30 Cdo 251/2024-173
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce J. S., zastoupeného Mgr. Pavlem Novanským, advokátem, se sídlem v Praze 2, Malá Štěpánská 2033/8, proti žalované České republice – Ministerstvu práce a sociálních věcí, se sídlem v Praze 2, Na Poříčním právu 376/1, o zaplacení 115 724 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 11 C 20/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 8. 2023, č. j. 91 Co 179/2023-119, takto:
I. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 8. 2023, č. j. 91 Co 179/2023-119, se v rozsahu výroku I, v jakém byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, zamítá, ve zbývajícím rozsahu se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Žalobce (dále též „dovolatel“) se (po částečné změně žaloby a jejím částečném zpětvzetí) domáhal zaplacení částky 115 724 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody z titulu nesprávného úředního postupu Oblastního inspektorátu práce pro Jihočeský kraj a Vysočinu (dále jen „OIP ČB“), kterého se měl dopustit tím, že dopisem ze dne 1. 11. 2016 žalobci sdělil výsledek kontroly u A. M. (dále jen „zaměstnavatel“) spočívající v tom, že v období od 1. 7. 2015 do 29. 2. 2016 vykonával žalobce pro zaměstnavatele práci na základě dohody o provedení práce (dále jen „DPP“) uzavřené dne 30. 6. 2015, žalobci nevyplacená mzda za toto období činila 83 500 Kč a výplatní termín byl stanoven na 15. 3. 2016. Žalobce se touto informací řídil, což následně vedlo k promlčení části jeho nároku vůči zaměstnavateli z titulu nevyplacené mzdy. Žalovaná částka byla představována částkou 90 476 Kč, k jejímuž promlčení mělo dojít v souvislosti s nesprávným úředním postupem OIP ČB, a částkou 25 248 Kč tvořenou náklady řízení před soudy obou stupňů, kterou žalobce musel svému zaměstnavateli hradit v důsledku částečného neúspěchu v soudním sporu.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. 3. 2023, č. j. 11 C 20/2022-87, zastavil řízení v části, v níž se žalobce domáhal zaplacení úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 95 500 Kč od 1. 4. 2016 do 18. 2. 2022 (výrok I), zamítl žalobu o zaplacení částky 115 724 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (výrok II) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 1 200 Kč (výrok III).
3. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že e-mailem ze dne 21. 3. 2016 se žalobce obrátil na OIP ČB s podnětem ke kontrole zaměstnavatele pro podezření z bezdůvodného obohacení, neboť někdy od září 2015 do ledna 2016 pro zaměstnavatele řádně vykonával práci, za kterou nepobíral mzdu. Současně žádal o vyrozumění, jak bylo s podnětem naloženo, a případně o výsledek kontroly. Žalobce uvedl, že pro zaměstnavatele pracoval na základě pracovní smlouvy ze dne 2. 1. 2015 v době od 2. 1. 2015 do 30. 6. 2015 na pozici řidič mezinárodní kamionové dopravy. Tento pracovní poměr byl ukončen dohodou ke dni 30. 6. 2015. Asi po šesti týdnech byl žalobce zaměstnavatelem kontaktován s nabídkou opětovného navázání spolupráce. Žalobce na nabídku přistoupil, ale jelikož se jednalo o tzv. honem akci - priorita byla jet okamžitě, měli novou smlouvu sepsat až dodatečně. K tomu ovšem nedošlo ani po sdělení, že pokud zaměstnavatel žalobci nezaplatí, na čem se dohodli, nebude nadále tvořit jeho fakturaci. Tím vše skončilo a veškeré výzvy k vyrovnání zaměstnavatel ignoroval, nevydal žalobci ani potvrzení o zaplacení záloh na daň z doby legálního zaměstnávání, čímž znemožnil daňové vyúčtování na finačním úřadu.
4. Přípisem ze dne 20. 4. 2016 OIP ČB žalobci sdělil, že na základě jeho podnětu bude provedena kontrola dodržování právních předpisů v oblasti, na kterou upozornil, a po jejím ukončení bude žalobci zaslána informace o výsledku spolu se sdělením, zda byly skutečnosti uváděné v podnětu žalobce kontrolou potvrzeny. Žalobce byl současně upozorněn, že orgány inspekce práce nedisponují oprávněními, která by jim umožňovala vymáhat individuální nároky jednotlivých zaměstnanců. Jejich uspokojení se lze domáhat žalobou u soudu. Dne 19. 5. 2016 se žalobce dostavil na OIP ČB, kde s ním byl sepsán záznam o úkonech předcházejících kontrole, v němž potvrdil to, co uvedl v podnětu ke kontrole. V rámci kontroly provedené u zaměstnavatele v době od 27. 6. 2016 do 29. 9. 2016 OIP ČB mj. zjistil, že zaměstnavatel uzavřel s žalobcem dne 30. 6. 2016 (správně 2015; poznámka dovolacího soudu) DPP (OIP ČB obdržel její kopii s doložkou zaměstnavatele ze dne 15. 7. 2016 stvrzenou jeho podpisem, že kopie souhlasí s originálem), v níž byl sjednán rozsah práce do 300 hodin a odměna ve výši 130 Kč/hod. se splatností do 15. dne po uplynutí období, na které byla DPP sjednána. DPP byla sjednána na dobu určitou od 1. 7. 2015 do 29. 2. 2016. Žalobce pro zaměstnavatele odpracoval v době od 1. 7. 2015 do 4. 2. 2016 celkem 942,33 hodin, byla mu však poskytnuta odměna pouze za 300 hodin. OIP ČB tak konstatoval pochybení zaměstnavatele spočívající jednak v tom, že žalobci neposkytl odměnu za zbylých 642,33 hodin, jednak v tom, že žalobci umožnil výkon práce nad v DPP sjednaných 300 hodin.
5. Dopisem ze dne 1. 11. 2016 OIP ČB žalobci sdělil, že kontrolou u zaměstnavatele byl zjištěn výkon práce řidiče žalobcem v období od 1. 7. 2015 do 29. 2. 2016. Tento výkon vykazoval znaky závislé práce, tj. byla vykonávána práce ve vztahu nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance, jménem zaměstnavatele, podle pokynů zaměstnavatele a zaměstnanec ji pro zaměstnavatele vykonával osobně. Na toto období byla uzavřena DPP ze dne 30. 6. 2015, ve které byla sjednána odměna ve výši 130 Kč/hod. se splatností do 15. dne po uplynutí období, na kterou byla DPP uzavřena, tj. 1. 7. 2015 až 29. 2. 2016. Žalobci byla poskytnuta odměna dne 11. 3. 2016 pouze ve výši 39 000 Kč za 300 hodin. Kontrolovaná osoba žalobci neposkytla odměnu za 642,33 odpracovaných hodin, čímž porušila § 144 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů. OIP ČB žalobce současně opětovně upozornil, že orgány inspekce práce nedisponují oprávněními, která by jim umožňovala vymáhat individuální nároky jednotlivých zaměstnanců. Podrobnější informace k provedené kontrole OIP ČB žalobci odmítl sdělit s ohledem na zákonnou povinnost mlčenlivosti.
6. Na podkladě kontrolních zjištění zahájil OIP ČB dne 16. 2. 2017 správní řízení, jehož účastníkem byl pouze zaměstnavatel. Rozhodnutím ze dne 23. 10. 2018, které nabylo právní moci dne 14. 11. 2018, OIP ČB uznal zaměstnavatele vinným ze spáchání správních deliktů na úseku odměňování zaměstnanců a na úseku pracovního poměru nebo dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr a uložil mu (společně s dalšími správními delikty) pokutu ve výši 36 000 Kč. V odůvodnění rozhodnutí hodnotil OIP ČB předmětnou DPP předloženou v rámci kontroly jako existující, uzavřenou řádně a opravdově. Rozhodnutí bylo doručováno pouze zaměstnavateli.
7. S odvoláním na dopis OIP ČB ze dne 1. 11. 2016 se žalobce obrátil dne 20. 2. 2019 na Okresní soud v Havlíčkově Brodě s žalobou o zaplacení částky 83 500 Kč (642,33 hodin x 130 Kč) se zákonným úrokem z prodlení od 16. 3. 2016 do zaplacení. Okresní soud rozsudkem ze dne 3. 3. 2020, č. j. 17 C 14/2019-110, žalobě vyhověl do částky 10 118,40 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 19. 3. 2016 do zaplacení, ve zbytku ji zamítl a uložil žalobci povinnost zaplatit zaměstnavateli náhradu nákladů řízení ve výši 30 170 Kč. Předmětnou DPP soud hodnotil jako neplatnou s tím, že žalobcem skutečně odpracované hodiny několikanásobně přesáhly rozsah prací povolený dle zákoníku práce, přičemž této skutečnosti si dle soudu strany dohody musely být vědomy již při jejím uzavírání, neboť ji v podstatě uzavíraly namísto pracovní smlouvy. S ohledem na skutečnost, že žalobce práci pro zaměstnavatele s jeho vědomím a dle jeho pokynů skutečně vykonával, pak soud dospěl k závěru, že v daném případě vznikl tzv. faktický pracovní poměr, v rámci něhož měl žalobce nárok na mzdu, která byla při neexistenci jiné smluvní úpravy splatná vždy nejpozději v kalendářním měsíci následujícím po měsíci, ve kterém na ni vzniklo právo. Při takovémto posouzení bylo žalobcovo právo na mzdu vzniklé až do konce roku 2015 promlčeno, čehož se zaměstnavatel v řízení dovolal, a soud tak žalobci přiznal pouze právo na mzdu za měsíce leden a únor 2016. Krajský soud v Hradci Králové k odvolání žalobce částečně změnil rozsudek Okresního soudu v Havlíčkově Brodě svým rozsudkem ze dne 14. 10. 2020, č. j. 21 Co 155/2020-180, tak, že žalobci přiznal právo na zaplacení dalších 11 106,26 Kč se zákonným úrokem z prodlení
od 19. 3. 2016 do zaplacení, ve zbytku napadený rozsudek potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů tak, že žalobce je povinen zaplatit zaměstnavateli celkem 25 248,30 Kč. Krajský soud se ztotožnil se závěry o neplatnosti předmětné DPP, vzniku faktického pracovního poměru a promlčení práva na mzdu až do konce roku 2015. Nárok na mzdu za měsíce leden a únor 2016 však vyčíslil jinak, když jednak vycházel z celkové odpracované doby zjištěné již OIP ČB (nikoliv jen z doby řízení), jednak učinil jiné závěry stran výše hodinové mzdy, která žalobci náležela.
8. Podáním ze dne 17. 8. 2021 uplatnil žalobce u žalované svůj nárok na zaplacení částky 83 500 Kč jako nevyplacené mzdy s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 15. 3. 2016 do zaplacení, kapitalizovaným na částku 36 960 Kč, který žalovaná uspokojit odmítla. V žádosti opakovaně zdůraznil, že předmětná DPP je falzifikát dodatečně vyrobený a antedatovaný zaměstnavatelem a úředníkům OIP ČB vytýkal, že se nevypořádali s její platností, když jak z podnětu žalobce, tak z prvotního potvrzení zaměstnavatele věděli, že žádná DPP neexistuje.
9. Soud prvního stupně posoudil nároky žalobce podle § 5, § 7, § 8 odst. 1, § 13, § 14, § 15 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále též „OdpŠk“), § 3, § 5 zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce (dále jen „zákon o inspekci práce“), ve znění účinném do 31. 3. 2017, a dospěl k závěru, že v řešené věci nebyly splněny podmínky pro vznik odpovědnosti státu za škodu.
10. K odpovědnosti za nezákonné rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že žalobce nebyl účastníkem řízení u OIP ČB, ve kterém byla zaměstnavateli uložena pokuta mj. za nevyplacení mzdy žalobci, ani takovým účastníkem být neměl. Rozhodnutí, v jehož odůvodnění OIP ČB uzavírá, že předmětná DPP byla pravá, vážně myšlená a platná, nebylo žalobci vůbec doručováno. Žalobce tedy není vůbec aktivně legitimován domáhat se jakékoliv náhrady škody z titulu rozhodnutí OIP ČB ze dne 23. 10. 2018. Navíc toto rozhodnutí nebylo pro nezákonnost zrušeno ani změněno, čímž absentuje odpovědnostní titul v podobě nezákonného rozhodnutí. Konečně obsah rozhodnutí nebyl žalobci před zahájením řízení u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě znám (jak vyplynulo z nynější žaloby a tvrzení žalobce při ústním jednání dne 15. 3. 2023), a absentuje rovněž jakákoliv příčinná souvislost mezi obsahem předmětného rozhodnutí a pozdním uplatněním nároku na zaplacení mzdy u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě, přestože žalobce obsahem tohoto rozhodnutí v nyní projednávané žalobě argumentoval a dovozoval z něho vytýkaná pochybení pracovníků OIP ČB.
11. V případě žalobcem vytýkaného pochybení OIP ČB v rámci prováděné kontroly by dle soudu mohlo jít o nesprávný úřední postup, neboť provádění kontroly a hodnocení zaměstnavatelem předkládaných dokumentů osvědčujících založení pracovněprávního vztahu z hlediska jejich souladnosti s právními předpisy a hodnocení postupů zaměstnavatele při odměňování jeho pracovníků spadá do pravomoci oblastních inspektorátů práce. Adresáti aktů orgánů státu (a je nerozhodné, zda se jedná o rozhodnutí či prosté sdělení) oprávněně jednají s důvěrou ve správnost obsahu takových aktů.
OIP ČB učinil zjištění, resp. závěr, že žalobce pracoval pro zaměstnavatele na základě DPP, a o takovém závěru, obsahu DPP a splatnosti sjednané mzdy žalobce vyrozuměl. Uvedené sdělení lze dle názoru soudu podřadit pod poskytování základních informací a poradenství týkající se ochrany pracovních vztahů a pracovních podmínek dle § 5 odst. 1 písm. k) zákona o inspekci práce, které musí být pravdivé. Jestliže se pak takové sdělení ukázalo nesprávným, jednalo se o nesprávný úřední postup. Pakliže se žalobce takovým sdělením řídil, v důsledku čehož mu vznikla škoda, existuje dle názoru soudu vztah příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a vzniklou škodou.
To by však podle soudu prvního stupně platilo pouze v případě, že by zde existovalo toliko nesprávné posouzení existující DPP ze strany OIP ČB, což z provedeného dokazování nevyplynulo.
12. Žalobce v podnětu ke kontrole tvrdil, že žádnou dohodu uzavřenou neměl. To samé pak stvrdil při jednání na OIP ČB v sepsaném záznamu o úkonech předcházejících kontrole. V řízení u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě se žalobce naopak dovolával uzavřené DPP. Dle soudu je pochopitelné, že v řízení před Okresním soudem v Havlíčkově Brodě nezpochybňovala existenci DPP ani jedna ze stran (pro žalobce by to představovalo ztrátu sporu, pro zaměstnavatele zase možnost dodatečného postihu ze strany správních orgánů, pokud by se o neexistenci DPP dozvěděly) a řešila se pouze platnost existující DPP. V nyní projednávané věci a jí předcházejícím uplatnění nároku u žalované pak žalobce vyčítá OIP ČB nesprávný výkon kontrolní činnosti, když neodhalila, že předmětná DPP je falzifikát vyrobený zaměstnavatelem ex post, aby se vyhnul postihu za nelegální zaměstnávání, a znovu tvrdí, že s ním žádnou DPP neuzavřel. Soud prvního stupně měl za zřejmé, že žalobce tvrdil vždy to, co se mu aktuálně hodilo, jisté však bylo, že od počátku věděl, že se zaměstnavatelem žádnou DPP neuzavřel. Nesprávný závěr OIP ČB o platnosti DPP předložené zaměstnavatelem v rámci kontroly tak nemohl v žalobci vyvolat žádnou mylnou představu o splatnosti mzdy ke dni 15. 3. 2016, když dobře věděl, že nic takového se zaměstnavatelem nesjednali. Naopak tento závěr OIP ČB se žalobce pokusil neoprávněně využít ve svůj prospěch v řízení u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě. Soud prvního stupně tak uzavřel, že skutečnost, že si žalobce nechal promlčet větší část nároku na mzdu, je důsledek pouze jeho vlastního liknavého postupu a nedbání zásady „vigilantibus iura scripta sunt“, a že nesprávné sdělení OIP ČB v tomto nehrálo žádnou roli, popř. zcela jinou, než žalobce v odškodňovacím řízení tvrdil (žalobce se je snažil neoprávněně využít, nikoliv, že by mu mělo uškodit). Pro absenci příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a vzniklou škodou považoval soud podanou žalobu i z titulu nesprávného úředního postupu za nedůvodnou.
13. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II a III (výrok I) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 900 Kč (výrok II).
14. Odvolací soud se ztotožil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobce není aktivně legitimován k uplatnění nároku na náhradu škody z titulu nezákonného rozhodnutí OIP ČB ze dne 23. 10. 2018, neboť nebyl účastníkem správního řízení a ani s ním jako s účastníkem jednáno být nemělo. Toto pravomocné rozhodnutí navíc nebylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem, nejedná se tudíž o rozhodnutí nezákonné ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb.
15. Odvolací soud sdílel rovněž závěr soudu prvního stupně o absenci příčinné souvislosti mezi případným nesprávným úředním postupem OIP ČB (tj. vyrozuměním žalobce dopisem ze dne 1. 11. 2016 o platnosti DPP a splatnosti mzdy) a vznikem škody. Žalobce totiž již v podnětu ke kontrole ze dne 21. 3. 2016 uváděl, že se zaměstnavatel na jeho úkor bezdůvodně obohatil, když mu za vykonanou práci řidiče nevyplatit žádnou mzdu. Žalobce nebyl nucen vyčkávat výsledku kontroly OIP ČB u zaměstnavatele, neboť tato zjištění či závěry správního orgánu nebyly podmínkou uplatnění jeho civilního nároku u soudu, tudíž mu nic nebránilo, aby se již v této době se svým nárokem na zaplacení dlužné mzdy obrátil na soud. Pokud žalobce s podáním žaloby proti zaměstnavateli otálel až do 20. 2. 2019 a způsobil si tím neúspěch ve sporu z důvodu důvodně vznesené námitky promlčení žalovaným zaměstnavatelem, pak příčinou vzniku škody nemůže být sdělení OIP ČB o výsledku kontroly ze dne 1. 11. 2016, ale jeho vlastní liknavý postup, jak správně uzavřel soud prvního stupně.
II. Dovolání a vyjádření k němu
16. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce, zastoupený advokátem, v celém rozsahu včasným dovoláním.
17. Přípustnost dovolání spatřuje dovolatel v řešení otázek hmotného a procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, a to: a) zda byla pro posouzení příčinné souvislosti mezi pochybením OIP ČB a vznikem škody žalobce podstatná otázka samotné existence DPP uzavřené mezi žalobcem a jeho zaměstnavatelem za situace, kdy samotná škoda byla způsobena v důsledku nesprávného posouzení jiné právní otázky (platnosti DPP), zda odpovídá žalobce za promlčení v případě, že žalobu k soudu podal až ke konci běhu promlčecí doby, ačkoliv mu nebránila objektivní překážka tak učinit dříve, v případě, že v důsledku pochybení OIP ČB došlo ke zkrácení (změně) promlčecí doby, b) zda se může stát obecně zprostit odpovědnosti za škodu dle zákona č. 82/1998 Sb. tím, že poškozený se řídil určitým pokynem, sdělením či rozhodnutím státního orgánu z důvodu, že měl pochybnosti o tom (případně měl vědomost), že příslušný orgán postupoval nesprávně, c) zda je možné učinit závěr o prokázání určité skutečnosti jen a pouze na základě tvrzení žalobce, které učinil v jiném řízení, pakliže mu navíc byla v daném řízení tato tvrzení vyvrácena provedenými důkazy?
18. Dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu považuje dovolatel rovněž za nepřezkoumatelný, jelikož se odvolací soud ani náznakem nevypořádal s jeho odvolacími námitkami, čímž se měl odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 210/2003.
19. Při posouzení otázky příčinné souvislosti odvolací soud převzal závěr soudu prvního stupně, že mezi pochybením OIP ČB a vznikem škody neexistuje příčinná souvislost, neboť žalobce věděl, že DPP se svým zaměstnavatelem nikdy neuzavřel, tedy si byl vědom toho, že informace podaná OIP ČB je nesprávná a neměl se jí vůbec řídit. S tímto závěrem dovolatel nesouhlasí vzhledem k tomu, že pochybení OIP ČB nespočívalo v tom, že by nesprávně určil samotnou existenci či neexistenci DPP, nýbrž v nesprávném určení, že DPP byla sjednána platně, žalobce nemá povinnost, resp. ani není oprávněn, přezkoumávat správnost autoritativních rozhodnutí a konečně otázka existence či neexistence DPP, pakliže soud na tomto postavil své rozhodnutí, nebyla v daném řízení vůbec prokazována, tedy odvolací soud nemůže určit její neexistenci, a to zvláště pak za situace, kdy v průběhu řízení, která předcházela tomuto sporu, byla otázka existence DPP řešena a v obou případech bylo prokázáno, že DPP existovala, tedy původní přesvědčení žalobce, že DPP se svým zaměstnavatelem neuzavřel, bylo důkazně vyvráceno – DPP evidentně existuje v listinné podobě. Oba nižší soudy tedy postavily své právní závěry na tom, že žalobce prohrál spor se svým zaměstnavatelem proto, že byla prokázána neexistence DPP, což však není pravda. Důvodem neúspěchu žalobce totiž byla skutečnost, že její obsah vybočoval ze zákonného rámce stanoveného pro DPP (přesah odpracovaných hodin). Jinými slovy není primárním pochybením OIP ČB, kvůli kterému žalobce nebyl úspěšný v civilním sporu, to, že shledal DPP jako existující, ale to, že shledal DPP za platně sjednanou. O tom, že byla DPP sjednána v rozporu se zákonem přitom žalobce jako právní laik nemohl mít nejmenší tušení. Otázka určení existence DPP tak dle dovolatele vůbec není v příčinné souvislosti se vznikem škody.
20. Podle dovolatele je nutné striktně vycházet ze zásady, podle níž adresáti aktů orgánů státu oprávněně jednají s důvěrou ve správnost obsahu takových aktů. Proto je zcela irelevantní, zda dovolatel věděl či nevěděl, že DPP uzavřena vůbec nebyla, případně, zda o tom měl určité pochybnosti, a to i kdyby byla otázka existence DPP rozhodná. Dovolatel sice v podnětu k příslušnému správnímu orgánu uvedl, že žádnou DPP se svým zaměstnavatelem neuzavřel, tato argumentace mu však byla správní orgánem zcela vyvrácena, což potvrzuje i konečné rozhodnutí ve věci ústící ve shledání přestupku ze strany zaměstnavatele žalobce. Rovněž v rámci následného civilního sporu se svým zaměstnavatelem shledal soud existenci DPP. Žalobce rozhodnutí OIP ČB respektoval a přizpůsobil mu rovněž následnou civilní žalobu včetně klíčových promlčecích lhůt. Pakliže je nesporné, že rozhodnutí státních orgánů mají být závazná a vymahatelná, musí stát nést odpovědnost za jejich nesprávnost a nezbavovat se odpovědnosti tím, že subjektu sdělí, že věděl, že je rozhodnutí nesprávné a neměl se tím vůbec řídit. Takový požadavek považuje dovolatel za zcela absurdní a v rozporu se zakotvenou objektivní odpovědností státu za způsobenou škodu.
21. Dovolatel má dále za to, že ani z lidského hlediska nemůže být chápán jako osoba, která se snažila situaci zneužít, jak se snaží tvrdit nižší soudy. Jednodušší totiž bylo, aby si svůj nárok vymohl v rámci civilního sporu se svým zaměstnavatelem, než aby vědomě spor prohrál a požadoval náhradu škody po státu. Žalobce pouze v rámci správního řízení sdělil správnímu orgánu svůj pohled na věc, přičemž byl přesvědčen, že DPP neuzavřel. Vzhledem k tomu, že OIP ČB měl písemnou DPP k dispozici, zjevně podepsanou žalobcem, považoval žalobce svůj názor za vyvrácený. Důvody, pro které žalobce uvedené tvrdil, mohly vyplývat mimo jiné z neznalosti práva (žalobci například nebylo umožněno seznámit se s podklady správního řízení a relevantně se vyjádřit k zajištěným důkazům), byť je tato otázka ve své podstatě nerozhodná. Za paradoxní považuje dovolatel to, že oba nižší soudy zamítly jeho nárok z důvodu (věděl o neexistenci DPP), který však nebyl v tomto řízení prokázán a navíc jde přímo proti rozhodnutí OIP ČB a soudů projednávajících spor mezi žalobcem a jeho zaměstnavatelem.
22. Dovolatel nesouhlasí ani s právním posouzením otázky promlčení, tedy, že mu nic nebránilo podat žalobu dříve a nečekat na závěr OIP ČB, když je přesvědčen, že primární pochybení OIP ČB spočívá v tom, že nesprávně vyhodnotil právní vztah mezi žalobcem a jeho bývalým zaměstnavatelem, což mělo za následek mimo jiné i odlišné datum promlčení nároku. Jinými slovy OIP ČB svým dopisem stanovil žalobci konkrétní právní podmínky pro uplatnění nároku, a to včetně počátku a konce promlčecí doby, kterými se žalobce při uplatnění svého nároku řídil. Dovolatel je přesvědčen, že mu popsaný postup nelze vyčítat, což dokládá usnesením Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 26 Cdo 5379/2015, z něhož má vyplývat, že nelze dávat určitému subjektu k tíži to, že se rozhodne uplatnit své právo až na samotném konci lhůty/doby, kdy takovýto postup nelze označit za liknavý. Ostatně i hmotněprávní úprava promlčení počítá s určitými (např. § 651 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) situacemi, kdy promlčecí lhůta neskončí, pakliže nastane určitá objektivní překážka bránící výkonu práva (v tomto ustanovení vyšší moc).
23. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
24. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
III. Formální náležitosti a přípustnost dovolání
25. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
26. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř.
27. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
28. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
29. Dovolání žalobce není dle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné v rozsahu, jímž bylo napadeným rozsudkem odvolacího soudu rozhodnuto o nákladech řízení.
30. Dovolání není podle § 237 o. s. ř. přípustné pro řešení otázky, zda je možné učinit závěr o prokázání určité skutečnosti jen a pouze na základě tvrzení žalobce, které učinil v jiném řízení, pakliže mu navíc byla v daném řízení tato tvrzení vyvrácena provedenými důkazy, neboť na takovém řešení právní otázky napadené rozhodnutí nezáviselo, když dovolatel trval na tom, že žádnou smlouvu se zaměstnavatelem neuzavřel, i v tomto řízení.
31. Přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka žalobce, že odvolací soud postavil své rozhodnutí na neexistenci DPP, kterou však v daném řízení vůbec neprokazoval, neboť ani na takovém řešení právní otázky napadené rozhodnutí nezáviselo.
32. Tvrzení dovolatele, že dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu trpí nepřezkoumatelností spočívající v tom, že se odvolací soud nevypořádal s jeho námitkami, přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. rovněž nezakládá, neboť Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, vysvětlil, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele. Měřítkem toho, zda rozhodnutí je či není přezkoumatelné, totiž nejsou požadavky dovolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (§ 157 odst. 2, § 211 o. s. ř.), ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli v dovolání proti tomuto rozhodnutí náležitě uvést dovolací důvody. Odvolací soud uvedl, že neshledal mezi případným nesprávným úředním postupem OIP ČB (tj. vyrozuměním žalobce dopisem ze dne 1. 11. 2016 o platnosti DPP a splatnosti mzdy) a vznikem škody příčinnou souvislost, jelikož žalobce již v podnětu OIP ČB ze dne 21. 3. 2016 uváděl, že se jeho zaměstnavatel na jeho úkor bezdůvodně obohatil, když mu za vykonanou práci řidiče nevyplatit žádnou mzdu. Tudíž mu nic nebránilo, aby se již v této době se svým civilním nárokem na zaplacení dlužné mzdy obrátil na soud, neboť zjištění či závěry správního orgánu nebyly podmínkou uplatnění jeho civilního nároku u soudu. Pokud žalobce s podáním žaloby o náhradu dlužné mzdy otálel až do 20. 2. 2019 a způsobil si tím neúspěch ve sporu z důvodu důvodně vznesené námitky promlčení, pak příčinou vzniku škody nemůže být sdělení OIP ČB o výsledku kontroly ze dne 1. 11. 2016, ale jeho vlastní liknavý postup. V poměrech projednávané věci je tak jednoznačné, že odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu dovolateli nijak neznemožnilo uvést v dovolání dovolací důvody a předestřít svou argumentaci.
33. Dovolání je však podle § 237 o. s. ř. přípustné pro řešení dosud v judikatuře dovolacího soudu neřešené otázky přerušení příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem OIP ČB (spočívajícím ve sdělení nesprávné informace žalobci jako poškozenému) a vznikem škody (představované promlčením práva žalobce na zaplacení mzdy za měsíce předcházející lednu 2016 a dluhem žalobce na náhradě nákladů řízení z důvodu částečného neúspěchu ve sporu) vědomostí žalobce o nesprávnosti poskytnuté informace, tedy že mezi ním a jeho zaměstnavatelem žádná písemná DPP uzavřena nebyla.
IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
34. Dovolání není důvodné.
35. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud však v posuzovaném řízení takové vady řízení neshledal.
36. Podle § 13 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě (odstavec 1). Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda (odstavec 2).
37. Podle § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“), nevyplývá-li ze zákona něco jiného, postupuje správní orgán tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho úkonu s požadavky uvedenými v § 2.
38. V případě, že ze zákona nevyplývá něco jiného, postupuje správní orgán ve smyslu § 3 správního řádu tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (zásada materiální pravdy), a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho úkonu s požadavky uvedenými v § 2 správního řádu (tedy rozsahu nezbytného pro dodržení zásady zákonnosti, zásady zákazu zneužití správního uvážení, zásady ochrany dobré víry, zásady ochrany veřejného zájmu a zásady legitimního očekávání). Správní orgány proto při poskytování určité informace musí učinit vše pro to, aby žadateli poskytly kvalifikovanou a správnou informaci, přičemž musí dbát na to, aby pro takový postup měly dostatečné (relevantní) podklady. Náležité zhodnocení takto zjištěných skutkových okolností a podání správné informace takovým způsobem, aby nikoho neuvedl v omyl, se kterou žadatel může patřičně naložit a podle ní postupovat, je též odrazem principu dobré správy. Má-li tedy správní orgán povinnost poskytnout informaci, má zároveň povinnost poskytnout informaci správnou (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1650/2016).
39. Předpokladem vzniku objektivní odpovědnosti státu za škodu, jíž se nelze zprostit (§ 2 OdpŠk), je současné splnění tří podmínek – 1) nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím (nesprávným úředním postupem) a vznikem škody (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5042/2015).
40. Ustálená rozhodovací praxe shrnuje základní východiska ohledně příčinné souvislosti následovně: „O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li škoda následkem protiprávního úkonu škůdce, tedy je-li jeho jednání a škoda ve vzájemném poměru příčiny a následku, tudíž je-li doloženo, že nebýt protiprávního úkonu, ke škodě by nedošlo. Byla-li příčinou vzniku škody jiná skutečnost, odpovědnost za škodu nenastává; příčinou škody může být jen takové protiprávní jednání, bez jehož existence by škodný následek nevznikl.
Nemusí sice jít o příčinu jedinou, nýbrž i o jednu z příčin, která se podílí na nepříznivém následku, o jehož odškodnění jde, avšak musí jít o příčinu podstatnou. Je-li příčin více, působí z časového hlediska buď souběžně anebo následně, aniž se časově překrývají; v takovém případě je pro existenci příčinné souvislosti nezbytné, aby řetězec postupně nastupujících příčin a následků byl ve vztahu ke vzniku škody natolik propojen (prvotní příčina bezprostředně vyvolala jako následek příčinu jinou a ta postupně případně příčinu další), že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku“ (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
5. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1462/2003) a dále: „Je běžné, že se kauzálního děje účastní více skutečností, které vedou ke vzniku škody. Mezi takovými skutečnostmi je však třeba identifikovat právně relevantní příčinu vzniku škody. Z celého řetězce všeobecné příčinné souvislosti (v němž každý jev má svou příčinu, zároveň však je příčinou jiného jevu) je třeba sledovat jen ty příčiny, které jsou důležité pro odpovědnost za škodu. Musí jít o skutečnosti podstatné, bez nichž by ke vzniku škody nedošlo. Pro existenci kausálního nexu je nezbytné, aby řetězec postupně nastupujících příčin a následků byl ve vztahu ke vzniku škody natolik propojen, že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku.
To znamená, aby prvotní příčina bezprostředně vyvolala jako následek příčinu jinou a ta případně příčinu další. K přerušení příčinné souvislosti dochází, jestliže nová okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina, která vyvolala vznik škody bez ohledu na původní škodnou událost. Zůstala-li původní škodná událost tou skutečností, bez níž by k následku nedošlo, příčinná souvislost se nepřerušuje. Podle teorie adekvátní příčinné souvislosti je příčinná souvislost dána tehdy, jestliže je škoda podle obecné povahy, obvyklého chodu věcí a zkušeností adekvátním důsledkem protiprávního úkonu nebo škodní události.
Současně se musí prokázat, že škoda by nebyla nastala bez této příčiny (conditio sine qua non) – srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. I. ÚS 312/05, uveřejněný pod č. 177/2007 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a v něm označené odkazy na literaturu k teorii adekvátní příčinné souvislosti“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 237/2013).
41. Nejvyšší soud předesílá, že ve shora uvedené věci sp. zn. 30 Cdo 1650/2016 šlo o nárokové vyjádření stavebního úřadu k podnikatelskému záměru z hlediska územně plánovací dokumentace, které je podle § 6 zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o posuzování vlivů na životní prostředí), v tehdy účinném znění, přílohou oznámení záměru příslušnému úřadu, kdy nesprávnost vyjádření stavebního úřadu spočívala ve sdělení souladu záměru s územním plánem, ačkoliv tomu tak nebylo, v důsledku čehož měl poškozený (oznamovatel) vynaložit další marné náklady na realizaci projektu.
V nyní posuzované věci šlo o posouzení odpovědnosti státu za obsah sdělení OIB ČB dle § 5 odst. 2 zákona o inspekci práce, podle kterého provedl-li inspektorát kontrolu na základě písemného podnětu, informuje písemně o výsledku toho, kdo podnět podal, kdy současně z ničeho nevyplývá, že by takto poskytnutá písemná informace o výsledku kontroly měla být významná z hlediska jakéhokoliv dalšího uplatňování práv autora podnětu či že by jiné státní orgány z této měly vycházet. Protože však Nejvyššímu soudu nebyla předložena otázka, zda závěry o odpovědnosti státu za poskytnutí nepravdivé informace, vyplývající z rozsudku sp. zn. 30 Cdo 1650/2016, jsou použitelné i v nynější věci, ostatně odvolací soud na jejím řešení své rozhodnutí nepostavil, nemohl se Nejvyšší soud k této otázce vyjádřit.
42. Dovolatel je přesvědčen, že kdyby mu OIP ČB dopisem ze dne 1. 11. 2016 nesdělil nesprávnou informaci ohledně DPP, škoda představovaná žalovanou částkou by nevznikla. S tímto závěrem se však dovolací soud neztotožňuje. Ať už DPP nebyla uzavřena písemně, jak tvrdil sám žalobce u OIP ČB, či při jejím uzavření smluvní strany vč. žalobce věděly, že odpracované hodiny na základě DPP několikanásobně přesáhnou rozsah prací povolený podle zákoníku práce, jak dovodil soud v řízení o doplatku mzdy, disponoval žalobce na základě vlastních poznatků (jako přímý účastník posuzovaného děje) informacemi, které musely nutně zpochybňovat správnost kontrolních závěrů, jak mu tyto ze strany OIP ČB byly dopisem ze dne 1. 11. 2016 sděleny. A jakkoliv je podle shora citovaného rozsudku sp. zn. 30 Cdo 1650/2016 odrazem principu dobré správy náležité zhodnocení zjištěných skutkových podkladů a podání správné informace takovým způsobem, aby nikdo nebyl uveden v omyl, je-li adresátovi úředního sdělení jako přímému účastníkovi správním úřadem posuzovaného děje znám jeho odlišný průběh (oproti sdělení úřadu), nemůže být obsahem takového zjevně nepravdivého sdělení uveden v omyl, tudíž ani v důsledku tohoto neexistujícího omylu nemůže následně ke své škodě jednat. Za jeho případný právní omyl (např. o důsledcích neplatnosti DPP), který úřad nevyvolal, samozřejmě stát odpovídat rovněž nemůže, stejně jako nemůže odpovídat za jednání zaměstnavatele, který měl žalobce v době ještě před podáním žaloby na doplatek mzdy oslovit s nabídkou navázání spolupráce s tím, že dlužnou částku bude splácet, což však neučinil, jak uvedl sám žalobce při jednání před soudem prvního stupně dne 15. 3. 2023.
43. Pokud se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že mezi nesprávným úředním postupem a tvrzenou škodou není dána příčinná
souvislost, je jeho právní posouzení věci správné. 44. Otázkou, zda žalobce odpovídá za promlčení v případě, že žalobu k soudu podal až ke konci běhu promlčecí doby, ačkoliv mu nebránila objektivní překážka tak učinit dříve, v případě, že v důsledku pochybení OIP ČB došlo ke zkrácení (změně) promlčecí doby, se dovolací soud nezabýval, neboť vzhledem k výše uvedenému by ani její odchylné posouzení nemohlo přivodit pro dovolatele příznivější rozhodnutí ve věci. 45. Jelikož je rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé správné a dovolání žalobce tak není důvodné, postupoval dovolací soud podle § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. a dovolání v tomto rozsahu zamítl, přičemž ve zbývajícím rozsahu, co do výroku o náhradě nákladů řízení, je jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 46. O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243c odst. 3 ve spojení s § 224 odst. 1 a 2 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo zamítnuto a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 4. 2024
Mgr. Vít Bičák předseda senátu