U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Lenky
Dopitové v exekuční věci oprávněné společnosti FOCUS-METAL, s. r. o. se sídlem
ve Valašském Meziříčí, Jiráskova 399/11, identifikační číslo osoby 62303414,
zastoupené JUDr. René Gemmelem, advokátem se sídlem v Ostravě, Poštovní 2,
proti povinné společnosti Vodovody a kanalizace Jablonné nad Orlicí, a.s. se
sídlem v Jablonném nad Orlicí, Slezská 350, identifikační číslo osoby 48173398,
zastoupené JUDr. Jiřím Slezákem, advokátem se sídlem v Hradci Králové,
Ulrichovo náměstí 737, pro částku 151.703.481,- Kč s příslušenstvím, vedené u
Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 0 NC 15871/2008, o dovolání
oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové z 20. února 2013,
č.j. 19 Co 689/2012-268, ve znění opravného usnesení z 23. dubna 2013, č.j. 19
Co 689/2012-302, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Oprávněná je povinna zaplatit povinné na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 127.437,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám
advokáta JUDr. Jiřího Slezáka.
Shora označeným rozhodnutím krajský soud změnil usnesení z 11. října 2012, č.j.
0 NC 15871/2008-137, jímž okresní soud zamítl návrh povinné na zastavení
exekuce, tak, že exekuci zastavil. Poukázal zejména na aktuální judikaturu
Ústavního a Nejvyššího soudu (viz usnesení uveřejněné ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod číslem 45/2010), podle níž
neobsahuje-li rozhodčí smlouva přímé určení rozhodce ad hoc nebo konkrétní
způsob jeho určení, ale jen stanoví, že rozhodce bude určen jednou smluvní
stranou ze seznamu rozhodců vedeného právnickou osobou, které není stálým
rozhodčím soudem zřízeným ve smyslu § 13 zák. č. 216/1994 Sb. o rozhodčím
řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„ zák. č. 216/1994 Sb.“), a že rozhodčí řízení bude probíhat podle pravidel
vydaných touto právnickou osobou, je taková rozhodčí smlouva neplatná pro
obcházení zákona. Srovnatelná situace nastala v souzené věci, jelikož rozhodčí
doložka pouze stanovila, že rozhodce bude určen jednou smluvní stranou, a to
bez jakéhokoliv dalšího upřesnění kritérií, na jejichž základě by měl být tento
rozhodce určen. Takovýto nedostatek zajištění transparentního výběru rozhodce
činí rozhodčí doložku neplatnou, z čehož podle názoru odvolacího soudu třeba
dovodit, že rozhodce Mgr. Martin Mojžíšek pravomoc k vydání rozhodčího nálezu
vykonávaného v předmětném exekučním řízení neměl.
V dovolání, jehož přípustnost dovozuje z rozporu napadeného rozhodnutí s
dosavadní judikaturou (podle níž může být v exekučním řízení přezkoumávána
pouze otázka /ne/existence rozhodčí smlouvy či doložky, nikoli však již otázka
její /ne/platnosti), oprávněná namítá nesprávně právní posouzení věci. Naplnění
dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. spatřuje v závěru odvolacího
soudu o netransparentním způsobu určení osoby rozhodce, a tedy o neplatnosti
rozhodčí doložky a tudíž i nedostatku pravomoci rozhodce k vydání nyní
vykonávaného rozhodčího nálezu. Podle dovolatelčina názoru určení osoby
rozhodce transparentní bylo, avšak i případný nedostatek v tomto směru by podle
ní nemohl být důvodem k zastavení exekuce nýbrž pouze ke zrušení rozhodčího
nálezu. Pokud jde o použití závěrů přijatých v rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího
soudu sp. zn. 20 Cdo 1945/2010, ty jsou podle jejího názoru použitelné pouze v
nalézacím řízení. Rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2435/11 řeší
problematiku rozhodčí doložky, jež byla nepodepsaným falzem, o řešení této
otázky však v souzené věci nejde. Rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1624/2012 a IV. ÚS 3779/11 se týkají
problematiky, kdy byl rozhodce jmenován ze seznamu jednacího řádu Společnosti
pro rozhodčí řízení a. s. či jinou osobou, která není stálým rozhodčím soudem. V souzené věci však o jmenování rozhodce ze seznamu podle jednacího řádu
subjektu, který není stálým rozhodčím soudem, nejde. Za stěžejní dovolatelka považuje rozhodnutí sp. zn. II ÚS 2164/2010, v němž
Ústavní soud „poměrně čitelně a podrobně vysvětlil, že výběr rozhodce ze
seznamu vedeného třetím subjektem, který není stálým rozhodčím soudem, je
netransparentní proto, že smluvní strany rozhodčí doložky nemohou ovlivnit
zařazení konkrétních osob do tohoto seznamu nebo jejich vyřazení z něj, nýbrž
je na rozhodčí společnosti, jaká jména do seznamu rozhodců zařadí či z něj
vyřadí. Okruh v úvahu připadajících rozhodců tudíž nevychází z vůle účastníků
rozhodčí smlouvy, nýbrž vzniká nezávisle na jejich vůli na základě
autoritativního rozhodnutí třetího subjektu; v takovém případě výběr osoby
rozhodce není produktem vůle smluvních stran, nýbrž třetí osoby, pročež
pravomoc rozhodce dána být nemůže.“
Zápis z jednání z 18. června 2006 obsahující rozhodčí doložku je však
koncipován odlišně, jelikož smluvní strany v něm nesjednaly, že by osoba
rozhodce byla určena ze seznamu vedeného třetím subjektem, ale tak, že osobu
rozhodce určí žalující strana, která tak učiní podle svého uvážení, přičemž
může určit kohokoliv, kdo splňuje obecné zákonné předpoklady pro výkon funkce
rozhodce. Obě smluvní strany si byly vědomy, že rozhodcem může být kdokoliv,
koho žalující strana určí, přičemž rovnost stran byla zachována, jelikož
žalujícím mohla být jak oprávněná tak povinná. Povinná navrhla zamítnutí dovolání. Dovolací soud, jenž vzhledem k ustanovení článku II., bodů 1. a 7., části první
zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s ohledem na
skutečnost, že napadené rozhodnutí bylo vydáno 20. února 2013, o dovolání
rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013, se
zabýval nejprve otázkou jeho přípustnosti a v tomto směru dospěl k závěru, že
dovolání přípustné není.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Ani jeden z uvedených předpokladů přípustnosti dovolání však v souzené věci
splněn není. Dovozuje-li oprávněná přípustnost dovolání z toho, že odvolací
soud přezkoumával otázku (ne)platnosti rozhodčí doložky, ač se za účelem
posouzení pravomoci rozhodce k vydání rozhodčího nálezu podle dosavadní
judikatury mohl zabývat pouze otázkou její (ne)existence, pak přehlíží změnu
judikatury Nejvyššího soudu, k níž v průběhu předmětného exekučního řízení,
zahájeného 13. října 2008 došlo. V odůvodnění usnesení publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek
pod číslem 83/2011 Nejvyšší soud připomenul svůj závěr přijatý v usnesení z 30. října 2008, sp. zn. 20 Cdo 2857/2006, že ze zákona č. 216/1994 Sb. nelze
dovodit, že by pasivita, případně nečinnost žalovaného v rozhodčím řízení měla
za následek jeho podrobení se pravomoci rozhodce, a že takový následek by bylo
možno spojovat pouze s chováním žalovaného, jenž by byl aktivní při
projednávání sporu, aniž by nejpozději při svém prvním úkonu ve věci samé
neexistenci rozhodčí smlouvy namítl (§ 15 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb.). Jiná
situace, dovozuje Nejvyšší soud v uvedeném usnesení dále, by nastala v případě,
že by rozhodčí smlouva uzavřena byla, byť neplatně, kdy by pravomoc rozhodce k
vydání rozhodčího nálezu založena byla; v takovémto případě by obrana
žalovaného by spočívala v podání žaloby na zrušení rozhodčího nálezu. Tento právní názor byl překonán závěry uvedenými v usnesení velkého senátu
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. července
2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod číslem 92/2013, v němž Nejvyšší soud dovodil nedostatek
pravomoci rozhodce k vydání rozhodčího nálezu (i) z absolutní neplatnosti,
nejen tedy z neexistence rozhodčí doložky. Na uvedeném nic nemění skutečnost,
že absolutní neplatnost rozhodčí doložky byla dovozena z důvodu jiného než v
souzené věci, v níž sice rozhodce nebyl určen odkazem na rozhodčí řád třetího
subjektu (jak tomu bylo v publikované věci), ve které však neplatnost této
doložky byla odvolacím soudem spatřována v tom, že „rozhodce bude určen jednou
smluvní stranou, a to bez jakéhokoliv dalšího upřesnění kritérií, na jejichž
základě by měl být tento rozhodce určen.“
Pokud jde o dovolací námitku, že rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo
1945/2010 se netýkalo exekučního, nýbrž nalézacího řízení, ta je nepřípadná.
Jestliže totiž Ústavní i Nejvyšší soud dospěly v současné judikatuře k závěru o
možnosti přezkumu (nedostatku) pravomoci rozhodce v exekučním řízení, a může-li
nedostatek pravomoci rozhodce k vydání rozhodčího nálezu spočívat v neplatnosti
rozhodčí doložky či smlouvy, pak – logicky – nelze dovodit, že by pro
rozhodování exekučních soudů byla judikatura týkající se neplatnosti rozhodčích
doložek či smluv (na jejímž posouzení spočívá případný závěr o nedostatku
pravomoci rozhodce k vydání nálezu) „irelevantní“, jak uvádí dovolatelka.
Zdůrazňuje-li dovolatelka (s poukazem na nález Ústavního soudu sp. zn II. ÚS
2164/2010, jehož názor o netransparentnosti výběru rozhodce, odůvodněný
závěrem, že„smluvní strany rozhodčí doložky nemohou ovlivnit zařazení
konkrétních osob do tohoto seznamu nebo jejich vyřazení z něj,“ považuje sama
za správný), že zápis z 18. června 2006 obsahující rozhodčí doložku je
koncipován odlišně (než odkazem na seznam vedený třetím subjektem), a to tak,
že osobu rozhodce určí žalující strana, pak právě takto sjednaný způsob určení
rozhodce je ve světle nynější judikatury (zejména Ústavního soudu) nutno
považovat za důvod k tomu, aby taková rozhodčí doložka byla kvalifikována jako
absolutně neplatná. Ústavní soud právě v citovaném nálezu, jejž sama dovolatelka považuje za
správný, zdůraznil, že „smluvní autonomie stran při uzavírání rozhodčích
doložek není zcela neomezená. Právo na výběr rozhodce totiž nemůže být zneužito
ve prospěch jedné ze stran. Limitem autonomie vůle je v tomto případě
ustanovení čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, podle něhož může
každý činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon
neukládá. Na jedné straně zde tedy vystupuje právo svobodně si určit, jakému
způsobu přezkumu bude konkrétní vztah podroben, avšak na straně druhé je toto
právo omezeno základními procesními pravidly a zásadami.“ Pod bodem 30. nálezu
pak Ústavní soud uzavírá, že za přípustný by případně mohl být považován takový
postup, při němž s výběrem rozhodce souhlasili oba účastníci, tzn. výběr by
nebyl ponechán pouze na vůli jediného z nich, neboť jinak by v právech a
povinnostech stran mohla vzniknout nerovnováha plynoucí z rozhodčí doložky. Námitkou, že v případě změny svého právního názoru na věc měl odvolací soud
nařídit jednání, zopakovat důkaz rozhodčí doložkou, upozornit oprávněnou na
tuto změnu a poskytnout jí prostor k právní polemice, oprávněná odvolacímu
soudu vytýká, že zatížil řízení vadou, jež mohla mít za následek nesprávné
právní posouzení věci. Občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2013,
podle jehož ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., lze dovolání podat pouze z
důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení
(třeba i procesněprávním), však vadu řízení jako samostatný dovolací důvod
způsobilý založit přípustnost dovolání (zakotvený předtím v ustanovení § 241a
odst. 2 písm. a/ o. s. ř. ve znění účinném do 31. prosince 2012) již nezná; k
vadě, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, soud sice
přihlédne, avšak jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.),
o kterýžto případ v souzené věci nejde. Protože – jak plyne z výše uvedeného – nejde o případ, kdy by napadené
rozhodnutí záviselo na posouzení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, Nejvyšší soud dovolání
jako nepřípustné podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Jelikož dovolání bylo odmítnuto, vzniklo oprávněné podle ustanovení § 146 odst. 3, § 151 odst. 1 a 2, § 224 odst. 1 a § 243c odst. 3 věty první o. s. ř. ve
znění účinném od 1. 1.
2013 právo na náhradu účelně vynaložených nákladů
dovolacího řízení; ty spočívají v částce 105.020,- Kč, představující odměnu za
zastoupení advokátem (§ 1 odst. 2 věty první, § 6 odst. 1, § 7 bod 6 vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování
právních služeb /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů), a v částce
300,- Kč paušální náhrady podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu (viz nález
pléna Ústavního soudu ze 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněný pod
číslem 116/2013 Sb., a rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu z 15. května
2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010), jakož i DPH ve výši 21 %, tj. částce 22.117,-
Kč. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.