30 Cdo 2412/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v
právní věci žalobce Mgr. V. D., zastoupeného advokátem, proti žalovanému J.
P., zastoupenému advokátem, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 14 C 139/2002, o dovolání žalovaného
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. dubna 2006, č. j. 30 Co
34/2006 - 228,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 2.575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám
advokáta.
Žalobce se domáhal, aby soud určil, že je vlastníkem domu č. p. 1493
se stavební parcelou p. č. 3607/11 a zahradou p. č. 3607/56, vše zapsáno na LV
č. 526 pro k. ú. B. u Katastrálního úřadu P. Žalobu odůvodnil zejména tím, že
za neplatnou podle § 38 odst. 2, § 39, a § 49a obč. zák., a dále z důvodu
podhodnocení kupní ceny a nezaplacení celé kupní ceny považuje kupní smlouvu ze
dne 18. 10. 1999 o převodu vlastnického práva k předmětným nemovitostem na
žalovaného.
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 28. 7. 2005, č. j. 14 C 139/2002 -
201, žalobě vyhověl a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky
a vůči státu a o soudním poplatku. Jeho předchozí rozsudek v této věci ze dne
25. 3. 2004, č. j. 14 C 139/2002 - 131, jímž žalobu zamítl a rozhodl o náhradě
nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu a o soudním poplatku, byl
usnesením Městského soudu v Praze ze dne 2. 12. 2004, č. j. 64 Co 293/2004 -
152, s výjimkou výroku o soudním poplatku zrušen a věc mu byla v tomto rozsahu
vrácena k dalšímu řízení; odvolací soud se ztotožnil se závěrem obvodního soudu
o platnosti kupní smlouvy ze dne 18. 10. 1999 podle § 38 odst. 2 obč. zák.,
nicméně mu uložil, aby se zabýval tvrzením žalobce, že smyslem kupní smlouvy
bylo zajištění pohledávky žalovaného z půjčky poskytnuté třetí osobě, tj.
sjednání tzv. „propadné zástavy“ (§ 39 obč. zák.).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že dne 18. 10. 1999 účastníci uzavřeli
kupní smlouvu o převodu předmětných nemovitostí na žalovaného, dále smlouvu
o předkupním právu k nemovitostem a smlouvu o budoucí kupní smlouvě o převodu
nemovitostí, že dne 20. 10. 1999 podali návrh na vklad smlouvy o předkupním
právu
a o budoucí kupní smlouvě a že uzavření těchto smluv předcházelo uzavření
smlouvy
o půjčce částky 900.000,- Kč ve prospěch Ing. T. Řízení o návrhu účastníků na
vklad smlouvy o předkupním právu a o budoucí kupní smlouvě bylo katastrálním
úřadem přerušeno 15. 5. 2000, neboť dne 6. 4. 2000 byl podán návrh na vklad
vlastnického práva žalovaného do katastru nemovitostí, kterému bylo vyhověno a
žalovaný byl zapsán jako vlastník předmětných nemovitostí. Dále vzal soud
prvního stupně z vyžádaných znaleckých posudků, z výpovědi znalců a z
listinných důkazů
za prokázané, že žalobce v době uzavření kupní smlouvy nejednal v duševní
poruše, která by jej činila k tomuto právnímu úkonu neschopným, a proto dospěl
k závěru, že kupní smlouva není neplatná podle ust. § 38 odst. 2 obč. zák.
Předmětnou kupní smlouvu neshledal ani relativně neplatnou podle ust. § 49a
obč. zák., jelikož žalobce tento úkon neučinil v omylu, a nepřisvědčil ani jeho
tvrzení, že smlouva byla uzavřena za nápadně nevýhodných podmínek, neboť
žalobce si byl plně vědom rizika, že pokud kupní smlouvou zajišťoval smlouvu o
půjčce ve prospěch třetí osoby s tím, že bude-li půjčka splacena, nebude návrh
na vklad vlastnického práva podle této smlouvy podán. Po doplnění dokazování
výslechy svědků dále dovodil, že kupní smlouva ze dne 18. 10. 1999 nebyla
míněna vážně jako smlouva kupní, nýbrž jako zajišťovací institut smlouvy o
půjčce částky 900.000,- Kč uzavřené mezi účastníky ve prospěch Ing. T. pro
potřeby jeho podnikání, takže smlouva je absolutně neplatná podle § 39 obč.
zák. pro obcházení zákona - konkrétně ustanovení upravujících zástavní právo, a
že se tudíž jednalo o tzv. „propadnou zástavu“. O tom podle názoru soudu svědčí
i skutečnost, že téhož dne účastníci uzavřeli smlouvu o předkupním právu k
nemovitostem a o budoucí kupní smlouvě a že návrh na vklad vlastnického práva
podle kupní smlouvy účastníci podali až dne 20. 10. 1999, s čímž korespondovalo
i to, že dne 6. 4. 2001 uzavřel žalovaný jako vlastník nemovitostí a
pronajímatel se žalobcem jako nájemcem nájemní smlouvu o nájmu předmětných
nemovitostí za sjednané nájemné ve výši 35.000,- Kč měsíčně, které však hradil
Ing. T. Vlastnické právo k předmětným nemovitostem proto na žalovaného nepřešlo
a jejich vlastníkem je nadále žalobce. Existenci naléhavého právního zájmu
žalobce na požadovaném určení ve smyslu ust. § 80 písm. c) o. s. ř. shledal
soud prvního stupně v tom, že kupní smlouvou ze dne 18. 10. 1999, kterou
žalobce napadá, byly předmětné nemovitosti převedeny na žalovaného, a tedy
otázka vlastnictví k těmto nemovitostem je mezi účastníky sporná. Nepřisvědčil
námitce žalovaného, že by určovací žaloba musela být podmíněna vrácením plnění
z kupní smlouvy ve smyslu ust. § 457 obč. zák., jak dovodil Nejvyšší soud v
rozsudku sp. zn. 22 Cdo 534/2002, neboť tohoto plnění se žalovaný může domoci v
samostatném řízení; kromě toho závěry uvedené v tomto rozhodnutí na danou věc
nedopadají, neboť se nejedná o případ odstoupení od kupní smlouvy.
K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 4. 2006, č.
j. 30 Co 34/2006 - 228, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé
potvrdil, ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu a
o soudním poplatku jej změnil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného obvodním soudem a shodně
s ním dovodil, že „předmětná kupní smlouva byla oběma stranami jen předstíraná,
když vůle účastníků směřovala k zajištění půjčky, tedy k uzavření smlouvy o
propadné zástavě, kterou právní řád neumožňuje. Kupní smlouvou tak účastníci
obcházeli zákon, konkrétně ta ustanovení občanského zákoníku, která upravují
možnosti realizace zástavního práva, a smlouvu je proto třeba považovat pro
rozpor se zákonem za neplatnou (§ 39 obč. zák.). Protože žalobce je vlastníkem
sporných nemovitostí, avšak jako jejich vlastník je v katastru nemovitostí
zapsán žalovaný, je naléhavý právní zájem na určení vlastnictví k nemovitostem
v dané věci dán, neboť otázka jejich vlastnictví je mezi účastníky sporná“.
Navíc žalobce nemůže tuto žalobu kumulovat se žalobou na vyklizení, neboť
žalovaný nemovitosti neužívá. Poukaz žalovaného na rozsudky Nejvyššího soudu
ČR, sp. zn. 22 Cdo 534/2002, sp. zn. 22 Cdo 1988/2000, a sp. zn. 22 Cdo
871/2000, považoval městský soud za nepřípadný, neboť tato rozhodnutí řeší
odlišné skutkové situace. Za nedůvodnou rovněž označil námitku žalovaného o
vadě žaloby a petitu rozsudku soudu prvního stupně, jež má spočívat v neurčitém
označení nemovitostí.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož
přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., a podává je z
důvodu uvedeného v ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Nesouhlasí s právním
názorem odvolacího soudu, že žalobce má naléhavý právní zájem na požadovaném
určení ve smyslu ust. § 80 písm. c) o. s. ř., když současně dospěl k závěru, že
kupní smlouva je z důvodu obcházení zákona absolutně neplatná podle § 39 obč.
zák. Namítá, že jde-li o neplatný právní úkon, je třeba na něj pohlížet z
hlediska ust. § 457 obč. zák., což znamená, že „kupující je povinen vrátit
prodávajícímu nemovitost, včetně poskytnutí součinnosti k zápisu obnoveného
práva prodávajícího v katastru nemovitostí
a prodávající je povinen vrátit převzatou kupní cenu a rovněž poskytnout
součinnost“. Pokud tedy prodávající podá vůči kupujícími žalobu na určení
vlastnického práva k nemovitosti, nelze než dovodit, že bude mít naléhavý
právní zájem ve smyslu ust. § 80 písm. c) o. s. ř., že je vlastníkem
nemovitosti, jen tehdy, jestliže sám plnění, které podle této smlouvy dostal,
tj. kupní cenu, vrátil (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 6. 2003,
sp. zn. 22 Cdo 534/2002, a rozsudek téhož soudu ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. 22
Cdo 1988/2000); opačný názor znamená jednostranné zvýhodnění jednoho z
účastníků smlouvy. Dále dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že nenapravil
pochybení soudu prvního stupně, spočívající v tom, že opomněl rozhodnout o
požadavku žalobce, že „na základě tohoto rozsudku bude vyznačeno vlastnictví
Mgr. V. D., ke shora uvedeným nemovitostem zapsaným na listu vlastnictví číslo
526 v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu P.“, a dále je přesvědčen o
tom, že předmětné nemovitosti nebyly řádně označeny v žalobě, což je v rozporu
s katastrálními předpisy. Nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu o
absolutní neplatnosti kupní smlouvy, který se opírá jen o výpověď svědka Ing.
T., jenž má na výsledku řízení zájem, a naopak má za to, že jeho výpověď je
třeba považovat za účelovou a nevěrohodnou. Soudům obou stupňů dále vytýká, že
neprovedly důkaz výslechem navržené svědkyně - tety žalobce, což mělo za
následek nesprávné hodnocení důkazů, nedostatečné zjištění skutkového stavu
věci a nesprávné právní posouzení. Má rovněž za to, že žalobce mohl současně s
určovací žalobou požadovat vyklizení nemovitostí, které na základě nájemní
smlouvy s žalovaným užívá J. Š. Navrhl, aby rozhodnutí odvolacího soudu bylo
zrušeno a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení, případně, aby byly zrušeny
rozsudky soudů obou stupňů a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
Žalobce ve svém vyjádření se ztotožnil s rozsudky soudů obou stupňů a navrhl,
aby dovolání bylo jako nedůvodné zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou k tomu
oprávněnou, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, dospěl po
přezkoumání věci podle § 242 o. s. ř. k závěru, že dovolání není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ust. §
237 o. s. ř.
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v
dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího
soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle
ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní
stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem.
Dovolací soud je při přezkoumávání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně
vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.); z toho mimo
jiné vyplývá, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve
smyslu ust. § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní
význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil.
Přípustnost dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena
již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci
samé
po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže
dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ust. § 237 odst. 3 o.
s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé
po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V posuzované věci žalovaný dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, kterým
byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen, a nejedná se o případ
přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť soud prvního
stupně sice rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku, nebyl však vázán závazným
právním názorem odvolacího soudu, který jeho dřívější rozhodnutí zrušil z
důvodu, aby se věcí zabýval i z hlediska žalobcem tvrzené neplatnosti kupní
smlouvy podle § 39 obč. zák. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle
ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení
přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména
posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání
nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu;
způsobilým dovolacím důvodem je tedy důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s.
ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci.
Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatel jako důvod dovolání [§ 241a
odst. 2 písm. b) o. s. ř.] uplatnil, může spočívat v tom, že odvolací soud věc
posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní
předpis nesprávně vyložil, případně jej na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
V posuzované věci dovolatel především - s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu
ČR ze dne 16. 6. 2003, sp. zn. 22 Cdo 534/2002 - nesouhlasí s právním závěrem
odvolacího soudu, že žalobce má ve smyslu ust. § 80 písm. c) o. s. ř. naléhavý
právní zájem na určení vlastnictví k předmětným nemovitostem.
Podle § 80 písm. c) o. s. ř. lze žalobou (návrhem na zahájení řízení) uplatnit,
aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li
na tom naléhavý právní zájem. Předpokladem úspěšnosti žaloby o určení, zda tu
právní vztah nebo právo je či není (určovací žaloby), je po procesní stránce
především skutečnost, že na požadovaném určení je naléhavý právní zájem.
Podle ustálené judikatury soudů naléhavý právní zájem o určení, zda tu právní
vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo
ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení
stalo nejistým (srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ze dne 24. 2.
1971, sp. zn.
2 Cz 8/71, uveřejněný pod č. 17 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek,
ročník 1972). Naléhavý právní zájem na určení však může být dán i v případě,
kdy by bylo možno žalovat na plnění, jestliže se určovací žalobou vytváří pevný
právní základ
pro právní vztahy účastníků a předejde-li se tak případně dalším sporům o
plnění, nebo jestliže žalobou na plnění nelze řešit celý obsah a dosah sporného
právního vztahu nebo práva. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s
podmínkou naléhavého právního zájmu; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že
je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém
určení. Přitom příslušné závěry se vážou nejen k žalobě na určení jako takové,
ale také k tomu, jakého konkrétního určení se žalobce domáhá (shodně srov.
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96,
uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1997, pod číslem 21).
Naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva k nemovitostem zapsaným v
katastru nemovitostí ve smyslu ust. § 80 písm. c) o. s. ř. je dán, jestliže
žalobce, který tvrdí, že je vlastníkem nemovitostí, není jako jejich vlastník v
katastru nemovitostí zapsán (srov. rozsudek Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 31. 10. 1994, sp. zn. 7 Co 2368/94, publikovaný v časopise
Soudní rozhledy č. 2/95, str. 25).
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 16. 6. 2003, sp. zn. 22 Cdo 534/2002,
publikovaném v Souboru rozhodnutí NS ČR č. 25, pod C 1992, na nějž dovolatel
poukazuje, vyslovil, že „prodávající má naléhavý právní zájem na určení
obnoveného vlastnického práva k nemovitostem po odstoupení od kupní smlouvy jen
tehdy, jestliže sám plnění, které z této smlouvy dostal, tj. kupní cenu, vrátil
kupujícímu, popřípadě jestliže současně s touto žalobou na určení podal žalobu
na vyklizení kupujícího z nemovitosti oproti vrácení kupní ceny“. Tento právní
názor však byl překonán rozsudkem velkého senátu občanskoprávního kolegia
Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 31 Cdo 1836/2005, který zaujal
opačné stanovisko, podle něhož „existence naléhavého právního zájmu na určení
vlastnictví prodávajícího k nemovitosti po odstoupení od kupní smlouvy ve
smyslu ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. není podmíněna tím, zda sám kupní cenu
vrátil kupujícímu anebo zda podal žalobu na vyklizení kupujícího oproti vrácení
kupní ceny“.
I když Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1988/2000,
na nějž dovolatel dále odkazuje, zaujal právní názor, že „kumulaci žaloby na
určení vlastnického práva se žalobou na plnění, např. na vyklizení nemovitosti,
nelze vyloučit“, není existence naléhavého právního zájmu ve smyslu ust. § 80
písm. c)
o. s. ř. na určení vlastnictví prodávajícího k nemovitostem v případech
neplatné smlouvy nebo zrušení smlouvy v důsledku platného odstoupení od ní,
podmíněna tím, že sám plnění, které z této smlouvy dostal, tj. kupní cenu,
vrátil kupujícímu, případně jestliže s touto žalobou na určení podal žalobu na
vyklizení kupujícího z nemovitosti oproti vrácení kupní ceny. Subjekty neplatné
či zrušené kupní smlouvy mají ze zákona povinnost vrátit druhému účastníku vše,
co podle ní dostaly (§ 457 obč. zák.), avšak je-li smlouva neplatná (absolutně)
nebo odstoupil-li prodávající účinně od smlouvy o převodu nemovitosti, čímž
došlo ke zrušení smlouvy od počátku (s účinky ex tunc), postačuje k existenci
naléhavého právního zájmu na určení vlastnického práva převodce k nemovitosti
ve smyslu ust. § 80 písm. c) o. s. ř. skutečnost, že žalobce, který tvrdí, že
je vlastníkem nemovitosti, není jako vlastník nemovitosti v katastru
nemovitostí zapsán. Prodávající totiž musí mít možnost dosáhnout vydání
rozsudku soudu, na základě kterého bude jeho existující vlastnické právo
zapsáno do katastru nemovitostí.
Jestliže v daném případě ze skutkových zjištění vyplynulo, že v katastru
nemovitostí je jako vlastník předmětných nemovitostí zapsán žalovaný, avšak
žalobce tvrdí, že je vlastníkem předmětných nemovitostí, může žalobce dosáhnout
změny zápisu v katastru nemovitostí a uvedení tak vzniklého stavu do souladu se
skutečným právním stavem, tj. s tím, že subjektivní občanská práva a povinnosti
na základě absolutně neplatné kupní smlouvy podle § 39 obč. zák. vůbec
nevznikla, jen na základě vyhovujícího soudního rozhodnutí, jímž bude určeno,
že je vlastníkem předmětných nemovitostí. Odvolacímu soudu tudíž nelze vytýkat
nesprávné právní posouzení věci, jestliže dovodil, že žalobce má naléhavý
právní zájem na požadovaném určení ve smyslu ust. § 80 písm. c) o. s. ř.
Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nejsou v dané věci
způsobilé založit ani další námitky v dovolání. Výtka, že odvolací soud
nenapravil pochybení soudu prvního stupně, spočívající v tom, že nebylo
rozhodnuto o požadavku žalobce, aby na základě rozhodnutí soudu byla provedena
změna zápisu v katastru nemovitostí, je nesprávná již s ohledem na ust. § 7
zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k
nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů, přičemž se ani nejedná o dovolací
důvod podle ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., stejně jako v případě
námitky nesprávného hodnocení provedených důkazů a provádění dalších důkazů,
jmenovitě výslechu svědkyně - tety žalobce, které se týkají postupu soudu při
zjišťování skutkového stavu věci. Proti závěru odvolacího soudu o absolutní
neplatnosti kupní smlouvy podle § 39 obč. zák. žalovaný žádné konkrétní námitky
nevznesl, a neupřesnil ani své „přesvědčení“, že předmětné nemovitosti nebyly
řádně v žalobě označeny, což je v rozporu s katastrálními předpisy“; z tohoto
důvodu se dovolací soud těmito námitkami nezabýval.
Protože podmínky přípustnosti dovolání nejsou z hlediska ust. § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř. v daném případě splněny, dovolání směřuje proti rozhodnutí,
proti němuž není přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle §
243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce
má právo
na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z
odměny
za zastoupení advokátem za jeden úkon právní pomoci (vyjádření k dovolání) v
částce v částce 2.500,- Kč [odměna z částky určené podle § 2 odst. 1 vyhlášky
č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006, vyčíslená podle ust. § 10
odst. 3, § 5 písm. b), a snížená podle § 14 odst. 1 vyhlášky a o dalších 50 %
na polovinu podle § 18 odst. 1], a náhrady hotových výdajů podle ust. § 13
odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v částce 75,- Kč. Celkovou náhradu nákladů
dovolacího řízení ve výši 2.575,- Kč je žalovaný povinen zaplatit k rukám
advokáta, který žalobce v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. března 2007
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu