USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a Mgr. Hynka Zoubka ve věci
žalobce jménem N. K. D., narozený XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Janem Boučkem,
advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České
republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o
zaplacení 6 793 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2
pod sp. zn. 31 C 242/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 10. 1. 2018, č. j. 39 Co 357/2017 – 431, t a k t o:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í
(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Žalobce se domáhal náhrady škody a nemajetkové újmy, jež mu měla vzniknout v
příčinné souvislosti s nezákonným trestním stíháním, které bylo proti jeho
osobě vedeno i vazebně, a to ve smyslu § 8 a 31a zákona č. 82/1998 Sb., o
odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo
nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992
Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“. O podané
žalobě rozhodl Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 28. 4. 2017, č. j. 31
C 242/2015 – 345, tak, že žalované uložil povinnost uhradit žalobci částku ve
výši 284 026 Kč s příslušenstvím (výrok I), dále žalované uložil povinnost
uhradit žalobci úroky z prodlení z částky ve výši 373 870 Kč ve vymezeném
období (výrok II), žaloba byla zamítnuta co do částky ve výši 6 793 000 Kč s
příslušenstvím (výrok III) a žalobci byla uložena povinnost uhradit žalované na
náhradě nákladů řízení částku ve výši 984 Kč (výrok IV). K odvolání žalobce proti výrokům III a IV uvedeného rozsudku soudu prvního
stupně rozhodl odvolací soud v záhlaví specifikovaným rozsudkem tak, že
rozhodnutí nalézacího soudu bylo ve výroku III potvrzeno (výrok I) a výrok IV
byl změněn tak, že žádný z účastníků neměl právo na náhradu nákladů řízení před
soudem prvního stupně (výrok II) a shodně pak žádnému z účastníků nebylo
přiznáno právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III). Žalobce podal dovolání pouze do výroku I rozhodnutí odvolacího soudu, a to
pouze co se týče částky ve výši 68 680 Kč, což je částka odpovídající nároku
žalobce uplatněného z titulu náhrady škody, která mu měla být způsobena na
vstupních dveřích a oknech při domovní prohlídce provedené orgány činnými v
trestním řízení, která těsně předcházela zahájení trestního stíhání proti
žalobci. V této otázce navázal odvolací soud jak ve skutkových zjištěních, tak
i v právním posouzení na úvahy soudu prvního stupně a zhodnotil, že nalézací
soud správně vyložil a aplikoval judikaturu vyšších soudů i uznávanou
komentářovou literaturu pokud uzavřel, že z (v rozhodnutí obvodního soudu)
citovaných rozhodnutí nevyplývá kategorický závěr o tom, že jakákoli domovní
prohlídka provedená během či v souvislosti s trestním stíháním, které
neskončilo pravomocným odsouzením obviněného (obžalovaného), je bez dalšího
nezákonná. Žalobcův odkaz na nález Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2008, sp. zn. II. ÚS 590/2008, nebyl shledán důvodným, neboť i z tohoto judikátu vyplývá, že
ne každý postup orgánů činných v trestním řízení, který spočívá v nutnosti
obviněného podrobit se psychiatrickému vyšetření, lze považovat za nesprávný
úřední postup. Odvolací soud shrnul, že předpokladem pro vznik nároku na
náhradu škody vzniklé v souvislosti s domovní prohlídkou, je zrušení
rozhodnutí, které tuto domovní prohlídku nařizovalo, což se v projednávané věci
nestalo. Žalobce napadl postup policejního orgánu u státního zastupitelství,
které však jeho stížnost shledalo nedůvodnou.
Odvolací soud v souladu se soudem
prvního stupně konstatoval, že byl žalobce podezřelý ze spáchání jednoho z
nejzávažnějších trestných činů a že domovní prohlídka proběhla na základě řádně
vydaného a odůvodněného příkazu soudu. Jak bylo výše uvedeno, rozsudek odvolacího soudu v rozsahu výroku I a pouze co
se týče částky 68 680 Kč napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší
soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl. Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Ve smyslu § 242 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z
důvodu vymezeného v dovolání. Tvrdí-li žalobce, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného
práva, která doposud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla řešena, a to
zda jsou za nezákonná rozhodnutí a úkony považovány i úkony v trestním řízení
předcházející trestnímu stíhání, tedy sdělení obvinění, nezakládá tato otázka
přípustnost dovolání, neboť žalobce nepředložil žádnou relevantní právní
argumentaci a v této části je dovolání neprojednatelné (§ 241a odst. 3 a 243 c
odst. 1 o. s. ř.). Ze stejného důvodu není dovolání přípustné v pasáži, kde
žalobce namítá, že se odvolací soud odchýlil od 4 rozhodnutí dovolacího soudu,
jež jsou však specifikována pouze spisovou značkou bez jakékoli další
argumentace. Ani druhá část dovolání nesplňuje kritéria přípustnosti dovolání dle § 237 o. s. ř. Zde je pro argumentaci žalobce společný nesouhlas s právním posouzením
odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) v otázce existence odpovědnostního
titulu žalované z provedené domovní prohlídky. Žalobce odkazuje na judikaturu
Nejvyššího soudu (namítá, že se odvolací soud odchýlil např. od rozsudku ze dne
28. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1019/2012) a Ústavního soudu (tvrdí, že byla
porušena jeho „ústavně zaručená základní práva“ s odkazem např. na nález
Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. II. ÚS 590/08, či usnesení ze dne
14. 10. 2002, sp. zn. II. ÚS 355/02) a uvádí, že rozhodnutím odvolacího soudu
je zcela popírána skutečnost, že se stát od samého počátku v osobě žalobce
mýlil a existuje příčinná souvislost mezi škodou na majetku žalobce a trestním
řízení vedeným proti jeho osobě (provedenou domovní prohlídkou).
Žalobce tvrdí
(v návaznosti na pasáže z uvedených i dalších rozhodnutí), že domovní prohlídku
jako součást trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsouzením, je
nutno právě již z důvodu neodsouzení žalobce (tehdy obžalovaného) považovat za
nezákonné jednání státu, které zakládá jeho nárok na náhradu škody
Předně je nutno uvést, že odvolací soud se nezabýval otázkou příčinné
souvislosti (jak argumentuje žalobce), neboť neshledal existenci
odpovědnostního titulu státu dle § 8 OdpŠk, tedy nezákonného rozhodnutí. Žalobce svou argumentaci založil zejména na citaci nálezu Ústavního soudu ze
dne 17. 7. 2008, sp. zn. II. ÚS 590/2008, ze kterého dovozuje, že domovní
prohlídka vykonaná orgány činnými v trestním řízení v obydlí žalobce byla
nezákonná již ze samotného důvodu neodsouzení žalobce (zproštění obžaloby). Toto rozhodnutí Ústavního soudu bylo vydáno na podkladě velmi specifických
skutkových okolností, byť jsou jeho závěry formulovány obecně. V judikatuře
Ústavního soudu bylo na citovaný nález reagováno plenárním nálezem ze dne 30. 3. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 11/10, kde bylo osvětleno, „že odporuje nade vší
pochybnost principům demokratického právního státu podmiňovat (resp. vylučovat)
právo na odškodnění jakýmikoli limity – tedy i limity zakotvenými v § 12 zákona
č. 82/1998 Sb. Je-li totiž některý z institutů trestního řízení (resp. trestního práva obecně) použit zcela neadekvátním, až absurdním způsobem, pak
podle názoru Ústavního soudu nelze pro účely odpovědnosti státu vyjádřené
pozitivněprávně právě zákonem č. 82/1998 Sb. postupovat zcela formálně a
mechanicky, tzn. nelze trestní řízení, v němž došlo k tomuto naprosto
flagrantnímu pochybení, poměřovat postupy a mechanismy, jež pozitivněprávní
úprava zná a aplikuje za situace, kdy k takovémuto excesu nedošlo. Nelze totiž
nevidět – nahlíženo opět skutkovým stavem ústavní stížnosti evidované pod sp. zn. II. ÚS 590/08 – že orgány činné v trestním řízení použily trestněprávní
institut (vazbu) k ověření duševního zdraví stěžovatele, neboť již při zahájení
trestního stíhání zvažovaly, zda není nutné na stěžovatele pohlížet jako na
trestně neodpovědného z důvodu jeho nepříčetnosti… Již tím ovšem zbavily
jakékoli legitimity nejen nařízenou vazbu, ale i celé trestní stíhání
stěžovatele. Za takovýchto okolností pak ovšem nelze – tak jak konstatoval
Ústavní soud v předmětném nálezu sp. zn. II. ÚS 590/08 – pro účely odškodnění
naprosto formalisticky a izolovaně posuzovat vazbu a trestní stíhání jako
takové.“
Uvedené závěry následně rozvedl rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015,
sp. zn. 30 Cdo 3310/2013, který byl zveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod č. 8/2016, tak, že v situaci, kdy nedojde k vydání odsuzujícího
rozsudku, nelze z této okolnosti bez dalšího dovozovat nesprávnost veškerých
postupů orgánů činných v trestním řízení ani nezákonnost všech rozhodnutí
vydaných po zahájení trestního stíhání a v němž je také vypořádána otázka
potřeby rozumného (opodstatněného) vztahu proporcionality mezi použitými
prostředky a sledovanými cíli.
Od východisek tohoto rozhodnutí se odvolací soud
v dané věci nijak neodchýlil. Pro stručnost na citované rozhodnutí dovolací
soud odkazuje (veškerá zde uváděná rozhodnutí jsou přístupná na www.nsoud.cz či
rozhodnutí Ústavního soudu na www.nalus.usoud.cz.). Žalobcem nastíněné právní
posouzení proto odporuje ustálené judikatuře. Z výše uvedených důvodů se proto dovolání odmítá podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř., neboť nejsou splněny podmínky přípustnosti dovolání formulované v § 237 o. s. ř. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.