30 Cdo 2478/2017-310
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka, ve věci B. Š., omezené
ve svéprávnosti, zastoupené opatrovníkem obcí Plavy, se sídlem Plavy 186,
identifikační číslo osoby 002 62 510, a procesní opatrovníkem JUDr. Vlastimilem
Motlíkem, advokátem se sídlem v Železném Brodě, Příčná 350, za účasti Okresního
státního zastupitelství v Jablonci nad Nisou, o svéprávnost, vedené u Okresního
soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 30 P 164/2013, o dovolání B. Š. proti
rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 13. ledna
2017, č. j. 30 Co 372/2016-246, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Jablonci nad Nisou (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze
dne 31. srpna 2016, č. j. 30 P 164/2013-213, změnil svůj rozsudek ze dne 31.
října 2012, č. j. 30 Nc 221/2011-32, tak, že omezil posuzovanou B. Š., gen.
shora, ve svéprávnosti, a to v rozsahu vymezeném v rámci výroku I., ve funkci
opatrovníka posuzované potvrdil obec Plavy, které vymezil rozsah práv a
povinností při výkonu této funkce, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání posuzované Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále
již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 13. ledna 2017, č. j. 30 Co 372/2016-246,
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, a dále rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení.
Odvolací soud po doplnění dokazování dospěl k závěru, že skutková zjištění
soudu prvního stupně a z nich učiněné právní závěry jsou správné. Posuzovaná
trpí duševní poruchou [chronická paranoidní schizofrenie s občasnými akutními
příznaky ve smyslu poruch myšlení (bludy) a vnímání (halucinace)], která není
jen přechodná. Její jednání, pokud jde o nakládání s finančními prostředky, je
touto duševní poruchou bezprostředně ovlivňováno, což vede k ohrožení jejích
zájmů. Zájem posuzované na stabilizaci zdravotního stavu je tak ohrožen absencí
jejího kritického náhledu na její onemocnění. Odvolací soud se ztotožnil i se
závěrem soudu prvního stupně, že mírnější a méně omezující opatření (roz. při
ponechání svéprávnosti posuzované) nelze přijmout, omezení svéprávnosti bylo
učiněno v nezbytném rozsahu, jak to vyžaduje zájem posuzované.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala Běla Šulcová (dále již
„dovolatelka“) prostřednictvím svého procesního opatrovníka (advokáta)
dovolání, v němž dovolací důvod vymezila tak, že: „Důvodem dovolání je porušení
§ 55 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. stanovícího podmínky, za kterých lze
přistoupit k nejzávažnějšímu opatření při narušení schopnosti zletilé osoby
právně jednat. Nebylo přistoupeno k návrhu Z. V., opatrovnice pro řízení o
svéprávnosti, která navrhovala mírnější formu. Dále je důvodem dovolání
porušení § 38 odst. 2 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních.“
Přípustnost dovolání dovolatelka „spatřuje v tom, že napadeným rozhodnutím se
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ČR tím, že
neposoudil dostatečně, zda v případě navrhovatelky není možné přikročit k
mírnějším a méně omezujícím opatřením, než je částečné omezení její
svéprávnosti, když z posudků obsažených ve spisu i z výslechů znalců je patrné,
že nemoc navrhovatelky je takovéhoto charakteru a ustáleného průběhu, že
neohrožuje základní práva jiných osob či veřejné správy.“ Dále dovolatelka
namítá, že odvolací jednání proběhlo v její nepřítomnosti a jejího opatrovníka,
který se z jednání omluvil. Kromě toho odvolací soud v době, kdy rozhodl o tom,
že jednání proběhne bez účasti dovolatelky, neměl k dispozici posudek MUDr.
Jiřího Marka ze dne 26. března 2016. Není tedy zřejmé, na základě čeho odvolací
soud rozhodl o tom, že se jednání dovolatelka nebude účastnit. Navíc zmíněný
posudek, ve kterém se uvádí, že dovolatelka není schopna pochopit smysl řízení
a nedoporučuje se její účast u soudu, byl vydán o téměř deset měsíců dříve a
pro jiné řízení. V daném případě byl porušen § 38 odst. 2 z. ř. s.; dovolatelce
mělo být umožněno se jednání u odvolacího soudu zúčastnit a „jednat k prosazení
svého přání, aby bylo její omezení svéprávnosti zrušeno.“ Závěrem dovolatelka
navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo
„dovolací soud“) dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení.
K tomuto dovolání nebylo podáno žádné písemné vyjádření.
Rozhodné znění občanského soudního řádu a zákona o zvláštních řízeních soudních
pro dovolací řízení (do 29. září 2017) vyplývá z bodu 2., článku II., části
první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání
dovolatelky není – jak bude vyloženo – níže ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné.
Dovolatelka jednak vytýká odvolacímu soudu, že porušil § 55 o. z.,
neposoudil-li dostatečně možnost mírnějšího a pro dovolatelku méně omezujícího
opatření než omezení její svéprávnosti v rozhodnutém rozsahu. Tato dovolací
argumentace ovšem představuje pouhou polemiku dovolatelky se skutkovými
zjištěními a právním posouzením věci, která sama o sobě přípustnost dovolání ve
smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá.
Jak je totiž zřejmé z odůvodnění písemného vyhotovení dovoláním napadeného
rozsudku, odvolací soud se uvedenou otázkou, byť stručně, zabýval, odkázal-li v
uvedeném směru (s ohledem na správnost učiněných závěrů) na rozhodnutí soudu
prvního stupně, který – s ohledem na učiněná skutková zjištění a duševní
poruchu dovolatelky – posuzoval, zda lze vůbec přistoupit k uložení mírnějšího
opatření (tj. dovolatelku neomezovat ve svéprávnosti a jmenovat jí např.
opatrovníka s uložením rozsahu jeho práv a povinností pro výkon této funkce).
Soud prvního stupně nakonec dospěl k negativnímu závěru - výroku (že je
zapotřebí dovolatelku omezit ve svéprávnosti), který také ve svém rozsudku
odůvodnil (srov. první odstavec poslední strany odůvodnění písemného vyhotovení
rozsudku soudu prvního stupně).
V této souvislosti dovolací soud připomíná své usnesení ze dne 20. ledna 2016,
sp. zn. 30 Cdo 3741/2015, v němž mj. vyložil: „Není přitom žádným procesním
pochybením, pokud odvolací soud v odůvodnění svého písemného vyhotovení
rozsudku – pokud to nevyžaduje daná procesní situace (např. odvolání v zásadě
obsahuje stejné právní argumenty, které odvolatel učinil již v prvoinstančním
řízení) - odkáže pro stručnost na (precizní) závěry soudu prvního stupně, ať
již z hlediska skutkových zjištění či učiněné právní kvalifikace zjištěného
skutku, obzvláště pokud nalézací soud vychází z judikatury vyšších soudů, z níž
při právně kvalifikační úvaze případně i cituje právní závěry, které souvisejí
či přímo se týkají rozsouzené věci.“
S přihlédnutím k výše uvedenému proto nelze dovodit, že by se odvolací soud
napadeným rozhodnutím jakkoliv dostal do střetu s judikaturou dovolacího soudu,
na kterou dovolatelka ve svém dovolání odkazuje. Oběma soudy shodně přijatý
závěr o nezbytnosti omezení svéprávnosti dovolatelky v uvedeném rozsahu přitom
nijak nekoliduje (a ani s ohledem na učiněná skutková zjištění kolidovat
nemůže) s dovolatelkou odkazovaným nálezem Ústavního soudu ve věci sp. zn. I.
ÚS 557/09.
K dovolací námitce týkající se proběhnuvšího odvolacího jednání bez účasti
dovolatelky nutno uvést, že jejím prostřednictvím dovolatelka uplatňuje jinou
vadu řízení, k níž by bylo možné přihlédnout pouze v případě přípustnosti
dovolání, což se netýká tohoto případu (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.).
Bez ohledu na výše uvedené ovšem ani v tomto směru nelze zaznamenat, že by
dovolatelka byla zkrácena na svých právech, respektive že by v tomto směru mělo
dojít k porušení jejího práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1
Listiny základních práv a svobod.
Vhodné je na tomto místě zmínit nález Ústavního soudu ze dne 5. prosince 2016,
sp. zn. IV. ÚS 1580/16, který mj. judikoval:
1. Nelze vycházet z premisy, že primárním zájmem dotčené osoby je vždy omezení
svéprávnosti v co možná nejmenší míře.
2. Obecné soudy jsou povinny citlivě zkoumat okolnosti každé konkrétní věci a
přistoupit právě k takovému omezení svéprávnosti, které je v nejlepším zájmu
daného člověka.
3. Za současné úpravy má každý člověk s omezenou svéprávností právo na to, aby
jej soud pravidelně „zhlédl“, přezkoumal jeho zdravotní stav, posoudil jeho
zájmy, situaci, v níž se nachází, a citlivě ad hoc rozhodl. Takový postup nelze
paušálně obcházet navrácením plné svéprávnosti (evidentně duševně nemocnému
člověku) a jmenováním opatrovníka podle § 465 a násl. o. z. Z obsahu spisu vyplývá, že soud prvního stupně dovolatelku podrobně vyslechl a
z tohoto důkazního prostředku učinil pro své rozhodnutí předmětná skutková
zjištění, která vyložil v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozsudku. Nejedná se tedy o případ (soudní exces), že by o omezení svéprávnosti člověka
bylo rozhodováno, aniž by jej soud zhlédl, respektive vyslechl (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. dubna 2016, sp. zn. 201/2015, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod č. 73/2016). Bylo-li v řízení před soudem prvního stupně zrealizováno zhlédnutí
posuzovaného, respektive byl-li posuzovaný soudem prvního stupně vyslechnut, a
nemá-li odvolací soud pochybnosti o náležitě zjištěném skutkovém stavu věci,
ani nenaznal potřebu zjistit formou zhlédnutí posuzovaného, respektive
prostřednictvím jeho výslechu aktuální informace týkající se jeho osoby (jím
vnímaného zdravotního stavu, jeho poměrů, a vůbec všech okolností týkajících se
jeho osoby, které mohou přispět k náležitému zjištění všech skutečností
důležitých pro rozhodnutí) není zapotřebí, aby posuzovaného opětovně zhlédl,
respektive aby jej opětovně vyslechl i v odvolacím řízení, což pochopitelně
nebrání posuzovanému účastnit se odvolacího jednání a uplatňovat svá procesní
práva, případně formulovat (a to i prostřednictvím svého procesního
opatrovníka) vůči soudu své procesní požadavky, důkazní návrhy atd. O zcela jinou procesní situaci by se přirozeně jednalo tehdy, směřoval-li by
odvolací soud k úvaze o změně rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci
svéprávnosti, kde by bylo nezbytné opětovně řešit otázku zhlédnutí
posuzovaného, respektive jeho výslechu. K této (procesní a z toho plynoucí
skutkové) eventualitě Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 21. prosince 2016, sp. zn. 30 Cdo 5434/2016 (in http://www.nsoud.cz) vyložil následující závěry pro
případ neúčasti posuzovaného při odvolacím jednání: „...sama okolnost, že
posuzovaný reagoval na předvolání k odvolacímu jednání tak, že se omluvil z
toho jednání z důvodu, že projednávání této věci na něj nemá dobrý vliv,
nezbavovala odvolací soud možnosti zjistit např. i prostřednictvím opatrovníka
posuzovaného možnost výslechu posuzovaného v rámci soudního roku ve smyslu § 18
z. ř. s., a to za účelem zjištění aktuálního stanoviska posuzovaného k omezení
jeho svéprávnosti [šetrné vysvětlení účelu konání takového soudního roku (v
případné součinnosti s jeho opatrovnicí) s tím, že aktuální stanovisko
posuzovaného má pro rozhodnutí odvolacího soudu v této věci rovněž význam, by
mohlo být posuzovaným kvitováno].
Přirozeně se nabízel i výslech rodičů
posuzovaného, u nichž posuzovaný žije, a kteří by odvolacímu soudu mohli
zprostředkovat aktuální informace týkající se chování posuzovaného, prostředí,
ve kterém žije, či popisu okolností, za kterých se posuzovaný podle mínění
rodičů (pozitivně či negativně) chová, resp. jedná tím kterým způsobem. Z protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 13. ledna 2017 (na č. l. 234
a násl.) se podává, že odvolacího jednání se účastnila procesní opatrovnice
dovolatelky, která odvolacímu soudu uvedla, že dovolatelka „měla zájem účastnit
se dnešního jednání osobně, nicméně následně poslala procesní opatrovnici
dopis, v němž jí oznámila, že nebude mít možnost dostavit se k odvolacímu
soudu, zároveň pak v dopise vyjádřila důvody, pro které se domnívá, že je v
současné době její svéprávnost omezena, spojuje to výhradně s existencí
peněžitého závazku vůči bance.“ Procesní opatrovnice při tomto soudním jednání
ovšem odvolací soud (předsedkyni senátu) nepožádala o odročení odvolacího
jednání z důvodu požadavku dovolatelky účastnit se odvolacího jednání, takže
odvolací soud – s ohledem na vyjádření shora - neměl procesního důvodu zvažovat
odročení jednání, měl-li za to, že procesní situace umožňuje při tomto soudním
jednání o podaném odvolání rozhodnout a věcně správné (s ohledem též na řádně
zjištěný skutkový stav věci) rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdit. V každém případě popsané procesní momenty dané výseče odvolacího řízení v této
věci nepředstavují právně relevantní okolnost, která by v tomto směru mohla
vést k založení přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud přitom z obsahu spisu nezaznamenal (ze strany obou soudů)
procesní exces, či jakoukoliv formu soudní libovůle, která by vyžadovala
patřičného (kasačního) dovolacího zásahu. Bylo přitom ovšem nasnadě, že odborné
závěry znalce o duševní poruše dovolatelky do jisté míry předznamenávají
nezbytnost soudní ingerence ve formě omezení svéprávnosti dovolatelky,
respektive v zásadě vylučovaly obnovení její svéprávnosti za pouhého využití
mírnějšího opatření např. formou jmenování dovolatelce opatrovníka. K takovému
hmotněprávnímu řešení nakonec po pečlivém dokazování skutečně došlo, přičemž
samotný nesouhlas dovolatelky s tímto řešením přípustnost jejího dovolání ve
smyslu § 237 o. s. ř. nečiní. Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud podané dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3
věta druhá o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.