30 Cdo 2384/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci
žalobce A. M., zastoupeného advokátkou, proti žalované České republice – M. v.,
o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 C
160/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13.
prosince 2005, č.j. 1 Co 276/2005-65, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. března 2005, č.j. 37 C 160/2003-45,
zamítl žalobu, aby se žalovaná zdržela tvrzení o žalobci, že byl evidován v
materiálech S. b. jako osoba uvedená v § 2 odst. 1 písm. b) zák. č. 451/1991
Sb. (výrok I.), aby na své náklady uveřejnila v H. n., M. f. D., L. n., P. a na
označených internetových stránkách omluvu za uveřejnění jména žalobce v
publikaci „Zveřejnění evidenčních podkladů a seznamu personálních spisů § 7
odst. 1 zák. č 107/2002 Sb.“ a na internetových stránkách M. v. ve znění
uvedeném v rozsudečném výroku II. a aby mu zaplatila 300.000,- Kč (výrok III.).
Současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů řízení (výrok IV.). Soud prvního stupně vycházel ze
zjištění, že pravomocným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23.11.1995,
č.j. 34 C 81/94-46, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne
18.3.1997, č.j. 1 Co 32/96-68, bylo určeno, že žalobce je neoprávněně evidován
jako osoba uvedená v § 2 odst. 1 písm. b) zák. č. 451/1991 Sb., a že jméno
žalobce a údaje vztahující se k jeho evidenčnímu záznamu v materiálech bývalé
S. b. žalovaná uveřejnila v roce 2004 na internetových stránkách M. v. a v
knižní podobě. Žalobu neshledal důvodnou, neboť žalovaná tím, že publikovala
knižně a na internetových stránkách údaje týkající se žalobce, plnila zákonnou
povinnost vyplývající pro ni z § 7 odst. 1 zák. č. 107/2002 Sb. Nelze proto
dovodit neoprávněný zásah a vyhověním žaloby ohledně zdržovacího nároku by tak
žalované byla uložena povinnost v rozporu se zákonem. Soud prvního stupně nadto
shledal text i způsob zveřejnění požadované omluvy jako nepřiměřený, neboť
žalovaná ve shora uvedených periodikách předmětné informace nešířila.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 13. prosince 2005, č.j.
1 Co 276/2005-65, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a současně rozhodl, že
žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Na rozdíl od soudu
prvního stupně dospěl k odlišnému právnímu závěru, že uveřejněním jména žalobce
v publikaci „Zveřejnění evidenčních podkladů a seznamu personálních spisů § 7
odst. 1
zák. č. 107/2002 Sb.“ a na internetových stránkách Ministerstva vnitra došlo k
neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobce, pokud shora citovaným
pravomocným rozsudkem soudu bylo určeno, že žalobce je neoprávněně evidován
jako osoba uvedená v § 2 odst. 1 písm. b) zák. č. 451/1991 Sb. Je třeba sice
přisvědčit, že žalovaná publikací údajů týkajících se žalobce uvedeným způsobem
postupovala v souladu s ustanovením § 7 odst. 1 zák. č. 107/2002 Sb., kterým se
změnil
zák. č. 140/1996 Sb., o zpřístupnění svazků vzniklých činností bývalé S. b., a
některé další zákony. Uvedené ustanovení ukládá m. v. a o. vydat tiskem a na
elektronických médiích evidenční záznamy ze zachovaných a nebo
zrekonstruovaných protokolů, svazků a dalších evidenčních pomůcek
bezpečnostních složek, z jejich informačních systémů dokumentů v rozsahu
objektových svazků a svazků osob evidovaných jako spolupracovníci S. b. nebo
spolupracovníci H. s. v. k. S. n. b. (III. správa), s údaji o datu zavedení
svazku, jeho pohybu, archivování, druhu svazku a jeho změně, osobách, nejde-li
o cizince, nebo o objektech, k nimž jsou svazky evidovány, pokud jsou takové
údaje zachovány. Je nezbytné ovšem vzít též v úvahu, že účelem dle ustanovení §
1 citovaného zákona je, co nejširší odhalení praxe komunistického režimu při
potlačování práv a svobod vykonávané prostřednictvím tajných represivních
složek totalitního státu. Uvedené ustanovení § 7 odst. 1 zák. č. 107/2002 Sb.
však nerozlišuje, zda jde o osoby evidované oprávněně či neoprávněně. Tato
okolnost je podle názoru odvolacího soudu významná a nelze k tíži žalobce
nerespektovat shora citované soudní rozhodnutí jen z důvodu obecné formulace
užité zákonodárcem v § 7 odst. 1 zák. č. 107/2002 Sb. Proto je zapotřebí
vycházet z Čl. 10 Listiny základních práv a svobod, která je součástí právního
pořádku České republiky, zaručující každé fyzické osobě rovněž právo na
zachování lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a ochranu jména. Navíc
nebylo zrušeno ani ustanovení § 19 zák. č. 451/1991 Sb., tzv. lustračního
zákona, podle něhož zveřejňování skutečností uvedených v osvědčení nebo v
nálezu nebo zveřejňování jakýchkoli podkladů k jejich vypracování je bez
předchozího souhlasu občana zakázáno. Proto podle odvolacího soudu nelze dát
přednost právu na informace před ochranou osobnostních práv fyzické osoby.
Odvolací soud však neshledal prostředky obrany proti neoprávněnému zásahu
zvolené žalobcem za přiměřené ustanovení § 13 obč. zák. Především není
přiměřený zdržovací nárok tak, jak je obecně formulován. Nelze totiž zejména
přehlédnout, že
i nadále žalované, resp. její organizační složce M. v. zůstává povinnost
postupovat v souladu se zák. č. 451/1991 Sb. a i nadále vydávat tzv. lustrační
osvědčení, v nichž s odkazem na § 4 odst. 1 uvedeného zákona osvědčuje stav
evidence. Dále je nutné respektovat i okolnost, že materiály bývalé S. b. jsou
archiváliemi, které podléhají zák. č. 499/2004 Sb. o archivnictví. Přiměřený
není rovněž požadavek na uveřejnění omluvy požadované žalobcem, a to vzhledem k
tomu, že v uvedených tiskovinách žalovaná údaje o žalobci nešířila. Konečně
není přiměřený ani požadavek na náhradu nemajetkové újmy v penězích, jestliže
žalovaná, byť došlo k neoprávněnému zásahu, postupovala v souladu se zákonem a
plnila zákonem jí uloženou povinnost.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Jeho přípustnost
dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a podává je zřejmě z
důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení
věci. Namítá zejména, že odvolací soud neposoudil dostatečně intenzitu zásahu
do jeho osobnostních práv. Je nepochybné, že dovolatelova vážnost byla snížena
u jeho spolupracovníků v pracovní komisi Legislativní rady vlády ČR, u čtenářů
webových stránek žalované i u čtenářů jí vydané publikace. V případě knižního
vydání je dovolatelova vážnost snížena trvale. Rozhodnutím odvolacího soudu
byla popřena absolutní platnost a účinnost pravomocného rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 23.11.1995, č.j. 34 C 81/94-46, ve spojení s rozsudkem
Vrchního soudu v Praze ze dne 18.3.1997, č.j. 1 Co 32/96-68. Tato absolutní
platnost a účinnost pravomocného rozsudku zavazuje každého, aby se zdržel
tvrzení, které je v rozporu s obsahem takového pravomocného rozsudku. Byl
popřen Čl. 4 Ústavy ČR a Čl. 17 Mezinárodního paktu o občanských a politických
právech, neboť dovolatelovu základnímu lidskému právu na lidskou důstojnost,
osobní čest a dobrou pověst, soudní moc ochranu odepřela. V neposlední řadě je
rozhodnutí odvolacího soudu i v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne
18.2.2004, sp. zn. III. ÚS 281/02, dle kterého při nemožnosti morální
satisfakce nastupuje satisfakce majetková. Žalobce navrhl zrušení rozsudků
soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání zejména uvedla, že povinnost zveřejnění
daných údajů je žalované stanovena zákonem (§ 7 odst. 1 zák. č. 107/2002 Sb.,
kterým se mění zák. č. 140/1996 Sb., o zpřístupnění svazků vzniklých činností
bývalé S. b., a některé další zákony). Je pravdou, že žalobci bylo vydáno
pozitivní lustrační osvědčení. M. v. tak postupovalo ve smyslu § 2 odst. 1
písm. b), ve spojení s § 4 odst. 1 tzv. lustračního zákona. Neoprávněnou
evidencí dotčený občan pak má pouze možnost domoci se v rámci soudního řízení o
ochranu osobnosti vydání rozsudku, který by neoprávněnou evidenci deklaroval.
Funkce takového pravomocného rozsudku spočívá v tom, že osoba, které
Ministerstvo vnitra vydalo pozitivní lustrační osvědčení, má možnost se dále
současně s lustračním osvědčením vykázat takovýmto pravomocným rozsudkem, který
deklaruje, že osoba byla evidována jako uvedená v § 2 odst. 1 písm. b)
lustračního zákona neoprávněně. Tímto způsobem jsou v nezbytném rozsahu
chráněna osobnostní práva dotčené fyzické osoby ve smyslu § 11 a násl. obč.
zák. Ohledně nároku žalobce na poskytnutí morálního a peněžitého zadostiučinění
se žalovaná ztotožnila s právním posouzením věci v rozhodnutí odvolacího soudu
a navrhla odmítnutí, popřípadě zamítnutí dovolání žalobce.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části první
Čl. II, bodu 3 zákona č. 59/2005 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád
(zákon
č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu
vydaným přede dnem účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném
podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.
března 2005.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) se nejprve
zabýval přípustností dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení
odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci
samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v
dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího
soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo
jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací
soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má
ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu
prvního stupně o věci samé potvrzen. Závěr o přípustnosti dovolání nelze ovšem
vyvodit jen z toho, zda odvolací soud formálně rozhodl podle ustanovení § 219
o.s.ř. nebo zda postupoval podle ustanovení § 220 o.s.ř., neboť tato skutečnost
sama neodpovídá na otázku, zda jde o potvrzující nebo měnící rozhodnutí
odvolacího soudu. Rozhodující je obsahový vztah rozsudků obou stupňů v tom, zda
a jak posoudily práva
a povinnosti v právních vztazích mezi účastníky. Tam, kde soudy obou stupňů
posoudily práva a povinnosti v právních vztazích mezi účastníky shodně, jde
o potvrzující rozsudek odvolacího soudu. Jestliže okolnosti významné pro
rozhodnutí věci byly oběma soudy posouzeny rozdílně, takže práva a povinnosti
stanovená účastníkům jsou podle závěrů těchto soudů odlišná, jde o měnící
rozsudek odvolacího soudu. V projednávané věci odvolací soud na rozdíl od soudu
prvního stupně dospěl k závěru, že je dána odpovědnost žalované za neoprávněný
zásah do osobnostních práv žalobce ve smyslu ustanovení § 13 obč. zák.
uveřejněním jména žalobce v publikaci „Zveřejnění evidenčních podkladů a
seznamu personálních spisů § 7 odst. 1
zák. č. 107/2002 Sb.“ a na internetových stránkách Ministerstva vnitra. Protože
jde
o právní závěr, který rozdílně stanovuje práva a povinnosti v právních vztazích
účastníků, je dovolání tudíž přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 pím. a)
o.s.ř., tedy proti obsahově měnícímu rozsudku odvolacího soudu bez ohledu na
to, že výrok byl formulován jako potvrzující.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů uplatněných v
dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, jako je tomu v posuzované věci,
přihlédne k případným vadám uvedeným v ust. § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm.
a), b)
a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§
242 odst. 3 o.s.ř.). Při posuzování dovolacího důvodu přitom vychází z toho,
jak jej dovolatel obsahově vymezil (§ 41 odst. 2 o.s.ř.). Vady uvedené v
ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. nebyly dovoláním vytýkány a z obsahu spisu se
nepodávají.
Dovolatel v dovolání uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení
věci odvolacím soudem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. v
závěrech
o přiměřenosti prostředků občanskoprávní ochrany v důsledku neoprávněného
zásahu do osobnosti žalobce podle ustanovení § 13 odst. 1 a 2 obč. zák.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle
právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice
správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
Podle ustanovení § 13 odst. 1 obč. zák. má fyzická osoba právo se zejména
domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněného zásahu do práva na ochranu její
osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby bylo dáno přiměřené
zadostiučinění.
Podle ustanovení § 13 odst. 2 obč. zák., pokud by se nejevilo postačujícím
zadostiučiněním podle odstavce 1 zejména proto, že byla ve značné míře snížena
důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má fyzická osoba též
právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích.
Občanskoprávní ochrana osobnosti fyzické osoby podle zmíněného ustanovení tak
přichází v úvahu pouze u zásahů do osobnosti chráněné všeobecným osobnostním
právem, které je třeba kvalifikovat jako neoprávněné (protiprávní).
Neoprávněným je takový zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s
objektivním právem,
tj. s právním řádem.
Ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do
osobnosti fyzické osoby podle § 13 o.z. musí být jako předpoklad odpovědnosti
splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou
újmu spočívající buď v porušení nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v
její fyzické a morální integritě, tento zásah musí být neoprávněný
(protiprávní) a musí zde existovat příčinná souvislosti mezi zásahem a
neoprávněností (protiprávností) zásahu. Nenaplnění kteréhokoliv z těchto
předpokladů vylučuje možnost sankcí podle ustanovení § 13 o.z. Fyzická či
právnická osoba může být činěna odpovědnou za nemajetkovou újmu na osobnosti
jiné fyzické osoby pouze tehdy, jestliže neoprávněný zásah spočívající v
porušení nebo jen v ohrožení osobnosti fyzické osoby, skutečně také vyvolala.
Povinnost tvrzení, břemeno tvrzení, důkazní povinnost
a důkazní břemeno ohledně příčinné souvislosti zatěžuje dotčenou fyzickou osobu
(v daném případě tedy žalobce).
V projednávané věci se žalobce domáhá žalobou prostředků občanskoprávní ochrany
v důsledku neoprávněného zásahu do jeho osobnostních práv formou upuštění od
neoprávněných zásahů (žalobou zdržovací – negatorní) a formou poskytnutí
přiměřeného morálního a peněžitého zadostiučinění (žalobou satisfakční).
Nezbytnou podmínkou úspěšné žaloby na upuštění od neoprávněného zásahu podle §
13 obč. zák. je, aby tento právní prostředek směřoval k tomu, aby se žalovaný
zdržel dalšího dotčeného neoprávněného zásahu v konkrétní a individualizované
podobě. Tomuto požadavku však žalobní petit neodpovídá. Jak žalobce ve vylíčení
rozhodujících skutečností v žalobě, tak odvolací soud v napadeném rozhodnutí,
spatřují neoprávněný zásah do žalobcových osobnostních práv v tom, že žalovaná
uveřejnila příslušné údaje o žalobci v konkrétních a zákonnému vymezení
odpovídajících médiích (navzdory shora citovanému pravomocnému rozsudku soudu,
kterým bylo určeno, že žalobce je neoprávněně evidován jako osoba uvedená v § 2
odst. 1 písm. b)
zák. č. 451/1991 Sb.). Žalobce však formuloval žalobní žádost tak, aby se
žalovaná byla povinna zdržet tvrzení o žalobci, že byl evidován v materiálech
Státní bezpečnosti jako osoba uvedená v § 2 odst. 1 písm. b) zák. č. 451/1991
Sb. Z uvedeného je zřejmé, že žalobní petit nesměřuje k uložení povinnosti
žalované upustit od shora konkrétně vymezeného neoprávněného zásahu žalované,
ale tak, jak je obecně formulován, je vzhledem k obsahu neoprávněného zásahu
žalované nepřiměřený, jak správně dovodil odvolací soud. V tomto směru lze též
odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.8.2005, sp. zn. 30 Cdo
2759/2004.
Pokud nemajetková újma vzniklá na osobnosti fyzické osoby může být zmírněna
některou z forem morálního zadostiučinění ve smyslu ustanovení § 13 odst. 1
o.z., je třeba zvolit takovou jeho formu, která je podle okolností každého
konkrétního případu přiměřená a postačující k nápravě nemajetkové újmy vzniklé
neoprávněným zásahem,
a tím současně také účinná (obdobně např. srovnej Karel Knap, Jiří Švestka a
kol.: Ochrana osobnosti podle občanského práva, Linde Praha, a.s. 2004, str.
163 a 180
a násl.).
Soud při úvaze o přiměřenosti navrhované morální satisfakce musí především
vyjít jak z celkové povahy, tak i z jednotlivých okolností konkrétního případu
(musí přihlédnout např. k intenzitě, povaze a způsobu neoprávněného zásahu, k
charakteru
a rozsahu zasažené hodnoty osobnosti, k trvání i šíři ohlasu vzniklé
nemajetkové újmy pro postavení a uplatnění postižené fyzické osoby ve
společnosti apod.)[srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne
30.11.2006, sp.zn.
30 Cdo 2919/2006].
Odvolací soud – jak je zřejmé z odůvodnění napadeného rozsudku – při
rozhodování z uvedených závěrů vycházel. Dovolací soud se proto ztotožňuje se
závěrem odvolacího soudu, že přiměřený není rovněž požadavek na uveřejnění
omluvy požadované žalobcem, a to vzhledem k tomu, že v uvedených tiskovinách
žalovaná údaje o žalobci nešířila.
Jako přiléhavé dané právní úpravě je třeba hodnotit i úvahy odvolacího soudu
ohledně nepřiměřenosti nároku na přiznání nemajetkové újmy v penězích, takže
závěr odvolacího soudu v tomto směru je zapotřebí posoudit jako správný.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce jako nedůvodné z hlediska
uplatněného dovolacího důvodu podle ustanovení § 243b odst. 2 o.s.ř. části věty
před středníkem zamítl.
S ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá žalobce jako neúspěšný účastník
právo na náhradu nákladů tohoto řízení. Žalované, která měla v dovolacím řízení
úspěch a měla by právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, v souvislosti s
tímto řízením náklady nevznikly (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1
o.s.ř.). Dovolací soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na
náhradu nákladů dovolacího řízení.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. dubna 2007
JUDr. Karel Podolka,v. r.
předseda senátu