30 Cdo 2448/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci
žalobce J. Š., zastoupeného JUDr. Danielem Musilem, advokátem se sídlem v Praze
1, Mezibranská 1579/4, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu škody a
poskytnutí přiměřeného zadostiučinění, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod
sp. zn. 18 C 213/2004, o dovolání ustanoveného zástupce žalobce Mgr. Petra
Čížka, advokáta se sídlem v Liberci, Pražská 132/4, proti usnesení Městského
soudu v Praze ze dne 30. 1. 2014, č. j. 35 Co 507/2013 – 538, takto:
Usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. 10. 2013, č. j. 18 C 213/2004 –
474, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2014, č. j. 35 Co
507/2013 – 538, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu
řízení.
Žalobce se žalobou domáhal zaplacení částky 139.617.823,12 Kč s příslušenstvím
jako náhrady škody a zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobených nesprávným
úředním postupem žalované; žalobu později rozšířil a požadoval dalších
178.500,- Kč s příslušenstvím. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 jako soudu
prvního stupně ze dne 9. 5. 2006, č. j. 18 C 213/2004 – 74, byl žalobci podle §
30 ve spojení s § 138 občanského soudního řádu ustanoven zástupcem advokát Mgr.
Petr Čížek.
Soud prvního stupně usnesením ze dne 16. 10. 2013, č. j. 18 C 213/2004 – 474,
rozhodl, že ustanovenému zástupci žalobce, advokátu Mgr. Petru Čížkovi, se
„přiznává odměna za zastupování žalobce a náhrada hotových výdajů v celkové
výši 0,- Kč.“ Uvedl, že advokát ve věci provedl 12 úkonů právní služby. Výši
odměny a náhrady stanovil podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu.
Soud uvedl, že hodnotu práva, kterého se žalobce domáhá, lze zjistit jen s
nepoměrnými obtížemi, neboť žalobce nároky neustále měnil a nebyl schopen dojít
k přesné částce představující náhradu škody. Výše žalované částky byla
stanovena jen jakýmsi odhadem, neodvíjejícím se od reálného základu, a je
abnormálně vysoká. Soud proto podle § 9 odst. 1 advokátního tarifu stanovil
tarifní hodnotu věci na 5.000,- Kč (resp. u úkonu provedeného do 31. 8. 2006
1.000,- Kč). Podle soudu prvního stupně žalobci náleží mimosmluvní odměna za 12
úkonů právní služby ve výši 9.250,- Kč, náhrada hotových výdajů ve výši 3.375,-
Kč a náhrada za 21% DPH z odměny a náhrady hotových výdajů, celkem částka
15.276,25 Kč. Vzhledem k dříve vyplacené záloze ve výši 20.000,- Kč soud
právnímu zástupci žalobce ničeho nepřiznal.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání ustanoveného zástupce
žalobce napadeným usnesením usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že Mgr.
Petru Čížkovi se na náhradě za zastupování žalobce přiznává částka 28.193,- Kč.
Podle odvolacího soudu bylo na místě určit výši odměny podle § 9 odst. 1
advokátního tarifu, jak učinil soud prvního stupně. Odměnu je však třeba
přiznat jak za zastupování ohledně nároku na zadostiučinění za nemajetkovou
újmu, tak i za zastupování ohledně nároku na náhradu škody. Odvolací soud vyšel
z obsahu spisu a uvedl, že právní zástupce vykonal 11 úkonů právní služby, za
které je možné přiznat mu odměnu. Pokud právní zástupce tvrdil, že učinil i
další úkony, nelze za ně odměnu přiznat, neboť tyto byly neúčelné, právní
zástupce žalobce jejich konání neprokázal, údajně učiněná podání se ve spise
nenachází, nebo se nejednalo o úkony při zastupování žalobce. Právnímu zástupci
žalobce proto náleží mimosmluvní odměna ve výši 20.000,- Kč (odvolací soud
vypočtenou mimosmluvní odměnu za jedenáct úkonů právní služby při tarifní
hodnotě sporu 5.000,- Kč vynásobil dvěma), paušální náhrada hotových výdajů ve
výši 3.300,- Kč a náhrada za 21% DPH ve výši 4.893,- Kč, celkem částka 28.193,-
Kč. V odůvodnění napadeného usnesení odvolací soud uvedl, že právnímu zástupci
bude vyplacen rozdíl mezi výrokem přiznanou částkou 28.193,- Kč a vyplacenou
zálohou 20.000,- Kč.
Proti uvedenému usnesení podal ustanovený zástupce žalobce dovolání. V něm jako
otázku, která dosud nebyla dovolacím soudem vyřešena a kterou zároveň soud
odvolací nesprávně právně posoudil, vymezil otázku výše tarifní hodnoty sporu o
náhradu škody a o zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle zákona č. 82/1998
Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím
nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Právní zástupce
žalobce dále uvedl, že soud prvního stupně nebo odvolací soud měl žalobce podle
§ 118a odst. 3 občanského soudního řádu vyzvat, aby doplnil důkazy k prokázání
svých tvrzení ohledně provedení dalších úkonů právní služby. Kromě toho
odvolací soud při výpočtu výše odměny nezohlednil výši sazby mimosmluvní odměny
podle aktuálního znění advokátního tarifu a jako výši mimosmluvní odměny za
jeden úkon právní služby stanovil nesprávně jednotnou částku 1.000,- Kč pro
každý z úkonů, resp. částku 500,- Kč pro úkony podle § 11 odst. 2 advokátního
tarifu. Dovolatel odvolacímu soudu dále vytkl, že ve výroku napadeného usnesení
neuvedl povinnou osobu k platbě odměny. Nejvyšší soud jako soud dovolací v dovolacím řízení postupoval a o dovolání
rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od
1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II
bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Nejvyšší soud nejprve zjišťoval, zda je dovolání podáno osobou k tomu
oprávněnou, a uzavřel, že tomu tak je. Ustanovený zástupce žalobce podal
dovolání z toho důvodu, že mu nebylo přiznáno jeho subjektivní právo na úhradu
hotových výdajů, na odměnu za zastupování a na náhradu za daň z přidané hodnoty
podle ustanovení § 140 odst. 2 o. s. ř. Ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. uvádí, že dovolání je oprávněn podat účastník. Nejvyšší soud však dovodil, že v
části řízení, ve které se rozhoduje o jeho právech a povinnostech, např. o
přiznání odměny za zastupování, náhrady hotových výdajů a náhrady za daň z
přidané hodnoty, má ustanovený zástupce žalobce obdobné postavení jako účastník
řízení, a je proto legitimován k podání dovolání. K tomuto závěru srov. mutatis
mutandis závěry dosažené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 25 Cdo 644/2014, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek
pod č. 94/2014, ve kterém Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, že vedlejší
účastník řízení je aktivně legitimován k podání dovolání proti výroku, kterým
mu nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení. Obdobně se k otázce
legitimace k podání opravných prostředků vyjadřuje i komentářová literatura,
podle které definice účastníků řízení uvedené v § 90 a v § 94 odst. 1 a 2 o. s. ř. mají na mysli účastníky řízení o věci samé. Soudního řízení se však kromě
nich zúčastňují další osoby, kterým se rovněž přiznává postavení účastníků
řízení, a to v té jeho části, v níž se jedná o jejich nárocích, neboť tu jde o
jejich práva a povinnosti.
Osoba, které soud rozhodnutím uložil nějakou
povinnost, nebo které v důsledku rozhodnutí soudu vznikla určitá újma na jejích
právech, aniž by se stala (v souladu se zákonem) účastníkem řízení, má obdobná
procesní práva jako účastník. Je proto mimo jiné vždy legitimována podat
odvolání či dovolání proti takovému rozhodnutí soudu (srov. Drápal in Drápal,
Bureš a kol.: Občanský soudní řád I, II, 1. vydání, 2009, s. 616.)
Nejvyšší soud se dále zabýval přípustností dovolání, konkrétně otázkou, zda se
na posuzovaný případ vztahuje ustanovení § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř., a zda
bylo napadeným usnesením rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím částku
50.000,- Kč. Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sen. zn. 29
ICdo 34/2013, uveřejněného pod č. 5/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, v případě, kdy soud účastníku odepřel náhradu nákladů řízení, je
pro posouzení, zda dovoláním napadenými výroky o nákladech řízení bylo
rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč, určující výše nákladů
řízení, jejichž náhradu takto soudy dovolateli odepřely. Dovolací soud proto přistoupil k výpočtu částky, která byla (resp. mohla být)
dovolateli napadeným usnesením odepřena, a při přezkumu přípustnosti dovolání
se z toho důvodu zabýval zároveň i jeho důvodností. V posuzovaném případě přichází v úvahu přiznání odměny za zastupování advokáta,
náhrady hotových výdajů a náhrady za daň z přidané hodnoty podle § 140 odst. 2
o. s. ř. Podle tohoto ustanovení se při určení náhrady hotových výdajů a odměny
za zastupování postupuje podle ustanovení zvláštního právního předpisu o
mimosmluvní odměně a náhradu za daň z přidané hodnoty soud určí z odměny za
zastupování a z náhrady hotových výdajů podle sazby daně z přidané hodnoty
stanovené zvláštním právním předpisem. Zvláštním právním předpisem upravujícím
náhradu hotových výdajů a odměnu za zastupování je vyhláška ministerstva
spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za
poskytování právních služeb (advokátní tarif), dále jen „advokátní tarif“. Podle judikatury Nejvyššího soudu je na případy, kdy je předmětem řízení
zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou při výkonu veřejné moci, při
stanovení tarifní hodnoty přiléhavé aplikovat § 9 odst. 4 písm. a) advokátního
tarifu, resp. ve znění účinném do 31. 12. 2012 ustanovení § 9 odst. 4
advokátního tarifu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3378/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením
Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2014, sp. zn. I. ÚS 958/2014, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2707/2013, uveřejněné pod
číslem 40/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 6. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 374/2014). V posuzovaném případě byl předmětem řízení nejen nárok na poskytnutí
přiměřeného zadostiučinění, ale i nárok na náhradu škody. Žalobce se na
žalované domáhal náhrady škody a nemajetkové újmy, které mu měly být způsobeny
nesprávným úředním postupem v řízení vedeném u Krajského soudu v Ústí nad Labem
pod sp. zn. K 32/95. Žalobce měl v řízení potíž se specifikací, jakou část jeho
nároku tvoří nárok na náhradu škody a jakou část tvoří nárok na zadostiučinění
za nemajetkovou újmu. Ostatně ani v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně ve
věci samé (rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 3. 6. 2013, č. j.
18 C
213/2004 – 460) není jasně uvedeno, jakou částku žalobce požadoval jako náhradu
škody a jakou jako zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Obvodní soud
pro Prahu 2 žalobci přiznal jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou
nepřiměřenou délkou řízení částku 178.500,- Kč s příslušenstvím, ve zbytku
žalobu zamítl a na náhradě škody tak žalobci ničeho nepřiznal. V posuzovaném případě tedy jednak není zcela zřejmé, jakou částku žalobce na
náhradě škody vlastně požadoval, jednak byl žalobce ve sporu o náhradu škody
zcela neúspěšný, nelze proto zjistit, jaká byla hodnota věci, resp. hodnota
domnělého nároku. To však neznamená, že by odměnu zástupce žalobce nebylo možné určit, neboť
určení žalobcem požadované částky ve sporu automaticky neznamená, že tato
částka bude považována za tarifní hodnotu ve smyslu § 7 a následujících
advokátního tarifu (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2014, sp. zn. III. ÚS 879/14). Nejvyšší soud dospěl k závěru, že tarifní hodnota sporu o náhradu škody může
být v některých případech (a bude tomu tak i v případě posuzovaném) určena
podle ustanovení § 9 odst. 1 advokátního tarifu, podle kterého nelze-li hodnotu
věci nebo práva vyjádřit v penězích nebo lze-li ji zjistit jen s nepoměrnými
obtížemi a není-li dále stanoveno jinak, považuje se za tarifní hodnotu částka
5.000,- Kč (srov. § 9 odst. 1 advokátního tarifu ve znění účinném od 1. 9. 2006
do 31. 12. 2012). Ve sporech o náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb. žalobci nehradí soudní
poplatky (tato řízení jsou od soudního poplatku osvobozena, srov. ustanovení §
11 odst. 1 písm. m/ zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích). V případě
neúspěchu ve věci pak (v naprosté většině případů) ani nehradí žalovanému,
kterým je stát (případně územní samosprávný celek), náhradu nákladů na odměnu
za zastupování advokátem podle advokátního tarifu, neboť podle ustálené
judikatury není zastoupení státu advokátem zpravidla považováno za účelné
vynaložení výdajů (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2008, sp. zn. I. ÚS 2929/07, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod
č. 167/2008, a na ně navazující judikaturu Ústavního soudu). Při vyčíslení
náhrady škody tak nejsou žalobci co se týče požadované částky de facto ničím
limitováni. Výjimkou tak nejsou žaloby o zaplacení částek v řádu stovek miliónů
korun, jako v nyní posuzovaném případě. Zároveň se však nemusí vždy jednat o případy, kdy by žalobci neměl být
ustanoven advokát z důvodu, že jde o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva (§ 138
odst. 1 ve spojení s § 30 o. s. ř.). Může se totiž jednat o situace, kdy nárok
žalobce je co do svého základu oprávněný, avšak soud nakonec žalobci přiřkne
jen zlomek požadované částky, nebo o situace, kdy žalobce sice nakonec ve sporu
neuspěje, ale neopodstatněnost jeho nároku nebyla od počátku zjevná (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 987/2013, podle
kterého jde o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva ve smyslu ustanovení § 138
odst. 1 o. s. ř.
zpravidla tehdy, je-li již ze samotných údajů /tvrzení/
účastníka nebo z toho, co je soudu známo z obsahu spisu nebo z jiné úřední
činnosti nebo co je obecně známé, bez dalšího nepochybné, že požadavku
účastníka nemůže být vyhověno). Vzhledem k uvedenému se soudy nezřídka dostávají do situace, kdy je žalobci ve
sporech o náhradu škody ustanoven advokát a při vyčíslení jeho odměny za
zastupování podle ustanovení § 140 odst. 2 o. s. ř. není zcela jasné, jaká
odměna by mu měla být přiznána. Vyjde-li soud (za použití advokátního tarifu) z
výše odměny za jeden úkon právní služby určené z tarifní hodnoty sporu ve výši
žalobcem požadované částky, dochází ke zjevně nepřiměřeným částkám odměny (v
nyní posuzovaném případě např. jde o částku přesahující sto tisíc korun za
jeden úkon právní služby), které zjevně neodpovídají povaze a složitosti sporu. Nejvyšší soud si je zároveň vědom judikatury Ústavního soudu, podle které nelze
v uvedených případech analogicky použít § 150 o. s. ř. a odměnu ustanoveného
advokáta moderovat (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. II. ÚS 1534/10, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod
č. 126/2012), kromě zcela výjimečných případů (srov. nález Ústavního soudu ze
dne 22. 11. 2007, sp. zn. I. ÚS 1126/07, publikovaný ve Sbírce nálezů a
usnesení Ústavního soudu pod č. 206/2007). Zmíněná judikatura Ústavního soudu stojí na tom, že musí být chráněno legitimní
očekávání ustanoveného advokáta. Nejvyšší soud se domnívá, že i z pohledu
legitimního očekávání ustanovovaných advokátů bude žádoucí, pokud se dosud
roztříštěná rozhodovací praxe soudů při přiznávání odměn za zastupování ve
sporech o náhradu škody způsobené při výkonu veřejné moci sjednotí a za tarifní
hodnotu těchto sporů bude považována částka určená podle ustanovení § 9 odst. 1
advokátního tarifu tam, kde nebude možno hodnotu věci nebo práva, které je
předmětem sporu, určit v penězích nebo vyjádřit bez nepřiměřených obtíží. Ústavní soud postup, kdy obecné soudy přistoupily ke stanovení tarifní hodnoty
sporů podle zákona č. 82/1998 Sb. na základě ustanovení § 9 odst. 1 advokátního
tarifu, v několika svých usneseních aproboval. Ústavní soud v tomto postupu
neshledal zásah do práva na spravedlivý proces, a to ani v případě, kdy bylo v
řízení požadováno zadostiučinění za nemajetkovou újmu, ani v případě, kdy byla
požadována náhrada škody (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 11. 2012, I. ÚS 3833/2012, ze dne 21. 11. 2013, sp. zn. II. ÚS 315/13, ze dne 26. 9. 2012,
sp. zn. I. ÚS 3471/12, a již citované usnesení sp. zn. III. ÚS 879/14). Nejvyšší soud nicméně dodává, že v některých případech, kdy bude výše nároku na
náhradu škody přesně stanovena, a kdy bude žalobce ve sporu úspěšný, bude možno
uvažovat o stanovení tarifní hodnoty podle ustanovení § 8 odst. 1 advokátního
tarifu, tzn. podle výše požadovaného peněžitého plnění. Je tomu tak proto, že
je-li žalobce ve sporu o náhradu škody úspěšný, pak hodnotu sporu určit lze -
jedná se o žalobci přiznanou částku. Pouze na okraj je pak možné pro úplnost dodat, že od 1. 1. 2011 ustanovení §
12a odst.
2 advokátního tarifu stanovuje, že sazba mimosmluvní odměny za jeden
úkon právní služby ustanoveného zástupce nebo ustanoveného opatrovníka v
občanském soudním řízení snížená podle § 12a odst. 1 činí nejvýše 5.000 Kč. Pro posouzení výše odměny za jednotlivé úkony právní služby je rozhodné datum,
kdy byly tyto úkony učiněny (srov. přechodná ustanovení vyhlášky č. 399/2010
Sb. a 486/2012 Sb., podle kterých za právní služby poskytnuté přede dnem nabytí
účinnosti novelizujících vyhlášek přísluší ustanovenému zástupci v občanském
soudním řízení odměna podle dosavadního znění advokátního tarifu). Dovolací
soud tedy při posouzení úkonů vykonaných do 31. 12. 2010 vyšel z advokátního
tarifu ve znění vyhlášky č. 276/2006 Sb., a při posouzení později vykonaných
úkonů z advokátního tarifu ve znění vyhlášky č. 399/2010 Sb. Vzhledem k výše uvedenému považoval Nejvyšší soud za tarifní hodnotu sporu o
náhradu škody částku 5.000,- Kč podle ustanovení § 9 odst. 1 advokátního tarifu
ve znění účinném od 1. 9. 2007 do 31. 12. 2012. Tarifní hodnota sporu o
zadostiučinění za nemajetkovou újmu činila 50.000,- Kč podle ustanovení § 9
odst. 4 advokátního tarifu ve znění účinném od 1. 9. 2007 do 31. 12. 2012. Podle ustanovení § 12 odst. 3 advokátního tarifu, ve znění účinném do 31. 12. 2012, platí, že při spojení dvou nebo více věcí, pro něž spojení ke společnému
projednání není stanoveno zákonem, se zvyšuje mimosmluvní odměna náležející ve
věci s nejvyšší tarifní hodnotou o polovinu mimosmluvní odměny, jež by jinak
náležela v ostatních spojených věcech. Vzhledem k tomu, že v předmětném řízení
se rozhodovalo o dvou různých nárocích žalobce (nárok na náhradu škody a nárok
na zadostiučinění za nemajetkovou újmu), pro něž není spojení ke společnému
projednání stanoveno zákonem, postupoval Nejvyšší soud podle uvedeného
ustanovení. V souzeném případě ustanovený zástupce tvrdí, že učinil dvacet jedna úkonů
právní služby. Odvolací soud při svém právním posouzení věci dospěl k závěru,
že ustanovený zástupce vykonal jedenáct úkonů právní služby. Nejvyšší soud vzal
při svém výpočtu pro účely zjištění přípustnosti dovolání do úvahy kromě
jedenácti úkonů právní služby, jejichž provedení odvolací soud nezpochybnil,
rovněž úkony, o kterých odvolací soud uvedl, že jejich provedení dovolatel
neprokázal (další porady s klientem přesahující jednu hodinu ve dnech 19. 9. 2007, 28. 11. 2007, 19. 12. 2008 a 7. 5. 2009), že byly neúčelné (opakované
doplnění žaloby ze dne 1. 4. 2008, podání ze dne 13. 1. 2009 a doplnění
odvolání ze dne 23. 5. 2011), a že se ve spise nenachází (písemné podání ze dne
22. 12. 2008). U těchto úkonů ustanovený zástupce v dovolání namítá, že
provedeny byly a že byly účelné, a není možno s určitostí vyloučit, že by se mu
tyto skutečnosti nepodařilo v dalším řízení prokázat. Dovolací soud proto k
vyjmenovaným úkonům při posuzování limitu přípustnosti dovolání přihlédl, aniž
by tím jakkoliv předjímal řešení otázek, zda úkony skutečně byly provedeny a
zda byly provedeny účelně.
Dovolací soud však při svém výpočtu nepřihlédl k
žádosti ustanoveného zástupce o poskytnutí zálohy na odměnu a na hotové výdaje
ze dne 4. 1. 2009 a k odvolání ustanoveného zástupce proti usnesení o přiznání
zálohy ze dne 7. 4. 2009. Provedení těchto úkonů nelze totiž považovat za
poskytování právních služeb ve smyslu ustanovení § 1 odst. 1 advokátního
tarifu, když ustanovený zástupce jimi nečinil žádné kroky ve prospěch účastníka
řízení, kterého v řízení zastupoval, ale domáhal se jimi poskytnutí zálohy za
provedené právní služby ve svůj prospěch. Při stanovení mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby Nejvyšší soud
vycházel z ustanovení § 9 odst. 4 a § 9 odst. 1, ve spojení s § 7 advokátního
tarifu (ve znění účinném od 1. 9. 2006 do 31. 12. 2012). Za jeden úkon právní
služby tak náleží odměna ve výši 3.100,- Kč podle § 7 bodu 5 advokátního
tarifu, zvýšená v souladu s § 12 odst. 3 advokátního tarifu o polovinu
mimosmluvní odměny, jež by náležela ve věci s tarifní hodnotou 5.000,- Kč (tedy
o 500,- Kč, srov. § 7 bod 3 advokátního tarifu). U úkonů, které byly provedeny
od 1. 1. 2011, přistoupil Nejvyšší soud ke snížení mimosmluvní odměny
ustanoveného zástupce o 30 % v souladu s ustanovením § 12a odst. 1 advokátního
tarifu. U úkonů podle § 11 odst. 2 advokátního tarifu náleží ustanovenému
zástupci odměna ve výši jedné poloviny mimosmluvní odměny, od 1. 1. 2011 rovněž
snížená o 30 % podle ustanovení § 12a odst. 1 advokátního tarifu. Dovolací soud vzal v úvahu devatenáct úkonů právní služby, za které by náležela
odměna ve výši 61.020,- Kč (1 x 1.800,- Kč za odvolání ze dne 14. 8. 2008 proti
rozhodnutí, které nebylo rozhodnutím ve věci samé; 14 x 3.600,- Kč za první
poradu s klientem včetně převzetí zastoupení dne 19. 12. 2006, doplnění žaloby
ze dne 15. 10. 2007, účast na jednání soudu dne 20. 11. 2007, 15. 1. 2009, 29. 9. 2010, písemné podání soudu ze dne 5. 12. 2007, dovolání ze dne 3. 2. 2009,
další porady s klientem přesahující jednu hodinu ve dnech 19. 9. 2007, 28. 11. 2007, 19. 12. 2008 a 7. 5. 2009, doplnění žaloby ze dne 1. 4. 2008, písemné
podání ze dne 13. 1. 2009 a ze dne 22. 12. 2008; 1 x 1.260,- Kč za účast při
jednání dne 31. 5. 2011, při kterém došlo pouze k vyhlášení rozsudku; a 3 x
2.520 Kč za odvolání ze dne 6. 1. 2011, účast při jednání soudu dne 12. 12. 2011 a doplnění odvolání dne 23. 5. 2011). Jako náhrada hotových výdajů by
podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu náleželo ustanovenému zástupci za
devatenáct úkonů právní služby celkem 5.700,- Kč (19 x 300,- Kč). Daň z přidané
hodnoty ve výši 21 % by činila 14.011,20 Kč. Částka, která by ustanovenému
zástupci mohla být přiznána v případě, že by mu byla přiznána odměna podle jeho
žádosti (s výjimkou dvou výše vedených úkonů, jež nelze považovat za úkony
právní služby), činí celkem 80.731,20 Kč (61.020,- Kč + 5.700,- Kč + 14.011,20
Kč). Po odečtení částky 28.193,- Kč, přiznané ustanovenému zástupci napadeným
usnesením, zbývá částka 52.538,20 Kč, která byla rozsudkem odvolacího soudu
ustanovenému zástupci odepřena. Hranici 50.000,- Kč pro přípustnost dovolání ve
smyslu § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř.
tak částka, která byla rozsudkem
odvolacího soudu ustanovenému zástupci odepřena, přesahuje. Vzhledem k výše uvedenému je dovolání přípustné. Z výše uvedeného rovněž
vyplývá, že právní posouzení otázky tarifní hodnoty sporu o náhradu škody a o
zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle zákona č. 82/1998 Sb. odvolacím
soudem je nesprávné a dovolání je proto v této části důvodné. Důvodné je
dovolání rovněž v části, v níž právní zástupce žalobce namítá, že odvolací soud
jako výši mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby nesprávně stanovil
jednotnou částku 1.000,- Kč pro každý z úkonů (resp. částku 500,- Kč pro každý
z úkonů podle § 11 odst. 2 advokátního tarifu), a nezohlednil výši sazby
mimosmluvní odměny podle aktuálního znění advokátního tarifu. Nejvyšší soud se dále zabýval námitkou právního zástupce žalobce, že odvolací
soud měl vzít v úvahu i další jím provedené úkony právní služby, případně měl
žalobce podle § 118a odst. 3 o. s. ř. vyzvat, aby svá tvrzení ohledně těchto
úkonů právní služby doložil. Podle ustanovení § 140 odst. 2 o. s. ř., věty první před středníkem, byl-li
účastníku ustanoven zástupcem nebo opatrovníkem advokát, platí jeho hotové
výdaje a odměnu za zastupování, popřípadě též náhradu za daň z přidané hodnoty,
stát. Z uvedeného ustanovení vyplývá, že soud o úhradě odměny za zastupování,
hotových výdajů advokáta a náhradě za daň z přidané hodnoty rozhodne z úřední
povinnosti. Aby mohl rozhodnout, musí si zjistit (rovněž z úřední povinnosti)
relevantní skutečnosti a opatřit dostatečné podklady. Ty může získat přímo ze
soudního spisu v dané věci nebo z vyúčtování dodaného samotným ustanoveným
advokátem. Jestliže je předložené vyúčtování advokáta neúplné, např. proto, že
není doloženo provedení některých v něm tvrzených úkonů, musí soud poskytnout
ustanovenému advokátovi možnost vyúčtování doplnit (a provedení sporných úkonů
prokázat). Pokud by soud k doložení provedení tvrzených úkonů advokáta
nevyzval, rezignoval by tak na svoji povinnost ex officio o odměně ustanoveného
advokáta rozhodnout a zjistit si za tím účelem všechny potřebné skutečnosti. Nepostupuje-li uvedeným způsobem soud prvního stupně, zjedná k odvolání
ustanoveného advokáta nápravu soud odvolací. Jestliže soud prvního stupně při rozhodování o úhradě odměny za zastupování,
hotových výdajů advokáta a náhradě za daň některé provedené úkony posoudí jako
neúčelné, má ustanovený advokát možnost podat proti jeho rozhodnutí odvolání a
v něm uvést tvrzení a případně navrhnout důkazy k prokázání účelnosti
předmětných úkonů. V tomto případě se totiž ze strany soudu již nejedná o
zjišťování rozhodných skutečností, ale o právní posouzení věci, které může soud
učinit sám na základě skutečností vyplývajících ze spisu. Soud prvního stupně i
soud odvolací musí vždy ve svém rozhodnutí alespoň stručně odůvodnit, z jakého
důvodu konkrétní úkony nepovažovaly za účelné, jinak jsou jejich rozhodnutí v
tomto ohledu nepřezkoumatelná. Odvolací soud proto pochybil, nevyzval-li právního zástupce žalobce k doplnění
rozhodných skutečností ohledně úkonů, jejichž provedení nebylo podle názoru
soudu prokázáno.
Odvolací soud rovněž pochybil, když u úkonů, jejichž provedení
podle něj nebylo účelné, v odůvodnění napadeného usnesení neuvedl, z jakého
důvodu je posoudil jako neúčelné. Nejvyšší soud přisvědčil rovněž poslední námitce právního zástupce žalobce,
podle které ve výroku napadeného usnesení schází označení osoby povinné k
výplatě přiznané částky. Tou je vždy soud prvního stupně. Vedle určení osoby
platbou povinné by rozhodnutí o přiznání odměny mělo obsahovat rovněž lhůtu, ve
které bude odměna vyplacena. Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů zrušil usnesení odvolacího soudu (§ 243e
odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno napadené
rozhodnutí, se vztahují také na rozhodnutí soudu prvního stupně a ve věci bude
navíc třeba provést další dokazování, zrušil Nejvyšší soud i usnesení soudu
prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.). Právním názorem Nejvyššího soudu jsou soudy v dalším řízení vázány
(§ 243 g o. s. ř. věta první za středníkem ve spojení s § 226 o. s. ř.). Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.