aniž
nařídil jednání (§ 243a odst. l věta první o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst.
5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 a § 146 odst. 3 o.s.ř. za
situace, kdy dovolání v této věci bylo odmítnuto, avšak žalovaným v dovolacím
řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. července 2005
JUDr. Pavel Pavlík, v.r.
předseda senátu