30 Cdo 41/2012
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D.,
ve věci žalobkyně PEIKO spol. s r.o., se sídlem v Brně, Vlárská 22,
identifikační číslo osoby 41 60 11 22, zastoupené Mgr. Zdeňkem Pokorným,
advokátem se sídlem v Brně, Anenská 8, proti žalované České republice –
Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu
škody a nemajetkové újmy, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 44 C
164/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29.
6. 2011, č. j. 44 Co 63/2010 – 72, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29. 6. 2011, č. j. 44 Co 63/2010
– 72, se v části výroku I., v níž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, a
ve výrocích II. a III. zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v
Brně k dalšímu řízení.
(výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok III.). K odvolání žalobkyně i žalované odvolací soud v záhlaví identifikovaném
rozsudku změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že žalobu co do
povinnosti žalované zaplatit 157.700,- Kč s příslušenstvím zamítl a co do
povinnosti žalované zaplatit žalobkyni 50.000,- Kč s příslušenstvím výrok I. rozsudku soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.). Dále potvrdil rozsudek soudu
prvního stupně ve výroku II. (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení
před soudy obou stupňů (výrok III.). Žalobkyně se domáhala zaplacení celkem 750.000,- Kč jednak z titulu náhrady
nemajetkové újmy, která jí měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení
vedeného u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 36 Cm 6/97, jehož nepřímým
předmětem bylo peněžní plnění ve výši 183.996,- Kč, a jednak z titulu náhrady
škody za náklady vynaložené v souvislosti s nepřiměřenou délkou uvedeného
řízení (v částkách 14.750,- Kč a 23.760,- Kč). Uvedené řízení bylo zahájeno k žalobě žalobkyně dne 15. 10. 1996 a pravomocně
skončeno bylo dne 24. 5. 2004. Dne 23. 6. 2004 podala žalobkyně stížnost k
Evropskému soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) pro porušení čl. 6 odst. 1
Úmluvy na ochranu lidských práv a základních svobod pro nepřiměřenou délku
řízení. ESLP žalobkyni později vyzval, aby vzhledem k účinnosti novely zákona
č. 82/1998 Sb. provedené zákonem č. 160/2006 Sb., uplatnila svůj nárok u
žalované. Dne 11. 3. 2008 ESLP rozhodl o nepřijatelnosti stížnosti žalobkyně
pro nevyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy. U žalované uplatnila žalobkyně nárok na přiměřené zadostiučinění podáním ze
dne 4. 1. 2007, doručeným dne 8. 1. 2007. Žalovaná přiznala žalobkyni
zadostiučinění ve výši 70.000,- Kč. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že v daném případě došlo k nesprávnému
úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti
za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním
postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a
jejich činnosti (notářský řád) – dále jen „OdpŠk“, neboť řízení trvalo sedm let
a dvě stě dvacet dva dní, což byla nepřiměřená lhůta. Shledal též, že byly
naplněny všechny podmínky pro poskytnutí zadostiučinění ve smyslu § 31a OdpŠk. Výši zadostiučinění stanovil soud prvního stupně s přihlédnutím k judikatuře
ESLP, přičemž za přiměřené zadostiučinění považoval celkově 277.700,- Kč (při
100,- Kč za den trvání řízení). Odvolací soud zdůraznil, že nemajetková újma sice vzniká samotným porušením
základních práv, avšak že žalobce (poškozený) je povinen prokázat tvrzení, že
„jeho újma byla případně zdůrazněna okolnostmi, pro něž lze soudit, že ho
nepřiměřená doba soudního řízení citelněji zasáhla anebo i jiný jeho zájem, než
by odpovídal rovnému postavení s ostatními v otázce dostupnosti soudní
ochrany.“ Žalobkyně tvrdila, že nedostatkem finančních prostředků byla ohrožena
likvidací, popřípadě že musela utlumit svoji činnost.
Odvolací soud toto
tvrzení zhodnotil jako tvrzení vztahující ke kritériu významu předmětu řízení
pro poškozeného ve smyslu § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk. Uzavřel ovšem, že důkaz
o zásadním významu včasného rozhodnutí soudu v obchodní věci žalobkyně
„nepřinášely výsledky dosavadního ani odvolacím soudem doplněného dokazování.“
Žalobkyně v době předmětného řízení uskutečňovala podnikatelskou činnost
prodejem zboží v obchodě, a to mimo jiné dodávkou zboží ve dnech 2. 5. a 3. 5. 1996 společnosti W. A. K. za cenu 183.996,- Kč, která touto společností nebyla
uhrazena a o níž se následně vedl spor před soudy. Odvolací soud z provedených
důkazů dovodil, že „předmětný dluh“ nevytvářel „tísnivé majetkové poměry a o
nějakém útlumu činnosti již nesvědčí vůbec nic.“ Proto odvolací soud již
neprovedl žalobkyní navržený důkazní prostředek výslechem jediného společníka a
jednatele žalobkyně, „neposkytujíc právě uvedené skutečnosti vlastně žádný
prostor tomu, že by vleklé domáhání se práva znamenalo v pravém slova smyslu
faktické skončení, resp. alespoň ohrožení podnikatelské perspektivy firmy z
příčiny jedné sporné majetkové pohledávky, jak je o ní řeč.“
Složitost řízení byla podle odvolacího soud spíše nižší. Délka řízení však byla
„nápadně nepřiměřená“ a v důsledku postupu orgánů veřejné moci během řízení
dokonce došlo na to, že pod dobu čtyř let nebylo vůbec nějak konáno. To má
takovou váhu, že zadostiučinění pro účely odškodnění musí být „důraznější“. Dále odvolací soud vyšel z úvah o výši zadostiučinění za jeden rok trvání
řízení obsažených ve stanovisku Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek – dále též jen „Stanovisko“ (všechna zde uvedená rozhodnutí
Nejvyššího soudu jsou dostupná na jeho internetových stránkách www.nsoud.cz). Za běžných okolností by tedy žalobkyni za sedm a půl roku trvající řízení měla
příslušet částka v rozmezí od 112.500,- Kč do 150.000,- Kč. K tomu odvolací
soud uzavřel, že „pokud již byl ve prospěch žalobce významně zohledněn
frustrační činitel doby absolutní nečinnosti v – obecně vzato – naprosto
jednoduché věci, žalovanému by naopak mohla prospívat okolnost spíše
minimálního významu věci samé pro žalobce (viděno v úzce majetkovém slova
smyslu), takže by šlo o částku přiměřeného zadostiučinění nacházející se někde
ve středu uvedeného rozmezí.“ Uvedenému nejvíce vyhovuje částka 120.000,- Kč.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, přičemž napadla část výroku
I., v níž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně co do částky 157.700,- Kč s
příslušenstvím, a dále tu část výroku II., v níž byl potvrzen výrok II.
rozsudku soudu prvního stupně, a to co do částky 661.490,- Kč (tedy bez částek
14.750,- Kč a 23.760,- Kč uplatněných z titulu nároku na náhradu škody).
Přípustnost dovolání dovozuje žalobkyně jednak z § 237 odst. 1 písm. a) zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„o. s. ř.“), a jednak z § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Důvodem dovolání je
nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem a zatížení řízení vadami,
které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé. Vada řízení spočívá v tom, že odvolací soud „ignoroval“ požadavek žalobkyně na
provedení důkazního prostředku výslechem svědka. Provedení důkazů účetními
doklady nemá relevantní vypovídací hodnotu pro zjištění významu předmětu řízení
pro žalobkyni. Pokud podle slov odvolacího soudu dosavadní výsledky dokazování
v daném směru nic nepřinesly, tím spíše bylo povinností soudu navrhované
dokazování provést. Za vadu řízení považuje také to, že ačkoliv odvolací soud v
odůvodnění rozsudku výslovně uzavřel, že „obě odvolání jsou alespoň zčásti
důvodná“, pak z výroků rozsudku takový závěr ve vztahu k žalobkyni nevyplývá. Za nesprávné právní posouzení věci pak žalobkyně považuje stanovení výše
zadostiučinění v rozporu se Stanoviskem a v této souvislosti se domnívá, že ve
výši zadostiučinění by mělo být zohledněno i to, že postupu podle zákona č. 82/1998 Sb., ve znění zákona č. 160/2006 Sb. předcházelo v jejím případě podání
stížnosti k ESLP, která nebyla věcně vyřízena a žalobkyně byla odkázána na
vnitrostátní prostředky nápravy. Odvolací soud při stanovení výše zadostiučinění především nesprávně
nepřistoupil k navýšení základní částky zadostiučinění, pro což ale byly
splněny podmínky. Sám totiž uzavřel, že se jednalo o naprosto jednoduchou věc,
že žalobkyně ke způsobení průtahů nijak nepřispěla a že délka řízení byla
nápadně nepřiměřená, a proto by zadostiučinění mělo být „důraznější“. Dále pak
odvolací soud zcela nesprávně posoudil význam předmětu řízení pro žalobkyni. Odvolací soud tak měl základní částku zadostiučinění procentně zvýšit. Podle názoru žalobkyně nebyly splněny podmínky ani pro stanovení základní výše
zadostiučinění v základním rozpětí. ESLP částku zadostiučinění ve výši 15.000,-
Kč až 20.000,- Kč za jeden rok trvání řízení obecně připouští, avšak s ohledem
na to, že cestou vnitrostátních prostředků se nápravy nepřiměřené délky řízení
domůže osoba poškozená snadněji. To ovšem neodpovídá okolnostem daného případu,
neboť ke dni rozhodování odvolacího soudu trvalo řízení čtyři a půl roku,
(první podání ministerstvu spravedlnosti v této věci podala žalobkyně již 8. 1. 2007). Kromě toho je zde nutno zohlednit, že žalobkyně se s týmž nárokem
obrátila na ESLP, a to již 29. 6. 2004. Celková částka zadostiučinění by tak
měla být násobně vyšší. Z uvedených důvodů žalobkyně navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek soudu
odvolacího a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz
čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“
Dovolání žalobkyně proti té části výroku I., v níž byl změněn rozsudek soudu
prvního stupně co do částky 157.700,- Kč s příslušenstvím, je přípustné podle §
237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť v tomto rozsahu směřuje proti pravomocnému
rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve
věci samé.
Přípustnost dovolání proti té části výroku II., v níž byl potvrzen výrok II. rozsudku soudu prvního stupně, a to co do částky 661.490,- Kč, by mohla být
zvažována podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve spojení s odst. 3 téhož
ustanovení. Dovolací soud však s přihlédnutím k tomu, že v obou výrocích
napadených dovoláním bylo rozhodnuto o jednom nároku žalobkyně založeném na
totožném skutkovém základě a že k rozštěpení tohoto nároku došlo jen v důsledku
měnícího rozsudku odvolacího soudu, dospěl k závěru, že obě části stejného
nároku musí sledovat stejný osud. Z tohoto důvodu i přípustnost dovolání musí
být uvažována jednotně, a dovolací soud proto připustil dovolání i v této části
podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. (viz též např. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 22. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 244/2011, nález Ústavního soudu ze dne 3. 3. 2005, sp. zn. II. ÚS 117/04, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení
Ústavního soudu pod č. 37/2005 nebo nález Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2006,
sp. zn. I. ÚS 85/04, část II., uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního
soudu pod č. 136/2006; všechna zde odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou
dostupná na jeho internetových stránkách www.nsoud.cz a rozhodnutí Ústavního
soudu na stránkách http://nalus.usoud.cz). Dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení před oběma soudy nebylo postiženo
vadami uvedenými v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř.,
jakož i jinými vadami řízení, které by mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Dovolatelka v tomto ohledu
namítala, že odvolací soud „ignoroval“ navržený důkazní prostředek výslechem
svědka. K tomu je třeba poznamenat, že odvolací soud návrh žalobkyně
neignoroval a v odůvodnění napadeného rozsudku odůvodnil, proč provedení tohoto
důkazního prostředku nepřipustil. V posuzujícím úsudku o bezvýznamnosti
důkazního prostředku výslechem jednatele či společníka nespatřuje dovolací soud
žádné pochybení. Naopak je v takovém případě závěr odvolacího soudu o
důležitosti předmětu řízení pro poškozeného vyvozován z objektivních
skutečností. V rozsudku ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010, dospěl
Nejvyšší soud k závěru, že význam předmětu řízení pro obchodní společnost může
být dovozena z poměření ekonomické síly poškozené kapitálové obchodní
společnosti (zde společnosti akciové) a hodnoty předmětu řízení. Ekonomická
síla kapitálové obchodní společnosti by pak mohla být dovozována z výše
vlastního kapitálu, nebo lépe z dokladů účetní bilance společnosti (typicky
účetní rozvahy – viz Eliáš, K., Pokorná, J., Dvořák, T. Kurs obchodního práva. Obchodní společnosti a družstva. 6. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, str. 51,
marginální číslo 82). Přitom i z takových okolností je možno objektivně
usuzovat na případnou nemajetkovou újmu, kterou mohlo dlouze vedené řízení
přinést fyzickým osobám (jednatelům či jiným fyzickým osobám, které tvoří
statutární orgán společnosti, společníkům apod.) a která, byť jen omezeně, může
být součásti nemajetkové újmy obchodní společnosti – viz stanovisko Nejvyššího
soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn.
Cpjn 206/2010, uveřejněné pod č. 58/2011
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, bod V. (dále též jen „Stanovisko“). Hodnocení odvolacího soudu obsažené v odůvodnění napadeného rozsudku, že „obě
odvolání jsou alespoň zčásti důvodná“ sice nekoresponduje s tím, jak ve věci
odvolací soud rozhodl, z dalších závěrů učiněných a odůvodněných odvolacím
soudem je však naprosto zřetelné, proč rozhodl tak, jak uvedeno ve výrokové
části rozsudku, a proto odůvodnění splňuje náležitosti vyžadované ustanovením §
157 odst. 2 o. s. ř. (zejm. poslední věty). Dovolací soud se nadto domnívá, že
odvolací soud tohoto výrazu užil se záměrem, že žalovaná byla se svým odvoláním
úspěšná jen částečně, a že tedy částečně – ve smyslu procesního úspěchu
účastníka ve věci samé – byla úspěšná i žalobkyně. Dovolatelka jiné vady řízení nenamítala a z obsahu spisu se jiné vady
nepodávají, a proto se dovolací soud zabýval přezkumem právního posouzení
odvolacího soudu ve věci samé v rozsahu, v němž bylo dovolatelkou napadeno (§
242 odst. 1 a 2 o. s. ř.). V tomto ohledu dovolatelka zpochybňuje jen výši zadostiučinění, které jí bylo v
důsledku změny rozsudku soudu prvního stupně soudem odvolacím přiznáno, resp. některé závěry, které odvolací soud k takovému rozhodnutí vedly. Nejvyšší soud již několikrát zdůraznil, že stanovení formy nebo výše
přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum
úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše
(rozuměj i formy) zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s
výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a OdpŠk, přičemž výslednou
částkou (či jinou přiznanou formou zadostiučinění) se zabývá až tehdy, byla-li
by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně
nepřiměřená. Dovolatelka v tomto ohledu pomíjí, že odvolací soud ke zvýšení základní částky
zadostiučinění přistoupil. Vyšel totiž ze závěrů obsažených ve Stanovisku a za
základ zadostiučinění považoval částku 15.000,- Kč za jeden rok trvání řízení s
tím, že v daném případě nepřísluší krácení této částky za první dva roky
řízení. Odvolací soud tedy základní částku zadostiučinění zvýšil cca o 15%, a
to z toho důvodu, že délka řízení byla „nápadně nepřiměřená“ a v důsledku
postupu orgánů veřejné moci během řízení došlo k tomu, že po dobu čtyř let
soudy vůbec nekonaly. Dovolací soud však s ohledem na konkrétní okolnosti daného případu souhlasí s
dovolatelkou v tom, že odvolací soud při úvaze o zvýšení zadostiučinění
aplikací kritérií § 31a odst. 3 OdpŠk nepřihlédl ke všem relevantním zjištěným
skutečnostem. V důsledku toho může být dosud přiznané zadostiučinění
nepřiměřeně nízké. Jestliže odvolací soud učinil závěr, že šlo v obecné rovině o „naprosto
jednoduchou věc“ (§ 31a odst. 3 písm. b/ OdpŠk), že žalobkyně nijak nepřispěla
k průtahům v řízení (§ 31a odst. 3 písm. c/ OdpŠk) a že orgány veřejné moci
během řízení po dobu čtyř let vůbec nijak nekonaly (§ 31a odst. 3 písm. d/
OdpŠk), bylo třeba tyto skutečnosti zohlednit při zvýšení zadostiučinění
vyjádřeným procentní sazbou.
Nadto dovolatelka poukazovala na to, že ke zvýšení celkové výše zadostiučinění
mělo dojít již v důsledku toho, že se – při dobové neexistenci efektivních
vnitrostátních prostředků nápravy – musela nejprve zadostiučinění domáhat u
Evropského soudu pro lidská práva a až následně (po novelizaci zákona č. 82/1998 Sb.) byla odkázána na možnost kompenzace podle vnitrostátního právního
řádu. Žalobkyni se tak kompenzace nedostalo snadnější cestou, jak požaduje
judikatura Evropského soudu pro lidská práva v případě nižšího zadostiučinění,
než které by poskytl právě ESLP. K takovému názoru se přiklání i rozhodovací
praxe Nejvyššího soudu (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3158/2011). Dovolací soud z výše vyložených důvodů dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně
je důvodné, neboť právní posouzení výše přiměřeného zadostiučinění odvolacím
soudem je neúplné, a tudíž i nesprávné. Dovolací soud proto postupoval podle
243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. a rozsudek odvolacího soudu v
rozsahu napadeném dovoláním, jakož i v závislém výroku o náhradě nákladů
řízení, zrušil a v témže rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. V
něm je odvolací soud vázán právními názory dovolacího soudu vyslovenými v tomto
rozhodnutí (§ 243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení
s § 226 o. s. ř.). Výše uvedené závěry dovolacího soudu směřují k potřebě zohlednění dalších
zjištěných skutečností při úvaze o zvýšení zadostiučinění, to však naopak
neznamená, že by výše zadostiučinění původně uvažovaná soudem prvního stupně
nebyla nepřiměřeně vysoká. Odvolací soud stanoví zadostiučinění s přihlédnutím
k uvedeným okolnostem daného případu, jakož i k Nejvyšším soudem vyžadovanému
způsobu odůvodnění procentního zvýšení přiměřeného zadostiučinění (viz zejm. bod VII. Stanoviska). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci
nového rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné. V Brně 3. září 2012