30 Cdo 239/2017
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M. a JUDr. Pavla
Simona ve věci žalobce P. C., zastoupeného JUDr. Petrou Carvanovou, advokátkou
se sídlem v Kladně, Huťská 1383, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, za níž jedná Úřad pro
zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží
390/42, o náhradu škody 4 967 105 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu
pro Prahu 7 pod sp. zn. 4 C 202/2002, o dovolání žalobce proti usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 2. 2. 2015, č. j. 11 Co 415/2014-541, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se žalobou domáhá po žalované České republice (žalobce v žalobě označil
Ministerstvo vnitra jakožto organizační složku vystupující za stát a uvedená
organizační složka za stát jednala v průběhu řízení před soudem prvního stupně)
domáhal zaplacení částky 4 697 105 Kč s příslušenstvím s tím, že se jedná o
škodu vzniklou žalobci na laboratoři na výrobu destilované vody a měření
viskozity minerálních a syntetických olejů (dále též jako „laboratoř“). Žalobce
uvedl, že mu byla laboratoř odcizena J. P. a následně nalezena soukromým
detektivem, kterého si žalobce najal, v garáži společnosti Unimon-mlýny
Litoměřice, a. s. Nález laboratoře žalobce oznámil orgánům Policie ČR a
laboratoř byla dne 11. 11. 1998 vydána V. P. Policii ČR. Žalobce byl přizván k
identifikaci a soupisu vydaných věcí tvořících laboratoř a byl policií
informován, že laboratoř nemůže být vrácena, neboť se jedná o předmět doličný. Část laboratoře byla ponechána v garáži a malá část byla převezena do
policejního skladu. Dne 13. 5. 1999 žalobce obdržel usnesení o vrácení
laboratoře a tato byla žalobci vrácena dne 2. 11. 1999, kdy byla zjištěna
ztráta její části a poškození jejího zbytku. Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 25. 3. 2014, č. j. 4 C 202/2002-484,
rozhodl tak, že je žalovaná povinna zaplatit žalobci částku 947 889,50 Kč s
úrokem z prodlení ve výši 10 % p.a. od 6. 7. 2000 do zaplacení, to vše do tří
dnů od právní moci rozsudku (výrok I. rozsudku soudu prvního stupně), že se
žaloba co do povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 3 749 215,50 Kč s
příslušenstvím a co do zaplacení 10% úroku z prodlení z částky 4 697 105 Kč od
28. 2. 2000 do 6. 7. 2000 zamítá (výrok II. rozsudku soudu prvního stupně),
uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na nákladech řízení částku 1 500 Kč
do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III. rozsudku soudu prvního stupně),
uložil žalobci povinnost zaplatit čs. státu poukázáním na účet Obvodního soudu
pro Prahu 7 na nákladech řízení částku 1 016 Kč do tří dnů od právní moci
rozsudku (výrok IV. rozsudku soudu prvního stupně) a uložil žalované povinnost
zaplatit čs. státu poukázáním na účet Obvodního soudu pro Prahu 7 na nákladech
řízení částku 678 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok V. rozsudku
soudu prvního stupně). Městský soud v Praze k odvolání žalobce i žalované
rozhodl usnesením ze dne 2. 2. 2015, č. j. 11 Co 415/2014-541, tak, že odmítl
odvolání žalobce do výroku I. rozsudku soudu prvního stupně (výrok I. usnesení
odvolacího soudu), zastavil odvolací řízení ohledně zamítavého výroku II. rozsudku soudu prvního stupně (výrok II. usnesení odvolacího soudu) a zrušil
rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. a v nákladových výrocích III., IV. a
V. a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok
III. usnesení odvolacího soudu). Žalobce napadl výrok III. usnesení odvolacího soudu dovoláním, přičemž uvedl,
že proti výroku II. uvedeného usnesení podal žalobu pro zmatečnost.
Dovolatel k
přípustnosti dovolání uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení
otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Konkrétně dovolatel namítá rozpor
napadeného rozhodnutí s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 242/2004, a namítá, že odvolací soud ignoroval § 135 o. s. ř., z nějž
plyne, že soud byl vázán jak výrokem o deliktu, tak i popisem skutku učiněným v
rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 4. 2007, č. j. 51 T
2/2005-104. Ve výroku č. 5 uvedeného rozhodnutí je jasně uvedeno, že obžalovaní
(odsouzení) J. P. a Ing. L. S. uskutečnili fiktivní nákupy a prodeje zboží
(zařízení na výrobu a zpracování destilované vody) za účelem vylákání
nadměrných odpočtů, a to prostřednictvím společnosti VIVAT spol. s r. o., ČSTD
a. s. a EDS Promotion, spol. s r. o., kdy existovaly jen účetní doklady, o
kterých se svědkyně P. S. vyjádřila jako o podvodu, reálně žádná kupní cena
zaplacena nebyla, stejně tak nebylo dodáno zboží (předmět koupě). Trestní soud
má za prokázané, že žalobce, coby majitel předmětné laboratoře, nebyl plátcem
DPH, a pokud obžalovaní chtěli vylákat nadměrný odpočet DPH, museli deklarovat,
že předmětná laboratoř je předmětem koupě mezi společnostmi – plátci DPH. Trestní soud taktéž v odůvodnění trestního rozhodnutí uvádí, že k právoplatnému
přechodu laboratoře na ČSTD a. s. (a dále pak na další společnosti) nedošlo,
neboť za zdanitelné plnění při prodeji zákon považuje den převzetí zboží nebo
den jeho zaplacení, přičemž se přihlédne k tomu dni, který nastal dříve. Z
dokazování v trestním řízení vyplynulo, že předmět deklarovaného obchodu předán
nebyl, nebyla ani zaplacena kupní cena, proto byl uvedený obchod označen za
fiktivní obchodní operaci. Ze samotného výroku trestního rozsudku pak plyne, že
zařízení na výrobu a zpracování destilované vody je majetkem žalobce, a navíc i
to, že trestní soud nemá pochybnosti o vlastnictví žalobce k předmětné
laboratoři. Odvolací soud se pustil do poměrně nelogické úvahy o skutečném
vlastníkovi laboratoře, kdy nevzal v úvahu pravomocné rozhodnutí o skutku,
kterého se dopustil odsouzený J. P., a je tedy otázkou, zda se odvolací soud
vůbec tímto důkazem zabýval. Odvolacímu soudu nepřísluší hodnocení aktivní
legitimace žalobce za situace, kdy trestní soud označil všechny převody mezi
ČSTD a. s., VIVAT spol. s r. o. a EDS Promotion, spol. s r. o. za fiktivní. Odvolací soud tak nesprávně zavazuje nalézací soud, aby doplnil dokazování,
neboť jej nemůže zavazovat k dokazování něčeho, čím jsou všechny soudy v
civilním řízení vázány. Žalobce dále namítá, že odvolací soud měl soudu prvního
stupně vytknout, že neprovedl všechny důkazy navržené žalobcem, zejména výslech
Mgr. B. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz
čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §
241 odst.
odst. 2 o. s. ř.) a Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou jeho
přípustnosti.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, uvedl,
že jestliže odvolací soud závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku založil
současně na dvou na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z
nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí
důvod druhý. To platí i tehdy, nemohl-li být druhý důvod podroben dovolacímu
přezkumu proto, že nebyl dovoláním dotčen.
Obdobně lze uzavřít, že jestliže rozhodnutí odvolacího soudu, jímž zrušil
rozhodnutí soudu prvního stupně, spočívá na více na sobě nezávislých důvodech,
pak okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost rozhodnutí
vliv, jestliže obstojí důvod jiný. Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně
zrušil z důvodu, že v předchozím průběhu řízení nebyl správně určen orgán,
který ve věci jedná jménem státu, nebylo rozhodnuto o návrhu žalobce, kterým
rozšířil žalobu, bylo opomenuto, že J. P. oznámil svůj vstup do řízení jako
vedlejší osoba, a byl nedostatečně zjištěn skutkový stav věci týkající se
vlastnictví předmětné laboratoře. Jestliže tedy žalobce svým dovoláním napadá
pouze jeden z více důvodů, které vedly odvolací soud ke zrušení rozhodnutí
soudu nižšího stupně, nemůže být dovolání shledáno přípustným, neboť dovolání
není s to vyvolat zrušení či změnu napadeného rozhodnutí. Již z uvedeného
plyne, že dovolání muselo být dovolacím soudem odmítnuto.
Z výše uvedených důvodů námitky dovolatele nemohou založit přípustnost
dovolání, a Nejvyšší soud tedy podle § 243c odst. 1 o. s. ř. dovolání odmítl
jako nepřípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3
věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. 8. 2017
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu