30 Cdo 2449/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci
žalobce O. spol. s r. o., zastoupeného advokátem, proti žalovanému N., a. s.,
zastoupené advokátem, o určení vlastnictví
k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 5 C 28/2004,
o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne
2. června 2005, č. j. 26 Co 42/2005 - 174, t a k t o :
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 3.064,30 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení
na účet advokáta.
rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vycházel ze zjištění, že žalobce jako
kupující se stal vlastníkem předmětných nemovitostí na základě kupní smlouvy ze
dne 24. 3. 1995, kterou uzavřel s bývalým státním podnikem M. H. v likvidaci
jako prodávajícím za kupní cenu ve výši 15.000.000,- Kč, z níž 4.000.000,- Kč
byly zaplaceny před podpisem smlouvy a zbytek byl splatný do 23. 6. 1995. Z
důvodu nedostatku finančních prostředků na zaplacení celé kupní ceny žalobce
dne 21. 6. 1995 uzavřel se společností I. I. a. s. smlouvu o půjčce částky
8.500.000,- Kč, která měla být poskytnuta v částce 5.000.000,- Kč do dvou dnů
od předložení zástavní smlouvy s vyznačením vkladu do katastru nemovitostí a v
částce 3.500.000,- Kč do 7. 7. 1995. K zajištění této pohledávky byly podle
smlouvy o půjčce vystaveny směnky, zřízeno zástavní právo k nemovitostem
dlužníka, sjednán ručitelský závazek tehdejších společníků žalobce a dále bylo
podle článku čl. 6 smlouvy o půjčce ujednáno, že „k zajištění nároků věřitele
bude dále před poskytnutím první části půjčky uzavřena mezi věřitelem a
dlužníkem smlouva kupní o převodu označených nemovitostí“, jejíž návrh byl
přílohou smlouvy o půjčce. Účastníci této smlouvy dále ujednali, že pokud by
nedošlo k zaplacení půjčky ve lhůtě splatnosti, může věřitel předložit kupní
smlouvu ke vkladu vlastnického práva k nemovitostem do katastru a následně
zadat jejich prodej prostřednictvím realitních kanceláří, resp. prodat je
v dražbě, s tím, že kupní smlouva bude po prodeji upravena tak, aby kupní cena
odpovídala ceně dosažené věřitelem při prodeji, a případný přeplatek oproti
zůstatku půjčky měl být vyplacen dlužníkovi. Téhož dne byla uzavřena mezi
žalobcem jako prodávajícím a společností I. I. a. s. jako kupujícím kupní
smlouva o prodeji předmětných nemovitostí za kupní cenu ve výši 9.822.000,- Kč
s tím, že úhrada může být provedena zápočtem; smlouva byla dána do notářské
úschovy a měla být vydána žalobci po předložení kvitance na vrácení půjčené
částky nebo I. I.
a. s. po předložení směnek po jejich splatnosti. Dne 6. 11. 1995 uzavřel
žalobce
s uvedenou společností dohodu o změně smlouvy o půjčce z 21. 6. 1995, jejímž
obsahem bylo snížení půjčky na částku 5.840.000,- Kč, uznání dluhu v této výši
žalobcem, odklad splatnosti půjčky do 31. 5. 1996 a současně byla k „zajištění
nároků věřitele“ uzavřena nová kupní smlouva o převodu předmětných nemovitostí.
Podle této smlouvy měla být kupní smlouva po dobu trvání dluhu uložena u
věřitele, který do splatnosti půjčky nebyl oprávněn smlouvu předložit
katastrálnímu úřadu; pokud by nedošlo ve lhůtě splatnosti k úhradě půjčky, byl
věřitel oprávněn smlouvu katastrálnímu úřadu předložit. V nové kupní smlouvě
byla kupní cena sjednána
na 5.840.000,- Kč s tím, že její úhrada bude provedena zápočtem, přičemž
smlouva neobsahovala žádná ujednání pro postup žalobce po nabytí vlastnického
práva uvedenou společností; současně byl sepsán návrh na vklad vlastnického
práva společnosti do katastru nemovitostí k předmětným nemovitostem podle této
kupní smlouvy, který byl podán dne 3. 6. 1996 a vklad byl povolen s právními
účinky
ke dni 17. 9. 1996. Dále bylo zjištěno, že jako vlastník nemovitostí je v
katastru zapsán žalovaný, a to na základě zakladatelské listiny ze dne 30. 9.
1996, kterou nemovitosti do základního jmění žalovaného vložila společnost I.
I. a. s. (tehdy s názvem F. I. a. s.). Soud prvního stupně s poukazem na
rozsudek Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 21 Cdo 2204/99, publikovaný v časopise
Soudní judikatura č. 12, ročník 2000, dospěl k závěru, že kupní smlouva ze dne
6. 11. 1995
o převodu předmětných nemovitostí na společnost I. I. a. s. je podle § 39 obč.
zák. neplatná pro rozpor s účelem zákona v kogentních ustanoveních o zástavním
právu (§ 151a a § 151f obč. zák. ve znění účinném v době uzavření smluv), neboť
jejím skutečným smyslem bylo sjednání tzv. propadné zástavy, když podle
výslovného ujednání mezi žalobcem a společností I. I. a. s. byla smlouva
uzavřena k zajištění pohledávky věřitele ze smlouvy o půjčce s tím, že v
případě nezaplacení půjčky měly nemovitosti přejít na věřitele za cenu
rovnající se půjčené částce. Okresní soud nepřisvědčil námitce žalovaného, že v
daném případě se jednalo o zajišťovací převod práva (§ 553 odst. 1 obč. zák.),
protože obsahem kupní smlouvy nebyl převod vlastnického práva dlužníka
(žalobce), na základě kterého by se věřitel (společnost I. I. a. s.) stal
nositelem tohoto práva s rozvazovací podmínkou splnění zajištěného závazku. Při
posouzení dané věci nelze vycházet ani z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne
17. 11. 1999, sp. zn. 22 Cdo 1186/98, a z nálezu Ústavního soudu ČR sp. zn. II.
ÚS 77/2000, na něž žalovaný poukázal s tvrzením, že nemovitosti nabyl v dobré
víře, neboť je-li kupní smlouva ze dne 6. 11. 1995 absolutně neplatná od
počátku, nestala se společnost I. I. a. s. vlastníkem předmětných nemovitostí,
a nejedná se tudíž o situaci, která byla řešena v citovaných rozhodnutích,
neboť nedošlo k dodatečnému odpadnutí právního důvodu nabytí vlastnictví
převodce. Protože žalovaný se vlastníkem předmětných nemovitostí nestal, soud
žalobě o určení vlastnictví vyhověl. Naléhavý právní zájem žalobce
na požadovaném určení ve smyslu ust. § 80 písm. c) o. s. ř. shledal v tom, že
bez rozhodnutí soudu nemůže žalobce, který tvrdí, že je vlastníkem nemovitostí,
dosáhnout změny zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí, v němž jako
jejich vlastník je zapsán žalovaný.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne
2. 6. 2005, č. j. 26 Co 42/2005 - 174, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze
skutkových zjištění okresního soudu a poté, co řízení doplnil výpisem z
obchodního rejstříku žalobce, se ztotožnil s jeho právním závěrem, že uzavřená
kupní smlouva ze dne
6. 11. 1995 je absolutně neplatná podle § 39 obč. zák., neboť jejím skutečným
účelem bylo sjednání tzv. propadné zástavy (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu
ČR sp. zn. 21 Cdo 2535/99, či rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2204/99,
ev. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 119/01). V souladu s názory uvedenými
v těchto rozhodnutích krajský soud poukázal i na to, že smlouva o půjčce,
zástavní smlouva i smlouva kupní byly uzavřeny ve stejný den (21. 6. 1995), že
ke změně smlouvy o půjčce a smlouvy kupní došlo opět téhož dne (6. 11. 1995) a
že kupní cena, za níž měly být nemovitostí prodány, se shodovala s výší
žalobcem vypůjčené částky 5.840.000,- Kč. Protože tedy společnost I. I. a. s.
se nikdy nestala vlastníkem předmětných nemovitostí, nemohla je ani následně
vložit do základního jmění žalovaného. Nejde tedy o případ, že by v době
vložení nemovitostí
do základního jmění žalovaného tato společnost byla vlastníkem nemovitostí a že
by právní důvod nabytí vlastnického práva k nim ztratila až dodatečně, jak
žalovaný namítal. Krajský soud proto shodně s okresním soudem dovodil, že na
danou věc nedopadají závěry, k nimž dospěl Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS
77/2000. Za nedůvodnou považoval rovněž námitku žalovaného o podjatosti soudce
Krajského soudu v Hradci Králové Mgr. Ing. B. N., neboť okolnost, že jeho bratr
JUDr. M. N. vykonává činnost advokáta ve společné advokátní kanceláři
s JUDr. M. N., zástupcem žalobce, není způsobilá založit pochybnosti
o nepodjatosti jmenovaného soudce, který nemá k věci, k účastníkům ani k jejich
zástupcům vztah, pro který by se cítil být vyloučen z projednávání a rozhodnutí
v dané věci.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož
přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. c), odst 3 o. s. ř., a podává
je
z důvodů uvedených v ust. § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Namítá, že
řízení je postiženou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, jejíž existenci spatřuje jednak v tom, že v odvolacím řízení rozhodoval
soudce, „který měl být vyloučen z projednávání a rozhodnutí dané věci“, a dále
v tom, že nebyly provedeny jím navržené důkazy a že „nebyly předloženy
originály listinných důkazů, na nichž žalobce založil svá skutková tvrzení“.
Dovolatel poukazuje na to, že přípisem ze dne 1. 6. 2005, tedy den před
nařízeným jednáním u odvolacího soudu, vznesl námitku podjatosti soudce
Krajského soudu v Hradci Králové Mgr. Ing. B. N., s níž se však tento soud
nevypořádal správně, neboť nepostupoval podle § 15b odst. 1 o. s. ř., věc
nepředložil nadřízenému soudu a projednal ji
v předem nařízeném termínu podle ust. § 15b odst. 2 o. s. ř. K věci samé pak
uvedl, že podle jeho názoru kupní smlouva splňuje všechny náležitosti
předepsané občanským zákoníkem a že její součástí byla smluvními stranami
sjednaná odkládací podmínka, že návrh na vklad nebude u příslušného
katastrálního úřadu podán před 1. 6. 1996. Vzhledem k tomu nabyl žalovaný
nemovitosti zákonným způsobem a
v dobré víře a to tak, že nemovitosti byly vloženy do jeho základního kapitálu.
V souladu se závěry uvedenými v nálezu Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 77/2000,
a v rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 22 Cdo 1186/98, je toho názoru, že
pokud společnost I. I. a. s. nemovitosti převedla na třetí subjekt, nemá
dodatečné odpadnutí právního důvodu, na jehož základě se tato společnost stala
vlastníkem nemovitostí, za následek zánik vlastnického práva nabyvatele -
žalovaného. Protože odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí „pouze
lakonicky konstatoval“, že závěry uvedené v citovaném nálezu Ústavního soudu na
danou věc nedopadají, a protože se jedná o otázku, která je „dovolacími soudy“
rozhodována rozdílně, má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní
význam. Navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby mu věc byla
vrácena k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, přezkoumal
rozsudek odvolacího soudu podle § 242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání
není přípustné.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ust. §
237 o. s. ř.
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než
v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího
soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-
li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací soud je při přezkoumávání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.); z toho mimo jiné
vyplývá, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu
ust. § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní
význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil.
Přípustnost dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena
již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy,
jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ust. § 237
odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve
věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V posuzované věci žalovaný dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, kterým
byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen, a nejedná se
o případ přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Zbývá
proto posoudit přípustnost dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení
právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti
skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat
o právní otázku zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem je tedy důvod
podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právním posouzením je
činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový
stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle
příslušného právního předpisu práva a povinnosti.
Podle § 39 obč. zák. neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem
odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
Neplatnost právního úkonu podle § 39 obč. zák. je neplatností absolutní, která
působí ze zákona (ex lege) a od počátku (ex tunc), takže subjektivní občanská
práva a občanskoprávní povinnosti z takového právního úkonu vůbec nevzniknou.
Odvolacímu soudu nelze v dané věci vytýkat nesprávné právní posouzení, jestliže
kupní smlouvu ze dne 6. 11. 1995 uzavřenou mezi žalobcem a společností I. I. a.
s. o převodu předmětných nemovitostí - i když splňuje všechny náležitosti podle
občanského zákoníku - posoudil jako neplatný právní úkon podle
§ 39 obč. zák. z důvodu, že jejím skutečným smyslem bylo sjednání tzv. propadné
zástavy.
Zásadně je třeba vycházet z toho, že zástavní právo slouží k zajištění
pohledávky a jejího příslušenství tím, že v případě jejího řádného a včasného
nesplnění je zástavní věřitel oprávněn domáhat se uspokojení ze zastavené věci
(srov. § 151a odst. 1 a § 151f obč. zák. ve znění účinném k datu uzavření
zástavní a kupní smlouvy). I podle § 152 obč. zák. ve znění nyní účinném
zástavní právo slouží k zajištění pohledávky pro případ, že dluh, který jí
odpovídá, nebude včas splněn
s tím, že v tomto případě lze dosáhnout uspokojení z výtěžku zpeněžení zástavy.
Zástavní právo umožňuje zástavnímu věřiteli, aby dosáhl uspokojení své
pohledávky, jestliže ji neuspokojil řádně a včas dlužník, z výtěžku prodeje
(jiného zpeněžení) zástavy. Smlouva (dohoda, ujednání), jejímž skutečným
smyslem je sjednání tzv. propadné zástavy (uspokojení pohledávky zástavního
věřitele tím, že mu připadne zástava do vlastnictví), je v rozporu s účelem
zástavního práva tak, jak jej stanoví zákon, a tedy pro rozpor s účelem zákona
neplatná podle ust. § 39 obč. zák. Je proto absolutně neplatná smlouva, která
byla uzavřena za tím účelem, aby pohledávka byla uspokojena tím, že na
zástavního věřitele přejde vlastnictví zástavního dlužníka
k zástavě (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2000, sp. zn. 21
Cdo 2204/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 12/2000, pod č. 131,
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2535/99, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2369/2000).
Námitka dovolatele, že kupní smlouva ze dne 6. 11. 1995 splňuje všechny
náležitosti předepsané občanským zákoníkem a že „její součástí byla smluvními
stranami sjednaná odkládací podmínka, že návrh na vklad nebude u příslušného
katastrálního úřadu podán před 1. 6. 1996“, ani další jeho námitky, nejsou
způsobilé přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit.
Byť tato smlouva splňuje náležitosti podle občanského zákoníku, je podle § 39
obč. zák. absolutně neplatná; v daném případě nešlo ani o ujednání podle ust. §
553 odst. 1 obč. zák.
O zajišťovací převod práva jde tehdy, jestliže dlužník převede na věřitele své
právo (například vlastnické právo) s rozvazovací podmínkou, že zajištěný
závazek bude splněn. Zajišťovacím převodem práva tak dochází - byť podmíněně -
ke změně v osobě nositele práva (např. v osobě vlastníka); bude-li závazek
splněn, obnovuje se bez dalšího původní stav.
Z kupní smlouvy ze dne 6. 11. 1995 a z účelu, pro nějž byla sjednána, vyplývá,
že jejím obsahem nebyl převod vlastnického práva dlužníka (žalobce),
na základě kterého by se věřitel (společnost I. I. a. s.) stal nositelem tohoto
práva s rozvazovací podmínkou splnění zajištěného závazku. Vlastnické právo
k předmětným nemovitostem mělo přejít na společnost I. I. a. s. tím, že žalobce
svůj dluh řádně a včas nesplní (poté, co bude v prodlení se splněním dluhu).
Takovéto ujednání představuje podle svého obsahu tzv. propadnou zástavu.
Správná není ani námitka dovolatele, pokud s poukazem na závěry uvedené
v nálezu Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 77/2000, a v rozhodnutí Nejvyššího
soudu, sp. zn. 22 Cdo 1186/98, dovozuje, že „převedla-li společnost I. I. a. s.
nemovitosti na třetí subjekt, nemá dodatečné odpadnutí právního důvodu, na
jehož základě se tato společnost stala vlastníkem nemovitostí, za následek
zánik vlastnického práva nabyvatele – žalovaného“. Jak již uvedl ve svém
rozhodnutí odvolací soud, o situaci řešenou v těchto rozhodnutích se v daném
případě nejedná, neboť - jak uvedeno výše - neplatnost právního úkonu podle §
39 obč. zák. je neplatností absolutní, která působí ze zákona (ex lege) a od
počátku (ex tunc); proto společnost I. I. a. s. (dříve F. I., a. s.) se na
základě absolutně neplatné kupní smlouvy ze dne 6. 11. 1995 vlastníkem
předmětných nemovitostí nestala a nemovitosti nemohly přejít ani na žalovaného.¨
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce
zásadní význam ve smyslu ust. § 237 odst. 3 o. s. ř., neboť je v souladu
s hmotným právem i ustálenou judikaturou, a dovolání proti němu podle § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. není tudíž přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání
žalovaného podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl,
aniž se mohl zabývat dalšími námitkami v dovolání, že v řízení nebyly provedeny
žalovaným navržené důkazy, že „nebyly předloženy originály listinných důkazů,
na nichž žalobce založil svá skutková tvrzení“, a že ve věci rozhodoval
vyloučený soudce, neboť z hlediska dovolacího důvodu podle ust. § 241a odst. 2
písm. a) o. s. ř., spočívajícího v tom, že řízení je postiženo vadou, která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a z hlediska vady řízení
uvedené v ust. § 229 odst. 1 písm. e) o. s. ř. lze rozsudek odvolacího soudu
přezkoumat jen v případě, je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 o. s.
ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5,
věty první, § 224 odst. 1, a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce má právo
na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z
odměny
za zastoupení advokátem za 1 úkon (vyjádření k dovolání) v částce 2.500,- Kč
[odměna z částky určené podle § 2 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., vyčíslená
podle ust. § 10 odst. 3, § 5 písm. b), a snížená podle § 14 odst. 1 vyhlášky a
o dalších 50 % na polovinu podle § 18 odst. 1], a z náhrady hotových výdajů
podle ust. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v částce 75,- Kč. Vzhledem k
tomu, že zástupce žalobce doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží
žalobci vedle odměny
za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž částka
odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny
za zastupování a z náhrad odvést podle zvláštního právního předpisu, tedy
částka
(po zaokrouhlení) 489, 30 Kč. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve
výši 3.064,30 Kč je žalovaný povinen zaplatit k rukám advokáta, který žalobce v
tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. května 2006
JUDr.
Olga Puškinová, v.r.
předsedkyně senátu