30 Cdo 237/2013
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Lenky Dopitové ve věci
žalobkyně Ing. L. G., zastoupené JUDr. Václavem Peňázem, advokátem se sídlem v
Brně, Pekařská 13, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti,
se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení částky ve výši 605.001,-
Kč, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 17 C 19/2010, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 9. 2012, č. j. 44 Co
220/2011 - 68, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 12. 9. 2012, č. j. 44 Co 220/2011 - 68,
se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se žalobou domáhala vůči žalované náhrady škody (ušlého zisku z
podnikatelské činnosti), která jí měla být způsobena tím, že nemohla v době od
února 2005 do února 2008 vykonávat podnikatelskou činnost v důsledku ztráty
bezúhonnosti poté, co byla pravomocně odsouzena pro napomáhání ke spáchání
trestného činu rozsudkem, jenž byl později zrušen. Žalobkyně požadovala úhradu
škody ve výši 605.001,- Kč, v průběhu řízení vzala žalobu co do částky
215.289,- Kč zpět. Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 28. 3. 2011, č. j. 17 C 19/2010-39, řízení
o žalobě ve výroku I ohledně částky 215.289,- Kč zastavil, ve výroku II žalobu
co do částky 389.712,- Kč zamítl a ve výroku III uložil žalobkyni uhradit
žalované náhradu nákladů řízení. Odvolací soud k odvolání žalobkyně do výroků
II a III rozsudek soudu prvního stupně napadeným rozhodnutím potvrdil. Soud prvního stupně vyšel ze skutkového zjištění, dle kterého byla žalobkyně
rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. 1 T 3/2002, uznána
vinnou, že předala obžalovanému Z. K. k zahrnutí do účetnictví fakturu, o níž
si byla vědoma, že obsahuje nepravdivé údaje. Tím žalobkyně dle uvedeného
rozsudku spáchala pomoc k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné
povinné platby podle § 10 odst. 1 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestní
zákon, (dále jen „tr. zák.“) a § 148 odst. 2, 3 písm. c) tr. zák., za což byla
odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku s podmíněným odkladem
na zkušební dobu jeden a půl roku. Týmž rozsudkem byl hlavní obžalovaný Z. K. zproštěn obžaloby pro skutek, kterého se měl dopustit tím, že jako zástupce
společnosti ZK Stavmont spol. s r. o. po vystavení uvedené faktury žalobkyní
zaúčtoval tuto fakturu do účetnictví společnosti a uplatnil nadměrný odpočet
daně z přidané hodnoty, neboť uvedený skutek není trestným činem. K odvolání
dalších spoluobviněných byl rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 25. 1. 2005,
sp. zn. 1 T 3/2002, v odsuzující části týkající se těchto spoluobviněných
zrušen usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 5. 2005, sp. zn. 2 To
41/2005, a věc byla vrácena Krajskému soudu v Brně k novému rozhodnutí. V části
obsahující odsouzení žalobkyně rozsudek soudu prvního stupně zrušen nebyl a dne
3. 3. 2005 nabyl právní moci. Na základě stížnosti pro porušení zákona rozhodl
Nejvyšší soud dne 10. 10. 2007 pod sp. zn. 4 Tz 61/2007, že usnesením Vrchního
soudu v Olomouci ze dne 30. 5. 2005, sp. zn. 2 To 41/2005, byl porušen zákon v
neprospěch žalobkyně, neboť Vrchní soud v Olomouci nerozhodl dle zásady
beneficium cohaesionis rovněž ve prospěch žalobkyně. Vrchnímu soudu v Olomouci
Nejvyšší soud nařídil zrušit výrok o vině a trestu týkající se žalobkyně a věc
vrátit Krajskému soudu v Brně. Vrchní soud v Olomouci proto usnesením ze dne
12. 12. 2007, sp. zn. 2 To 41/2005, zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze
dne 25. 1. 2005, sp. zn. 1 T 3/2002, ve výroku o vině a trestu žalobkyně a věc
vrátil Krajskému soudu v Brně. Krajský soud v Brně rozhodl o obžalobě žalobkyně
rozsudkem ze dne 5. 2. 2008, sp. zn.
1 T 1/2008, tak, že žalobkyně byla
obžaloby v plném rozsahu zproštěna. Tento rozsudek odůvodnil Krajský soud v
Brně v souladu s názorem Nejvyššího soudu tím, že došlo-li ke zproštění
obžaloby hlavního pachatele Z. K., není nadále možné označovat žalobkyni za
účastnici na trestném činu spáchaném hlavním pachatelem, a to vzhledem k tomu,
že dle zásady akcesority účastenství je trestní odpovědnost účastníka závislá
na trestní odpovědnosti hlavního pachatele. Žalobkyně byla podnikatelkou
podnikající podle živnostenského zákona, a to až do 26. 9. 2005, kdy byla
žalobkyni rozhodnutím Živnostenského úřadu města Kuřim zrušena živnostenská
oprávnění. Podáním ze dne 14. 6. 2010 uplatnila žalobkyně nárok na náhradu
škody ve výši 605.001,- Kč u žalované. Soud prvního stupně věc po právní stránce posoudil tak, že nárok žalobkyně je
nárokem na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím podle § 7 až § 12
zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné
moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České
národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve
znění zákona č. 539/2004 Sb., (dále jen „OdpŠk“). Škoda dle jeho právního
názoru nebyla způsobena nesprávným úředním postupem dle § 13 OdpŠk, jak uváděla
žalobkyně v žalobě. Příčinou škody byl dle soudu prvního stupně rozsudek
Krajského soudu v Brně ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. 1 T 3/2002. Soud však dospěl
k závěru, že nárok na náhradu škody nelze žalobkyni přiznat, neboť podle
ustanovení § 8 odst. 2 OdpŠk lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným
rozhodnutím přiznat poškozenému pouze tehdy, pokud poškozený využil možnosti
podat proti nezákonnému rozhodnutí řádný opravný prostředek, nejde-li o případy
zvláštního zřetele hodné. Soud prvního stupně uvedl, že o případ zvláštního
zřetele hodný se v případě žalobkyně nejednalo. Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a
jakkoli shledal jeho rozhodnutí věcně správným, učinil tak na základě jiného
právního posouzení žalovaného nároku. Příčinou vzniku škody nebyl podle odvolacího soudu odsuzující trestní rozsudek
Krajského soudu v Brně ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. 1 T 3/2002, neboť tím byl
žalobkyni uložen pouze podmíněný trest odnětí svobody, nikoliv trest zákazu
činnosti. Uvedený rozsudek tedy sám o sobě neznamenal, že žalobkyně nemohla
nadále vykonávat svou podnikatelskou činnost. Podle názoru odvolacího soudu
bylo důvodem, pro který nemohla žalobkyně podnikat, až rozhodnutí
Živnostenského úřadu města Kuřim ze dne 29. 8. 2005, č. j. OŽ/2308/05, kterým
byla zrušena živnostenská oprávnění žalobkyně z důvodu, že žalobkyně již nadále
nesplňuje podmínku bezúhonnosti. Žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu dovoláním, jež považuje za
přípustné v souladu s poučením odvolacího soudu a jež opírá o dovolací důvody
podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád. Žalobkyně nesouhlasí s právním hodnocením odvolacího soudu, podle kterého je
příčinou vzniku škody rozhodnutí živnostenského úřadu.
To je pouze následkem,
který vznikl v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem Krajského
soudu v Brně a Vrchního soudu v Olomouci. Žalovaná se k dovolání žalobkyně nevyjádřila. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen
„o. s. ř.“), viz čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §
241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání. Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně, může být založena výlučně podle § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř., ve spojení s § 237 odst. 3 o. s. ř. Dovolání může být
shledáno přípustným jen tehdy, jestliže Nejvyšší soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce ve věci samé zásadně
právně významné. Na přípustnost dovolání nemá vliv poučení v napadeném rozhodnutí odvolacího
soudu, podle kterého je dovolání proti tomuto rozhodnutí přípustné. Takové
poučení přípustnost dovolání nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze
dne 27. 6. 2002, sp. zn. 29 Odo 425/2002, uveřejněné ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek č. 6, ročník 2003, pod č. 51). Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována
rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena
jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a)
a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. Dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních,
pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu je možné (z povahy věci) posuzovat, zda
dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně právně významné. Napadené rozhodnutí je závislé na vyřešení právní otázky, zda je dána příčinná
souvislost mezi odsuzujícím rozsudkem soudu v trestní věci žalobkyně ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. 1 T 3/2002, a vznikem žalobkyní tvrzené škody. Tuto otázku
vyřešil odvolací soud odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu
(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. 28 Cdo
2490/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 23 Cdo
2408/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2011, sp. zn. 25 Cdo
4841/2009.)
Nejvyšší soud proto shledal dovolání přípustným a také důvodným. Pro daný případ je zásadní posouzení právní otázky, v důsledku jaké skutečnosti
žalobkyni jako poškozené vznikla jí tvrzená škoda spočívající v nemožnosti
podnikání. Je běžné, že se kauzálního děje účastní více skutečností, které
vedou ke vzniku škody. Mezi takovými skutečnostmi je však třeba identifikovat
právně relevantní příčinu vzniku škody.
Z celého řetězce všeobecné příčinné
souvislosti (v němž každý jev má svou příčinu, zároveň však je příčinou jiného
jevu) je třeba sledovat jen ty příčiny, které jsou důležité pro odpovědnost za
škodu. Musí jít o skutečnosti podstatné, bez nichž by ke vzniku škody nedošlo. Pro existenci kausálního nexu je nezbytné, aby řetězec postupně nastupujících
příčin a následků byl ve vztahu ke vzniku škody natolik propojen, že již z
působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem
škodlivého následku. To znamená, aby prvotní příčina bezprostředně vyvolala
jako následek příčinu jinou a ta případně příčinu další. K přerušení příčinné
souvislosti dochází, jestliže nová okolnost působila jako výlučná a samostatná
příčina, která vyvolala vznik škody bez ohledu na původní škodnou událost. Zůstala-li původní škodná událost tou skutečností, bez níž by k následku
nedošlo, příčinná souvislost se nepřerušuje. Podle teorie adekvátní příčinné
souvislosti je příčinná souvislost dána tehdy, jestliže je škoda podle obecné
povahy, obvyklého chodu věcí a zkušeností adekvátním důsledkem protiprávního
úkonu nebo škodní události. Současně se musí prokázat, že škoda by nebyla
nastala bez této příčiny (conditio sine qua non) – srov. např. nález Ústavního
soudu ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. I. ÚS 312/05, uveřejněný pod č. 177/2007
Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a v něm označené odkazy na literaturu
k teorii adekvátní příčinné souvislosti. Ústavní soud v uvedeném nálezu ve
vztahu k teorii adekvátnosti příčinné souvislosti rozvedl, že „(…) v řadě
vzájemně souvisejících příčin nejsou všechny příčiny stejně významné. Základní
obsahovou náležitostí odůvodnění rozhodnutí o příčinné souvislosti tak musí být
úvaha o kritériích, kterými se odlišují právně podstatné příčiny od příčin
právně nepodstatných, a aplikace těchto kritérií na konkrétní případ.“
K tomu, že žalobkyně v době od února 2005 do února 2008 nemohla vykonávat
podnikatelskou činnost, vedly dvě na sebe navazující skutečnosti, a to
pravomocné odsouzení žalobkyně pro spáchání trestného činu a rozhodnutí
živnostenského úřadu o odebrání živnostenských oprávnění žalobkyně. Za
relevantní příčinu vzniku škody není možno považovat rozhodnutí živnostenského
úřadu o zrušení živnostenských oprávnění. Jeho vydání bylo totiž pouze nutným
důsledkem skutečnosti, že žalobkyně po pravomocném odsouzení přestala splňovat
podmínku bezúhonnosti, vyžadovanou § 6 odst. 1 písm. c) zák. č. 455/1991 Sb., o
živnostenském podnikání, ve znění zák. č. 167/2004 Sb. (dále jen „živnostenský
zákon“), pro provozování živnosti fyzickými osobami. Živnostenský úřad proto
nemohl postupovat jinak než podle § 58 odst. 1 písm. a) živnostenského zákona
žalobkyni její živnostenská oprávnění zrušit. V úvahu nepřipadal ani postup podle § 29 odst. 1 ve spojení s § 40 zákona č.
71/1967 Sb., o správním řízení, na který poukazuje v napadeném rozhodnutí
odvolací soud, neboť v době, kdy bylo vedeno řízení o zrušení živnostenského
oprávnění žalobkyně, byla předběžná otázka ztráty bezúhonnosti žalobkyně již
pravomocně vyřešena a živnostenský úřad byl rozhodnutím vydaným v trestním
řízení vázán (§ 40 odst. 1 zák. č. 71/1967 Sb., o správním řízení). Rozhodnutím živnostenského úřadu o odebrání živnostenského oprávnění žalobkyně
tedy nedošlo k přerušení příčinné souvislosti mezi jejím odsouzením pro
spáchání trestného činu a tvrzenou škodou. Proto je za relevantní příčinu, na
základě které došlo k dalším událostem, jež mohly vést ke vzniku žalobkyní
tvrzené škody, nutno považovat právě rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. 1 T 3/2002, o vině žalobkyně a o jejím odsouzení pro trestný
čin, jak správně dovodil soud prvního stupně.
Protože je právní posouzení nároku žalobkyně v otázce příčinné souvislosti
nesprávné, Nejvyšší soud podle § 243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř.
napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil.
Odvolací soud je ve smyslu § 243d odst. 1 části první věty za středníkem o. s.
ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto
rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci
nového rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 22. ledna 2014
JUDr. František I š t v á n e k
předseda senátu