30 Cdo 374/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Vrchy,
ve věci žalobkyně PEIKO, spol. s r. o., IČ: 41601122, se sídlem v Brně, Vlárská
22, zastoupené Mgr. Zdeňkem Pokorným, advokátem se sídlem v Brně, Anenská 8,
proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze
2, Vyšehradská 16, o 750.000,- Kč, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn.
44 C 164/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze
dne 26. 6. 2013, č. j. 44 Co 63/2010 - 101, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
(výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok III.). K odvolání žalobkyně i žalované odvolací soud rozsudkem ze dne 29. 6. 2011, č. j. 44 Co 63/2010 – 72, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak,
že žalobu co do povinnosti žalované zaplatit 157.700,- Kč s příslušenstvím
zamítl a co do povinnosti žalované zaplatit žalobkyni 50.000,- Kč s
příslušenstvím výrok I. rozsudku soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.). Dále
potvrdil rozsudek soudu první stupně ve výroku II. (výrok II.) a rozhodl o
náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III.). K dovolání žalobkyně dovolací soud rozsudkem ze dne 3. 9. 2012, č. j. 30 Cdo
41/2012 – 87, rozsudek odvolacího soudu co do části výroku I., v níž byl změněn
rozsudek soudu prvního stupně, a ve výrocích II. a III. zrušil a věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud v záhlaví identifikovaném rozsudku rozsudek soudu prvního stupně
ohledně příslušenství z částky 700.000,- Kč za dobu od 9. 1. 2007 do 8. 7. 2007
zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil (výrok I.). Dále rozsudek soudu
prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že co do povinnosti žalované zaplatit
žalobkyni částku 127.700,- Kč s příslušenstvím žalobu zamítl, jinak rozsudek
soudu prvního stupně co do částky 50.000,- Kč s příslušenstvím potvrdil (výrok
II). Výrokem III. odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve
výroku II. a výrokem IV. přiznal žalobkyni náhradu nákladů řízení před soudy
všech stupňů ve výši 55.680,- Kč. Opravným usnesením ze dne 20. 1. 2014, č. j. 44 Co 63/2010 – 121, odvolací soud
v předcházejícím odstavci uvedený rozsudek opravil ve výroku II. tak, že částka
127.700,- Kč je správně 107.700,- Kč. Žalobkyně se domáhala zaplacení celkem 750.000,- Kč jednak z titulu náhrady
nemajetkové újmy, která jí měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení
vedeného u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 36 Cm 6/97, jehož nepřímým
předmětem bylo peněžní plnění ve výši 183.996,- Kč, a jednak z titulu náhrady
škody za náklady vynaložené v souvislosti s nepřiměřenou délkou uvedeného
řízení (v částkách 14.750,- Kč a 23.760,- Kč). Uvedené řízení bylo zahájeno k žalobě žalobkyně dne 15. 10. 1996 a pravomocně
skončeno bylo dne 24. 5. 2004. Dne 23. 6. 2004 podala žalobkyně stížnost k
Evropskému soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) pro porušení čl. 6 odst. 1
Úmluvy na ochranu lidských práv a základních svobod (publikované ve Sbírce
zákonů jako sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí, pod č. 209/1992, dále jen „Úmluva“) pro nepřiměřenou délku řízení. ESLP žalobkyni
později vyzval, aby vzhledem k účinnosti novely zákona č. 82/1998 Sb. provedené
zákonem č. 160/2006 Sb., uplatnila svůj nárok u žalované. Dne 11. 3. 2008 ESLP
rozhodl o nepřijatelnosti stížnosti žalobkyně pro nevyčerpání vnitrostátních
prostředků nápravy. U žalované uplatnila žalobkyně nárok na přiměřené zadostiučinění podáním ze
dne 4. 1. 2007, doručeným dne 8. 1. 2007. Žalovaná dne 23. 5. 2007 přiznala
žalobkyni zadostiučinění ve výši 70.000,- Kč.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že v daném případě došlo k nesprávnému
úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti
za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním
postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a
jejich činnosti (notářský řád) – dále jen „OdpŠk“, neboť řízení trvalo sedm let
a dvě stě dvacet dva dní, což byla nepřiměřená doba. Shledal též, že byly
naplněny všechny podmínky pro poskytnutí zadostiučinění ve smyslu § 31a OdpŠk. Výši zadostiučinění stanovil soud prvního stupně s přihlédnutím k judikatuře
ESLP, přičemž za přiměřené zadostiučinění považoval celkově 277.700,- Kč (při
100,- Kč za den trvání řízení). Odvolací soud ve svém prvním rozsudku uvedl, že složitost řízení byla spíše
nižší. Délka řízení však byla „nápadně nepřiměřená“ a v důsledku postupu orgánů
veřejné moci během řízení dokonce došlo na to, že po dobu čtyř let nebylo vůbec
nějak konáno. To má takovou váhu, že zadostiučinění pro účely odškodnění musí
být „důraznější“. Dále odvolací soud vyšel z úvah o výši zadostiučinění za
jeden rok trvání řízení obsažených ve stanovisku Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod č. 58/2011 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek – dále též jen „Stanovisko“. Za běžných okolností by
tedy žalobkyni za sedm a půl roku trvající řízení měla příslušet částka v
rozmezí od 112.500,- Kč do 150.000,- Kč, bez redukce za první dva roky řízení,
„ovšem o které zase těžko uvažovat v situaci, že tak jako tak byly prvé dva
roky řízení bez významu, jestliže se dvojnásobek této doby žádné úkony ke
skončení věci ani dít neměly.“ K tomu odvolací soud uzavřel: „[P]okud již byl
ve prospěch žalobce významně zohledněn frustrační činitel doby absolutní
nečinnosti v – obecně vzato – naprosto jednoduché věci, žalovanému by naopak
mohla prospívat okolnost spíše minimálního významu věci samé pro žalobce
(viděno v úzce majetkovém slova smyslu), takže by šlo o částku přiměřeného
zadostiučinění nacházející se někde ve středu uvedeného rozmezí. (…) Uvedenému
nejvíce vyhovuje částka 120.000,- Kč.“
Dovolací soud ve svém předcházejícím rozsudku k námitkám žalobkyně ohledně výše
zadostiučinění uvedl: „[O]dvolací soud ke zvýšení základní částky
zadostiučinění přistoupil. Vyšel totiž ze závěrů obsažených ve Stanovisku a za
základ zadostiučinění považoval částku 15.000,- Kč za jeden rok trvání řízení s
tím, že v daném případě nepřísluší krácení této částky za první dva roky
řízení. Odvolací soud tedy základní částku zadostiučinění zvýšil cca o 15 %, a
to z toho důvodu, že délka řízení byla ‘nápadně nepřiměřená’ a v důsledku
postupu orgánů veřejné moci během řízení došlo k tomu, že po dobu čtyř let
soudy vůbec nekonaly.“ Dovolací soud nicméně dospěl k závěru, že právní
posouzení výše přiměřeného zadostiučinění odvolacím soudem je neúplné, a tudíž
nesprávné. Přestože odvolací soud učinil závěr, že šlo v obecné rovině o
„naprosto jednoduchou věc“, že žalobkyně nijak nepřispěla k průtahům v řízení a
že orgány veřejné moci během řízení po dobu čtyř let vůbec nijak nekonaly,
odvolací soud tyto skutečnosti nezohlednil a zadostiučinění procentní sazbou
nezvýšil. Dovolací soud rovněž shledal důvodnou námitku žalobkyně, dle níž „při
dobové neexistenci efektivních vnitrostátních prostředků nápravy se musela
nejprve zadostiučinění domáhat u Evropského soudu pro lidská práva a až
následně (po novelizaci zákona č. 82/1998 Sb.) byla odkázána na možnost
kompenzace podle vnitrostátního právního řádu. Žalobkyni se tak kompenzace
nedostalo snadnější cestou, jak požaduje judikatura Evropského soudu pro lidská
práva v případě nižšího zadostiučinění, než které by poskytl právě ESLP.“ V
závěru svého rozsudku dovolací soud uvedl, že v dalším řízení je nebytné
zohlednit další zjištěné skutečnosti při úvaze o zvýšení zadostiučinění, „to
však naopak neznamená, že by výše zadostiučinění původně uvažovaná soudem
prvního stupně nebyla nepřiměřeně vysoká.“
Odvolací soud ve svém v pořadí druhém rozsudku uvedl: „[D]ovolací soud
přitakal, že pokyn k (další nebo jinak vedené) úvaze, co zvyšuje
zadostiučinění, ještě ‘…neznamená, že by výše zadostiučinění původně uvažovaná
soudem prvního stupně nebyla nepřiměřeně vysoká’. Jinak řečeno, přezkoumávaný
přísudek 207.700,- Kč činí žalobci strop možného.“ Odvolací soud při určení
základní částky za jeden rok řízení vyšel ze spodní hranice 15.000,- Kč,
přičemž tuto spodní hranici zvýšil z důvodu, že se žalobkyni kompenzace
nedostalo snadnější cestou (45 %) a že samotné kompenzační řízení již
překročilo přiměřenou dobu (5 %). Odvolací soud však dospěl k závěru, že 1 rok
vedení řízení v odvolacím stupni (ve věci samé) nelze považovat za nesprávný
úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk, a tedy vycházel z délky
posuzovaného řízení snížené o jeden rok (6 a půl roku). Základní částku tak
odvolací soud určil ve výši 146,250,- Kč (6,5 * 15.000,- Kč * 150 %). Tuto
částku následně upravil s ohledem na postup orgánů veřejné moci během řízení –
cca 5 a půl roku nečinnosti (5 %), s ohledem na okolnost, že posuzované řízení
nebylo složité (5 %), a s ohledem na postup žalobkyně, která nijak nepřispěla k
průtahům v řízení (5 %). Odvolací soud tak základní částku zvýšil o 15 %, čímž
dospěl k celkové částce odškodnění 170.000,- Kč. Jelikož nárok žalobkyně již
byl částečně uspokojen ve výši 70.000,- Kč a prvním rozsudkem odvolacího soudu
bylo žalobkyni přiznáno 50.000,- Kč, přičemž tento rozsudek již nabyl právní
moci a dovolacím soudem nebyl zrušen, přiznal odvolací soud žalobkyni druhým
rozsudek zbývající částku ve výši 50.000,- Kč.
Co se týče dalších žalobkyní uplatněných nároků (náklady vzniklé s podáním
stížnosti k ESLP ve výši 14.750,- Kč a náklady vzniklé v souvislosti s
předběžným projednáním nároku na zadostiučinění u žalované ve výši 23.760,- Kč)
odvolací soud je neshledal důvodnými.
Ve vztahu k nákladovému výroku odvolací soud odkázal na odůvodnění ve svém
předcházejícím rozhodnutí, když zopakoval, že žalobkyně „celkově vzato neuspěla
v tomto řízení málo.“ Ve vztahu k nároku, kde výsledek záležel na úvaze soudu,
odvolací soud kritérium úspěchu v řízení nepoužil. Výši nákladů řízení určil z
přísudku (100.000,- Kč) s tím, že vycházel z nákladů, až jak se ukázaly být
účelnými ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř., tj. vzhledem k výsledku jak nastal.
Odvolací soud vycházel z vyhlášky č. 177/1996 Sb., přičemž náklady řízení určil
výpočtem: 5.100,- Kč * /4,5 (úkonů v řízení před soudem prvního stupně) + 3
(úkony v prvním řízení odvolacím) + 2 (úkony v řízení dovolacím)/ + 80 % *
5.100,- Kč (úkon v dalším řízení odvolacím + 10,5 * 300,- Kč = 55.680,- Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání do části výroku II.,
kterým odvolací soud změnil výrok I. rozsudku soudu prvního stupně, když zamítl
nárok v částce 127.700,- Kč, dále do výroku III. napadeného rozsudku, jakož i
do části výroku IV. mimo část, kterou bylo žalobkyni přiznáno na náhradě
nákladů řízení 55.680,- Kč. Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje
dovolatelka v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného
nebo procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně Ústavního soudu a ESLP, či je
posoudil jinak nesprávně. Z obsahu dovolání Nejvyšší soud dovodil následující
otázky:
1) Lze zkrátit celkovou délku řízení o délku řízení před odvolacím
soudem, když délka této části řízení nebyla shledána nepřiměřeně dlouhou? 2) Lze navýšit odškodnění z titulu průtahů v samotném řízení
kompenzačním o pouhých 5 %, když tato procentuální sazba v daném případě
představuje, vyjádřeno absolutním číslem, částku 4.875,- Kč? 3) Lze navýšit odškodnění o pouhých 5 % z důvodu průtahů v řízení
zapříčiněných soudem, když tyto průtahy ze soudem akceptovaných 6,5 let řízení
činily plných 5,5 roků, což činí celých 84,62% z celkové doby? 4) Lze navýšit odškodnění o pouhých 5 %, dospěje-li soud k závěru, že se
v případě kritéria uvedeného v písm. b) odst. 3 § 31a OdpŠk jednalo „o
banalitu“? 5) Lze při určení sazby za úkon právní služby vycházet z přísudku, nebo
je rozhodující částka žalovaná? 6) Má poškozený právo na náhradu majetkové újmy představující náklady v
souvislosti se stížností k ESLP a v souvislosti s povinným předsoudním
uplatněním nároku? Jako dovolací důvod dovolatelka uvádí, že rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci. Dovolatelka namítá:
a) odvolací soud pochybil, když nepočítal celou délku řízení, a oproti
předchozímu svému rozhodnutí ji zkrátil o jeden rok. Posuzované řízení v
rozporu s judikaturou rozdělil na dvě samostatné fáze (první a druhý stupeň) a
nesprávně uzavřel, že onu druhou fázi nelze považovat za nesprávný úřední
postup;
b) s ohledem na judikaturu ESLP je zcela nedostatečné ohodnocení
navýšení odškodnění z titulu průtahů v samotném řízení kompenzačním o 5 %
(vyjádřeno absolutním číslem 4.875,- Kč), což je zcela nepřiměřené jak
Stanovisku, tak i judikatuře ESLP. Vyčíslování úprav pouze procentními body bez
současného vyjádření číslem absolutním je zcela nevhodné už proto, že z něj
alespoň na první pohled bez dalšího není toto absolutní číslo úpravy
zjistitelné a procenta se tak jeví jako zavádějící;
c) podobně zcela neadekvátní je navýšení o 5 % (= 4.875,- Kč) za
okolnosti jdoucí „vyloženě na vrub soudu“, když průtahy v řízení činily celých
84,62 % z celkové doby řízení. Stejná nesprávnost spočívá v navýšení o 5 % za
„složitost řízení“;
d) při vypořádání nákladů řízení odvolací soud vycházel tzv. z přísudku,
přičemž odkázal na odůvodnění svého předcházejícího rozhodnutí. V
předcházejícím rozhodnutí však odvolací soud tento postup nezdůvodnil, když
nákladový výrok odůvodnil důvody jinými.
Z toho důvodu je rozhodnutí o
nákladech řízení nepřezkoumatelné, což vyplývá i z té okolnosti, že z
rozhodnutí není zcela jasné, zda odvolací soud aplikoval jen ustanovení § 142
odst. 1 o. s. ř., na něž výslovně odkazuje, nebo ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., když odvolací soud odkazuje na své předcházející rozhodnutí. Odvolací soud
nerespektoval judikaturu Ústavního soudu, která setrvává na závěru, že v
obdobných případech má být rozhodováno dle ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř.,
přičemž pro určení sazby za úkon právní služby je rozhodující částka žalovaná. Odvolací soud dále nesprávně aplikoval vyhlášku č. 177/1996 Sb., neboť při
stanovení tarifní hodnoty nepřihlédl k příslušenství v době započetí úkonu
právní služby. Dále odvolací soud pochybil, když u jednoho úkonu právní služby
krátil na polovic i tzv. režijní paušál a odměnu za úkon v dalším řízení
odvolacím krátil na 80 %, přičemž toto krácení není po právu a je v rozporu s
citovanou vyhláškou
e) odvolací soud dále pochybil, když žalobkyni nepřiznal náhradu
majetkové újmy představující náklady v souvislosti se stížností k ESLP a v
souvislosti s povinným předsoudním uplatněním nároku. Odvolací soud postupoval
v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu i Ústavního soudu. Dále dovolatelka poukazuje na vadu řízení, která spočívá v tom, že odvolací
soud nesprávně interpretoval názor dovolacího soudu uvedený v závěru jeho
rozsudku, když odvolací soud uvedl: „Dovolací soud přitakal, že pokyn k (další
nebo jinak vedené) úvaze, co zvyšuje zadostiučinění, ještě ‘…neznamená, že by
výše zadostiučinění původně uvažovaná soudem prvního stupně nebyla nepřiměřeně
vysoká.’ Jinak řečeno přezkoumávaný přísudek 207.700,- Kč činí žalobci strop
možného.“ Dovolací soud není obecně nadán pravomocí stanovovat konkrétní výši
zadostiučinění, což je i dle jeho judikatury především věcí soudu prvního
stupně, ale jeho úkolem je řešit otázky zásadně obecnějšího charakteru. Ocitovaný názor dovolacího soudu neznamená nic jiného, než co je vyjádřeno v
jeho slovech. Jinak řečeno rozhodně neznamená bez dalšího ani opak. Další vadu
řízení dovolatelka spatřuje v tom, že odvolací soud rozhodnutí soudu prvního
stupně minimálně v části nepřezkoumatelné nezrušil a věc mu nevrátil k dalšímu
řízení. Dovolatelka také poukazuje na nesprávnost výroku II., když k zamítnutí
zbylo 107.700,- Kč a nikoli 127.700,- Kč, přičemž stejná nesprávnost je v
odůvodnění rozhodnutí. Tuto nesprávnost již odvolací soud opravným usnesením ze
dne 20. 1. 2014, č. j. 44 Co 63/2010 – 121, napravil. Dovolatelka v dovolání uvedla, že není zcela zřejmé, jak dovolací soud ve svém
předcházejícím rozsudku dospěl k závěru, dle nějž „odvolací soud ke zvýšení
základní částky zadostiučinění přistoupil. Vyšel totiž ze závěrů obsažených ve
Stanovisku a za základ zadostiučinění považoval částku 15.000,- Kč za jeden rok
trvání řízení s tím, že v daném případě nepřísluší krácení této částky za první
dva roky řízení.
Odvolací soud tedy základní částku zadostiučinění zvýšil cca o
15% (…)“ Pokud by tomu tak skutečně bylo, musel by odvolací soud v prvním
odvolacím rozhodnutí vycházet z částky 17.250,- Kč (15.000 * 15 % = 2.250,
15.000 + 2.250 = 17.250). Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, věc
mu vrátil k dalšímu řízení a přiznal žalobkyni náhradu nákladů řízení. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz
čl. II., bod 7 zák. č. 404/2012 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“. Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou, řádně
zastoupenou a splňuje formální obsahové znaky předepsané § 241a odst. 2 o. s. ř. Předně se dovolací soud cítí povinen více vysvětlit svůj závěr ohledně zvýšení
základní částky zadostiučinění o cca 15 % uvedený v předcházejícím rozhodnutí,
který nebyl dovolatelce zcela zřejmý. Nejvyšší soud již ve svém Stanovisku
uvedl, že pokládá za rozumné, jestliže první dva roky řízení (resp. prvních 24
měsíců) budou ohodnoceny částkou o polovinu nižší. Odvolací soud však ve svém
prvním rozhodnutí za 7,5 let řízení vycházel ze spodní hranice 112.500,- Kč
(15.000,- Kč * 7,5). Pokud by odvolací soud ohodnotil první dva roky řízení
částkou poloviční, musel by vycházet ze spodní hranice 97.500,- Kč (7,500,- Kč
* 2 + 15.000,- Kč * 5,5). Právě v tomto lze spatřovat ono 15 % navýšení (15.000
z 97.500 = 15,38 %). Odvolací soud tak sice vycházel ze základní částky
15.000,- Kč (nikoliv z částky 17.250,- Kč), výslednou částku za celé řízení
však navýšil minimálně o oněch cca 15 %, přičemž ani tuto částku nepovažoval za
konečnou, když žalobkyni přiznal za celé řízení náhradu ve výši 120.000,- Kč. Dále se dovolací soud zabýval přípustností dovolání. Přípustnost dovolání se
posoudí podle § 237 o. s. ř. Dle tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. K otázce č. 1:
Nejvyšší soud v části II. Stanoviska ve vztahu ke skončení řízení uvedl, že
konečným okamžikem řízení je okamžik nabytí právní moci posledního rozhodnutí,
které bylo v daném řízení vydáno. Je třeba přisvědčit námitce dovolatelky, že
odvolací soud nepostupoval v souladu se Stanoviskem, když celkovou dobu řízení
zkrátil o jeden rok, neboť řízení před odvolacím soudem v délce jednoho roku
nepovažoval za nepřiměřené.
Nicméně je nutné rovněž zohlednit, že odvolací soud
nepřistoupil k modifikaci základní částky zadostiučinění za první dva roky
řízení, přičemž ve svém prvním rozhodnutí toto zdůvodnil tím, že prvé dva roky
řízení byly tak jako tak bez významu, jestliže se za dvojnásobek této doby
žádné úkony ke skončení věci ani dít neměly. Ve svém druhém rozhodnutí k
modifikaci rovněž nepřistoupil, přičemž dále zohlednil průtahy řízení při
hodnocení kritéria postupu orgánů veřejné moci během řízení. Odvolací soud tak
postup orgánu veřejné moci zohlednil dvakrát, jednak při stanovení základní
částky zadostiučinění, jednak při úpravě této částky s ohledem na kritérium
stanovené v § 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk. Pokud by odvolací soud přistoupil k
modifikaci základní částky zadostiučinění za první dva roky řízení, bylo by
zkrácení základní částky zadostiučinění totožné se zkrácením, kterého se
dopustil, když celkovou délku řízení zkrátil o jeden rok (z matematického
hlediska není rozhodné, zda dva roky jsou ohodnoceny částkou poloviční, nebo
jeden rok je ohodnocen částkou plnou). Výše uvedené nesprávnosti, kterých se
odvolací soud dopustil, tak nemohly mít vliv na výrok rozhodnutí. Vzhledem k
této otázce lze považovat za nesprávné pouze odůvodnění rozhodnutí, přičemž ve
smyslu ustanovení § 236 odst. 2 o. s. ř. dovolání jen proti důvodům rozhodnutí
není přípustné. K otázce č. 2:
Nejvyšší soud v části VI. Stanoviska uvedl, že základní částku odškodnění lze
zvýšit i v případě, kdy je samotné kompenzační řízení nepřiměřeně dlouhé a
žalobce zvýšení odškodnění z tohoto důvodu navrhne, neboť je tím zdůrazněn
požadavek kladený na účinný prostředek nápravy, a sice aby se poškozené osobě
dostalo přiměřeného zadostiučinění rychle a bez průtahů. Nárok podle § 31a
odst. 1 OdpŠk jednak zakládá právo na náhradu nemajetkové újmy způsobené
nesprávným úředním postupem, zároveň je jím však realizováno právo na účinný
prostředek ochrany ve smyslu čl. 13 Úmluvy, podle kterého každý, jehož práva a
svobody přiznané touto Úmluvou byly porušeny, musí mít účinné prostředky
nápravy před národním orgánem, i když se porušení dopustily osoby při plnění
úředních povinností. O účinný kompenzační prostředek nápravy se jedná v
případě, že je poškozené osobě přiznána přiměřená výše zadostiučinění na
základě rozhodnutí, jež je rychlé, dostatečně odůvodněné a vykonávané bez
průtahů. Není proto přípustné, aby osoba domáhající se poskytnutí přiměřeného
zadostiučinění za nepřiměřeně dlouhé řízení se znovu v kompenzačním řízení
ocitala v situaci, kterou je možné kvalifikovat jako nepřiměřenou délku řízení. Z tohoto důvodu připadá dle judikatury Evropského soudu pro lidská práva v
úvahu, aby soud, který stanoví částku náhrady, potvrdil vlastní průtahy a v
důsledku toho přiznal mimořádně vyšší náhradu, aby tak pokryl toto dodatečné
prodlení, a nepenalizoval stěžovatele v pozdější fázi (srov. rozsudek velkého
senátu ESLP ze dne 29. 3. 2006, ve věci Apicella proti Itálii, stížnost č. 64890/01, § 96). Z rozsudku velkého senátu ESLP ze dne 29. 3. 2006, ve věci Cocchiarella proti
Itálii, stížnost č.
64886/01, vyplývá, že při hodnocení toho, zda se jednalo o
vhodnou a dostatečnou nápravu porušení práva, Evropský soud pro lidská práva
posuzuje délku kompenzačního řízení, výši eventuelně přiznané částky a průtahy
při vyplácení přisouzené částky (srov. rozsudek ESLP ze dne 24. 9. 2009, ve
věci Sartory proti Francii, stížnost č. 40589/07, § 22). Jako příklad
rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva lze uvést posuzování délky
italského odškodňovacího řízení, ve kterém je soud rozhodující v prvním stupni
povinen vynést rozhodnutí do čtyř měsíců po podání žádosti (tzv. „Pintův
zákon“). Evropský soud pro lidská práva v citovaném rozsudku ve věci Apicella
proti Itálii považoval za přiměřenou délku vyřizování věci u soudu dobu sedmi
měsíců, přestože zákonná lhůta byla překročena (§ 97 cit. rozsudku), délku
jedenácti měsíců však již považoval za nepřiměřeně dlouhou (rozsudek ESLP ze
dne 31. 3. 2009 ve věci Simaldone proti Itálii, stížnost č. 22644/03, § 29). Ve
vztahu ke lhůtě pro vyplácení přiznaných částek v kompenzačním řízení v
citovaném rozsudku Apicella proti Itálii v § 87 dále uvedl, že „může připustit,
že určitý orgán může potřebovat čas k provedení výplaty; nicméně pokud jde o
kompenzační prostředek nápravy důsledků nepřiměřené délky řízení, tato doba
nesmí zpravidla překročit šest měsíců od okamžiku, kdy se rozhodnutí o náhradě
stalo vykonatelným“, proto skutečnost, že stěžovatelka musela na výplatu
náhrady čekat déle než jedenáct měsíců po vydání rozhodnutí považoval za
nepřípustnou (§ 98 cit. rozhodnutí). V rozsudku ESLP ze dne 26. 5. 2011 ve věci Golha proti České republice,
stížnost č. 7051/06, trvalo kompenzační řízení tři a půl roku, z toho 10 měsíců
posuzovalo žádost poškozeného Ministerstvo spravedlnosti, a zbývající dobu
projednával věc soud prvního stupně, který přiznal poškozenému z důvodu délky
řízení o odškodnění dalších 30.000,- Kč. Přesto Evropský soud pro lidská práva
konstatoval, že stěžovatel vedl řízení o odškodnění po dobu více než tří a půl
roku, aniž by dosáhl dostatečné nápravy, a stěžovateli přiznal dalších 2 100
EUR (a contrario srov. rozsudek ESLP ze dne 14. 10. 2010, ve věci Veriter proti
Francii, stížnost č. 31508/07, § 83-87). Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 14. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3340/2011, k
tomuto dále doplnil, že namítat – důvodně – délku samotného kompenzačního
řízení je vázáno na limity uvedení nových skutečností a změny žaloby v řízení
před soudem prvního stupně tehdy, uplatní-li se postup podle § 118b odst. 1 a 2
o. s. ř., což platí obdobně i pro řízení odvolací (viz § 205a odst. 1 a § 216
odst. 2 o. s. ř). Délku kompenzačního řízení proto musí žalobce namítat do
nastoupení účinků koncentrace v konkrétním řízení. V posuzované věci dovolatelka navrhla zvýšení základní částky zadostiučinění až
při druhém jednání před odvolacím soudem, a to až v rámci závěrečných návrhů. I
přes výše citovanou judikaturu ESLP občanský soudní řád vzhledem k ustanovení §
216 odst. 2 o. s. ř. neumožňuje, aby dvovolatelka v této fázi řízení uplatnila
nový nárok.
Přesto odvolací soud k tomuto návrhu dovolatelky přihlédl a
zohlednil délku kompenzačního řízení při určení základní částky zadostiučinění. Pokud dovolatelka namítá, že odvolací soud zohlednil délku kompenzačního řízení
nedostatečně (pouhé 5% navýšení, které činí 4.875,- Kč, vyjádřeno absolutním
číslem), nemohlo toto žalobkyni přivodit újmu, když odvolací soud délku
kompenzačního řízení vzhledem k ustanovení § 216 odst. 2 o. s. ř. neměl
zohlednit vůbec. Potud tedy nemohla být odvolacím rozhodnutím žalobkyni
způsobena žádná újma, jíž by bylo možno zhojit v dovolacím řízení, což činí
dovolání subjektivně nepřípustným. K výše uvedenému je nutné doplnit, že odvolací soud vycházel ze základní částky
zadostiučinění za posuzovaných šest a půl let řízení (když celkovou délku
řízení zkrátil o jeden rok, nicméně částku nemodifikoval za první dva roky
řízení, jak bylo uvedeno výše) ve výši 146.250,- Kč. Dovolatelka sice v
dovolání uvádí, že soud vycházel z částky 97.500,- Kč, nicméně dovolatelka
pomíjí, že se jednalo o pouhý mezi-výpočet, když při určení základní částky
odvolací soud zohlednil nejednoduchou cestu nápravy (45%) a délku kompenzačního
řízení (5%). Za základní částku zadostiučinění je tedy nutno považovat částku
146.250,- Kč, neboť tuto částku odvolací soud následně na základě dalších
kritérií upravoval. Pokud bychom měli z výše uvedené částky určit soudem
přiznanou základní částku za jeden rok řízení (je nerozhodné zda za délku
řízení budeme považovat 7,5 let a přistoupíme k modifikaci za první dva roky,
anebo za délku budeme považovat 6,5 let bez modifikace), výsledná částka bude
činit 22.500,- Kč. Odvolací soud tak stanovil základní částku zadostiučinění za
jeden rok řízení již nad 20.000,- Kč, tedy horní hranici uvedenou ve
Stanovisku. Z toho důvodu dovolací soud neshledal určení základní částky
zadostiučinění jako zjevně nepřiměřené. K otázkám č. 3 a 4:
Dovolatelka v dovolání uvádí, že si je vědoma závěru Nejvyššího soudu, dle nějž
pouhý nesouhlas žalobce (žalobkyně) s výší přiznaného zadostičinění nezakládá
přípustnost dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2011,
sp. zn. 30 Cdo 1215/2009, či usnesení téhož soudu ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4995/2009). I v případě přípustného dovolání platí: "[S]tanovení formy
nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a
přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu
výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek
a kritérií obsažených v § 31a OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až
tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ
zcela zjevně nepřiměřená. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci
dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen
správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše
přiměřeného zadostiučinění (tedy např.
to, zdali byly splněny podmínky pro
snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka,
nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené
zadostiučinění snížit o 10%, o 20% nebo o 30%)," (viz rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 15. 12. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009). Nelze přisvědčit námitce dovolatelky, dle níž je zcela neadekvátní navýšení o 5
% (= 4.875,- Kč) za okolnosti jdoucí „vyloženě na vrub soudu“, když průtahy v
řízení činily celých 84,62 % z celkové doby řízení. Dovolatelka pomíjí, že
samotný nárok dovolatelky na odškodnění nemateriální újmy spočívá v tom, že
řízení bylo nepřiměřeně dlouhé, přičemž tuto nepřiměřenou délku řízení lze
přičítat k tíži orgánu veřejné moci. Pokud by tomu tak nebylo, neboť by
nepřiměřená dálka byla způsobena převážně v důsledku jednání účastníka řízení
(poškozeného/poškozené), nárok na náhradu nemajetkové újmy by vůbec nevznikl,
případně by výše zadostiučinění byla snížena na základě kritéria uvedeného v
ustanovení § 31a odst. 3 písm. c). Jinými slovy právě průtahy v řízení, které v
tomto případě zapříčinily nepřiměřenou délku řízení, jsou důvodem nároku
dovolatelky na přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích. Pak je ovšem
neadekvátní požadavek dovolatelky, aby z téhož důvodu byla upravena základní
částka přiznaného zadostiučinění o téměř násobek (resp. 84,62 %). V otázce zvýšení základní částky zadostiučinění (5 %), aniž by dovolací soud
tuto výši posuzoval (viz výše uvedená judikatura), upozorňuje dovolatelku, že
její výpočet provedený v dovolání není správný. Odvolací soud totiž upravoval
základní částku 146.250,- Kč, z níž 5% navýšení činí 7.312,50 Kč, nikoliv
4.875,- Kč, jak dovolatelka uvádí. Nejvyšší soud dále v rozsudku ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011,
formuloval a odůvodnil závěr: „Zadostiučinění poskytované podle § 31a odst. 2
zák. č. 82/1998 Sb. v případě nepřiměřené délky řízení musí být přiměřené újmě
poškozeného, jejíž intenzita je dána především významem předmětu řízení pro
poškozeného. Je-li předmětem řízení peněžité plnění, není obecně důvodné, aby
ji zadostiučinění přiznané v penězích svou výší přesahovalo, nadto
několikanásobně, leda by pro mimořádnou výši zadostiučinění svědčilo některé z
kritérií uvedených v § 31a odst. 3 písm. a) až d) OdpŠk.“ V posuzovaném řízení
se dovolatelka domáhala zaplacení částky 183.998,- Kč s příslušenství. Odvolacím soudem dovolatelce byla přiznána náhrada ve výši 170.000,- Kč. Jelikož výše přiznaného zadostiučinění již téměř dosahuje výše peněžního
plnění, které bylo předmětem původního řízení (bez příslušenství), dovolací
soud neshledal, že by přisouzená výše zadostiučinění byla zcela zjevně
nepřiměřená. Z toho důvodu ani třetí ani čtvrtá dovolatekou položená otázka
přípustnost dovolání nezakládá. K otázce č. 5:
K otázce tarifní hodnoty rozhodné pro určení sazby za úkon právní služby se
Nejvyšší soud vyjádřil v usnesení ze dne 29. 1. 2014, sp. zn.
30 Cdo 3378/2013:
„Odměna advokáta za zastupování v řízení, jehož předmětem je náhrada
nemajetkové újmy za nesprávný úřední postup či nezákonné rozhodnutí ve smyslu
zákona č. 82/1998 Sb., se vypočte z tarifní hodnoty stanovené podle § 9 odst. 4
písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb.“ (srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu ze
dne 5. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3378/2013, jež bylo již občanskoprávním a
obchodním kolegiem Nejvyššího soudu na jeho jednání dne 23. 4. 2014 schváleno k
uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Dle citovaného
ustanovení se za tarifní hodnotu považuje částka 50.000,- Kč. Odvolací soud
však vycházel z přísudku, tedy z tarifní hodnoty 100.000,- Kč. Z toho důvodu
ani žalobkyní namítaná pochybení odvolacího soudu (odvolací soud nezohlednil
příslušenství, krátil režijní paušál a odměnu za úkon v dalším řízení
odvolacím) jí nemohla přivodit újmu, když odvolací soud vycházel z tarifní
hodnoty dvojnásobně vyšší než je tarifní hodnota dle ustanovení § 9 odst. 4
cit. vyhlášky. Dovolatelka podala dovolání proti nákladovému výroku co do výše
nad přiznaných 55.680,- Kč. Nicméně pokud by odvolací soud postupoval dle výše
citovaného závěru Nejvyššího soudu, výše náhrady nákladů řícení by činila cca
35.000,- Kč. Potud tedy nemohla být odvolacím rozhodnutím žalobkyni způsobena
žádná újma, jíž by bylo možno zhojit v dovolacím řízení, což činí dovolání
subjektivně nepřípustným. Z odůvodnění nákladového výroku lze dovodit, že
odvolací soud vycházel z ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř., když dovolatelce
přiznal náhradu nákladů řízení. Dovolací soud tak rozhodnutí odvolacího soudu o
nákladech řízení nepřezkoumatelným neshledal. K otázce č. 6:
Dovolatelkou nárokovaná peněžitá plnění ve výši 14.750,- Kč a 23.760,- Kč,
která představují výši nákladů souvisejících s podáním stížnosti k ESLP a s
předběžným projednáním nároku na zadostiučinění u žalované, nedosahují limitu
50.000,- Kč dle ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř, což sama dovolatelka
v dovolání uvádí. Z toho důvodu ani tato otázka nemůže založit přípustnost
dovolání. Jelikož dovolací soud neshledal dovolání přípustným, nezabýval se dovolatelkou
namítanými vadami řízení (srov. § 242 odst. 3 věta druhá) a dovolání odmítl
(srov. § 243c odst. 1). Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.