30 Cdo 2454/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobce J. K., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) V. G., a 2) České republice – M. v., o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 24 C 78/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. března 2007, č. j. 1 Co 229/2005-428, t a k t o :
Dovolání žalobce se odmítá.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§ 243c odst. 2 o. s. ř.):
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 22. července 2005, č. j. 24 C 78/2000-375, výrokem I. zamítl žalobu, aby první žalovaný zaslal žalobci písemnou omluvu
ve znění uvedeném ve výroku, výrokem II. zamítl žalobu, aby první žalovaný zaplatil žalobci 100.000,- Kč z titulu náhrady nemajetkové újmy v penězích podle § 13 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), výrokem III. zamítl žalobu, aby druhá žalovaná zaplatila žalobci 900.000,- Kč z titulu náhrady nemajetkové újmy v penězích podle § 13 odst. 2 o. z.; a výroky IV. a V. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 14. března 2007, č. j. 1 Co 229/2005-428, rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že první žalovaný nebyl ve sporu pasivně legitimován, neboť odpovědi na interpelaci poslance Z., jejichž obsahem se žalobce cítí dotčen, první žalovaný vypracoval v souvislosti s výkonem povinností člena vlády, přičemž v odpovědi na interpelaci byly uvedeny informace, které byly součástí spisového materiálu žalobce vedeného na M. v. ČR. Soud též neshledal případný exces kterého by se v této souvislosti první žalovaný dopustil. Ani v postupu druhé žalované soud ve shodě se soudem prvního stupně neshledal neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobce chráněných ustanovením § 11 násl. o. z., když k tvrzenému zásahu došlo v rámci zákonné licence, přičemž způsob, kterým byla tato zákonná licence vykonána byl zcela přiměřený. Nebylo proto ani možné dovodit odpovědnost druhé žalované podle ustanovení § 13 o.z.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Dovolací důvod spatřuje v naplnění předpokladů ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Zejména poukazuje na to, že se soudy dostatečně nezabývaly posouzením možného vybočení jednání prvního žalovaného. Žalobce se domnívá, že první žalovaný vycházel pouze z údajů ve spise druhé žalované, které považuje za zkreslené, zavádějící a nepravdivé. Za klíčové žalobce považuje posouzení, zda interpretace obsahu osobního spisu na veřejnosti – v Parlamentu ČR, pokud tyto informace nejsou pravdivé, jsou difamující, a je způsobilá zasáhnout do osobnostních práv žalobce. Navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu druhého stupně k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřili oba žalovaní a navrhli jeho odmítnutí.
Dovolací soud po té, co přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů,
a další související zákony, konstatuje, že dovolání není v této věci přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. Otázku pasivní legitimace prvního žalovaného a výkladu ustanovení § 11 násl. o. z.
ve vztahu k druhé žalované, odvolací soud posoudil v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (analogicky srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne
19. dubna 2006, sp.zn. 30 Cdo 909/2006, nebo usnesení ze dne 31. května 2005, sp. zn. 30 Cdo 1153/2005). Jestliže z obsahu dovolání vyplývá dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. (§ 41 odst. 2 téhož zákona), nemohlo k němu být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 2004, sp. zn.
21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v časopisu Soudní judikatura, ročník 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, ročník 2006). Dovolání bylo proto odmítnuto jako nepřípustné podle § 243b odst. 5 o. s. ř. ve spojení s § 218 písm. c) téhož zákona.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věta prvá o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalovaným v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. září 2009
JUDr. Pavel P a v l í k , v. r.
předseda senátu