30 Cdo 2510/2025-273
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobkyň a) J. N., b) R. T. a c) Z. K., všech zastoupených Mgr. Romanem Šafránkem, advokátem, se sídlem v Hradištku, Pod Vodojemem 454, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 25 C 247/2019, o dovolání žalobkyně c) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 2. 2024, č. j. 35 Co 267/2023-226, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně a), b) a c) se společně domáhaly zaplacení částek 557 025 Kč a 6 000 000 Kč. Žalobkyně a) se dále (po částečném zpětvzetí žaloby) domáhala zaplacení částek 850 000 Kč, 222 078 Kč a 300 000 Kč. Žalobkyně c) se domáhala zaplacení další částky 120 000 Kč. Všechny žalované částky představovaly náhrady škod, které měly žalobkyním vzniknout v souvislosti s procesními pochybeními při vyšetřování, resp. s reakcí státu v souvislosti s vraždou manžela a otce žalobkyň L. N., narozeného dne XY, zavražděného dne 1.
5. 2000, jehož tělo bylo dne 14. 1. 2014 nalezeno na dně nádrže XY. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. 6. 2023, č. j. 25 C 247/2019-205, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně a), b), c) domáhaly zaplacení částky 6 557 025 Kč (výrok I), zamítl žalobu, kterou se žalobkyně a) domáhala zaplacení částky 1 372 078 Kč (výrok II), zamítl žalobu, kterou se žalobkyně c) domáhala zaplacení částky 120 000 Kč (výrok III), a uložil žalobkyni a), b), c) povinnost zaplatit žalované společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení částku 1 500 Kč (výrok IV).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalovaných (správně žalobkyň; poznámka dovolacího soudu) napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II). V řešené věci se jedná o druhé rozhodnutí odvolacího soudu. Usnesením ze dne 14. 12. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1301/2021, Nejvyšší soud k dovolání žalobkyň zrušil usnesení odvolacího soudu ze dne 16. 9. 2020, č. j. 35 Co 199/2020-58, a usnesení soudu prvního stupně ze dne 10.
4. 2020, č. j. 25 C 247/2019-49, v rozsahu nároku žalobkyně c) na náhradu škody ve výši 120 000 Kč, nároků žalobkyně a) na náhradu škody ve výši 850 000 Kč, ve výši 222 078 Kč, ve výši 300 000 Kč, ve výši 70 000 Kč, nároků žalobkyň a), b), c) na náhradu škody ve výši 557 025 Kč a ve výši 6 000 000 Kč a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení; ve zbylém rozsahu [ohledně nároků žalobkyně a) na zaplacení částky 14 000 Kč a částky 7 000 Kč] odmítl dovolání podle § 238 odst. 1 písm. c) o.
s. ř. Podle Nejvyššího soudu nedosáhla neurčitost a nesrozumitelnost žaloby takové úrovně, že by jednotlivé nároky nebylo možno nezaměnitelným způsobem identifikovat ve smyslu, že by je bylo možno zaměnit s jiným skutkem, a naopak že bylo na místě žalobu jako neurčitou či nesrozumitelnou postupem podle § 43 o. s. ř. odmítnout, zvláště pokud podle § 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř. mají žalobkyně, neobsahovala-li všechna potřebná tvrzení žaloba, možnost uvést potřebná tvrzení v průběhu řízení (srov. též postup soudu podle § 118a o.
s. ř.). Rozsudek odvolacího soudu napadly všechny žalobkyně, zastoupené advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), v celém rozsahu včasným dovoláním (§ 240 odst. 1 o. s. ř.). Usnesením ze dne 5. 6. 2025, č. j. 25 C 247/2019-269, zastavil soud prvního stupně řízení o dovolání žalobkyně a) a žalobkyně b) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 2. 2024, č. j. 35 Co 267/2023-226, pro nezaplacení soudního poplatku.
Dovolání žalobkyně c) (dále též „dovolatelky“) Nejvyšší soud postupem podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, dílem jako nepřípustné a dílem pro vady odmítl. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalobkyně c) není dle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné v rozsahu, jímž bylo napadeným rozsudkem odvolacího soudu rozhodnuto o nákladech řízení. Rozsudek odvolacího soudu byl žalobkyni c) prostřednictvím právního zástupce doručen dne 4. 3. 2024. Dne 6. 5. 2024 podala žalobkyně c) prostřednictvím svého právního zástupce dovolání. Jeho součástí však byla pouze specifikace dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu, určení rozsahu, v němž je rozhodnutí napadáno, sdělení, že splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje žalobkyně c) v nesprávném právním posouzení věci odvolacím soudem, neboť předmětná věc dosud buď vůbec nebyla, respektive nebyla v příslušné argumentační části, v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, případně je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má být dovolacím soudem podle názoru žalobkyně c) správně posouzena jinak, případně se odvolací soud mohl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Žalobkyně c) dále
uvedla, že odůvodní dovolání v nejbližším možném termínu, uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné a vyloží, v čem spočívá nesprávnost takového právního posouzení. K výzvě soudu prvního stupně usnesením ze dne 28. 5. 2024, č. j. 25 C 247/2019-235, doplnila žalobkyně c) své dovolání dne 2. 7. 2024.
Podle § 240 odst. 1 o. s. ř. je možno podat dovolání ve lhůtě 2 měsíců ode dne doručení rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž náležitosti dovolání vymezuje § 241a odst. 2 o. s. ř. tak, že kromě obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) musí dovolání obsahovat určení, „proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).“ Dle § 241b odst. 3 o. s. ř. platí, že „dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen v průběhu trvání lhůty k dovolání.“
Jelikož lhůta k doplnění dovolání žalobkyni c) marně uplynula dne 6. 5. 2024, nelze k pozdějšímu doplnění přihlédnout, neboť lhůta pro doplnění dovolání (§ 241b odst. 3 o. s. ř.), je lhůtou zákonnou, jejíž zmeškání soud nemůže prominout (srov. § 240 odst. 1 a 2 o. s. ř.), ani ji nemůže prodloužit (§ 55 o. s. ř. a contrario).
Nejvyšší soud si je vědom ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu, podle níž dochází k odepření přístupu k soudu i v případě, kdy se Nejvyšší soud odmítne zabývat doplněním dovolání (podaným v souladu s výzvou okresního soudu a ve lhůtě jím stanovené), neboť má za to, že okresní soud stěžovateli poskytl lhůtu delší, než dovoluje zákon v § 241b odst. 3 věta druhá o. s. ř. (srov. například nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 11. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3042/11, nebo ze dne 20. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 3157/14).
Posuzovaný případ je však odlišný v tom, že výše uvedené závěry učinil Ústavní soud v případech, kdy soudy vyzvaly dovolatele k doplnění dovolání v průběhu zákonné lhůty k takovému doplnění, ale konec lhůty k doplnění určily ve výzvě na pozdější datum, než odpovídalo § 241b odst. 3 věta druhá o. s. ř. Nynější věc neodpovídá ani procesnímu postupu posuzovanému v nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. III. ÚS 976/17, kde došlo na žádost dovolatelky k opakovanému ustanovení zástupce z řad advokátů, jakož i opakovanému prodlužování lhůt ještě za trvaní lhůty (ať zákonné či soudem prodloužené) předchozí, přičemž posledním soudem ustanoveným advokátem bylo v soudem stanovené lhůtě dle názoru Ústavního soudu dovolání doplněno, resp. bylo povinností Nejvyššího soudu i k tomuto dovolání přihlížet.
V nyní posuzované věci však dovolatelka o ustanovení zástupce pro dovolací řízení nežádala a „blanketní“ dovolání bylo dne 6. 5. 2025 podáno stejným advokátem, který ji zastupoval již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, přičemž toto „blanketní“ dovolání bylo podáno poslední den zákonné lhůty. Měl-li právní zástupce dovolatelky (i podle obsahu „blanketního“ dovolání) za to, že může dovolání ještě následně o shora uvedené podstatné náležitosti doplnit, byla příčinou tohoto právního omylu jeho neznalost práva, nikoliv nesprávné poučení či procesní postup soudu.
Advokáta jako profesionála v oboru právo přitom není nutno v tomto ohledu zvlášť poučovat. Oproti výše uvedeným případům chybná výzva soudu prvního stupně nebyla příčinou toho, že dovolání či jeho doplnění nestihl účastník v zákonné lhůtě podat, resp. že jej podal vadně. Lhůta k doplnění dovolání totiž uplynula již tři týdny před doručením výzvy (která zaslána být ani neměla). Taková situace je sice nežádoucí, k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele nicméně nevede. Nesprávná výzva soudu prvního stupně tudíž nebyla příčinou pozdního doplnění dovolání, tou byla skutečnost, že zástupce žalobkyně v poslední den zákonné lhůty podal pouze neúplné, tj. vadné, dovolání.
Ke stejnému závěru dospěl již dříve i Ústavní soud v usnesení ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. IV. ÚS 3488/14, či nejnověji v usnesení ze dne 13. 8. 2025, sp. zn. IV. ÚS 1912/25 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupné na nalus.usoud.cz), v nichž i podrobně popsal odlišnosti posuzovaných případů oproti shora označené nálezové judikatuře. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 1. 2026 Mgr. Vít Bičák předseda senátu